pondělí, 27. červen 2011

Lisa Batiashvili na cestě

Napsal(a) 

Lisa Batiashvili na cestě, foto © Anja Frers/DG Lisa Batiashvili na cestěfoto: © Anja Frers/DG

Lisu Batiashvili jsme letos slyšeli na Pražském jaru s Newyorskou filharmonií v 2. houslovém koncertu Bély Bartóka. Mladá umělkyně, pocházející z Gruzie, žije již dlouho na Západě, ale k zemi svých rodičů a svého dětství má nadále silný vztah. Hovořili jsme s ní tedy jak o Gruzii, tak o její debutové desce pro Deutsche Grammophon, na níž je zaznamenán 1. houslový koncert Dmitrije Šostakoviče a hudba Giji Kančeliho, Arvo Pärta a Sergeje Rachmaninova. Umělkyně, v jejímž kalendáři figurovaly v této sezoně také koncerty s tělesy, jako jsou Philadelphia Orchestra, Minnesota Orchestra, Philharmonia Orchestra nebo NDR Sinfonieorchester, hraje už devět let na stradivárky z roku 1709 zapůjčené od japonské nadace. A je pokaždé znovu překvapena, jak dobře znějí. V každém sále. „Tajemství Stradivariho je v tom, že když stojíte na pódiu, všechny detaily a technické těžkosti jdou stranou. Asi bych nedokázala tento nástroj opustit,“ říká.

Na internetovém profilu máte své jméno napsané také gruzínsky, což vypadá díky písmu vlastně docela zajímavě také výtvarně. Cítíte se ještě stále být Gruzínkou? Rozhodně ano, ale zároveň musím říci, že také chci prostě jen ukázat lidem gruzínskou abecedu. Je mi jasné, že mnozí totiž ani nevědí, že naše písmena jsou odlišná nejen od latinky, ale také od ruské azbuky. Ano, a je to i pěkné na pohled. Z Gruzie jsem odešla, když mi bylo jedenáct. Ale rozhodně mě nadále vše gruzínské silně oslovuje.

Vracíte se tam častěji? Tak jednou do roka.

Ke koncertům? Vlastně ne. Devadesát procent času věnuji tomu, abych se viděla s rodinou, s kamarády, abych byla ve svém domovském městě – a jenom občas mám také koncert.

Odhaduji dobře, že je pro vás hodně důležité zdůrazňovat, že nemáte nic společného s Rusy, že Gruzie je úplně jiná země než Rusko? Ano – a vy Češi tomu určitě dobře rozumíte... Za Sovětského svazu jsme byli součástí jakoby jedné velké země, ale je jasné, že ve skutečnosti těžko můžete sjednotit v jednu zemi dvě země, jejichž lidé jsou fyzicky, mentálně i kulturně tak odlišní, jako jsou právě Rusové a Gruzínci, lidé, kteří mají rozdílné priority a kteří také žijí v rozdílných klimatických podmínkách... Není divu, že Gruzie vždy tak trochu bojovala, aby ukázala – my jsme jiní, máme svou kulturu, své jídlo, své tradice...

Máte občas šanci ukázat sama tuto odlišnost na Západě? Ano. Hraji a natáčím také gruzínskou hudbu a snažím se o tom všem rovněž mluvit. Problémem je, že informace v médiích nejsou úplně přesné. Lidé na Západě nemají dostatek povědomí o malých zemích v postsovětském prostoru. A když už, jsou to jen politické informace, zprávy o napětí, o válkách a podobně. A málokdo má šanci se dovědět, co je za tím – není to jen politika...! Gruzie, stejně jako další podobné země, má co nabídnout a jednou to snad lidé pochopí.

Na svém novém albu máte skladbu od Giji Kančeliho. Jakou další gruzínskou hudbu hrajete? Tak například od Sulchana Cincadzeho – a plánuji další. Většinou jde, tak jako i u něj, o hudbu vycházející z folklóru. Řekla bych, že každý z gruzínských autorů alespoň trochu vychází z lidové hudby.

Při pohledu na vaše album se nelze ubránit otázce, zda se nějak víc věnujete soudobé hudbě? Tak ona to není úplně soudobá hudba...

