pondělí, 25. březen 2013

Leif Ove Andsnes - Věřím v sílu hudby

Napsal(a) 

Leif Ove Andsnes - Věřím v sílu hudby, foto Özgür Albayrak, Zdeněk Chrapek/MHF Pražské jaro, E Leif Ove Andsnes - Věřím v sílu hudbyfoto: Özgür Albayrak, Zdeněk Chrapek/MHF Pražské jaro, E

Mezi hosty 68. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro bude patřit klavírista Leif Ove Andsnes. (Jeho jméno se objevilo v únorovém vydání v rozhovoru s jeho někdejším učitelem Jiřím Hlinkou.) Vloni zahrál na festivalu v rámci souborné nahrávky Beethovenových koncertů pro label Sony Classical první a třetí koncert, letos to budou druhý a čtvrtý. Samozřejmě opět s Mahler Chamber Orchestra. Projekt pro pianistu začal v létě 2011, kdy se rozhodl naučit se jediný z koncertů, který ještě neměl na repertoáru – první. Část této „cesty“ (projekt je nazýván Beethoven journey) putoval i s jinými dirigenty, učil se z jejich zkušeností a snažil se najít „svého“ Beethovena.

Třiačtyřicetiletý Nor byl sedmkrát nominován na Grammy, ale gramofonek získal až v roce 2011. Získal i Hindemith Preis, Preis der Deutschen Schallplattenkritik, Royal Philharmonic Society Award a Gramophone Award. Jeho cesta na výsluní nebyla zázračná, ale dnes jej světová kritika řadí mezi klavírní elitu. Rozhovor, který publikujeme, je syntézou dvou rozhovorů. První, z kterého uveřejňujeme malou část, vznikl na loňském Pražském jaru a jeho autorkou je Dita Hradecká, druhý během letošní zimy a stojí za ním Mirka Zemanová.

MZ: Vaše beethovenovské turné má obří rozměry – během čtyř let budete koncertovat ve 150 městech po celém světě. Co bylo podnětem k tomuto projektu a má to něco společného s tím, že jste v roce 2010 oslavil čtyřicítku? Změnil tento milník něco na vaší životní filozofii? Ano, určitě ji ovlivnil a změnilo mě také to, že jsem se ve stejném roce stal otcem. Je to těžké vyjádřit několika slovy, ale změnily se moje perspektivy, jak v životě, tak v hudbě. Uvědomil jsem si, že Beethoven mě čím dál tím víc duševně pozdvihuje. Jeho hudba je humánní a zároveň duchovní.

DH: Odráží se v pětici Beethovenových koncertů a ve vašem přístupu k nim fakt, že díla vznikala v odlišných životních obdobích autora? Můj pianistický přístup vychází vždy ze stylu díla. Nesdílím názor mnoha biografů, že první a druhý Beethovenův koncert jsou dědictvím Haydna a Mozarta a teprve ve třetím se „našel“. Podle mě je to Beethoven už od druhého koncertu (tedy od toho, který vznikl jako první). Čiší z něj osobnost natolik jiná než Mozart, provokativní, že to nemohl napsat nikdo jiný než on. I když si samozřejmě bral z Mozarta formální postupy. Ale já chápu první koncert jako velký ve smyslu pozdějších děl 19. století.

DH: Vyplatí se interpretovi koncentrovat se na tak dlouhou dobu na jednoho autora? Nikdy jsem to vlastně nezkusil; nejdéle jsem se zatím zabýval asi Schubertem a jeho sonátami, ale to nebylo takto intenzivní. Po roce práce můžu říct, že je pro mě Beethoven stále zdrojem překvapení. Nesmíte ustrnout a říct si, že ta díla znáte skrz naskrz. Ta hudba má obrovský potenciál a já se nebojím strávit s Beethovenem ještě nějaký ten rok.

