úterý, 2. duben 2002

Leila Josefowicz: Tanec s houslemi

Napsal(a) 

Leila Josefowicz: Tanec s houslemi Leila Josefowicz: Tanec s houslemi
LEILA JOSEFOWICZ patří ve svých necelých pětadvaceti letech k nejvýraznějším houslistům současnosti. Ještě jako teenager podepsala exkluzivní smlouvu s nahrávací společností Philips. Mezitím stačila hodně udělat a prožít. Předchází ji pověst nezkrotného živlu. Pravdivá pověst. Zatímco z obalů svých CD se většinou tváří jako elegantní sebevědomá mladá dáma, v soukromí pak vystupuje jako naprosto otevřená (několik míst našeho rozhovoru jsem musel na její přání vyškrtnout, protože byla "příliš" upřímná), nezkrotná dívka oblečená stejně jako její "free" vrstevníci poflakující se po newyorských univerzitách. Na rozhovor pro HARMONII přišla v červených brýlích a obyčejných manšestrákách. Nezapomněla se ovšem jako pravá profesionálka předem po telefonu zeptat, zda se mnou náhodou nepřijde také fotograf.

Jak se vyslovuje vaše jméno? "Džousefouvic". Můj otec je Polák, ale já nemluvím polsky a ani on ne. On vyrostl hlavně v Izraeli a v Montrealu, takže nikdy opravdu nebydlel v Polsku. Ani nevím, jestli tam kdy byl! Moje máma je kanadská Britka, její předkové pocházeli z Británie. Takže moje zázemí je velmi smíšené.

Vaší první nahrávkou byl houslový koncert Čajkovského (spolu se Sibeliovým). Znamená to, že i vy stále cítíte spřízněnost se slovanským světem? Ano! Ruská hudba, zvláště Prokofjev a Šostakovič, ale též Bartók, tedy v této části světa jsem našla hudbu, ač v různých formách a stylech, která je jak ohnivá, energetická, tak obvykle docela extrovertní, velmi rytmická. Já prostě miluju rytmus! To je vidět i na Adamsově koncertu, který jsem připravila i pro Prahu. Jedním z mých fetišů, které si ovšem nemohu dopřát, by bylo si sednout za bicí soupravu.

Hrajete na bicí? Ne nehraju, ale občas hraju "bicí na housle". V Adamsově koncertu to také dělám. Asi bych měla říct pár slov o tomhle autorovi, protože nevím, jak je v Čechách známý.

Myslím, že docela ano. Je vcelku mladý, je mu asi padesát pět. Jeho koncert je jednou z nejvýrazovějších skladeb. Pomalá věta patří k té nejkrásnější hudbě vůbec. V tomto koncertu je totiž všechno. První věta obsahuje i něco ve stylu jazzové improvizace.

Leila Josefowicz: Tanec s houslemi Leila Josefowicz: Tanec s houslemi
Máte ráda jazz? Jé, ten miluju! Thelonia, Coltrana, Ellu. všechny tyto lidi, kteří mě tolik ovlivnili při interpretaci hudby, jako je Adams. Protože on miluje populární kulturu, rock a jazz se během jeho studií - velmi rozsáhlých, "vážných" a "klasických" - nějak infiltrovaly do jeho školení. Já jsem také milovnicí populární kultury. Vycházíme spolu opravdu dobře! Právě jsme spolu koncertovali v Londýně v Barbican během slavnostního týdne Johna Adamse. Hrála jsem na závěrečném večeru jeho Houslový koncert , on dirigoval - bylo to báječné! Bylo natočeno živé CD, které vydá BBC v dubnu. Ale jen to "žití" se skladatelem bylo pro mě duchovně neuvěřitelné.

Jak změnil váš náhled na interpretaci svého koncertu? Už mě to slyšel hrát dříve a moc se mu moje pojetí líbilo. Ale během spolupráce vzniklo mnoho takových "nevyslovených" rad - tím že mi dal nějak jinak nástup, jistý typ znamení, zkrátka takový způsob interakce.

Objevily se ve vaší spolupráci při interpretaci tohoto "vypsaného díla" také ohlasy vámi již zmíněné jazzové improvizace? Tuto vypsanou hudbu nelze hrát tak jasně, jak jsou noty napsané. Musíte je hrát jako Coltrane svou improvizaci. Hrát pouze noty není nic, to nemá s hudbou jako takovou nic společného. Tento koncert byl také zpracován jako balet. Miluju tanec! A hrát tento koncert bylo pro mě příležitostí si "zatančit". Tento koncert je neuvěřitelná zkušenost jak sluchová, tak fyzická. Ta sluchová tvoří jen polovinu.

