S velkým zpožděním, ale přece – Leoš Janáček se postupně prosazuje i ve Francii. Pařížská Opéra Bastille premiérovala v pátek 26. 1. operní večer, na kterém pod taktovkou Gustava Kuhna společně s Bartókovým Modrovousovým hradem zazněla premiéra nově instrumentované verze Zápisníku zmizelého (zpívali Michael König a Hannah Esther Minutillo, nová instrumentace byla Kuhnovým dílem). O následujícím víkendu (27.?-?28. 1.) pak uspořádala společně se spolkem ProQuartet, pořádajícím hlavně komorní koncerty v zámku Fontainebleau, malý dvoudenní janáčkovský festival. „Dny Leoše Janáčka“ se konaly ve Studiu tohoto moderního operního domu na place de la Bastille, tedy v koncertním a přednáškovém sále pro zhruba 300 posluchačů vybaveném i projekcí a audiotechnikou. Oba dny byly vždy zahájeny odpoledním koncertem, po němž následoval moderovaný kulatý stůl s přizvanými hosty a eventuálně i s debatou s publikem; závěrem obou dnů zazněl pak večerní koncert.
První z obou dnů byl věnován kvartetní tvorbě, na večerním koncertě zazněly oba Janáčkovy kvartety a mezi nimi Bergova Lyrická svita . Velmi zajímavý byl úvodní koncert, který měl povahu semináře – s Bennewitzovým kvartetem vystoupil totiž emeritní violista Arditti Quartetu Garth Knox, který se dnes mimo jiné věnuje hře na violu d0amour a který nejen předvedl se třemi členy kvarteta kompletní původní verzi Listů důvěrných s tímto nástrojem (ta už je ostatně řadu let nahraná Kubínovým kvartetem), ale především krátkou přednáškou o nástroji a jeho využití u Janáčka i předvedením některých úseků Listů v obou verzích (s violou i violou d0amour) názorně demonstroval klady a zápory obou podob díla. Knox si při provedení pro zesilování zvuku často pomáhal unisony s prázdnými strunami, ovšem skutečně expresivního zvuku lze na viole d0amour dosáhnout jen při hře na dvou krajních ze sedmi strun, protože při malém vyklenutí kobylky a velkém počtu strun je riziko přibrání sousedních strun a tím tónové nečistoty při energické hře příliš vysoké. Velmi sympatický byl také Knoxův přístup k problému – objektivně předvedl pozitiva a negativa obou verzí, aniž by propadl (tak snadné a tak časté!) apologetice ve prospěch jedné z nich.
Vzhledem ke skladbě večerního programu došlo i na známé milostné inspirační zdroje obou autorů, v Bergově případě na jeho vztah ke v Praze žijící Werfelově sestře Hanně Fuchs a na číselně i tónově zašifrovaná sdělení ve struktuře Lyrické svity.
Bennewitzovo kvarteto v Paříži zazářilo. Soubor cílevědomě roste a nasál do sebe nejen českou, ale i světovou interpretační tradici – po dvouletém studijním pobytu v Madridu (u profesora Schmidta z Hagen-Quartett) a dvouletém v Basileji (profesor Hamann a W. Levine z LaSalle) předvedl témbrově i souhrově vypracovaný a výrazově strhující výkon, nejen v Janáčkovi, ale i v detailně vypilovaném Bergovi, kde zaujal funkčně zacílenou barevnou a výrazovou proměnlivostí.
Druhý den byl věnován Janáčkovi vokálnímu a klavírnímu. První koncert přinesl jednotlivé věty ze Zarostlého chodníčku prokládané výběrem z Janáčkových úprav moravských lidových písní, svěřeným střídavě sopránu (Jana Sibera), mezzosopránu (Sylva Čmugrová) a altu (Eliška Weissová). Martin Kasík se zde měl příležitost předvést i jako velmi citlivý a muzikální partner vokálních hlasů. Večerní koncert pak po strhujícím Kasíkově provedení Klavírní sonáty a cyklu V mlhách vyvrcholil Zápisníkem zmizelého , kde se k dosavadním interpretům připojili protagonisté Tomáš Kořínek a Veronika Hajnová.
Mladý tenorista Kořínek je na Zápisník šťastný typ hlasově i osobně (provedení mělo i náznakovou scénickou akci) – má svěží témbr, dobrou výslovnost a na rozdíl od řady příliš heroických nebo příliš kultivovaných tenorů (jak těžkou rolí je Janík, nejen pro závěrečná C, ale i pro nutnost věrohodného přerodu ze slušného venkovského mladíka přes postupnou proměnu osobnosti až k závěrečnému odhodlání!) má i věrohodný, nadto autenticky moravský projev. Hajnová byla hlasově dobře zvolenou Zefkou a Kasík i zde byl duší akce, která se
nedrala do prvého plánu, ale tmelila a propojovala celý proud velkou muzikalitou i tónovou kulturou.
Program kulatých stolů moderovala při onemocnění G. Erismana Roseline Kassap-Riefenstahl, vystoupili na nich mimo jiné Theo Hirsbrunner (Bern), s dokumentací o Janáčkově folkloristické činnosti J. Colomb (Lyon), dále autor těchto řádků a mladý francouzský skladatel Franck Krawczyk, který zajímavě vyprávěl o svých úpravách Janáčkem publikovaných lidových melodií pro dětský sbor a nástrojový soubor (zhruba v duchu Říkadel či Mládí).
Za koncepcí celého festivalu stojí v Paříži žijící česká muzikoložka Lenka Stránská, jejíž aktivita byla patrná již v řadě konferencí a publikačních i koncertních akcí prosazujících v Paříži českou hudbu.
Ohlas programu obou dnů, především obou plně navštívených večerních koncertů, byl velmi spontánní a srdečný – mnoho mladých lidí i známých tváří (například Kaija Saariaho) ocenilo program i výkony mladé české interpretační generace.
Janáček a mladí čeští hudebníci tedy v Paříži zaujali. A seznamování s Janáčkem pokračuje dále – 27. 4. se v Opéra Bastille uskuteční premiéra Věci Makropulos (s Alešem Brisceinem jako Jankem), takže zde po loňské Bělohlávkově Juliettě dojde na další významný operní titul české hudby 20. století.
