pondělí, 2. červen 2008

Leila Josefowicz - její hra má kouzlo dechu

Napsal(a) 

Leila Josefowicz - její hra má kouzlo dechu Leila Josefowicz - její hra má kouzlo dechu

Slunečný srpnový den proniká do odpoledního přísvitu Dvořákovy síně Rudolfina. Zkoušku České filharmonie řízené Zdeňkem Mácalem provází očekávání příchodu sólistky Beethovenova houslového koncertu. Den po večeru, označeném jako Prolog sezony, hrají spolu znovu v německém Wiesbadenu. Tou interpretkou je Kanaďanka žijící v New Yorku - Leila Josefowicz.

Zkouška probíhá téměř bez přerušení. Když skladba dospěje k závěru, orchestr spontánně tleská. Bývá na uznání skoupý, ale křehká, letos třicetiletá blondýnka, s mistrovským nástrojem a zcela suverénní a současně křehkou hrou, jej nenechá v klidu. Koncert je pak plný emocí, protože natěšené obecenstvo se po letní pauze nemůže dočkat hudby, tím spíš, že mu je nabídnuto vystoupení světoznámé houslové hvězdy. Po zkoušce se Leila Josefowicz rozhovořila.

Miluji tento orchestr, stejně jako jeho šéfdirigenta. Už jsme se potkali několikrát. A uvidíme se v Praze znovu v lednu, v orchestrálním cyklu České filharmonie, při provedení Prvního houslového koncertu Dmitrije Šostakoviče.

Teď jste ale v Praze přednesla Beethovenův koncert.

Ta skladba je částí mne samé. Mám ji velice ráda.

Hrajete ji s vlastními kadencemi, navíc s osobitým nápadem použití tympánů v kadenci první věty.

Inspirovala jsem se skladatelovým nápadem v jeho vlastní kadenci ke klavírní verzi houslového koncertu.

Proč jste nehrála známější kadence Fritze Kreislera?

Připadá mi únavné stále dokola je opakovat, v tom je málo kreativity. Chtěla jsem se pokusit udělat něco vlastního, přinést nový pohled na kompoziční motivy koncertu. Možná se to někomu zdá v dnešní době umělecky dobrodružné či riskantní, ale v době vzniku koncertu bylo zařazení vlastních kadencí docela obvyklé, vlastně se to od interpreta žádalo.

Máte v plánu Beethovenův koncert nahrát?

Doufám, že se to stane hodně brzy, jen ještě nemohu přesně říct kdy.

Jste schopna najít na této skladbě vždycky ještě něco nového?

Nacházím mnoho možných nových cest, jak se s její hudbou vypořádat. Je to dílo vrcholně inspirativní. Dává interpretovi ve výkladu spoustu volnosti a uplatnění toho, co v něm cítí. Nad melodií orchestru hraju tedy vždycky svůj part s opravdovou radostí.

Je stejný i váš vztah k Šostakovičovu prvnímu koncertu?

Mám moc ráda moderní hudbu a Šostakovič je pro mne něčím velmi blízkým. Je nejen vzorovou hudbou dvacátého století, ale přímo jeho klasikou. V jeho tvorbě je přítomno výrazné zobrazení historie místa a doby, v které žil, atmosféra obav a strachu z moci doby Stalinovy vlády. Je to kus historie umělcova života a to mne velmi oslovuje. Je nezbytné, aby si to také hráči a posluchači uvědomovali. Při studiu skladby jsem toho hodně o Šostakovičovi přečetla, poslouchala jeho komorní a symfonická díla a shlédla i některé dokumentární filmy. Bylo pro mne pak snadné pochopit obsah toho díla.

Vraťme se v čase zpět, do doby, kdy jste jako tříapůlleté dítě začala hrát na housličky.

Na samém začátku jsem pochopitelně nehrála nijak s nadšením. Lidé si obvykle myslí, jaké ohromné, fenomenální dítě to je, jak bezprostředně hraje! Ne, ne, začátky jsou pro dítě dost obtížné. Je třeba mnoho cvičení, než se docílí nějaký výsledek. Jde to velmi pomalu.

Dala vám rodina hudební zázemí?

