středa, 16. září 2015

Lisa Batiashvili: Brahmsova hudba mi připomíná lidskou řeč

Napsal(a) 

Lisa Batiashvili, foto Sammy Hart/DG Lisa Batiashvilifoto: Sammy Hart/DG

Gruzínská houslistka Lisa Batiashvili už ve svých 35 letech vystoupala ne nejvyšší schůdky světové kariéry. V roce 2005 debutovala s Newyorskou filharmonií a po více než 41 úspěšných společných koncertech se v loňské sezoně stala rezidenční umělkyní. Její pozici ve světové hudební špičce ztvrdilo i souběžné pozvání jako rezidenční umělkyně k NDR Sinfonieorchester v Hamburku. Oba významné posty vytvářely symbolické spojení. Zatímco pozice rezidenčního umělce Newyorské filharmonie je snem mnoha významných umělců, kteří na tento titul musí mnohdy čekat opravdu velmi dlouho, právě s Hamburkem se pojí samotné začátky Lisiny kariéry. Letošní rok jí navíc přinesl další uznání – prestižní americké ocenění Musical America Instrumentalist of the Year 2015. Ani mě moc nepřekvapilo, že byl náš první termín telefonického rozhovoru na poslední chvíli zrušen z důvodu velkého zaneprázdnění umělkyně. Když se telefon ve studiu konečně na druhý pokus rozezněl, ozval se velmi sympatický a uvolněný hlas. Lisa Batiashvili působí neuvěřitelně přirozeně. Vedle svého mistrovství ve hře si právě svou povahou získává zástupy obdivovatelů. Na MHF Dvořákova Praha dne 19. září vystoupí společně s Tonhalle-Orchestrem Zürich a další hvězdou současné hudební scény, francouzským violoncellistou Gau­tierem Capuçonem.

Paní Batiashvili, na vašem festivalovém koncertě v Praze bude vaším partnerem v Brahmsově Dvojkoncertu pro housle a vio­loncello Gautier Capuçon. Jak často spolupracujete? V Praze to bude jedno z našich prvních společných sólových vystoupení s orchestrem! Už jsme spolu odehráli opravdu hodně koncertů komorní hudby. Právě v minulé sezoně jsme mimo jiné často koncertovali s programem francouzského skladatele Henriho Dutilleux, který měl sté výročí narození. Co se týká Brahmse, Gautier mi překvapivě řekl, že tento koncert hrál sice už více než stokrát, ale vždy pouze se svým bratrem, Renaudem Capuçonem. S jiným partnerem bude hrát Brahmse poprvé právě se mnou, což mě velmi těší. Náš první společný koncert bude v Curychu a hned poté vyjíždíme na menší společné turné. V Praze společně tento koncert zahrajeme teprve podruhé! I pro mne je to zážitek, přestože jsem tento koncert už hrála například se slavným Trulsem Mørkem nebo Albanem Gerhardtem.

Renaud Capuçon ostatně velmi často vzpomíná, jak se o svého mladšího bratra Gautiera staral a na velká koncertní podia mu pomohl už velmi záhy. Ostatně poprvé si spolu zahráli, když Gautierovi bylo asi 16 let, a není divu, že Brahmsův Dvojkoncert za tu dobu společně přednesli více než stokrát. Gautier Capuçon je fenomenální violoncellista, ale nástup jeho světové kariéry byl díky staršímu bratrovi opravdu velmi rychlý. Je to ostatně hezký příběh z lidského i čistě hudebního pohledu... Ano, velmi oba bratry obdivuji. Není jednoduché být jako bratři v předním zájmu světových hudebních médií a v popředí celé hudební společnosti. Hrají opravdu velmi často spolu a samozřejmě bylo nutné, aby si také každý šel svojí cestou jako sólista. Je to pro oba velká výzva a je neuvěřitelné, že na hudebním poli oba dosáhli tak fantastické výsledky. Přitom se ještě stále oba dále vyvíjejí a vyzrávají. Myslím, že je skvělé mít úžasné kolegy, se kterými můžete hrát takovýto nádherný repertoár. Jsme si rovněž věkově velmi blízcí. Navíc je zážitek si tento koncert zahrát s tak skvělým orchestrem, jako je právě Tonhalle, a s jeho novým skvělým francouzským šéfdirigentem, Lionelem Brin­guierem. Bude to koncert postavený na přátelství a velkém vzájemném pochopení. A samozřejmě jsem ráda, že si zahraji v tak krásném městě, jako je Praha.

