18. ledna jsem zavítala do Berlína, abych si popovídala s norským klavíristou Leifem Ovem Andsnesem. Ještě před naším setkáním jsem navštívila koncert Berlínských filharmoniků, kde tento pozoruhodný Nor vystoupil pod taktovkou Herberta Blomstedta. Společně provedli Mozartův Koncert pro klavír a orchestr č. 22 Es dur. V druhé polovině večera zazněla Brucknerova Symfonie č. 4 Es dur „Romantická“. Byl to hluboký zážitek, pro jehož sdílení zde bohužel není prostor. Snad jen jednu věc nelze nezmínit. Herbert Blomstedt se nalézá v desáté dekádě života, nicméně jeho dirigentské gesto a vedení orchestru jsou nezpochybnitelné. On sám v čele tohoto špičkového tělesa jako by byl průzračný a zářící, až člověk nabyde přesvědčení, že hudba vzniknuvší pod jeho rukama dirigentovu bytost naplňuje zvláštní energií, kterou on sám pak znovu šíří svými gesty dál. Takový byl předvečer mého setkání s klavíristou Andsnesem.
Je obdivuhodné, kam až jste se jako klavírista dostal. Právě proto mě hodně zajímají vaše začátky, a to především váš český učitel Jiří Hlinka, který působil v Norsku. Jaký to byl člověk a pedagog? Přijel do Norska někdy v 70. letech. Potkal jsem ho v roce 1985, když mi bylo patnáct. Hlinka žil a dosud žije v Bergenu, kde nyní bydlím i já. Tehdy jsme s rodiči žili na ostrově, který je od Bergenu asi tři hodiny cesty lodí směrem na jih. Doslechli jsme se o fantastickém českém učiteli, no a rodiče mi řekli, že bych za ním měl zajet a zahrát mu. Což jsem také udělal. Od začátku jsem cítil mimořádnou intenzitu jeho zájmu při práci se žákem. Bylo to prostě úplně jiné. Nejdřív jsem byl šokovaný, protože na něco takového jsem nebyl zvyklý. Pak mi Hlinka řekl, že bych měl jít od dalšího roku do Bergenu na konzervatoř. Takže jsem se v šestnácti odstěhoval od rodičů a nastoupil naplno pod jeho vedením. Byly to pro mě klíčové roky. Jiří Hlinka mi neustále opakoval, že mezi patnáctým a dvacátým rokem mám šanci se nejvíc posunout dál.
Vnímáte rozdíl mezi norskou a českou mentalitou? Jednoznačně. On byl mnohem temperamentnější, než na co jsem byl zvyklý. Někdy třeba zareagoval úplně nečekaně a se spoustou emocí v tom pozitivním slova smyslu. Neznal jsem nikoho takového. Lidé kolem mě byli dost umírnění a rezervovaní. To je asi nejvýraznější rozdíl, který jsem vnímal. Když vy Češi něco cítíte, tak s tím jdete ven. Ventilujete, co máte na srdci. Nejste plaší jako my Norové. Hlinka mi vždycky říkal, že první hodinu výuky mě musí nejdřív rozehřát, abych se vůbec začal projevovat. Hodně to pro mě znamenalo, naučil jsem se větší otevřenosti.
Poznal jste skrze Hlinku českou klavírní hudbu? V prvním roce naší výuky si občas sedl ke klavíru a začal hrát věci, které jsem vůbec neznal. Vždycky se divil, jak je možné, že to neznám, když je to přece nekrásnější hudba na světě. Byly to nějaké kusy třeba od Janáčka nebo Smetany. Janáčka jsem tehdy neznal ani podle jména, protože se prostě v Norsku prakticky nehrál. Pak mi Hlinka zařadil něco od Smetany na repertoár. Jsou to technicky dost náročné věci. Třeba koncertní etuda Na břehu mořském. V sedmnácti to pro mě byla velká výzva. V Norsku to nikdo neznal, takže jsem měl docela úspěch. Taky jsem nastudoval některé Smetanovy tance a polky. No a pak jsem se bezhlavě zamiloval do Janáčkovy hudby. V mlhách a Po zarostlém chodníčku jsou nádherné cykly. Janáčkovo klavírní dílo se stalo mým velkým osobním projektem, když mi bylo něco málo přes dvacet. V jednadvaceti jsem kompletního Janáčka nahrál. Bylo to mé první velké nahrávání. Tahle láska k české muzice mě ještě neopustila. A víte, že příští týden budu poprvé hrát koncertně Dvořáka? Nastudoval jsem jeho opus 85 – Poetické nálady pro klavír. Je to asi 45 minut hudby.
To bude asi technicky hodně náročné, ne? Dvořák nebyl pianista. Chvílemi. Jsou tam hodně těžká místa, ale je to geniální hudba. Dvořák měl obrovskou invenci a fantazii při tvorbě melodií. Četl jsem dopis, který Dvořák napsal svému příteli. Zmínil tam právě Poetické nálady a vyjádřil přání, aby to někdy někdo provedl jako celek. Ale zároveň si posteskl, že k tomu asi nikdo nebude mít odvahu. Nicméně já ji mám a moc se na to těším.
Co nejcennějšího může živý koncert v emoční a prožitkové rovině interpretovi přinést? (Dlouhé mlčení.) Možná je to vědomí, že někdo další skrze hudbu pochopí, co se ve mně skutečně děje. To, že hudba zrcadlí naše touhy, sny, smutek, extázi. Dobrá hudba má všechno v sobě a my interpreti to nějak můžeme uvést v život. Už jen tohle je ohromující věc, protože člověk se cítí hluboce pochopen tím úžasným vesmírem, kterým hudba je. Zrovna při práci s Herbertem Blomstedtem nastal tak silný prožitek otevření a napojení na něco nadčasového a nadpozemského, že to ani nelze slovy vyjádřit. Já vlastně nevím, jak přesně popsat ono to, co se při takovém koncertě děje. Ale když to funguje, nemůže se mu rovnat žádný jiný prožitek.
Může pro vás být koncert i spirituální zkušeností? Rozhodně ano. Někdo si propojí krásu onoho okamžiku s Boží existencí, někdo zase se svým vnitřním světem. V každém případě se pro mě jedná o jeden z nejspirituálnějších prožitků, jaké znám. Stačí, když se při výjimečném koncertě podíváte lidem do očí. Uvidíte v nich světlo. V takových chvílích jako by čas přestal existovat. Jsme mimo něj. Existuje jen ono teď, ve kterém bychom nejraději zůstali věčně.
Nic jiného na světě nemůže tento prožitek nahradit? Snad jedině příroda. Děje se tak sice jiným způsobem, ale děje.
Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor čtěte v Harmonii 4/20, kterou jsme pro Vás mimořádně zpřístupnili zdarma.
