V Lipsku oprášili z Curychu převzatou inscenaci Verdiho Maškarního plesu . Nebylo by to nic významného, kdyby… Ano, kdyby se hudebního nastudování neujal od této sezony nově designovaný šéf Gewandhausorchestru a generální hudební ředitel Lipska, slavný dirigent Riccardo Chailly . V jeho „režii“ se pak odvíjelo celé představení a díky němu se výtvarně a režijně podprůměrná inscenace stala nezapomenutelným zážitkem. Oba inscenátoři, osmdesátiletý výtvarník scény a kostýmů Arnaldo Pomodoro a nemnoho mladší italský filmový režisér Ermanno Olmi zaujali z celé opery snad jen pojetím závěrečného obrazu plesové scény se smrtí guvernéra Riccarda. Vizuálně mi toto dějství sice trochu připomínalo scénu z Výletů pana Broučka na měsíc, nicméně vyznělo díky použití otáčivého jeviště a vhodně vkomponované baletní scény dynamicky a kompozičně uceleně. Scény ostatních částí představení působily stylově nesourodě, staticky a prázdně. Podepsalo se na tom také obrovské jeviště lipského divadla na které byla přenesena výprava ze scény podstatně menší. Hudební ztvárnění ale předčilo všechna očekávání. Renomovaný orchestr lipského Gewandhausu hrál pod charismatickým Chaillym naprosto dokonale a přesně. Zde se ukazuje jako ideální propojení symfonického orchestru s divadelním provozem tak časté v německy mluvících zemích. Protože jsem seděl v první řadě velmi blízko dirigenta, měl jsem unikátní možnost pozorovat tohoto obdivuhodného muže, jak bez teatrálních gest a s úžasnou jemnou mimikou v tváři vytvářel magický vztah s orchestrem, zpěváky a sborem. Toto fluidum se samozřejmě přenášelo do publika. Prakticky všechny hlavní role byly obsazeny mladými hostujícími italskými pěvci. Nebyly to sice hvězdy první velikosti, ale zhostili se svých úloh na velmi vysoké úrovni se vzácnou vyrovnaností v kvalitě výkonů. Bostonského guvernéra hraběte Riccarda zpíval mladý, ale dnes již na velkých jevištích žádaný Massimiliano Pisapia , který po prvních trochu opatrných tónech rozvinul svůj hlas do krásných širokých a jistých výšek. Rovnocenným partnerem mu byl Renato v podání Franca Vassalla , který disponuje nosným vysokým barytonem spíše dramatického charakteru, ale trochu více vroucí verdiovské kantilény v některých momentech jeho jinak skvělého pěveckého výkonu by nikterak neuškodilo. Hezká a štíhlá Chiara Taigi má pro ztvárnění Renatovy ženy Amelie všechny atributy dramatického výrazu i dokonalého technického zvládnutí svého hlasu, což ukázala zejména v exponované arii ve scéně na popravišti. Pouze nejvyšší tóny zněly poněkud ostře. Věštkyni Ulriku sugestivně ztvárnila hlasem krásně znějícím ve středech a hloubkách Anna-Maria Chiuri . Tato umělkyně zpívá s úspěchem také wagnerovské role jako například Ortrudu v Lohengrinovi . Oproti svým italským kolegům představitelka pážete Oskara, čelní sólistka lipského souboru, roztomilá Jihokorejka Eun Yee You pěvecky již tolik nepřesvědčila. Jinak je to vynikající představitelka Gildy, Olympie v Hoffmannových povídkách nebo titulní role v Belliniho Náměsíčné . Možná, že její hlas měl být trochu lehčí. Velmi dobře sezpívané sbory, obzvláště pánský, jen dokreslily působivost hudebního nastudování. Publikum připravilo veliké závěrečné ovace a tím se také poněkud zmírnila ona markantní disproporce mezi hudebním a scénickým nastudováním tohoto krásného Verdiho díla.