Tedy moderní hudbě, hudbě dvacátého století? Ano, skladby, které jsem natočila, mám moc ráda, zvláště Šostakovičův První houslový koncert, ten je opravdu skvělý a docela známý. Ale musím říci, že se jinak hodně věnuji hudbě romantismu i klasické a barokní hudbě. Ano, je určitě důležité podporovat soudobou hudbu, hudbu pro budoucnost, spolupracovat se současnými skladateli, ale nemám to jako prioritu. Vždycky je hrozně důležité najít autora a konkrétní dílo, které interpret bude hrát opravdu se zájmem a s láskou. Nedokážu hrát cokoli. Takže jde opravdu jen o část mé umělecké práce.

A jsou nějací skladatelé, kteří by vám nabízeli, že přímo pro vás něco napíší? Několik. Ale vždycky je to složité. Být první, kdo nějakou skladbu představuje, to je velká starost i odpovědnost. Třeba musíte najít i orchestr, někoho, kdo tu věc objedná... a tak dále. Takže podobné věci dělám zřídka – a když už, tak potom ale s veškerou možnou energií.

Stalo se už něco podobného? Například mi napsal Houslový koncert Magnus Lindberg, premiéru měl před dvěma roky. Lindberg je jeden z největších současných skladatelů vůbec – a finská hudba je mi také velmi blízká. Je prostě důležité, abych jako interpretka sama té hudbě věřila. Nebo hraji od letoška nové Klavírní trio od Harrisona Birtwistla. A o pár dalších věcech přemýšlím. Ale je to někdy docela těžká volba. A je to i otázka času, který je na takovou věc potřeba. Určitě přijde zase na řadu nějaký nový houslový koncert... Ale ještě nemám nic konkrétního.

A co pro vás znamená Bartókův Druhý houslový koncert? Bartókova hudba mě v celém dvacátém století fascinuje asi nejvíc. Je tu samozřejmě znát hodně výrazný vliv maďarské lidové hudby – a pro mě je Bartók výjimečný skladatel, protože sama pocházím z Gruzie a gruzínská hudba má k tomuto folklóru velmi blízko. Hraji oba jeho houslové koncerty, ten první je v úplně jiném stylu a ten druhý, pro Pražské jaro, je velké a také velmi těžké dílo. Je pro mě a vždycky bylo velkou výzvou, ale také velkým zadostiučiněním, když si ho mohu s tímto orchestrem zahrát. Před čtyřmi dny jsme uvedli dílo v Budapešti. V Bartókově sále, s orchestrem z Ameriky, kde Bartók zažívá velkou renesanci – to bylo opravdu symbolické. A žádný jiný orchestr by to tak nezahrál.

Lisa Batiashvili na cestě, foto © Anja Frers/DG Lisa Batiashvili na cestěfoto: © Anja Frers/DG
Jak to tak vlastně přijde, že je najednou člověk tak známý, že ho pozve Newyorská filharmonie? Poprvé jsem s nimi hrála asi před šesti nebo sedmi lety. A od té doby s nimi vystupuji každou sezonu. Také mi řekli, že by mě rádi vzali na turné... Je to mimořádný vztah. Newyorská filharmonie je úžasný orchestr, patří k tomu ale také neopakovatelná atmosféra New Yorku, kde osobně cítím zvláštní sílu a pozitivní energii. S Alanem Gilbertem jsme se pracovně potkali už v Evropě, ještě než se stal šéfdirigentem v New Yorku. Je to ten typ setkávání a práce, který se ukazuje jako fantastický – a je krásné, když se nakonec takhle potká orchestr, se kterým se už znám, a dirigent, s kterým už jsem něco podnikala a který patří k mým oblíbeným! Je to skvělé, když už teď vím, že se v příštích třech sezonách budeme zase pravidelně potkávat.

Jak intenzivně toto těleso vnímáte? Všichni vědí, že to je orchestr s dlouhou tradicí a že v jeho čele stáli ti největší hudebníci. Ale pro mě je to především orchestr, ke kterému mám mimořádně blízký osobní vztah. Jsou v něm otevření a pozitivně naladění hudebníci, kteří hrají s neuvěřitelnou energií a precizností. Takové kvality má málo orchestrů na světě. Považuji to za neuvěřitelné a fascinující.

