sobota, 9. říjen 2004

Lidská chemie Václava Riedlbaucha

Napsal(a) 

Lidská chemie Václava Riedlbaucha Lidská chemie Václava Riedlbaucha

Životní dráha Václava Riedlbaucha se protla v minulosti s několika významnými institucemi a firmami - Hudební fakultou Akademie múzických umění, Národním divadlem, Pantonem. Od 1. ledna 2001 je generálním ředitelem České filharmonie. Je tedy náčelníkem vedle Národního divadla nejposvátnější budovy české hudby - Rudolfina. Od doby Jiřího Pauera neměl náš první orchestr v čele tak komplexní osobnost, jež je schopná spojovat a řešit problémy dialogem. Díky němu také přišel před rokem na post uměleckého šéfa charismatický dirigent Zdeněk Mácal.

Co vás nejvíc lákalo na funkci hlavního manažera České filharmonie? Výzvou pro mě byla možnost propojení hudby s dalšími aktivitami. V Rudolfinu sídlí kromě orchestru i výborná galerie soudobého umění. Od počátku jsem se tedy snažil, aby galerie nebyla separátní, striktně oddělená část budovy.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch? Úspěch je relativní věc... Nicméně u každého orchestru je zlomovým momentem, když se mění šéfdirigent. Když Vladimir Ashkenazy začal zpochybňovat svoje další působení v Praze a v létě 2001 sdělil, že dál pokračovat nebude, tak jsem musel situaci řešit. Naštěstí jsem na to byl trochu připraven, protože jsem předtím vyzval kolegy z orchestru, aby udělali z jejich pohledu důkladnou inventuru o vhodnosti typů dirigentů, vlastně všech, kteří s Filharmonií od roku 1990 spolupracovali. Každý dostal "cejch", tedy s kým spolupracují rádi, s kým méně a proč. Procesu výběru jsme dali delší průběh a myslím, že se to vyplatilo. Volba Zdeňka Mácala už nese své plody a myslím, že to bude do budoucna stále lepší.

Jaké typy vlastně orchestr preferuje? Například Sir John Eliot Gardiner je velmi ostrý člověk, jak říkají Angličané není lehký, není jednoduchý. Je nekompromisní, vyžaduje velmi tvrdou práci ve zkouškách, ale hráči ho mají rádi, protože výsledek se na pódiu vždy dostaví. Nezávisí to tedy na osobních vztazích, ale na práci. V tom je orchestr citlivým barometrem a má na to dokonce slogan: musí dojít ke správné chemii. V sále slyšíme jen část tohoto chemického procesu, hráči jej však zažívají na zkouškách i na koncertech. Důležitý je i moment "překvapení", aby dirigent vytvořil na pódiu něco nového, co orchestr na zkoušce nepoznal, a to asi je půvab hudební interpretace. Takové dirigenty má orchestr rád, přitom to mohou být založením rozdílné typy: romantizující, který je rozevlátý a dokáže někdy až šokově překvapit, nebo důkladně připravený s totálním řádem, přičemž oba se mohou do jisté míry prolínat. Nabízí se kontrast mezi Mácalem a Gardinerem. Zdeněk Mácal patří k romantickému typu, který dokáže tvořit přímo na pódiu a dokáže realizovat okamžitý nápad, takže orchestr musí být neustále ve střehu, Gardiner sice také může překvapit, nicméně u něho je na prvním místě pevný řád partitury.

Jak je to s chemií ve vztahu orchestru k Jiřímu Bělohlávkovi? Jeho koncerty jsou vždy velmi zajímavé, ale občas slyším, že tu jsou stále dozvuky aféry z počátku 90. let? Myslím si, že ona roztržka je za námi. Nevidím sice do duše každého hráče, nicméně orchestr se chová relativně velmi korektně a stejně jako dirigent věcně. Jiří Bělohlávek je mým dlouholetým přítelem a pokaždé mi říká, že chce s Filharmonií pracovat, což je i zájem orchestru.