MZ: Beethovenovský projekt nahrává Sony Classical. Proč jste se rozhodl nahrát celou sérii v pražském Rudolfinu? Jaké jsou akustické parametry a výhody Dvořákovy síně? Akustika Rudolfina je nesmírně kvalitní. Zvuk je v tomto sálu tak nádherný a vřelý, jak průhledný, tak sytý. Sál je navíc pro tyto skladby perfektní svou velikostí: má dostatečné rozměry, ale není příliš velký, takže můžeme slyšet jak intimitu, tak grandióznost této hudby.

MZ: V Praze jste už vystoupil třikrát, naposledy v roce 2012. Ano, poprvé jsem hrál v Praze, když mi bylo dvaadvacet, a bylo to pro mne něco opravdu velkého. Sál byl plný, koncert zároveň přenášela televize a já jsem byl velice nervózní. Můj učitel klavíru v Norsku, pan Hlinka, pochází z Prahy, takže jsem už tehdy věděl hodně o důležitosti českého hlavního města, jak v hudbě, tak v evropských dějinách, a to přidalo pocitu na závažnosti.

MZ: A jak na vás zapůsobila samotná Praha? Praha je drahokam, jedno z nejkrásnějších měst na světě.

MZ: Na beethovenovském projektu spolupracujete s Mahlerovým komorním orchestrem. Má tento ansámbl nějaké specifické vlastnosti, které jej předurčují k ideální interpretaci této hudby? Ano, každý člen tohoto skvělého orchestru má hluboký zájem na tom, aby dosáhl úměrně skvělých výsledků. V orchestru jsou vynikající sólisté a komorní hráči a člověk cítí, že na prvním místě je vždy hudba, ne ego jednotlivých členů. Navíc má tento orchestr jedinečnou šíři výrazu – dokáže během okamžiku přejít z výbušnosti do intimity a vytvářet nový zvuk.

Leif Ove Andsnes - Věřím v sílu hudby, foto Özgür Albayrak, Zdeněk Chrapek/MHF Pražské jaro, E Leif Ove Andsnes - Věřím v sílu hudbyfoto: Özgür Albayrak, Zdeněk Chrapek/MHF Pražské jaro, E

DH: Řídíte od piana i čtvrtý a pátý koncert? To jsou už symfonická díla a dají rytmicky zabrat! Že by se ve vás rodily dirigentské ambice? Dirigentem z povolání se určitě nestanu – to bych tomu musel věnovat spoustu času a já se chci ještě hodně naučit na klavíru. Beethovenovy koncerty částečně diriguji, částečně nechávám muzikanty, aby hráli sami – oni nepotřebují lídra, mají velký smysl pro společnou komorní, ansámblovou hru i ve věcech, které jsou místy symfonické. Dirigování od klavíru má své nevýhody – děje se toho hodně najednou, musím se soustředit na klavírní part, i proto chci orchestr nechat samostatný.

Velkou výhodou ovšem je, že sedím uprostřed orchestru, bez klavírního víka, vidím každého člena a slyšíme se navzájem – to je opravdu něco jiného než klasické usazení sólista – orchestr. To vždy vyvolává určitou propast mezi těmito dvěma póly. U Beethovenových koncertů je sólista a orchestr ve střídavém napětí a dialogu, pro mě je důležitý ten dialog. Beethovenova cesta směřovala k symfonickému koncertu, ale společně s Mahler Chamber Orchestra se toho nebojím. Věřím, že můžeme dosáhnout něčeho neopakovatelného.

MZ: Kam směřuje vaše interpretace Beethovena, a čím se liší ve srovnání s jinými klavíristy, například s Alfredem Brendelem nebo Paulem Lewisem? Dělat takové analýzy mi nepřísluší. Jsem příliš zabrán do vlastního způsobu práce a vlastního pohledu na tyto skladby a vystupovat jaksi mimo sebe a pozorovat „zvenčí“, jak se liším od jiných klavíristů je pro mne nepohodlné a zbytečné.