Jak řešíte problémy rytmu u skladeb vycházejících z této části Evropy, u nichž rytmus často souvisí právě s řečí? Znám odtud mnoho lidí. Dirigent Iván Fischer, moji učitelé Jasha Brodsky, Joseph Gingold: ti jsou prostě napumpovaní touto částí světa. I když nemluvím polsky, česky, maďarsky, tak docházím k určitému porozumění těchto osobností a jejich temperamentu. To je jako můj táta, nemluví polsky, ale je to východní Evropan každým coulem. Takže ve skutečnosti jde asi o porozumění místní kultuře, a to se mi daří dobře.

Prý jste začala studovat housle pomocí Suzukiho metody. Jaké to bylo? Pro mě? Dobré! Každý má s touto metodou jiné zkušenosti, záleží to na vašem učiteli. Tato metoda má jisté osnovy a jde o to, jak úzce je váš učitel sleduje. Já jsem porušila mnoho Suzukiho pravidel. Je tam předepsáno: ruka musí být postavena takhle, paže onakhle - to jsem vůbec nedodržovala. Když mě pak viděli cizí učitelé, vykřikovali: "Uááá, jak jí tohle můžete dovolit?" Blbosti! Víte, tohle všechno přece závisí na fyziognomii, která je u každého jiná. Naštěstí všechno, co jsem dělala, mi vyhovovalo fyzicky. Myslím, že právě v mém fyzickém pocitu hry na housle mám dost flexibility. Ale zpátky k Suzukimu: naštěstí mně moji učitelé pomohli naučit číst noty dříve. Suzuki totiž učí podle ucha, ale to vám může později vadit, pokud se nenaučíte včas číst noty. Protože čtení not je prostě zásadní část hudebníkova bytí. Měla jsem prostě štěstí. A byla to dobrá zkušenost.

Pak jste studovala na Curtisu. Říká se, že je příjemnější než třeba newyorský Juilliard. Určitě. V první řadě - je to ve Filadelfii. To je to "nejmenší" město v porovnání s New Yorkem. Ale kulturně je Filadelfie na nejvyšší úrovni, lidé tam jsou vcelku konzervativní milovníci hudby. A Curtis sám je mnohem "menší", intimnější. Je tam sto padesát studentů - jen pro porovnání s těmi tisíci na Juilliardu. To samozřejmě nesmírně ovlivňuje mentalitu studenta. Škola byla velmi přizpůsobivá vůči mému koncertnímu plánu. A navíc - New York ve vás prostě sám od sebe vyvolává soutěživost. Bylo příjemné být před tím ve studentských letech uchráněn. Vlastně ani nebyl velký rozdíl v tom, u koho bych studovala, protože ti samí učitelé s vámi jezdí vlakem. Ale já jsem upřednostňovala učitele "staré školy", i když můj další pedagog Jamie Laredo je jen o trochu starší než John Adams. Velmi ovlivnili můj hráčský profil a jsem tomu moc ráda. V New Yorku bych se s takovým stylem učení nemohla setkat.

Co z hudby se dá naučit a co musí být vrozené? Jen něco lze naučit. Třeba student hraje Šostakovičův První koncert šest hodin denně a učitel mu řekne: "Podívej, to je hudba napsaná během druhé světové války, když byli lidé zatlačeni za hranici toho, co lze normálně duchovně i fyzicky přečkat." Někoho prostě nemůžete naučit vyjádřit ve hře tento pocit, to se musí cítit. Můžete se v jistém smyslu nechat naučit, jak svoje emoce nechat přejít do svého těla, aby mohly být vyjádřeny. Ale když necítíte tyto základní hudební kvality, které každá hudba vyžaduje, tak jste zablokováni. Největší hudebníci jsou ti, kteří toto cítí vnitřně, aniž by je to někdo naučil, protože to je nemožné. Nemůžete se naučit hnací síle dávat pořád víc. A o tom to je - lidé, kteří jen hrají bezpečně a jistě, nemohou v někom vyvolat zpětnou vlnu. Je to hezké, příjemné, uvolňující. Ale nemyslím, že o tom je opravdové hudebnictví.

Byla jste oslavována jako zázračné dítě, ale teď už nejste dítě. ...všichni jsme děti!

Co je nejtěžší na přerození ze zázračného dítěte v "dospělého" umělce? Přišel k tomu nějaký vnější podnět? Tak především: mám dvouletého syna. Podívejte! [Otvírá nadšeně medailonek na krku se dvěma fotkami uvnitř]

Kde je teď? Je v New Yorku. Jezdila jsem s ním celý první rok a to bylo velmi velmi obtížné. I kvůli kojení - kojila jsem rok a půl, což bylo skvělé. A byli jsme pořád spolu. Byla jsem vdaná, už nejsem, porodila jsem dítě. Předtím jsem prodělala množství "růstových potíží". Už jsem toho mnoho zažila.