Korektnost, o které jste mluvil, platí i pro bývalého šéfdirigenta Gerda Albrechta? Zpočátku to bylo velké neznámo. I to by se asi dalo přičíst k mým úspěchům, že jsem znormalizoval vztah orchestru a pana Albrechta, aby už nepokračovaly fámy a podivné legendy. Vždycky je lepší dívat se dopředu. V létě 2001 jsem se s ním náhodou setkal v Amsterdamu a když jsem ho oslovil s prosbou o schůzku, tak se celý rozzářil. Později jsme se setkali v Praze a našli společnou notu.

Dalším vaším úspěchem bylo zvládnutí ničivé povodně, jež zasáhla i Rudolfinum... Přinejmenším ze dvou důvodů jsem rád, že jsem takovou krizi zažil. Zaprvé jsem musel během několika dnů poznat celý dům, což by mně jinak mohlo trvat roky. Přitom Rudolfinum je docela velké a když se rozlila voda na ploše 5 000 m2, tak to nebyla legrace. Zadruhé mě fascinovalo, kolik lidí bylo v krizi ochotno pomoci. Toto poznání bylo pro mě velmi cenné.

Co je teď největším problémem České filharmonie? Vážným problémem začíná být v poslední době publikum, což je celoevropský problém. Totálně se mění postoj k vážné hudbě, která se už tak často nevyhledává v koncertní podobě. Fanoušků sice asi neubývá, ale návštěvníků koncertů ano. Jednak je to permanentní boj o strukturu publika, jednak je to problém prezentace hudby... Hovoříme spolu v Rudolfinu a s tím je spojen jeden můj zatím nesplněný sen. V mojí představě by se mělo stát jakýmsi Concertgebouw. V Amsterdamu je největším organizátorem nebo spolupořadatelem kulturních akcí, to jest nejen hudebních. V Rudolfinu se objevují i akce jiných pořadatelů, z nichž leckteré by zde nemusely být. Není vždy optimální, aby návštěvník dával rovnítko mezi budovou a naší institucí. Strukturu akcí, které Rudolfinum provozuje, bych chtěl radikálně přehodnotit.

Kam se podívám, tak slyším stesky, že mladí lidé nemají zájem o klasickou hudbu. Zkoušíte něco v Rudolfinu? Především si myslím, že nikdo neudělá něco sám, proto jsme s některými pořadatelskými subjekty v Praze uvažovali, jak oslovit mladší vrstvy publika. U nás velmi intenzivně pracujeme na formě oslovování studentského publika včetně přípravy. Například je tu platforma veřejných generálek, kterou musíme dovést na vyšší úroveň. Vše se však dělá za určitou cenu... Mám radost, že se vydařil jiný pokus - sobotní odpoledne v Rudolfinu, zredukované programy, jež zatím vycházejí ze čtvrtečních a pátečních koncertů. Vzhledem k dlouhodobosti plánování bych rád po dohodě se šéfdirigentem od sezony 2006/2007 realizoval sobotní koncerty, které by však nebyly kopií abonentních projektů, ale byly by to speciální koncerty Zdeňka Mácala, kde by lidé mohly uslyšet šlágry klasického repertoáru. Nebudeme však kopírovat "lidové" koncerty Leonarda Bernsteina.

Není návštěvnost ovlivněná cenami vstupenek? Skokově narostlé vstupné jsem zdědil. Myslím, že to bylo uděláno příliš šokovým způsobem a důsledky se poznaly hlavně u věkově starších abonentů.

Ceny vstupenek na koncerty možná za čas porostou, jak je to však cenou práce filharmoniků? Jsme v tarifní třídě státní příspěvkové organizace, to jest máme garantovaný státní příspěvek. Umělecké profese se naštěstí podařilo dostat do vyšších hodnocení, než tomu bylo dříve. V novém tabulkovém systému má Česká filharmonie výjimku a dostala se jako jediný orchestr na nejvyšší možnou úroveň, což způsobilo v jiných orchestrech určitou hořkost. Problémem celé české kultury je však velikost dílu na nadtarifní složky. Letos se nám to podařilo ještě vyřešit, jak to bude v příštím roce, je ve hvězdách.

Jaký je tedy průměrný plat? Loni byl asi 19 500 korun, letos se dostaneme pravděpodobně o něco výš. To se týká 123 členů orchestru, jinak Česká filharmonie má 186 zaměstnanců.