Žila jsem ve velmi komplikované rodině. Maminka-genetička, jejíž rod pochází z Británie, Irska a Kanady, není muzikantka. Ani mladší bratr se hudbou nezabývá, jeho oborem je biochemie. Tatínek-přírodovědec, jehož rod se váže k Polsku a Německu, hrál trochu na housle, ale víc na klasickou kytaru. Zprvu se mnou sdílel moje cvičení. Jenže řekla jsem jednou dost, tohle není cesta. Chtěla jsem pracovat sama. Přišlo pak několik obtížných let, nežli jsem dospěla a vyrostla z období teenagera. Jsem ráda, že mám ty roky za sebou.

Kdy jste nabyla pocitu, že vstupujete na profesionální dráhu, a kdy potom, že hrajete na světově srovnatelné úrovni?

Narodila jsem se v Kanadě a ve třinácti jsem přijela studovat do Kalifornie. Už v té době se mne ujal management. Řekla bych, že není mnoho umělců, kteří hrají v mém věku na mé úrovni tak dlouho. V tom čase se o mne staralo mnoho lidí, ale hlídali jen mou cestu, ne vlastní umělecký vývoj a zaměření. Pro mne bylo přitom nejdůležitější vědět, že nejde jen o samo hraní, ale o to, co probíhá v mé mysli. To teprve znamenalo profesionalitu a úroveň.

Vystupovala jste jako zázračné dítě na party a gala-setkáních v Hollywoodu.

Nebyl to nijak vnější projev. Setkávala jsem se tam se zajímavými hosty, jakými byli například Ronald Reagan, Andrew Lloyd Weber nebo Van Cliburn. Bylo pro mne hodně cenné potkat se s Leonardem Bernsteinem. Viděli jsme se potom ještě několikrát a bylo radostí pro něj hrát.

Neměla jste trému při tak blízkém kontaktu s posluchači?

Je zvláštní, že když je člověk mladý, trému nemívá a všechno je nějak snazší. Čím jste ale starší, tím si víc uvědomujete svou zodpovědnost.

Co dnes prožíváte před vstupem na pódium?

Prostě jdu hrát. Neříkám si, co přijde, jednoduše jdu. Nemůžete se zabývat jinými myšlenkami, musíte se jen chtít radovat z hudby, kterou budete hrát. Přesto je úžasné stát na pódiích, kde před vámi hráli samí velcí interpreti.

Na samém počátku se o vás organizačně starala IMG.

Poskytli mi první management a byli skvělí. Velmi záhy, už v jedenácti, mi vyjednali koncert, dokonce v zámoří, tedy v Londýně. V šestnácti jsem pak hrála v Carnegie Hall s Academy of St. Martin in the

Fields se Sirem Neville Marrinerem. To bylo veliké dobrodružství. Je přitom velmi osobní záležitost, kdo a jaký je váš manager, ne ta společnost, která vaše vystoupení organizuje. Teď pro mne pracuje Linda Marks a mé koncertní cesty vedou s její pomocí úspěšně všemi kontinenty.

Jak se díváte na účast v mezinárodních hudebních soutěžích?

Na žádné soutěži jsem nehrála, nepovažuji to pro sebe za nutné. Možná se to zdá neobvyklé, ale na druhé straně, je mnoho vítězů soutěží, kteří potom neměli dlouhou kariéru. Jsou to sice vynikající hráči, ale pro další cestu umělce je třeba ještě mnoho jiného. Naštěstí se mne na to organizátoři koncertů nikdy neptají.

Na Curtis Institutu byli vašimi významnými učiteli Joseph Gingold, Felix Galimir, Jasha Brodsky a Jaime Laredo, a to něco znamená.

Všichni byli fantastičtí, Brodsky mne přivedl k tomu, jak hrát tradiční oblast, Laredo se zabýval hodně současností, a Galimir mi přiblížil řadu soudobých skladatelů i mnoho z podstaty hudby, to, jak je tvořena. Všichni společně mi navíc otevřeli různé perspektivy cest k hudbě.

Cítila jste se po absolvování Curtis Institutu připravena nastoupit svou vlastní uměleckou cestu?

V těch šestnácti letech sotva. Proměna nastala nejspíš někdy až ve dvaceti. V šestnácti víte nejspíš jen to, že budete hrát na housle, ale ve dvaceti už je vám jasné, co budete dělat a jak chcete hudbě rozumět. Pochopila jsem, že to nebude jen Čajkovskij a Šostakovič, ale i řada žijících autorů a jejich soudobá tvorba, nesoucí něco nového a svěžího. Lidé jsou zvyklí přijímat věci zaběhnuté, ale musí přece také objevovat i něco nového a odlišného!

Vystoupila jste s řadou předních orchestrů. Upřednostňujete některé z nich?