Takže tím chcete říct, že to bylo právě vaše dítě, které z vás udělalo zralou umělkyni? Rozhodně! Hudba je jen způsob jak vyjádřit události vašeho života. Byl to pro mě skok - na duši i na těle - a zkušenost, která mě naučila pokoře. Právě na to jsem myslela včera na letišti: Jezdíme, koncertujeme, dáváme interview, cvičíme, tvrdě pracujeme, jsme pod tlakem a svět se "točí" kolem nás. A proto je tak důležité zůstat na zemi. A pro mě je můj syn jistotou, že taková vždycky budu. Mít dítě znamená být pevný.

"Čím více má člověk zkušeností, tím lepším je umělcem." ...pokud je dokáže strávit do něčeho kladného. Mnoha lidem se stávají závažné věci, ale když to v sobě nezpracují, mají potíže. Každý má své trápení, záleží na tom, jak ho přijmete, jak to přeměníte v pozitivní energii skrze své umění.

Tak po tomhle tématu už moc nevím, na co se ptát. Jak s dítětem uspořádáváte svůj program? Jsou období, kdy pracuji víc a míň. Každý druhý měsíc, když ho mám u sebe, tak hraju blíže domovu. Ty ostatní měsíce, když ho nemám, pak lítám po světě jak šílená ženská. Je to v jistém divném slova smyslu dobré: Když s sebou nemohu mít syna, pak prostě nemám žádnou výmluvu nehrát stoprocentně.

Jak dlouho můžete být dobrou matkou i dobrou umělkyní? Nevím, nelze spoléhat na štěstí. Vyžaduje to poctivost, už jenom třeba kvůli odmítání koncertů. To dělám dnes a denně. Mám skvělou nabídku, ale je to v mém čase doma. Toho se nikdy nedotknu. Nejen kvůli synovi, je to totiž i čas, kdy studuji, připravuji nové skladby. Když jste na cestách, nemůžete se opravdově vnitřně soustředit. Je třeba tyto časy vyvažovat a to zas vyžaduje hodně vnitřní kontroly. Je třeba pořád si klást otázky: "Chci tohle dělat?", "Mám tohle dělat?", "Potřebuji tohle dělat?"

Máte stále v sobě náboj hledat a studovat nové skladby, soudobé skladby, náročné skladby? No jistě!!! Právě díky tomu bije moje srdce stále dál. Například Adamsův koncert: nevím jak jsem to udělala, ale umím ho celý zpaměti, trvalo to roky - je to ale kus, který má v sobě jiskru, energii, výzvu, touhu přinášet něco nového. A hraji i standardní repertoár - je to standardní repertoár, protože je to skvělý repertoár! Nedá se ignorovat. Ale na druhou stranu je pro mě neuvěřitelně důležité dělat pořád na nějakém novém projektu, který zahání mou tvůrčí žízeň. Bez toho bych byla jak skladatel, který nekomponuje.

Leila Josefowicz: Tanec s houslemi Leila Josefowicz: Tanec s houslemi
Provokujete skladatele ke psaní nových skladeb? Ano. Něco je v plánu, ale ještě to nechci prozrazovat. Jedním z mých dalších projektů bude Ligetiho Houslový koncert. To je skladba, kterou se nezabývá žádný mladý americký umělec. Myslím, že je to neprávem opomíjený kus. Není to proto, jaká je to hudba, protože je fantastický a zní skvěle. Ale při pohledu do partitury vypadá zatraceně obtížně, je to zastrašující. Orchestry pro-to potřebují postrčit, aby se ho ujaly. Bude to dobrodružství, na které se moc těším.

Na čem zrovna teď pracujete? Na dalším ruském kousku: na Šostakovičově Prvním houslovém koncertě . Pak přijde na řadu Ligeti. Je důležité udržovat rovnováhu. Když je někdo označkován jako interpret specializovaný na soudobou hudbu, ztratí mnoho skvělých příležitostí. A proto chci být schopna hrát také standardní repertoár, ale dělat jiné vzrušující úkoly, abych své fanoušky udržovala ve střehu a zároveň nevyčleňovala žádný důležitý typ hudby.

Svou kariéru jste začala právě nahrávkou Sibeliova a Čajkovského koncertu, tedy dvou základních kamenů standardního repertoáru. ... a to jsem měla štěstí!