Jako horký brambor působí už léta systém příspěvkových organizací. Co s tím? Příspěvkové organizace sice mají svoje limity, které činnost svazují, na druhé straně dávají určitou garanci života. Je také dobré vědět, na jakých pricipech funguje financování orchestrů v cizině. V západní Evropě, která má bohaté zkušenosti, není jednotný systém. Francouzské orchestry jsou úplně v jiné pozici nežli německé, španělské nebo italské. Prostě se to nedá porovnávat. Leccos inspirativního a mně blízkého nacházím u kolegů ve Francii i v Německu. Francouzský systém spočívá na rozdělení rozpočtů na státní, region a město, které v podstatě musí umění podporovat. To ovšem platí v podstatě pouze pro tělesa s názvem "national". Společnost prostě vzala za své, že je třeba kulturu podporovat. Je však otázka, zda je česká společnost tak kulturně motivovaná jako francouzská; stejné pochopení smyslu kultury na stejné úrovni jako vzdělání a vědy. Společnost (od parlamentu dolů) stále chápe kulturu jako něco zbytkového, prostě zbydou-li peníze, tak vám něco dáme. Základem by mohl být zákon o kultuře a jejím místě ve společnosti, jenž je ve stádiu věcného návrhu.

Šéfdirigent Zdeněk Mácal si pochvaloval, jak orchestr soustředěně pracuje, což se odráží na výsledku. Máte stejný pocit? Pan Mácal je velmi chytrý a zkušený pedagog. Nároky zvyšuje postupně a směřuje do hloubky struktury, jde za naplněním svého zvukového ideálu. Technickými prostředky pro dosažení je pak mimo jiné intonace, přesná souhra, prostě běžná orchestrální abeceda. Pak je možné budovat výrazovou nastavbu. Ví, že musí dělat i trenéra. Dokonce jsme se dohodli, že stabilní počet koncertů v budoucnu ještě trochu zvýšíme, aby s ním orchestr pracoval častěji.

Jaká bude nadcházející sezona České filharmonie? Mohu zmínit jen něco, ale nejdřív obecnou poznámku na margo orchestru. Postupně dochází k zákonité generační obměně. Například k 1. lednu odešel Zdeněk Tylšar, k 30. červnu hobojista Jaroslav Mihule, harfistka Renata Kodadová, violista Karel Řehák a flétnista Karel Novotný. Mezi novými jmény figuruje mimo jiné i harfistka Jana Boušková, která nastoupí na jaře příštího roku, zástupcem vedoucího viol bude výborná Barbora Holická. Snažíme se stabilizovat okruh hostujících dirigentů. Pro mě jsou do budoucna stálicemi Gardiner, Kout, Bělohlávek a Honeck. Z nových jmen bych rád upozornil na Jaapa van Zwedena a mladého Ilana Volkova. Byl jsem kritizován, že zveme méně zahraničních sólistů než dříve. Není to pravda, pouze chceme dát prostor českým interpretům, kteří se v Praze moc často neobjevují. Myslím tím Ivana Klánského, Michaelu Fukačovou nebo Františka Novotného; šanci dostanou sólisté z řad orchestru. Zvlášť zmíním známého bouřliváka, klavíristu Tzimona Barto, který před časem způsobil skandál na Pražském jaru. Myslím, že se sluší připomenout, že jsme se rozhodli pro těsnější spolupráci s Pražským filharmonickým sborem, takže kromě svojí výroční řady budou mít s orchestrem více koncertů.

Prozraďte nějakou lahůdku jubilejní 110. sezony v roce 2005/2006. S Akademií věd jsme se dohodli, že přesně ve výroční den uděláme formou koncertu společnou demostraci, jak umění a věda patří k sobě, ostatně kdysi to byla Akedemie věd a umění. Zazní několik premiér nových skladeb českých autorů, které vzniknou na základě oslovení konkrétních osobností. Jedna z nich pak bude na programu tohoto koncertu. Jako skladatel se tedy těším, že v roce 2006 uslyším několik českých novinek.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.