Z vašich slov to vypadá, že se do Prahy těší­te… Ano, v Praze jsem byla několikrát a také jsem v Praze už koncertovala. Mám tam přátele a jsem přesvědčená, že to je jedno z nejkrásnějších evropských měst a také jedno z velmi důležitých míst hudebního života! Praha mě vlastně provází už od dětství. Když jsem ještě žila v Gruzii, Evropa byla rozdělená na dvě části. Praha byla přístup­ná i v době totality a pro nás znamenala skutečný vstup do Evropy. A pamatuji si, že mi můj otec často o Praze vyprávěl jako o nádherném evropském městě. Vzpomínám si, jak jsem zvědavě poslouchala, když mluvil o tehdejším Československu a o svých koncertech v Praze. Jsem ráda, že je Praha tak blízko od Mnichova, kde žiji. Je skvělé mít tak nádherné město hned v sousedství.

Lisa Batiashvili, foto Sammy Hart/DG Lisa Batiashvilifoto: Sammy Hart/DG
To je opravdu zajímavé! Váš tatínek byl tedy hudebník? Kde působil a jak vás v dětství ovlivnil? Můj otec je houslista a byl mým prvním učitelem. Velmi aktivně vyučoval malé děti, ale také studenty na konzervatoři. Byl členem Gruzínského státního kvarteta, což bylo jediné kvarteto v Gruzii, které mohlo v době totality cestovat do zahraničí. I když státy východní Evropy samozřejmě navštěvovali nejčastěji… Každá jeho cesta do zahraničí byla naší rodinou velmi prožívána. Myslím, že celý náš rodinný příběh s tím později velmi souvisel. V Gruzii jsme žili do roku 1991. Bylo mi jedenáct let, když se rodiče rozhodli odejít do Německa. Byl to pro ně velmi těžký krok. Všechno v Gruzii opustili a já si zpětně uvědomila, že náš přesun do Evropy byl připravován už dlouho před tím právě díky kontaktům mého otce se zahraničím. Otec už život v Evropě znal a věděl, jak se po odchodu z Gruzie zařídit.

Dovedu si představit, co prožívali vaši rodiče a jak na ně doléhala tíha zodpovědnosti. Ale jak jste odchod z Gruzie prožívala vy? Ano, i pro mne to bylo těžké. Celý můj život se najednou změnil a vše začalo znovu od nuly, jak pro moje rodiče, tak pro mne. Chodila jsem do školy v Hamburku, kde jsem ze začátku neměla kamarády a nerozuměla ani slovo… Bylo to pro celou rodinu obtížné období i díky tehdejší politické situaci v Gruzii. Byla jsem už ale ve věku, kdy jsem si všechny důsledky začínala uvědomovat a pochopila jsem, že má rozhodně smysl vše překonat. Moji rodiče velmi dobře věděli, že pro můj další vývoj bylo velmi správné odvést mě do Evropy. Byla jsem v podstatě velmi poslušné dítě a rodičům jsem nedomlouvala. A pochopila jsem, že to bylo správné rozhodnutí, ve kterém musím rodičům pomáhat.