MZ: Domníváte se, že je možné poznat stupeň Beethovenovy klavírní zručnosti ze způsobu, jak pro nástroj psal? Ano, ve faktuře jeho klavírních skladeb je radost a invence, která mohla vzniknout jen na základě jeho evidentních pianistických schopností.

MZ: Jak budujete program svých koncertů? Snažím se najít určité souvislosti a spojitosti mezi jednotlivými skladbami, ale často se zároveň snažím mít v programu i rozdíly, aby byl divácky zážitek mnohostranný. Tak například v sérii s Mahlerovým komorním orchestrem jsou protějškem Beethovenových klavírních koncertů skladby Igora Stravinského. To přináší do programů nádherný kontrast.

MZ: Je to pravda, že jste začal hrát Griegovy skladby až v šestnácti? Řadí se dnes Grieg mezi vaše oblíbené skladatele právě proto, že jste Nor, a má jeho hudba určité specificky „severské“ rysy? Griegovy klavírní skladby jsem hrál už v dětství, jen jeho klavírní koncert jsem hrál až v šestnácti. Nemohu říci, že Grieg je mezi opravdovou hrstkou mých nejoblíbenějších skladatelů, nicméně jeho hudbu mám velmi rád a některé jeho skladby skutečně miluji. V jeho nejlepších skladbách je tolik upřímnosti a intimity, podobně jako u Chopina nebo Schuberta.

MZ: Často hrajete Chopina. Co oceňujete v jeho hudbě nejvíc? Chopin je naprosto unikátní, je zcela nemožné zařadit ho několika slovy do nějaké kategorie. Uvědomte si, že skladatel, narozený v Polsku, odjíždí do Paříže jako jednadvacetiletý, kdy už má za sebou svůj opus 10, který zcela změnil klavírní techniku. Je to opravdový génius!

MZ: Kteří další skladatelé patří k vašim oblíbencům? Je mezi nimi i Rachmaninov? Nálepku „oblíbený“ vlastně nemám rád. Kdybych musel odejít na opuštěný ostrov, určitě bych s sebou vzal Bacha, Mozarta a Beethovena, ale kromě nich existují ještě dva tucty dalších skladatelů, bez kterých bych se nerad obešel. Jedním z nich je i Rachmaninov.

MZ: Jak jste se už zmínil, k vašim učitelům patří i český klavírista a pedagog Jiří Hlinka, který se v Norsku usadil po roce 1968. S panem Hlinkou jste pracoval od patnácti let a vracel jste se k němu i po studiu na konzervatoři, už v průběhu své koncertní dráhy. Co jste na jeho způsobu výuky ocenil nejvíc? Vždy jsem oceňoval, že reagoval na to, co právě slyšel, nejen na nějakou ustálenou ideu, kterou by mohl mít na mysli. Vždy mne inspiroval, ukazoval mi obrovské kontrasty v hudbě a kombinoval hudební myšlenky s technikou. Jako hudebníkovi mi dal pocit daleko vetší svobody a nechal mne samotného objevit můj temperament, což bylo předtím pro mě něco poněkud utajeného.

Leif Ove Andsnes - Věřím v sílu hudby, foto Özgür Albayrak, Zdeněk Chrapek/MHF Pražské jaro, E Leif Ove Andsnes - Věřím v sílu hudbyfoto: Özgür Albayrak, Zdeněk Chrapek/MHF Pražské jaro, E

