Příběhů o tom, jak se pěvec, sólista či dirigent proslavil jedním zásadním záskokem, je bezpočet. Někdy pravdivých, jindy přibarvených. Jejich přitažlivost spočívá v kontrastu. Vypráví o pozvolné umělcově dráze vzhůru, která je náhle dramaticky katapultována ke hvězdám. Cosi podobného se přihodilo i rodáku z Nice, původně předurčenému ke hře na violoncello, který se ovšem brzy vrhl na dirigování. Dařilo se mu, v oboru se o něm vědělo, ale mediální hvězdou se stal ve chvíli, kterou mu přihrála náhoda.
Psal se květen 2010. Čtyřiadvacetiletý Lionel Bringuier (1986) tehdy už čtvrtým rokem působil jako asistent šéfdirigenta Losangeleské filharmonie. Tou dobou ji – po Esa-Pekka Salonenovi, jenž si Bringuiera do této pozice vybral – vedl tou dobou už Francouzův slavnější vrstevník. Přitažlivý Venezuelan, dítě tamního systému „zušek“ zvaného El Sistema, Gustavo Dudamel. Onoho májového večera dirigoval svůj orchestr jako obvykle, na programu byla Čajkovského Patetická. Stačil jeden přehnaně rozevlátý pohyb, jedno nekoordinované gesto, a Dudamelovi se zablokovala krční páteř. Co teď? Naštěstí byl, tak jako často, v hledišti Walt Disney Concert Hall přítomen Bringuier. Skočil do taxíku, doma se převlékl do jevištního, za chvíli byl zpět – a bezchybně oddirigoval zbytek koncertu. Jak dosvědčuje publicista Rick Schultz v Los Angeles Times z 15. 8. 2010, publikum řičelo nadšením.
Najdou se lidé, kteří i z podobných zážitků, jakým byl váš průlomový večer v Los Angeles, vyvozují odvážné závěry. Když jste mohl tak rychle zaskočit a uspět, o čem to prý vypovídá? Je dirigent vůbec zapotřebí? Neuměl by si to orchestr odehrát sám? Opravdu dirigent s hudebníky intenzivně komunikuje, řídí je do posledního detailu? Anebo je to jeho – jak pochybovači neuctivě říkají – mávaní rukama pouhým divadlem pro publikum? Víte, naprosto souhlasím s plejádou starších a zkušenějších mistrů taktovky, že úloha dirigenta se nejvíc uplatňuje během zkoušek. Při nich totiž přesvědčuje orchestr o své koncepci, získává jej pro ni, piluje detaily. Tak, aby stovka muzikantů zněla jako jeden muž. A pokud je navíc tak mladý jako stále já, usiluje právě během zkoušek o to, aby ostřílené hudebníky dostal na svou stranu. Což ovšem předpokládá, že je stoprocentně připraven. Jinak jejich přízeň okamžitě ztrácí. A protože první dojmy bývají rozhodující, jen těžko ji pak dobývá zpět. Při samotném koncertu už jde o něco jiného. Dirigent orchestr spíš stmeluje, motivuje. Nadnáší. Někdo okázale, jiný střídmě. Já osobně se přikláním k druhé variantě. Ke svému dirigování zvlášť u klasického repertoáru ani nepotřebuji taktovku. Tu beru do ruky při interpretaci soudobé hudby, která vyžaduje dirigentovu čitelnost. Musí pohlídat, aby se skladba zvukově či rytmicky nerozpadla.
Přímořské Nice je vám nejen domovem, ale zřejmě i hudebním osudem. Zde jste byl jako pětiletý, což zní neuvěřitelně, přijat k mimořádnému studiu na konzervatoř. Bylo vám jenom třináct, když jste jako sólista na violoncello vystoupil s orchestrem místní opery. A co víc, v patnácti jste jej už dirigoval! Nyní, na prahu sezóny 2019-2020, jste byl u téhož tělesa, v téže instituci čerstvě jmenován do funkce artiste associé. Což představiteli města označili za poctu významnému rodákovi. Kruh jako by se uzavřel… Nestalo se však mezitím pro vás druhým domovem Los Angeles? Máte pravdu v tom, že jsem tam strávil nádherných šest let jako asistent a rád se vracím jak k orchestru Losangeleských filharmoniků, tak k osobním vzpomínkám. Byl jsem tam šťastný a hodně jsem se naučil. Napřed od Esy-Pekka Salonena, který si mě při konkurzu na toto místo osobně vybral ze sto padesáti uchazečů z celého světa. A potom od mého velkého přítele Gustava Dudamela. Nezapomeňte, že je jen o pět let starší než já! Měli jsme proto k sobě blízko i generačně. Totéž mohu říct o klavíristce Yuja Wang, která je naopak jen o pár měsíců mladší. Byly roky, kdy jsme společně absolvovali dokonce několik desítek koncertů! V samotném Los Angeles, po Americe a po světě. V neposlední řadě mi toto město andělů, kam jsem se přemístil z Paříže neboli z města světel, přirostlo k srdci svou podobností s Nice. I tady v LA jsem si našel krásné pláže. A když se mi po domově hodně stýskalo, zajel jsem si do francouzské restaurace Figaro. Leží v půvabné čtvrti Los Feliz nedaleko od Hollywood Bowl.