Kde se ve vaší kariéře objevil okamžik, který vás posunul do centra pozornosti? Bylo to vítězství v Sibeliově soutěži ve Finsku? Byla to i tahle soutěž, ale vždycky je to věc vývoje, nikdy nejde říci, že změnou byl náhle ten a ten den. Jsem ráda, že vše šlo a jde postupně, že jsem měla šanci také studovat a žít běžný život mimo hudební sféru. I to je přece důležité. A jinak – krok za krokem jsem se poznávala s dalšími a dalšími orchestry a dirigenty. Myslím, že osobní kontakty a vazby jsou úplně tím nejdůležitějším. Dokonce důležitějším než konkrétní kontrakt s nahrávací společností nebo přítomnost v médiích a podobně. Dostala jsem se k současnému životu skutečně především skrze různá ryze hudební propojení. Považuji je za zásadní, protože vím, ať se stane ve vysokých hudebních sférách cokoli, tak že já mám kolem sebe lidi, na které se mohu spolehnout.

Koho považujete za vzor? A mimochodem, neubývá velkých osobností? Myslím, že doba, kterou právě prožíváme, je po hudební stránce úžasná. Mnoho lidí si stěžuje, že hudba je v krizi a že umění celkově má velké problémy. Ale s tím vůbec nemohu souhlasit, pořád potkávám velké množství úžasných hudebníků, jak instrumentalistů, tak dirigentů. Ze starší generace pro mě byla největším vzorem moje bývalá učitelka Anna Čumačenko, u které jsem studovala skoro sedm let. Ale hodně jsem se naučila od lidí, jako je Alfred Brendel či Mariss Jansons, kteří se dostali opravdu vysoko. A hodně se učím také od hudebníků své generace.

Co vlastně jako sólistka vyžadujete od dirigenta? Vyžadovat asi není to správné slovo. Existuje něco těžko popsatelného, nějaký druh intuice a naladění mezi sólistou a dirigentem. A nedá se vždycky vysvětlit, proč spolu někteří hudebníci strašně rádi hrají a jiní vůbec ne. Samozřejmě existuje určitý standard, ale hudebníci jako Alan Gilbert, Yannick Nézet-Séguin, Gustavo Dudamel nebo Sakari Oramo ho převyšují. Všem je méně než pětačtyřicet a mají úžasný talent. Všichni byli také dobří instrumentalisté a cítím s nimi ještě silnější pouto, než když hraji s někým jiným.

Když vaši rodiče opustili počátkem devadesátých let Gruzii, měli politické důvody? Nejen. Důvodem byla také jejich touha umožnit mi studium v Evropě.

A měli v Evropě nějakou práci? Jejich rozhodnutí bylo vlastně velmi ztřeštěné, protože neměli na Západě předjednané žádné jistoty – a byla to zrovna dost těžká doba. Otec měl přitom v Gruzii do té doby dobrou pozici, hrál ve významném smyčcovém kvartetu, vyučoval na konzervatoři. Všechno opustil a šel do Německa! Naštěstí se nakonec podařilo, že mohl v umělecké práci pokračovat, ale když mu bylo pětašedesát, vše ukončil a vrátil se do Gruzie. Se svou zemí se cítil tak spojen, že se rozhodl jít zpátky. Čas, který se mnou rodiče strávili v Německu, byl ale pro mě obrovsky důležitý – a já jsem jim moc a moc vděčná.

A cítíte vy takovou nostalgii, jako cítil otec? Do určité míry ano, ale asi méně. Bylo mně jedenáct, když jsme z Gruzie odešli... Mým domovem je teď Evropa. Ostatně, všechno, co se stalo v mém profesním životě, bylo už v Evropě. Ke Gruzii nemám vlastně hudební vazby, ale jen rodinné. Mám tam své kořeny, ale svou hudbu, svou kariéru si s ní nespojuji. Takže se nedivte, že si neumím představit, že bych se třeba vrátila do Gruzie a žila tam. Patřím prostě do Evropy, také moje děti se tu narodily. Ale jak už jsem řekla, gruzínská hudba ke mně samozřejmě promlouvá a patří.