Odchod byla jedna věc, najít správného pedagoga bylo další zásadní rozhodnutí. Vaši rodiče měli šťastnou ruku ve výběru, když vás přivedli do třídy věhlasné pedagožky Any Chumachenco. Ostatně z její třídy také vyšla například Julia Fischer… Je zvláštní, že se mne na ni ptáte právě ve chvíli, kdy jsme spolu asi před týdnem poprvé společně vystoupili na festivalu ve švýcarském Verbier. Byl to náš první společný koncert po tolika letech, kdy jsem u ní studovala. Vždyť ji už znám více než dvacet let! Byl to krásný zážitek. Jsme si nyní ještě blíž než kdykoliv před tím. V mém celém hudebním vývoji byla Ana nejdůležitější! Nejenom po hudební stránce, ale také z osobního hlediska. Byla tu vždy pro mne a mohla jsem si s ní povídat naprosto o všem, co se týkalo hudby. Je to navíc zcela univerzální umělkyně, která prošla mnoha vlivy. Její rodiče jsou původně z Ukrajiny. Ana se narodila už v Itálii, ale vyrostla v Argentině. Do Německa přijela studovat už někdy před třiceti lety. Studovala u Josepha Szigetiho, Yehudi Menuhina, Sándora Végha a mnoha dalších významných umělců. Je to dáma s tolika vědomostmi a moudrostí, ale přitom nikdy svoje znalosti nedává na obdiv. Vše s vámi přirozeně sdílí s takovou noblesou a neuvěřitelnou vstřícností… Ona mi opravdu pomohla nejvíce v tom, kým jsem nyní. Byla tu pro mne vždy, když jsem ji potřebovala.

Jak jste se seznámili? Byla to náhoda nebo přesně promyšlený plán? Byla to náhoda. Ale velmi osudová… Když jsme přijeli do Hamburku, náš soused byl finský klavírista Ralf Gothoni. Byl blízkým kolegou Any Chumachenco, velmi dobře ji znal a Anu nám doporučil. Učila ale v Mnichově, takže se po několika letech v Hamburku celá naše rodina musela přes celé Německo přestěhovat. Můj otec naštěstí v Bavorsku získal práci a právě v tomto období nám Ralf Gothoni velmi pomohl. Bylo neuvěřitelné štěstí, že to vše bylo vůbec možné a podařilo se to zaří­dit.

Lisa Batiashvili, foto Sammy Hart/DG Lisa Batiashvilifoto: Sammy Hart/DG

Koncem léta máte naplánované koncerty v Tbilisi. Všimla jsem si, že se do Gruzie často vracíte a dokonce se snažíte podporovat tamní hudební život. Jak konkrétně? Gruzie je jednou ze zemí, které potřebují pomoc od všech svých rodáků, kteří měli štěstí být ve světě ve správnou chvíli a na správném místě. Je velmi důležité se do Gruzie vracet a pomáhat tam, kde můžeme a jak můžeme. Nejedná se ale o pomoc pouze finanční! Až mě někdy zlobí, že lidé myslí hlavně na finance, a myslí si, že to je to hlavní. Gruzie potřebuje mnohem víc. Jde o to také dát lidem víru, podpořit formování společnosti a podpořit budoucnost mladých lidí... Je naší povinností lidem v Gruzii předávat naše zkušenosti ze života v Evropě a celého světa. Jsem v kontaktu s hudební školou, kde jsem já sama studovala a kde také studovali mí rodiče. Snažím se samozřejmě pomáhat s hudebními nástroji, které jsou v katastrofálním stavu, hlavně klavíry… Někdy sháním součástky na opravu nástrojů, které není možné sehnat v Gruzii. Ale to je to nejmenší. Moje podpora bude do budoucna mnohem širší. Máte pravdu – na konci léta se do Gruzie opět vracím. Chci zůstat v kontaktu s mladými lidmi, mluvit s nimi o všem a také s nimi hlavně hrát. Je to pro budoucnost velmi důležité.

V Praze tedy vstoupíte krátce po vašem návra­tu z Gruzie a představíte se spolu s Gautierem Capuçonem a mladým francouzským dirigentem, šéfdirigentem Tonhalle-Orchestru Zürich, Lionelem Bringuierem. Všeobecně řečeno, když se podíváme podrobněji na vaše spoluhráče, zdá se, že stále častěji hrajete s francouzskými umělci. Je to díky vašemu manželovi, kterým je fenomenální francouzský hobojista François Leleux? Ano i ne… S francouzskými umělci jsem hrála už dříve a mnoho z nich jsem znala ještě před tím, než jsem se s manželem potkala. Ale díky manželovi mám mezi Francouzi i několik svých skutečných přátel. Také častěji jezdím do Francie a díky manželovi jsem poznala, jak báječní lidé jsou Francouzi a jaká je s nimi legrace. Je prostě moc příjemné s nimi být, mluvit s nimi a také společně hrát hudbu. Navíc se mi líbí, jak jsou uvolnění a přirození… Můj manžel je navíc jedním z mých velkých hudebních vzorů, přestože hraje na zcela rozdílný nástroj. Ale patří k lidem, od kterých se mohu opravdu hodně naučit. Především díky tomu, jaký má hudební přehled a jak bravurně ovládá různé hudební styly. Právě od něj jsem například získala velmi cenné zkušenosti v interpretaci barokní hudby, především Johanna Sebastiana Bacha. Ale také z hlediska současné hudby, protože spolu často hrajeme premiéry soudobých děl, která pro nás byla přímo zkomponovaná. Je neuvěřitelné, jak může být dechový hráč přirozený a jistý ve všech hudebních stylech.