Do proslulého amfiteátru pro 18 000 diváků, který je pýchou Los Angeles i sousední Mekky filmařů už od 20. let minulého století, vedla Lionelova cesta nejen přes Paříž, ale předtím přes Besançon a – Ostravu. V hlavním městě Francie studoval hudbu proslulé Conservatoire national supérieur de musique et de dance. Zde následně asistoval při Ensemble Orchestral de Paris, než se roku 2007 přesunul do zámoří. První velký úspěch, a možná klíčový, přišel ovšem už o dva roky dřív. Roku 2005 devatenáctiletý Bringuier zvítězil v ostře sledované dirigentské soutěži v Besançonu. Méně už se bohužel ví, že na sebe téhož roku upozornil svými výkony v Ostravě. Zásluhou Janáčkovy filharmonie se tam konaly mezinárodní kurzy pro mladé dirigenty.
Umím si představit, že triumf v Besançonu byl pro vás nesmírně významný. Jestlipak si – tak trochu v jeho stínu – ještě vzpomenete na to, že jste souběžně uspěl na masterclasses, pořádaných za podpory Pařížské konzervatoře v Ostravě? Jak bych na to mohl zapomenout? Byl to pro mě veliký zážitek. Jak samotné kurzy, které myslím probíhaly na Janáčkově konzervatoři, tak finálový večer, kde se s taktovou v ruce vystřídali ti z nás, kteří nejlépe prospěli. Dodnes si pamatuji, že jsem výbornou Janáčkovu filharmonii dirigoval při provedení Dvořákova Karnevalu. A pak tuším při interpretaci skladby některého z ruských skladatelů, snad Stravinského Petrušky.
Druhého dubna 2020 se do města vrátíte. Jak jinak než v čele Janáčkovy filharmonie Ostrava. A pozdvihnete taktovku v díle, které je náročné, monumentální, legendární – Symfonie č. 7. C dur opus 60. Dmitrije Šostakoviče, zvaná Leningradská. Vybral jste si ji vy, nebo si to přálo vedení orchestru? Především bych rád předeslal, že jsme se, Janáčkovci i já, už několik let na další spolupráci těšili. Bylo však stále nad naše síly najít společný termín, který by nám vyhovoval. Nezapomeňte, že jsem opravdu tulákem po všech kontinentech. Jen v probíhající sezoně diriguji Barcelonský symfonický orchestr, Cameratu Salcburk, orchestr německého rozhlasu NDR, Bergenskou filharmonii, samozřejmě Filharmonický orchestr v Nice. Ale také symfonické orchestry v Montrealu, v Detroitu. Zvou mě taky do Austrálie, na Nový Zéland, do Singapuru… Ale nakonec nám to s Ostravou klaplo. Pokud si vzpomínám, Šostakoviče jsem spontánně navrhl já a neozvaly se proti tomu žádné námitky.
Historie vzniku Symfonie č. 7. Dmitrije Šostakoviče je sama o sobě dramatická víc než dost. Je pro vás jako dirigenta podstatné, abyste ji důvěrně znal, anebo vás tento vhled do souvislostí může při ponoru do hudby naopak rušit? Rozhodně bych neřekl, že je pro mě taková znalost rušivá. Opravdu nemusím znát všechny podrobnosti, které si navíc v některých záležitostech skoro protiřečí. Hudba. Ta zato mluví sama za sebe. Otevřít partituru, listovat jí, nechat se jí oslovit a pohltit, je dostatečně vzrušující. Vezměte si jen to, jak dlouhé toto dílo je. A jak odlišně se s jeho délkou vypořádali různí dirigenti. Věřím, že se s Janáčkovou filharmonií zhostíme této výzvy se ctí.
V Ostravě opět vystoupíte v místním Domě kultury. Ale měl byste vědět, že existuje skvostný architektonický projekt na nový koncertní sál. Ten bude v pomyslném tvaru pouzdra na housle spočívat zčásti na stávající, ovšem zrekonstruované budově. Ale bude ji zásadně přesahovat hmotou i významem. To je skvělá zpráva! Je nabíledni, že každý počin tohoto typu je výhrou nejen pro hudbu, ale pro celé město. Stoupne jeho význam, jeho přitažlivost. Už teď se těším, že pokud mě ještě někdy v budoucnu do Ostravy pozvou, vychutnám si zvuk Janáčkovy filharmonie v odpovídajícím prostředí.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII II/2020 (koupit).
