čtvrtek, 30. duben 2020

Lera Auerbach: Hudba může měnit naše životy

Napsal(a) 

Lera Auerbach Lera Auerbach

Hudba Lery Auerbach se od běžného soudobohudebního repertoáru liší svou intenzitou, emocionalitou, muzikalitou a řemeslnou zručností. Skladatelka je nesmírně zajímavá žena, která neklouže po povrchu a nežene se za úspěchem. Vše v jejím případě jaksi organicky plyne. Vídeň má velké štěstí, že se zde ve stejnou dobu usadily dvě mimořádné osobnosti hudebního světa – Lera Auerbach a Marin Alsop. Nic není náhoda. Jsem přesvědčená o tom, že se tímto Vídni otevřely zcela nové obzory v hudebním světě. V blízké budoucnosti bude následovat rozhovor s Marin Alsop.

Vaše hudba je velmi silná, na druhou stranu křehká, plná obrazů a emocí. Jsou tyto znaky součástí vaší ruské duše, nebo souvisí s tím, že jste žila ve dvou rozdílných zemích. Myslím, že to je na posluchači, aby rozhodl. Na druhou stranu se nechci spojit s posluchačem na podvědomé emocionální úrovni, ať už je to něco, co jej dojme, nebo naopak co mu bude vadit, co ho přinutí klást si otázky. Hudba komunikuje tím nejabstraktnějším způsobem.

V jednom rozhovoru jste zmínila, že pokud posluchači po vyslechnutí vaší skladby neodejdou z koncertního sálu změnění, pak jste nesplnila svou roli. Jakou změnu jste měla na mysli? To je odpovědnost skladatele i interpreta. Pokud jdete na koncert, sedíte tam dvě hodiny a odejdete jako tentýž člověk, pak jste tyto dvě hodiny promarnila. Poslouchat nějakou skladbu není pasivní proces, je to aktivní zkušenost. Zapojujete svou vlastní představivost, svou interpretaci, mnohdy nejsou tyto výklady nějaké myšlenkové pochody, ale spíše probíhají na emocionální úrovni, lidé často při poslechu hudby pláčou. Přitom jde vlastně o vibrace ve vzduchu, proč by vás tedy měly ovlivnit? Ale oni nás ovlivňují. Naše vědomá mysl se míjí s podvědomou a uvolňuje velmi hluboké polohy v nás samých.  Někdy z toho máme strach stát těmto polohám tváří v tvář, ale jsou tam. Hudba tyto procesy může uvolnit.

Jak se vám líbí dnešní soudobá hudba? Mám na mysli zvlášť trend, kdy se kompozice soustředí víc na hledání zvukových možností, než na obsah díla… Může se stát, že se zvědavý posluchač, který přijde na koncert, nespojí s tím, co slyší. Je tedy třeba hledat to, s čím se mohu spojit nebo ztotožnit. Existuje řada takových skladeb. Je to také určitý výzkum zvědavosti. Současná hudba nebyla ještě prověřená časem, což je úžasné. Posluchači se tak stávají účastníky toho, co bude určovat budoucnost zvlášť v případě světových premiér. Účastní se něčeho nového. Je tedy velmi důležité, abychom všichni měli tuto šanci a abychom riskovali.

Měla jste vy někdy experimentální období ve své tvorbě? Každý den. Každý den hledám něco, co jsem do té doby neudělala a snažím se růst. Žádný umělec nemůže zůstat stát na jednom místě. Buď se vyvíjíte, nebo stagnujete. To platí jak pro skladatele, tak pro hudebníky. Snažím se tedy každý den pro sebe najít něco nového. Používám ve své hudbě velmi neobvyklé barvy, neobvyklé sonority. Zvuk ale nikdy neslouží zvukovému efektu, vynalezení něčeho, co dosud nikdo neslyšel, protože to je velmi sobecký záměr. Ať už tedy vytvořím jakýkoliv neobvyklý zvuk, je to proto, aby sloužil dalšímu nápadu a byl odůvodněný. Proč je tam a proč je právě takto vyjádřen. Pokud je zvuk zkomolený, zdůvodňuji, ptám se, proč je zkomolený, co je za tím. To je velmi důležité, každý zvuk slouží širšímu kontextu, nikdy tu nestojí sám za sebe.