Jak vnímáte v umění fenomén globalizace? Celkově to, myslím, není vždycky úplně dobré, ale zvláště v hudbě je to velká výhoda. Když chce být umělec mezinárodní, musí být také velmi otevřený. Samozřejmě když hraji Bartóka, zajímá mě, jak ho hrál Szigeti, který houslový koncert premiéroval, a jak ho hrál Menuhin, kterému o něm Bartók vyprávěl. A když hraju Šostakoviče, vracím se ke svému bývalému učiteli Marku Lubockému, který studoval u Davida Oistracha. Zrovna tak americkou hudbu hraji s americkými orchestry – to je najednou jiný svět. Považuji za velké obohacení pracovat se všemi těmito kulturami.

Co myslíte – budete hrát Šostakoviče, výjimečně hlubokou hudbu, za dvacet let rozdílně? Zraleji? To je stejné jako s Beethovenem, Bartókem a všemi dalšími. Bude to jiné, ale nemusí to znamenat, že to bude lepší. Když je vám dvacet, třicet, čtyřicet, máte pokaždé své kvality, vždy jiné – a váš přístup k hudbě se mění. Ale nenazývala bych ho s lety zralejším. Životní zkušenosti prostě člověka proměňují. Jste to pořád vy, ale hudbu, která vámi prochází, reprodukujete v rozdílném stadiu života jinak než dřív. Stává se, že lidé dozrávají dřív. Obecně řečeno, myslet si, že ve čtyřiceti budete hrát zraleji a lépe, nemusí být pravda. Jsou umělci, kteří ve čtyřiceti hrají hůř než ve dvaceti! Mně je dvaatřicet a jsem ve stadiu, že mohu profitovat ze všeho, co jsem prožila a zažila, nejsem ještě příliš stará... A co bude za dvacet let? Vím já?

Lisa Batiashvili na cestě, foto © Pražské jaro – Ivan Malý Lisa Batiashvili na cestěfoto: © Pražské jaro – Ivan Malý
Šostakovičova hudba je určitě jiná než Beethovenova, protože jeho život byl obtížnější, jeho zkušenost – za sovětské éry – byla hlubší a těžší... Jeho hudba je více symbolická. Neřekla bych ale, že je komplikovanější. Jde spíš o vytváření atmosféry takové hudby. Nemyslím si také, že je potřeba osobně trpět, aby člověk přesně trefil jeho hudbu, když ji hraje. Podstatné ale je rozumět té hudbě a vědět, proč je taková, jaká je. Mít v sobě nějaké obrazy. Já měla štěstí, že jsem zažila, jaké to bylo žít v Sovětském svazu. Vzpomínám na tehdejší barvy, pocity... Asi rozumím Šostakovičově hudbě, protože v sobě mám i zkušenost odtamtud. Také je fakt, že můj učitel byl Oistrachovým žákem, takže se mně dostávalo docela dost informací o tamním uměleckém životě a životě umělců. Jistě mi to dává do ruky nějaký klíč, mám určitou výhodu. Ale opakuji, spíš jde o porozumění kultuře, která je za skladbou, než o nutnost mít osobní zážitky podobné těm skladatelovým.

Jak se díváte na českou hudbu? Hraji samozřejmě velmi ráda Dvořákův Houslový koncert, Dvořák a Brahms jsou pro mě dva Východoevropané... (smích). Celý tento slovanský svět mi připomíná dětství, protože jsem tu hudbu hodně poslouchala. Celkově země, jako je Maďarsko a Česko, teprve teď objevuji. Už jsem v Praze jednou byla, ale teprve teď si ji mohu trochu prohlédnout.

.

Kde se vlastně cítíte opravdu doma? Pro mě to je opravdu velmi těžké definovat. Prošla jsem mnoha zeměmi a v mnoha jsem také žila. Mám samozřejmě gruzínské kořeny, které dodnes vnímám velmi silně. U těch bych určitě chtěla zůstat, ale žila jsem dvacet let v Německu, kde jsem studovala – a právě Německo je možná vůbec nejdůležitější zemí mého života. Pro hudebníky je to nejkrásnější země pro život. A teď už skoro rok žiji ve Francii, protože můj manžel je Francouz – to je také zajímavá zkušenost. Ale pokud bych se s nějakým městem měla identifikovat nejvíc, pak by to byl určitě Mnichov.