Lisa Batiashvili, foto Sammy Hart/DG Lisa Batiashvilifoto: Sammy Hart/DG
Ano, ostatně to je možné slyšet na vašem posledním CD s hudbou J. S. Bacha. Překvapilo mě, jaká radost ze společného muzicírování z něho při poslechu doslova tryskala, jak jste s manželem naprosto shodně frázovali. Posluchač vnímá, že to není naučené, ale že hudbu takto oba cítíte. Byla to opravdu dlouhá cesta, kterou jsme z hlediska Bachovy hudby s manželem prošli. Když jsme se potkali, jako první jsme spolu hráli Bachův Dvojkoncert pro hoboj, housle a orchestr. Od té doby uběhlo deset let a naše interpretace se přitom několikrát změnila. Ale pokaždé jsme se vždy snažili, abychom to byli my, aby naše hra nebyla pouze ve stylu jakési „teoretické práce“ podle přesných pravidel historicky poučené interpretace… Čím více jsme spolu Bacha hráli, tím více jsme se do jeho hudby zcela přirozeně ponořovali a naše hra začínala být živá, radostná a přirozená. A zároveň velmi současná! Protože i když máte při hře v hlavě všechna dobová pravidla barokní hudby, musíme si stále uvědomovat, že hrajeme pro posluchače 21. století. Toto vše postihnout ale není jednoduché. Je nutné experimentovat, získávat zkušenosti a nechat všemu patřičný čas. A především hrát Bachovu hudbu s radostí! Na tomto posledním CD jsme si s manželem zahráli právě Bachův Dvojkoncert, dále jsem vybrala různé skladby tak, abych housle ukázala ve všech rolích, které v Bachově hudbě napříč jeho tvorbou měly. Na CD jsem vedle Dvojkoncertu zařadila také Sinfonii F dur pro housle, smyčce a basso continuo a housle také zazní sólově v houslové sonátě a moll. Neopomněli jsme také zohlednit vztah otce Bacha k jeho synovi Carl Philippu Emanuelovi. Na závěr se obligátní housle rozezní také v árii „Erbarme dich“ z Matoušových pašijí přednesené na milostný hoboj (oboe d’amore, pozn. red.). Myslím, že to byl dobrý nápad, protože jedním CD jsme tak o Bachovi mohli říci opravdu mnoho.

Ostatně brzy vás uslyšíme v dalším stěžejním díle německé hudební literatury – v Brahmsově Dvojkoncertu pro housle, violoncello a orchestr. Jaká byla naopak vaše cesta k Brahmsovi? Musela jste se vypořádat i s určitým tradičním pojetím, které v Německu zajisté existuje? Brahmsův Houslový koncert i Dvojkoncert jsem studovala až mnoho let po svém příchodu do Německa a myslím, že jsem se tehdy opravdu snažila přistupovat k Brahmsovi velmi klasic­kým a tradičním „německým“ způsobem. Podle mne to, co Brahmse k německé kultuře přivádí opravdu mnohem více než kteréhokoliv jiného skladatele, je způsob artikulace jeho hudby. Brahmsovy melodie mi velmi připomínají lidskou řeč. Jeho hudba vypráví, je velmi jasná a srozumitelná, dokona­le artikulovaná, tak jako němčina. Zlomový moment pro mne byl, když jsem Brahmsův Houslový koncert natáčela s Christianem Thielemannem a Staatskapelle Dresden. To byl pro mne jeden z nejsilnějších a zároveň nejpřekvapivějších hudebních zážitků. Tehdy jsem během natáčení najednou začala chápat Brahmse jinak. Díky tomuto přednímu německému orchestru a především Christianu Thielemannovi byl pro mne Brahms najednou neuvěřitelně svobodnou hudbou, plnou fantazie. Thielemann Brahmse dirigoval neuvěřitelně svobodným a moderním způsobem, s takovou energií a přímočarostí! Přitom právě tento přístup nebývá u německých umělců ob­vyklý… O něco později mi z hlediska Brahmsovy hudby také velmi pomohla spolupráce s Danielem Barenboimem. Myslím si, že můj současný způsob hry Brahmse je výsledkem mnoha cenných hudebních zku­šeností s předními umělci, kteří mě inspi­rovali.