MZ: Pan Hlinka vám už na jedné z prvních hodin zahrál něco od Janáčka, jehož skladby jste pak také hrál a nahrál. Mezi Griegem a Janáčkem nebyl velký věkový rozdíl, a mladší Janáček dokonce slyšel Griega hrát jeho klavírní koncert. (Během svých studií v Lipsku, v roce 1879 – Griegovi bylo tehdy 36, Janáčkovi 25 let. – pozn. MZ.) Některé jiné Griegovy skladby znal už předtím – o rok dříve hrál v Brně klavírní part Griegovy sonáty pro housle a klavír. Mezi těmito skladateli je řada podobností: oba pocházeli z malého národa, oba zajímala lidová hudba a jejich specifická harmonická řeč je si někdy podobná. Samozřejmě však mezi nimi existuje i řada rozdílů. Co vás na Janáčkovi upoutalo nejvíc, a poutá dosud? Do Janáčkovy hudby jsem se ihned zamiloval a láska k ní mě nikdy neopustila. Miluji Janáčkovy hořkosladké harmonické postupy a právě tak pocit vyprávění v jeho melodice. Ale především miluji v jeho hudbě všechny zdánlivě iracionální prvky – například neustále se měnící rytmus, asymetricke fráze, neobvyklou instrumentaci a obrovské kontrasty ve výrazu.

MZ: Hrál jste i nějaké Dvořákovy skladby? Hrál jsem některé jeho komorní věci, klavírní kvintet op. 81, houslovou sonatinu a více méně zanedbávanou houslovou sonátu. Dvořákovu hudbu miluji, a velmi rád bych z ní hrál víc. Jako dítě jsem hrál několik částí z jeho Poetických nálad op. 85 a jednoho dne bych velice rád hrál všech třináct skladeb tohoto cyklu pro sólový klavír.

MZ: Jaký máte názor na současný stav klavírní hry, zvláště záplavu talentů z Asie? Je skvělé, když lidé ze zemí, které nemají tradiční vztah ke klasické hudbě, dnes hrají na „naše“ nástroje a ukazují tolik talentu a příslibu do budoucnosti. Pokud se týká kvality hry, samozřejmě existují v Asii klavíristé různé úrovně, ale naštěstí jsou tam některé jedinečné talenty, které skutečně obdivuji.

MZ: V současné době se často klade velký důraz na vizuální stránku projevu, zvláště mladí diváci mu věnují hodně pozornosti. Myslíte, že vzhled a úbor interpreta na koncertním pódiu mají nějaký význam? Řadu interpretek oblékají velké módní domy, ale i muži občas sáhnou k určitým vizuálním manévrům. (Například anglický houslista Nigel Kennedy na sebe upozorňoval na pódiu už před dvaceti lety nejen svou hrou, ale i svými barevnými kaftany – MZ.) Nemám nic proti muzikantům, kteří se na koncertním pódiu oblékají jinak než do tradičního fraku. Co je daleko rušivější, je jednosměrný kult mládí. Tak například profese dirigenta vyžaduje skutečnou zkušenost. Ale v současné době existuje velký kult mladých, energických dirigentů, jejichž výkon může být velice vzrušující, ale zároveň to omezuje.

MZ: Někteří klavíristé se soustřeďují na klavírní koncerty, jiní na recitály. Vy hrajete obojí. Je pro vás důležité měnit žánry a navíc působit jako dirigent? Zatím diriguji jen tehdy, když hraji určité klavírní koncerty z vídeňského období klasicismu. Ale miluji i komorní hru a rád doprovázím zpěváky. To, co mne přitahuje, je samotná hudba, a je méně důležité, zdali jsem sólista či partner, nebo vedoucí ansámblu.

Leif Ove Andsnes - Věřím v sílu hudby, foto Özgür Albayrak, Zdeněk Chrapek/MHF Pražské jaro, E Leif Ove Andsnes - Věřím v sílu hudbyfoto: Özgür Albayrak, Zdeněk Chrapek/MHF Pražské jaro, E

MZ: Vzhledem k vašemu postoji k hudbě je pro vás dirigování přirozený postup od klavíru k vedení ansámblu? Ano, při interpretaci klavírního koncertu z doby klasicismu je pro mne přirozené hrát i dirigovat. Mám okolo sebe muzikanty a miluji být celou dobu uprostřed dramatu hudby, nečekat jen na svůj nástup a hrát co nejlépe svůj sólový part.

