čtvrtek, 24. březen 2011

Lekce idealismu: Václav Talich o české filharmonii

Napsal(a) 

Do debaty o fungování, postavení a úrovni České filharmonie přinášíme jako inspiraci proslov dlouholetého šéfdirigenta orchestru Václava Talicha, vysílaný prostřednictvím rozhlasových vln 28. října 1936.

„Československý rozhlas pozval mne, abych k vám promluvil o České filharmonii, která letos byla vyznamenána státní cenou. Jsem vděčen tomu pozvání – a snad i ne. Vděčen proto, že mám hovořiti o instituci, která je mi kusem vlastního života, a nevděčen proto, že o prvých láskách rádi mlčíme. Je krásnější v tichu na ně vzpomínat. A Česká filharmonie vskutku mojí první hudební láskou byla. Prožila sice leccos, než jsme se setkali, ale ani já jsem už nebyl bez zkušeností.

Touhu stát se dirigentem jsem pocítil poprvé v Berlíně jako dvacetiletý mladík. Byl jsem tehdy členem Berlínské filharmonie a dirigent jejích velikých koncertů Artur Nikisch mně učaroval. Tam ovšem na dirigování nebylo pomyšlení, ale už příští rok, kdy jsem se stal koncertním mistrem oděské městské opery, mě přivedl k cíli blíže. Tam jsem se poprvé dostal k dirigentskému pultu a další rok, který jsem strávil na Kavkaze v Tiflise (pozn. – Tbilisi), byl mi osudný. Po rozhodném úspěchu svého dirigentského vystoupení pověsil jsem housle, které dosud byly mým milovaným nástrojem, definitivně na hřebíček a rozhodl jsem se státi cele dirigentem. Kde? Rozumí se, že v Praze. Na podzim roku 1906 vracím se do Prahy, řídím nejprve českožidovský pěvecký sbor Smetana, v dalším roce Orchestrální sdružení a zjara 1908 nabízím své rytířské služby České filharmonii. Kráska se však ke mně obrací zády. Moje první vyznání lásky končí neúspěchem. Mizím opět z Prahy.

Cesta mě vede do Lublaně, pak do Plzně a po desíti letech vyznávám svoji lásku filharmonii znovu. To už bylo za doznívající války v roce 1917. Po revolučním podzimu 1918 sešli jsme se definitivně. A pak jsme si zůstali věrni až do dneška. Nevadí, že sem tam se přehnal mráček nad naší láskou. Což existuje skutečná láska bez mráčků? Moji drazí filharmonikové jistě cítí, že můj osobní úspěch je úspěchem jejich, jako naopak cítím já, že úspěch jejich je úspěchem mým. Tak krásně a dokonale jsme totiž srostlí.

V historii České filharmonie jsou zřetelně znatelna dvě hlavní údobí. Po improvizaci revolučních počátků, kde se ze stávkujícího orchestru Národního divadla stává symfonický orchestr České filharmonie, ujímá se vedení doktor Vilém Zemánek. To byl muž, který neústupně hlásá a prakticky dokazuje potřebu samostatného symfonického orchestru v Praze, který každý podzim zahajuje vlastně s jiným orchestrem, jednou lepším, jindy horším, ale znovu a znovu zdůrazňuje svoje ceterum autem censeo – a v tom je jeho nehynoucí sláva. Nic nevadí, že revoltující orchestr zbavuje se zjara 1918 svého dlouholetého vůdce. V tom činu je více okamžité nálady než klidně uvažujícího rozumu. Dnes v odstupu let, zbaveni revoluční psychózy, musíme spravedlivě říci, že bez vášněprosté, buldočí přímo vytrvalosti doktora Zemánka nebylo by České filharmonie. On dokazoval za každých podmínek její potřebu a nutnost a skutečně ji prosadil.

Po revoluční improvizaci s Čelanským ujal jsem se z vůle filharmoniků od ledna 1919 vedení já. Téměř dvacetiletá zkušenost České filharmonie se spojila s desítiletou zkušeností mojí. A na toto zasnoubení jistě vzpomíná Česká filharmonie stejně ráda jako já. Bože, co to bylo za nadšenou práci! Tón kladl se k tónu, smyk ke smyku a v úmorné, ale radostné práci rodil se ten krásný nástroj, kterým dnes Česká filharmonie beze sporu jest. Šli jsme za vzácným vzorem Českého kvarteta a snažili jsme se české muzikantství promítnouti do nejvyšších oblastí. Zdařilo se nám to. Dnes je Česká filharmonie z nejreprezentativnějších složek československého uměleckého života.

Chcete vědět, kudy jsme šli? Bylo to zcela prosté: pracovali jsme. Pracovali jsme nejen o nedělích a svátcích, nýbrž i každý všední den byl pozdvižen na svátek naší prací, neztráceli jsme se nikdy ve vysokých oblastech nadpozemských frází, nýbrž klonili jsme se v pokoře před zápisem skladatelovým, rostli jsme v úctě před notou, před dynamickým znaménkem, poněvadž jsme si byli vědomi, že sloužiti umění neznamená vésti o něm duchaplné hovory, nýbrž těžce pracovati. Cesta k ideovosti a k abstraktní programovosti vede jen a jen logikou technické dokonalosti. V tom je mravní význam České filharmonie pro náš život. Jestli porota pro státní ceny měla na paměti tento význam České filharmonie, jistě nemohla jednati správněji, než že udělila cenu jí. Neboť Česká filharmonie jako ideový program znamená, že nestačí mluviti o národu Komenského, nýbrž je třeba zvykati děti čistotě tělesné i duševní, nestačí mluviti o Marxovi a o právech dělníka, nýbrž je třeba dělati řádné dláždění. Česká filharmonie, toť slovo tělem učiněné, toť činorodá práce, která se nestydí raději udělat omyl, než že by se ztrácela v povznešené libomluvě či v pohodlné kulturní švejkovině. Za tuto svoji činnost si Česká filharmonie jistě státní cenu zasloužila.

Jedno bych přece vytkl: cena byla prý udělena za zahraniční činnost České filharmonie. To není docela vystihující a přesné. Neexistují zahraniční úspěchy, které by neměly základ v úspěchu domácím. I tu je nejpřirozenější cestou ta, která vede od nejmenšího k největšímu. Nejdřív musí být člověk užitečný své rodné obci, pak sousednímu městu, pak hlavnímu městu, své zemi, aby konečně přerostl hranice vlasti a stal se světoobčanem. Česká filharmonie právě tím, že plnila věrně své povinnosti domácí, stala se zájmem mezinárodním. To jsme viděli nejen v době prvního mezinárodního festivalu soudobé hudby v Praze v roce 1924, ale i při zájezdech České filharmonie do Itálie, Jugoslávie, Maďarska, Rakouska a nad vše jasně za poslední cesty do Anglie, Belgie a Francie.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.