Hrála jsem s nimi možná už od svých deseti let. Ani bych je všechny nevyjmenovala. V Americe i v Evropě jsem spolupracovala s řadou mimořádně vynikajících, v New Yorku, Bostonu, Chicagu, Philadelphii či Clevelendu, v Evropě s Concertgebouworkest a s National de France, v Londýně, Frankfurtu, Belgii, Vídni a Berlíně. A samozřejmě pak s NHK v Tokiu a Asian Youth Orchestra. Ráda také vzpomínám na koncerty v letech 2003-2006 při závěrečných vystoupeních na prázdninovém festivalu Proms v londýnské Royal Albert Hall. Všechno to bylo pochopitelně s mimořádně skvělými dirigenty, mezi něž nepochybně patří Wolfgang Sawallisch, Kurt Sanderling, Seiji Ozawa, Valerij Gergijev či Charles Dutoit.

Jak nahlížíte na spolupráci s dirigenty?

Čeho si vážím na nich je to, jak kdo upřednostňuje osobnost interpreta, jak má otevřené myšlení a jak jsme si navzájem blízcí, jak dobře spolupracujeme a jak společně vytváříme oblast hudebního dobrodružství.

Ví se o vás, že dáváte značnou váhu na soudobou hudbu.

Z mých oblíbených autorů bych jmenovala vedle Thomase Adese či Olivera Knussena zejména Johna Adamse. Zvlášť si cením jeho Concerto pro šest smyčců a elektrické housle. Opravdu neuvěřitelné dílo! Ovšem orientuji se na moderní hudbu v celé její šíři, vkládám ji do svých programů a mnohé skladby i premiéruji.

Jak hodně se věnujete komorní tvorbě?

Miluju ji. Hraju ji s několika svými přáteli a prožíváme vždycky společně fantastickou radost. Dostávám se k ní zejména na letních festivalech. Během sezony je na ni bohužel jen málo času. Je mi ale blízká i world music a jazz.

Ten s vámi hrává John Novacek. To je ale typicky české jméno?

Ano, je to Čech. Známe se už mnoho let. Je mu něco kolem čtyřiceti a je to vynikající klavírní partner. Hráli jsme spolu ostatně také před třemi roky v Praze.

Máte svého favorita mezi současnými mladými houslisty a vnímáte někoho z nich jako svého konkurenta?

Snažím se, abych ten pocit neměla. Je ovšem obtížné, aby to člověk nevnímal, ale všichni přece děláme hudbu. Když se setkám s kolegou, měli bychom být přáteli, jenže všichni vedeme nakonec samostatný život. Cestujeme, koncertujeme, jsme skutečnými solitéry a to je něco jiného, než být přáteli. Snažím se na to nemyslet. Rozhodně ale člověku nijak nepomáhá, aby se tou skutečností cítil nějak lépe.

Vlastnila jste na počátku Stradivariho housle z roku 1708.

Teď ale hraji na Guarneri del Gesu z roku 1739. Je to jedinečný nástroj, nejlepší, jaký jsem kdy měla v rukou. Splnil se v něm můj sen o houslích. Mají nádherný, průrazný zvuk, který snadno překlene orchestr a také mimořádnou spolehlivost a stabilitu. Nereagují na mých cestách světem nějak významně na proměny ovzduší, vlhkost a suché podnebí, což je hodně důležité.

Už před lety jste vstoupila do světa nahrávacích studií. Kolik máte dnes CD?

Myslím že sedm. První dvě byly pro Philips Classics, ale u té značky jsem skončila. V 2005 jsem přešla k Warner Classics a tam také vznikla moje nahrávka prvního koncertu Dmitrije Šostakoviče. Udělala jsem změnu v labelu a to je jistě dobře. Velké společnosti mají totiž vyhraněné požadavky na nahrávací tituly a já chci dělat jinou hudbu, takovou, která je mi blízká. S Warner Classics jsme proto skončili a co přijde dál, ještě nevím. Ráda bych našla nový label, ale teď teprve hledám. Chci se v nahrávání soustředit na mnoho soudobé hudby, ale myslím i na Beethovena a Mendelssohna.

Vraťme se na pódium. Míváte před prvním krokem trému?

Každý den je to jinak. Někdy se mi to zdá být snadné a nádherné, jindy, když jsem třeba unavená, je to horší. Jsem přitom v pozici interpreta, od něhož se čeká jen to nejlepší.

Jste vždy do poslední noty připravená, nebo se spoléháte na konečnou inspiraci?