V čem? V první řadě proto, že jsem podepsala nahrávací smlouvu s Philips Classics, což byla bez diskuse jedna z nejšťastnějších věcí, která mě doposud potkala. Dnes to vypadá úplně jinak - žádný z nových interpretů teď nemá možnost nahrát repertoár, který jsem udělala já. Moje první nahrávka je výborná, ale teď totéž hraju jinak, dost jinak!

To jsem se právě chtěl zeptat: máte chuť znovu nahrávat skladby, které jste do světa vypustila ještě jako teenager? Asi ne. Jsem realistická. Jsem na to pořád hrdá. Ovšem jsem to já v šestnácti sedmnácti a mezitím se v mém životě stalo tolik věcí. Ale v žádném případě bych ty nahrávky nevzala zpět. Navíc by to stálo plno času, který se dá použít na nové věci. Stále se objevují zajímavé nové nahrávací projekty, jako třeba to live CD s Adamsovým koncertem. Jsem přesvědčena, že takové zajímavé projekty budou pokračovat. Člověk by si s tím neměl dělat hlavu, i když nahrávací smlouvy mnoha umělců jsou ukončovány a člověk dnes prostě nemůže nahrávat jen to, co by se mu líbilo.

Natočila jste tři alba s koncerty klasického repertoáru, dvě s vybranými, náročnými "přídavky" pro trh a jedno sólové s technicky náročnými kusy. Album "Solo" [Paganini, Bartók, YsaÓe] rozhodně pro trh nebylo a přineslo mi hodně uznání. Etablovala jsem se na něm jako houslistka, co dělá zajímavý repertoár. Jako bych jím určila svůj vztah k té "generaci houslistů". Je to ta "nejtěžší" hudba vůbec a všechno je to na jednom albu. Mohla bych říct: "Už nikdy více!" Byla to hrozně těžká práce, už bych to znovu nemohla dělat. Ale jsem ráda, že je to upečené, jak se říká.

A co ta CD s "přídavky". Byla to vaše vlastní volba, nebo je to úlitba nahrávací firmě a trhu? Je to jistě populárnější hudba. Ale já jí mám stejně ráda! Třeba skladby na albu Americana se velmi blíží - svým životem, improvizačností - mým hudebním kořenům. Není to Beethoven, ale ani nemá být. Má to být zábavné. Má to zvedat náladu. A nemyslete - pro tuto hudbu je také třeba mít plno stylu a citu! Takže i když je to náhodou i dobré "pro trh", znamenalo to plno práce.

V evropské klasickohudební kultuře se někdy považuje dělání hudby "pro zábavu" za takový nižší americký rys. Cítíte to na rozdílném přijetí publika v Evropě a Americe? No určitě! Záleží to na tom, co hrajete. Když se lidé nebaví ani u Adamsova koncertu, tak už jim nemůžu pomoci. Už jsem udělala dost. Já se u toho také bavím, což oni musí vidět. A hlavně: já to dělám pro zábavu! Když to neděláte pro zábavu, nemáte z toho radost, nejste duchovně naplněni, tak hudbu dělat nemůžete. Dříve nebo později přestanete - život umělce je příliš náročný a intenzivní. Kdo z hraní a hudby nečerpá energii, nevydrží takový život. A co se týče rozdílů v Evropě a Americe - v USA to záleží na tom, ve kterém městě hrajete. V Evropě je všechno - obecně řečeno - víc formální, je to "starý" svět. Stačí se na publikum jenom podívat. V Evropě, když lidé kráčejí do sálu, tak vidíte to sebevědomí, to uspokojení publika z vlastního hudebního vzdělání. V Americe je to méně formální. A v malých městech, kde lidé nemůžou být tak hudebně vzdělaní, vás ocení stejně, možná dokonce víc, protože jsou prostě jen rádi, že někdo vynaložil svůj čas a energii, aby za nimi přijel a zahrál. A hudba je pro všechny. Všichni jsme emocionálně na stejné úrovni.

Leila Josefowicz: Tanec s houslemi Leila Josefowicz: Tanec s houslemi
Ráda hrajete před publikem? Máte ráda ten pocit být viděna a slyšena? Docela bych řekl, že ano. To víte že ano! To musí mít každý interpret. Jinak by umřel trémou. Jsem zvyklá být okoukávána, analyzována. A navíc jsem na povrchu extrovert.