Jste svým způsobem renesanční osobnost. Kromě komponování píšete básně a texty, jste sochařka, malujete. Je to přirozená součást vaší umělecké osobnosti, nebo tyto jednotlivé umělecké obory rozdělujete? Jako proces je to velmi přirozené. Často se doberu stejného námětu, ale z různých stran. Pomáhá mi to udržet si čerstvou perspektivu, necítím se nijak svázaná, zahnaná do rohu. Na druhou stranu každá z těchto aktivit je profese sama za sebe, která ale nevyžaduje stoprocentní vzdělání a soustředění. Shrnuto – na každou z nich lze nahlížet odděleně, nezávisle, ale pro mě jsou jejich kořeny stejné a ve skutečnosti se to stalo neoddělitelnou a přirozenou součástí mé kreativní práce. Pokaždé když se snažím soustředit se pouze na jednu z těchto aktivit, např. když jde o uzávěrku nebo nějaký koncert, kdykoliv nepracuji paralelně ve všech těchto kategoriích, všimla jsem si, že se necítím tak svobodná, nemám takovou radost z tvorby, moje perspektiva není tak čerstvá. Protože když tyto své umělecké aktivity střídám, a to může jít třeba o hraní, dirigování nebo komponování, dává mi to vždy rozdílný úhel pohledu a osvěžuje mě to. Když se pohybuji jen v jedné z těchto uměleckých aktivit, deprimuje mě to a vyvádí z rovnováhy, protože se všechny vzájemně doplňují.

V roce 2011 měla premiéru v Divadle na Vídeňce vaše první opera Gogol. Někde jsem četla, že se jednalo o vůbec první operu od skladatelky uvedenou ve Vídni. Proč jste si vybrala právě toto téma? Pokud se nemýlím, napsala jste i libreto k tomuto dílu. O tom jsem nevěděla, to je zajímavé. Gogolova postava mě fascinuje. Ve skutečnosti jde o mou druhou operu, (tu první jsem napsala ve dvanácti letech). Gogol je moje první velká, hlavní opera. Chtěla jsem, aby byla v ruštině, v mém mateřském jazyce. Gogol mě fascinoval jako charakter. Je označován za otce ruské literatury, ale pro mě je velmi moderní autor. Např. Kafka se o Gogola velmi zajímal a do jisté míry z něj vycházel. Gogol byl skvělý charakter pro zobrazení, byl také šílený, nábožensky posedlý, chtěl se očistit, a tak hladověl až ho to málem stálo život. Zajímali mě na něm současná témata, jedno z nich je např. nebezpečí náboženské posedlosti. Gogola tato posedlost zavedla až k sebedestrukci. Poslední scéna mé opery je něco na způsob Kafkova Procesu – Gogol postaví sám sebe před soud a sám sebe soudí, protože sám sebe vidí jako provinilého. Otázka náboženské obsese a nebezpečí s tím spojené je stále aktuální. Ve druhém plánu se téma dotýkalo bolestivé otázky Ukrajiny a Ruska. Gogol byl Ukrajinec, který v podstatě nikdy na Ukrajině nebo v Rusku nežil. Neustále cestoval, byl v Palestině, žil v Německu, v Itálii. Opera se také dotýká našeho přístupu a porozumění dobra a zla, které si často špatně vykládáme.

Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor čtěte v Harmonii 4/20.

Lenka Nota

Skladatelka, muzikoložka, hudební publicistka a manažerka. Věnuje se propagaci soudobé hudby, její publicistická i tvůrčí činnost z většího dílu souvisí s tématy žen v umění. V roce 2017 dokončila svou první operu věnovanou největší české spisovatelce Boženě Němcové Jsem kněžna bláznů na libreto filmové dokumentaristky Olgy Sommerové. Od roku 1999 je zastupována ochranným svazem autorským OSA. V roce 1998 spoluzaložila ženskou skladatelskou skupinu HUDBABY. Skupina natočila dva kompaktní disky (HUDBABY, Čekám Tě!), které Lenka připravila také jako produkční. Jako hudební publicistka píše již od dob studií odborné články a recenze do časopisů Harmonie, Opus musicum, Hudobný život a Slovenská hudba. Jako externistka spolupracuje s ČRo Vltava, pro kterou pravidelně připravuje autorské pořady věnované soudobé hudbě a kulturnímu dění v České republice, na Slovensku a v Rakousku. O ženské skladatelské tvorbě v Čechách referovala mj. na konferencích věnovaných ženské tématice v Kasselu v Německu, ve Fiuggi v Itálii a v Kragujevaci v Srbsku. Od roku 2007 žije ve Vídni, kde působí jako korektorka ve vydavatelství Universal Edition, publicistka a skladatelka ve svobodném povolání. Pro časopis Harmonie píše od roku 1997.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.