Váš manžel je také hudebník. Je to výhoda? Určitě. Hodně jsem se od něj mohla naučit a stále mě inspiruje. Je hobojista, takže nemá nic společného s houslemi, ale přesto mi hodně dává, pokud se týká obecného chápání hudby, frázování a podobných věcí... Je členem orchestru a vystupuje i sólově, vyučuje... Ono vlastně nezáleží na tom, na jaký nástroj hrajete, jde především o způsob porozumění hudbě – a tady se můžeme sdílet.

Jak nasloucháte sama sobě, své hře? Poslouchat sama sebe je těžké, ale věnuji tomu značnou pozornost. Snažím se z doby cvičení vytěžit co nejvíc pro výsledek, takže se poslouchám a analyzuji, co dělám...

Na co se vlastně soustřeďujete nejvíc, co považujete na houslové hře za důležité – krásný zvuk? Neřekla bych. V současnosti se soustřeďuji spíš na rozdíly – na to, abych dokázala rozlišit různé charaktery, různé barvy, různé smyky. Chci hrát barvitěji. Lidé kolem mě tvrdí, že mám krásný tón. Dobře. To je jedna věc. Ale dalším krokem je, mít různý tón pro různé styly, autory, skladby... A umět samozřejmě různé typy zvuku i v rámci jedné skladby. V Bartókově koncertu potřebuji mít tón sladký, drsný i měkký. Houslista musí umět předat nejrůznější druhy nálad, povah a charakterů.

Cítíte se patřit k nějaké škole? Učitelé, které jsem měla, byli většinou nějak ovlivněni ruskou houslovou školou. Ale byli to také emigranti... Řekla bych, že tak úplně nějakou zvláštní školou ovlivněna nejsem. Že jsem spíš schopna brát si pro sebe potřebné podněty z různých tradic.

Jak byste popsala ruskou školu? Byla velmi silná, ale také velmi omezená, s jedním rozměrem. Ruská škola, to je hraní všeho jedním jediným způsobem. Dnes už ale vlastně neexistuje – stala se součástí něčeho širšího, byla hodně ovlivněna evropskou i americkou hrou. Ovšem i evropská škola byla naopak ovlivněna ruskou, možná v důrazu na profesionální techniku. Já se v současnosti k žádné škole nepočítám, jde mi o osobitou jedinečnost a o získávání potřebných informací ze všech možných směrů a stran.

Jednostrannost interpretů vychovaných ruskou školou vidíte v čem? Jeden způsob porozumění. Když byly hranice zavřené, kulturní výměna byla omezená, malá. Hrát Bacha a Mozarta v Sovětském svazu bylo něco dost jiného, než jak se hráli v Rakousku nebo Německu. Zněli často trochu jako Čajkovskij. To neznamená, že bych neměla obdiv ke všem těm tehdejším skvělým ruským umělcům, ale pravda je, že dneska máme víc možností jít dál.

Co vás čeká? Kam směřujete? To je problém, já nikdy moc neuvažovala o tom, co bych měla dělat teď a co potom... Můj život se zatím vyvíjel tak, že jsem často byla jen překvapená, co všechno pozitivního se přihodilo. Takže obecně – to, co dělám, dělat lépe a lépe. Mít širší repertoár a nacházet další a přesnější způsoby, jak ho hrát. Samozřejmě že mně není jedno, jak publikum reaguje. Ale především se považuji za prvního kritika sama sebe a musela bych se nenávidět, kdybych jednou zjistila, že už to není ono a že přesto přijímám krásná pozvání...

Takže něco nového...? Můj nejbližší projekt se bude týkat něčeho, co už všichni dělali, ale já ještě ne. Budu se učit Čajkovského Houslový koncert, který jsem ještě nikdy nehrála!

Je to vůbec možné? Byla jsem přesvědčená, že když ho hrají všichni, že bude lepší se naučit spíš nejdříve Prokofjeva, Bartóka a podobně. Takže Čajkovskij až nyní. Ale možná není tak úplně špatné učit se mistrovské dílo trochu později – nemám aspoň žádné návyky, které bych získala jako dítě a kterých bych se teď jen těžko zbavovala. To se mi stalo u Mozarta a Mendelssohna. Kolikrát jsem je hrála jako dospívající – a ve dvaceti jsem zjistila, že je nedokážu hrát jinak... Takže doufám, že u Čajkovského se mi bude snadněji hledat nějaký svěží přístup.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.