S mladou režisérkou Lindou Keprtovou jsme se nebavily o sklizni jablek, jak by podle titulku mohlo vypadat, ale o chystané premiéře Smetanovy Hubičky, kterou brněnské Národní divadlo uvede 4. prosince s Pavlou Vykopalovou a Alešem Brisceinem v hlavních rolích jako poslední premiéru roku 2015.
Jak si u vás stojí Smetanovy opery obecně? Jsou pro vás lákavé k režírování? Opery Bedřicha Smetany jsou pro mne osobně docela komplikovaná látka k diskusi a téma v jistém slova smyslu těžce popsatelné. Všichni se shodneme na faktu, že Smetanova hudba je překrásná, že v sobě nosí půvab i razanci, že je v ní skryt obrovský dramatický potenciál. Zároveň však člověk 21. století těžce rozumí některým tématům a jejich zpracování, těžce se obouvá do papučí 19. století. Janáčka milujeme všichni a všechny! Ale Smetana nás učí disciplíně.
Hubička má poměrně dost odlišnou poetiku od oper, které jste dosud režírovala – váhala jste s přijetím nabídky? Ano, ano, váhala. Rozhodně to nebyla láska na první pohled. „Randění“ s Hubičkou bylo zdlouhavé, našlapovaly jsme k sobě po krůčkách. Jak z toho koketování může být nakonec i vážný vztah, že…
Je vám blízká literatura Karoliny Světlé? Pokud člověk její romány čte, nahlíží na příběh Hubičky možná jinak a vidí v něm i silně zakořeněný smysl pro duchovno a lidové pověry v tehdejším Podještědí, z čehož strach Vendulky vyvěrá… Ta povídka je půvabná. Nikterak nesoudí, nikterak nepláče, jen nechá přivonět k obyčejným lidem, k obyčejným životům, které se umějí toliko trápit i toliko radovat. Rozumím Smetanovi i Krásnohorské, že si ji vybrali pro svou operu, konvenuje s tehdejším pojímáním vlastenectví a národní hudby, netrpí žádnou obsesí, ni brutalitou, vykresluje již výše zmíněné. Každopádně Světlá a její text mi byl výrazným prostředníkem ve sbližování se s Hubičkou….
Hubička je často bagatelizovaná – vnímáte ji jako prostonárodní operu, nebo plnohodnotné hudební drama? Ach ano, to musím popravdě přiznat – i já sama jsem to byla, kdo se ještě před pár lety uchichtával nad tímto operním kusem. Ale k vaší otázce – myslím, že je možné ji vnímat obojí optikou. Ne vždy se všemu můžeme v příběhu zasmát, naopak ne vždy tam můžeme nalézt vyhrocený konflikt. Já osobně tam vidím tvář obého, ale již ze své podstaty se spíše přikláním k názoru, že Hubička má, i přes všechny své strasti a historické nánosy, potenciál hudebního dramatu.
Můžete říct, v jakém čase a prostředí se bude příběh odvíjet? V čase i prostředí, ve kterém byla napsána…
S jakým klíčem přistupujete k inscenaci? Ve svých představách se opírám o dvě základní hrany, které v Hubičce čtu. Tou první je osobnost Vendulky, ženy, která se neprovdala, byť by určitě nápadníky měla, ženy, která se jednoho rána stane nepředvídaně matkou, ženy, která se musí vyrovnat s velmi naléhavým pocitem, že její štěstí je postaveno na smrti jiného člověka. Druhá rovina si všímá zátěže, kterou pro vztah hlavních hrdinů (pro mezilidské vztahy vůbec) představuje přebujelá venkovská pospolitost; celá vesnice vám neustále nahlíží do kuchyně, nikdy nemůžete být sami, vaše vztahy, vaše radosti i strasti – automaticky se stávají věcí veřejnou. A to není příjemné prostředí pro urovnávání starých ran.
Je nějaké motto, které jste si vytvořila pro inscenaci? O čem je Hubička pro vás? O individuálním světě každého člověka. O tom, že se lidský život sestává z tolika příběhů, některé kolem vás projdou, stanou se planou vzpomínkou, některé pro nás mohou být fatální, aniž bychom se o to nějak přičinili. O tom, že splněná přání mívají většinou jiné barvy, než jaké jsme si ve svých tužbách vykreslovali.
V jednom rozhovoru jste řekla, že se snažíte vždycky pojmenovat, jak danou inscenací změníte svět – není v případě Hubičky právě ten patos a ta (pro nás až směšná) morální zatvrzelost způsob, jak se dotknout dnešního cynického diváka? A lze operou něco nebo někoho změnit? To tvrzení byla samozřejmě nadsázka. Názor, že žádnou ze svých činností bychom neměli flákat! Ale velmi vám děkuji za toto připomenutí, v tom spěchu na to člověk rád zapomene.