Máte jako extrovertní člověk problém s opravdu hlubokým proniknutím do díla někoho druhého? Ne. Skladbě můžete sebelépe rozumět, ale když nemáte osobní kvalitu ji pak předvést ostatním, tak to k ničemu není. Extrovertní nesmí znamenat uspokojování jen vlastních potřeb, nesmí to znamenat strhávat pozornost z hudby na sebe. I kdybych byla nejistější, více se držela zpátky, tak bych s hudbou komunikovala. Extrovertnost nemá nic společného s osobní hloubkou a poctivostí. Když jsem extrovert a zároveň jsem vůči hudbě poctivá, tak to je dokonce ještě lepší. Být extrovertem neznamená rovnou chodit nahý po ulici. Znamená to být citově odhalený.

Lidé z nahrávací branže o vás říkají, že jste ve studiu stejně šťastná jako na pódiu. Nemáte tedy ve studiu problém s otevřeností? Ne. Ve studiu se prostě snažím předstírat koncert. Snažím se cítit, jednat, chovat, myslet a hrát, jako by tam bylo publikum. Nemám s tím moc problémy. Jediné, co je třeba pro to udělat, je vytvořit na sebe veliký tlak před nahrávkou. Jen pomyslete na to, kolik lidí si to pak poslechne, bude mít na poličce a znovu a znovu bude přehrávat během mnoha let dopředu. Pak vám dojde, že to nahrávání je jako jeden dost důležitý koncert.

Existují umělci, kteří mají z nahrávání psychické problémy, protože chtějí mít nahrávku jako nezměnitelnou hudební konzervu prostě dokonalou. A pak stříhají a stříhají. Co je to "perfektní"? A stříhání ničí hudbu. Adams bude mou první živou nahrávkou. Bohužel. Myslím, že by obecně mělo být mnohem víc živých nahrávek. Problém je, že živé nahrávání plno interpretů hrozně stresuje. A ono to člověka vážně hrozně stresuje! Nedá se to ošálit. Ale mě to vyhecuje. Když jsem pod tlakem, podávám lepší výkony. Živé nahrávky by byly na místě studiových o tolik víc vzrušující, živější, muzikální. A zajímavé je, že být interpretem znamená nyní návrat ze studia na pódium, stává to tím, čím bylo kdysi. Je to velmi zdravé.

Na své první desce hrajete jak na svoje původní stradivárky, tak nynější guarnerky. To byl záměr? Ne, pouze shoda okolností. Ty guarnerky mi vyhovují mnohem víc. Prostě mi více sedí, protože jsou kratší, stradivárky byly pro mě moc dlouhé. S guarnerkami se mohu více cítit jako jedno tělo, hrát víc "do hloubky", víc zabrat. Mohu je mít na komořinu i jako sólistka. A samozřejmě pořád měním struny. To je jako mýt si vlasy. Přišla jsem na jistou kombinaci ostrunění, která přímo tomuto nástroji nejlépe sedí. Je skvělé se strunami experimentovat, ale časem prostě zjistíte, jak ten který nástroj nejlépe mluví.

Jak dlouho trvalo, než jste se úplně sžila se svým nynějším nástrojem? Několik let. Musíte s ním prostě žít, projít extrémně odlišnými klimaty, zahrát si velmi rozdílný repertoár. Je to jako s člověkem, také vám trvá pár let, než ho opravdu poznáte.

Jednou jste řekla: "Jsem seriózní hudebník a zůstanu jím." To že jsem řekla (smích) ? Ale vážně: Ten koncert v Londýně se také přenášel do televize. A jeden komentátor řekl: "Je schopná se dostat až sem, aniž by nosila mokré tričko." Je zřejmé, že kdybych na sebe přitahovala pozornost takovým způsobem, tak bych na tomhle koncertě nehrála. Nedělala bych, co dělám, protože bych se místo na hudbu soustředila na to, jak vypadat sexy. Lze vypadat velmi přitažlivě bez nošení rudého nebo zářivého oblečení.

Myslíte si, že lidé jako Vanessa-Mae pomáhají vážné hudbě? V jistém smyslu. Možná si ji poslechnou lidé, které by sólové housle nikdy nedostihly. Víte, respektuji každého, kdo vystupuje na jevišti. Nikdo, kdo to nedělá, nemá právo to nijak kritizovat. Protože jít se svou duší na jeviště, to není jednoduché. Každý je zodpovědný za sebe a musí být připraven na reakce, které jeho činy mohou vyvolat. Aby se nenechal zneužít pro nošení mokrého trička a pak nebyl překvapen, že jeho hudbu nikdo nebere vážně.

Máte pozici, o které se mnoha vašim vrstevníkům může jen zdát. Jakou vizi nadále máte před sebou? Mít stále co dál vyjadřovat. Víte, minulý týden za mnou přišel po koncertě muž a řekl: "No, děkuju vám. To bylo poprvé, co jsem slyšel západ slunce." Nemůžu přestat na to myslet.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.