Prozradíte mi na závěr, na jaké vaše další CD se můžeme těšit a co vám přinese příští sezona? Moje příští CD je už z poloviny natočené a připravuji ho společně s Danielem Barenboimem a Staatskapelle Berlin. Už během června jsme v Berlíně natočili Čajkovského Houslový koncert. K němu ještě přibude další velký houslový koncert, který ale ještě nemohu prozradit. Ale kromě toho se také učím nový houslový koncert od švédského současného skladatele Anderse Hillborga, který provedu v nové sezoně ve světové premiéře. Budu hrát hodně komorních koncertů s přáteli a čeká mě také mnoho sólových vystoupení.

Původem gruzínská houslistka Lisa Batiashvili zahájila svou úspěšnou světovou kariéru v pouhých šestnácti letech, kdy se stala laureátkou Mezinárodní houslové soutěže Jeana Sibelia v Helsinkách a v dalších letech byla oceněna prestižními ce­nami ECHO Klassik Award a MIDEM Classical Award. Od té doby spolupracuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry (Berlínští filharmonikové, Staatskapelle Dresden, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Royal Concertgebouw Orchestra aj.) a dirigenty (Daniel Barenboim, Antonio Pappano, Christian Thielemann aj.). V minulé sezoně se stala zároveň rezidenční umělkyní Newyorské filharmonie a Severoněmeckého rozhlasového orchestru v Hamburku (NDR Sinfonieorchester). V letošním roce získala prestižní ocenění Musical America Instrumentalist of the Year 2015. Batiashvili exkluzivně nahrává pro vyda­vatelství Deutsche Grammophon. Její nahrávky zahrnují díla Johannese Brahmse, Dmitrije Šostakoviče, Johanna Sebastiana Bacha a dalších autorů.

Markéta Vejvodová

Působí od roku 2004 jako redaktorka Českého rozhlasu, v letech 2005 – 2009 působila jako redaktorka hudební redakce stanice Vltava. Připravovala hudebně publicistické pořady Telefonotéka, Euphonia, Slovo o hudbě, Studio M a další. Vystudovala hru na klavír na Pražské konzervatoři ve třídě Ilji Hurníka a HAMU v Praze pod vedením Jana Panenky a Petera Toperczera. V roce 1991 získala stipendium k ročnímu studijnímu pobytu v Paříži u předního francouzského klavíristy a pedagoga Dominiqua Merleta. Vedle sólových klavírních recitálů spolupracovala s L. Svárovským, J. Sukem, G. Demeterovou, I. Ženatým, P. Fischerem, aj. Nahrávala nebo koncertně vystoupila rovněž se SOČRem, Sukovým komorním orchestrem, aj. Doma se představila na festivalu Pražské jaro (1989), na Velikonočním festivalu Josefa Suka (1993), na Mladém pódiu (1994) a na festivalu Mladá Praha (1996). Působí zároveň v oblasti pořadatelství a organizace hudebních projektů. V letech 2008 - 2013 byla za Český rozhlas porotkyní rozhlasové hudební soutěže EBU New Talent. V České filharmonii v letech 2009 – 2013 vedla edukativní programy, v letech 2015 – 2017 byla ředitelkou Česko-francouzské akademie Telč, v současnosti působí jako redaktorka na stanici Český rozhlas Region a hudebním projektům se věnuje příležitostně.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.