Chci být pokaždé připravená co nejlépe. Je to přece má práce. Je ovšem nutné být současně velmi spontánní a tak je to také pro mne snazší. To se mi daří zvlášť u nových skladeb.

Je něco, co vám při hraní přináší obtíže nebo co nemáte ráda?

Nepředvádím sama sebe, ale hudbu. Musím vyjít ze svého těla a myslit jen na ni, ne na to, jak se právě cítím. Jen tou cestou mohu hudbu interpretovat tím nejlepším způsobem. Jsem i tím, co jsem nastudovala, a jen tak ztrácím pocit jakékoliv interpretační obtížnosti. Za mým výkonem stojí spousta práce.

Kolik koncertů máte v roce?

Ani nevím, musím to spočítat... možná sto. Nehraji nejspíš tolik jako leckdo jiný, ale nejde to jinak. Mám přece syna a musím se mu věnovat a nemyslet jen na sebe. Teď jsem v Praze a on je přitom s mou maminkou v New Yorku a čeká na mne. Nemůže být se mnou na cestách a sedět, třeba i s nějakou pečovatelkou, v hotelovém pokoji. Musí mít normální život. Naštěstí mám v mé mamince vzácnou pomoc.

Žijete v sepětí koncertů, starostí a rodiny. Zbývá vůbec čas na cvičení?

To je ta nejtěžší otázka. Samozřejmě, jsem velmi unavená, ale musím pečlivě organizovat svůj čas, aby bylo kdy cvičit. Miluju hudbu, ale jsem také ráda doma. Ve škole byla nutnost cvičení nezbytná, zato teď je můj život snazší. Cvičím víc, jen pokud to potřebuji. Jsem ráda, když jsou to čtyři hodiny denně. Jenže na turné to není někdy možné a tak potom dělám to nejlepší, co mohu.

Uvažujete o tom, co je ve vašem životě nejdůležitější: kariéra, housle, rodina?

Vím, že v této době musím hodně hrát, je to čas mého koncertování. Co bude za deset let, kdo ví? Vím jen to, že musím pro příští

období nastavit velmi přísná pravidla života a práce.

Napadá vás někdy možnost věnovat se skladbě nebo dirigování, jako to dnes dělají někteří houslisté?

Myslím si, že i tak mám dost tvrdý život a nebudu si ho tedy ještě víc komplikovat dirigováním. Pro mne je důležité dělat to, co dělám, být v tom dobrá, a aby to bylo vždycky na sto procent. Chci, aby si lidi řekli: ta hraje na housle, to je něco! A být skladatelkou? Jednou možná!

Máte dnes jasnou představu o své budoucí kariéře houslistky?

Chci dělat to, co dělám teď. A objevovat stále nová díla, hrát jejich premiéry a pokračovat v tom, co je dnes. Jsem ráda, že někteří američtí autoři pro mne napsali své skladby, a že jsem je mohla hrát.

Už jste několikrát navštívila pražská koncertní pódia. Jak na vás působí toto místo a jeho publikum?

Je tu nádherná atmosféra, entuziastická, jsou tu velcí milovníci hudby. Přímo to z pódia cítím a intenzivně vnímám srdečný potlesk i následná setkání s posluchači.

Našla jste možnost poznat v Praze kromě koncertních sálů i něco víc?

Velice vzpomínám na Smetanovu síň Obecního domu. To je pro mne velký vzor secesního umění, které jsem kdy viděla. Ostatně přímo vyznávám secesi a mám doma dokonce několik kusů nábytku toho stylu. Do Prahy, kolébky tak významného výtvarného směru, si přicházím pro inspiraci. Raduju se ale i procházkami Prahou.

Zbývá otázka na spolupráci s Českou filharmonií.

Doufám, že nějaká bude! Jsem si jista, že se do Prahy vrátím a věřím, že to bude i k České filharmonii. Máme se navzájem rádi a rozumíme si.

Prozraďte, co pro vás znamená hra na pódiu: je to komunikace s publikem, jakási osobní satisfakce a potvrzení vlastních kvalit, nebo pocit potřeby dělat něco, co je pro lidstvo potřebné?

(směje se) Těžká otázka. Hudba sama je komunikací, vzájemným předáváním čehosi nového, darováním jakési útěchy. Je to dobrodružství i poznávání něčeho neobyčejného, vyjádření poznatků a prožitků zvukem. Pro mne je to požitek a slavnost. Chci proto hrát tak nejbarevněji, jak to jen umím.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.