MZ: Jaké vlastnosti hledáte u dirigentů, pod jejichž taktovkou hrajete? Chci spolupracovat s dirigenty, kteří mají o interpretaci skladby hluboký zájem, ne jen s někým, kdo mi řekne „neobávejte se, já na vás počkám“. Pracovat s dirigentem nebo spoluhráčem v nějaké komorní skladbě je jako konverzace u večeře. Aby to bylo zajímavé, musí být ten, koho oslovujeme, schopen a ochoten poslouchat, ale i on sám musí mít zajímavé názory.

MZ: Co si myslíte o současném stavu gramofonového průmyslu? Nevidím věc optimisticky, ale myslím, že bude vždy existovat určitý počet fanoušků, kteří budou chtít slyšet své oblíbené interprety na CD, v repertoáru, který mohou slyšet také v koncertních síních.

MZ: Někteří komentátoři se obávají, že by se klasická hudba mohla v 21. století stát jakýmsi muzeem, zcela mimo nejnovějších technologických vynálezů. Jsou tyto obavy na místě? Je pro mě těžké být pesimistou – hraji totiž na tolika koncertech, kde mají diváci o hudbu skutečný zájem. Věřím v sílu hudby a myslím, že hudba vždy přežije. Ale je pravda, že klasická hudba je v současné společnosti odsunována čím dál tím víc na vedlejší kolej, a možná, že v budoucnosti bude na koncerty chodit méně lidí. Ale že by se klasická hudba mohla stát muzejní záležitostí – to ne!

MZ: Ročně cestujete až šest měsíců a hrajete na několika světadílech. Jak se vyrovnáváte se stresem, který s sebou cestování přináší, a jak odpočíváte? Můj život je rozdělen na dvě části: život s rodinou doma v norském Bergenu, a moje turné. Naštěstí rodinný život přináší tak rozdílný pohled na život, že pomáhá, myslím, vytvářet dobrou rovnováhu.

MZ: V Norsku jste hvězdou první velikosti. Jak se vyrovnáváte s obrovským zájmem veřejnosti, a možná i určité vtíravosti médií a fanoušků? Pokud by vám pozornost veřejnosti začala vadit, uvažoval byste o přesídlení? Anebo máte k vaší rodné zemi silné pouto, bez rozdílu na to, jak dlouho trávíte času každý rok v zahraničí? K Norsku mám silné pouto, je to domov. Také například dost fyzicky závisím na ročních obdobích. Nedovedu si představit žít v zemi, kde není velký rozdíl mezi létem a zimou. Navíc médiím se nemusím věnovat celý rok, ale jen tehdy, když vydávám nové CD a podobně. Takže v Norsku se mi žije dobře a lidé mne tam většinou nechají na pokoji!

MZ: Myslíte, že neobyčejný zájem o vás může nicméně přivést mladé Nory ke klasické hudbě, nebo dokonce ke klavírní hře? V to doufám!

MZ: V Norsku je pro talentované muzikanty situace příznivá – stát si tam, jak slyšíme, hudební kultury hledí. Jaké možnosti však mají norské děti v době, kdy je základní hudební výchova v celé Evropě čím dál tím víc zanedbávána? U nás existují hudební školy, kde mohou děti mít hodinu nástrojové hry týdně, a nestojí to mnoho. Ale myslím, že všeobecná hudební a umělecká výchova ve školách je dnes v Norsku na dost špatné úrovni, tak jako i jinde v Evropě.

MZ: Vaší dcerce Ingrid je něco přes dva roky. Změnila váš pohled na život? Ano, velmi. Když se ráno probudím, není dnes moje existence mým jediným a hlavním zájmem, na světě je i dcerka. Její existence je velkou zodpovědností a velkou radostí mého života.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.