Prováděli jste nějaké změny, škrty, úpravy libreta? Jenom nepostřehnutelné drobnůstky…
Některé pasáže v Hubičce podle mého poněkud vyčnívají – výstup Barče, Jsme svoji („druhé Věrné milování“) – vnímáte to stejně? Jak k nim přistupujete? Hubička oplývá kontrastem. Houpe se z jedné strany na druhou, což dokazují příklady, které sama uvádíte. Možná právě to vypovídá o člověku jako takovém, který se v klíčových situacích pohybuje bez pevné půdy pod nohama – staré pořádky jsou pryč, přichází nové. Ale než se ty nové pojmenují, zvykneme si na ně my i naše okolí, ta fáze bez kontur, to jsou ty pokoje, kde ještě nemáme, co uchopit, na co si sednout, jaký obrázek pohladit. A právě v tomto momentě potkáváme Vendulku s Lukášem…
Co vás ještě čeká v téhle sezoně? Po Novém roce ještě Alcina Georga Friedricha Händela a Die Zauberflöte Wolfganga Amadea Mozarta. A pokud se podaří, rádi bychom nastudovali nové představení s nově vzniknuvším souborem Brundibaros, „hereckým ansámblem“, který je tvořen především z romských dětí z „brněnského bronxu“.
Pracujete jako dramaturgyně liberecké opery – bojujete hodně s kompromisy, které musíte dělat? Jak hodnotíte dramaturgii českých scén? Prostředí české opery je jeden velký kompromis. Odpusťte, jsem docela velký kritik fungování jak provozních, tak uměleckých principů v našich divadlech, nerada bych tím zahlcovala mediální prostor a dramaturgie českých scén je závislá na tolika faktorech, že bych nerada vyslovovala nějaké zevšeobecňující stanovisko. Každopádně – abychom přilákali diváka do operního hlediště, musíme začít od sebe!
Vystudovala jste i sbormistrovství. To by mohlo znamenat, že nepatříte mezi režiséry, kteří nutí zpěváky při zpěvu běhat po jevišti… ? Ano, svou logiku to má. Proč to mám tedy zcela naopak?
Vaše dosavadní režisérská dráha vyhlíží celkem idylicky – přes studentská představení plynule k velkým scénám a oceněním. Jak moc jsou česká divadla vstřícná k mladým režisérům? Na závěr otázky to nejtěžší. Zkusím odpovědět přes váš druhý dotaz. Já a moji kolegové ze školy jsme měli obrovské štěstí, že český operní trh byl před pár lety lačný po nové krvi. Nejtěžší je samozřejmě tu příležitost dostat. Chtělo by se mi teď pokračovat – a pak to nezkazit, však dnes si uvědomuji, jak málo stačí, aby představení bylo neúspěšné. Kolik faktorů se musí potkat, aby se pracovalo smysluplně, kolik podmínek musí být splněno, kolika náhod musíte být ušetřen. A kolik práce stojí jedna minuta, pod kterou jste podepsán. A snad se teď dostávám k vaší první tezi – ano, souhlasím, já osobně jsem měla obrovské štěstí na příležitosti, na spolupracovníky, na tituly, na osobnosti, které mě oslovily. Ale také je to neustálé cestování, ze startu zaplivané ubytovny, spousta závisti od kolegů, kteří nejsou tak vytížení jako vy, ale hned na druhou stranu spousta emocí a setkání, která vás obohatí. A možná právě ten šílený kolotoč mě neskutečně baví. Ta možnost stisknout svou myšlenku a vymačkat z ní mošt. A ještě za to dostanete apanáž.
Linda Keprtová, narozena v České Třebové, patří mezi nejvyhledávanější operní režiséry mladé generace. Je absolventkou Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, obor Dirigováni sboru a Operní režie a již během studia jí byla udělena Cena Nadace Leoše Janáčka za režii představení Její pastorkyňa v rámci festivalu Janáček Brno 2008. Za její nejvýraznější režijní práce jsou považována představení Don Quichotte Julese Masseneta, který byl oceněn Cenou kritiků na festivalu Opera 2013, Dialogues des Carméites Francise Poulenca, které byly vyhlášeny Anketou slovenských kritiků za nejlepší inscenaci sezóny 2012/2013 La Traviata Giuseppe Verdiho, Její pastorkyňa Leoše Janáčka, Údolí suchých kostí Vladimíra Franze, Ariadna auf Naxos Richarda Strausse, Maria Stuarda Gaetana Donizettiho, Boris Godunov Modesta Petroviče Musorskeho, či Eva Josefa Bohuslava Foerstera, která byla oceněna Cenou kritiků za nejlepší inscenaci na festivalu Opera 2015. Režijně pracovala na představeních v Národním divadle v Praze, v Národním divadle moravskoslezském, ve Štátném divadle v Košicích, v Divadle F.X. Šaldy v Liberci, v Divadle J.K.Tyla v Plzni, či ve Slezském divadle v Opavě. V roce 2013 obdržela nejvýznamnější divadelní cenu na Slovensku, DOSKY, za režii opery Dialogy karmelitánok ve Štátnom divadle Košice.
