pátek, 26. květen 2017

Lawrence Brownlee: Co můžeš změnit, to změň aneb od gospelu k Rossinimu a zpět

Napsal(a) 

„Chlapče, co můžeš změnit, to změň,“ vzpomíná proslulý americký tenorista Lawrence Brownlee (44) dodnes na otcovy rady z mládí: „Líp zpívej, víc si věř, zlepšuj kontakt s publikem. To zvládneš. Ale na to, že jsi malého vzrůstu a tmavé barvy pleti, zapomeň, protože s tím nic nenaděláš.“

Syn, který sice od dětství hrál na trubku, kytaru a bicí, ale chtěl být dlouho spíš právníkem, poslechl. Ztotožnil se totiž brzy s jiným hudebním nástrojem – vlastním hlasem. A zpěv se mu postupně stal posláním i povoláním. Brownlee patří dnes k nejuznávanějším lyrickým tenorům světa, je doma zrovna tak v Metropolitní opeře jako na galakoncertu pod širým nebem v Paříži, kde jsem jej roku 2014 slyšel poprvé a žasl jsem, jak si jeho intimní bel canto dovede poradit i s mikrofonem a prostorem pro půl miliónu diváků pod Eiffelovou věží. Do té doby jsem znal pouze jeho jméno, nyní se Lawrence Brownlee rázem přiřadil k mým oblíbencům. Alba, na kterých hlasově kouzlí – ale nepředvádí se – s áriemi Rossiniho, Donizettiho či Belliniho, poslouchám často a rád. A zajásal jsem, když vyšlo najevo, že bude asi největší hvězdou 42. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj 2017. Jeho recitál v ostravském Domě kultury, kam tenorista zamíří uprostřed svého nabitého programu, je už dlouho naplánován na úterý 30. května.

Repertoár byl logicky zvolen s ohledem na to, v čem je Brownlee neznámější a nejlepší. Tedy se zaměřením na árie výše zmíněného trojlístku skladatelů prověřených časem. Rozhodně nezazní nic z jeho výletů do výrazně odlišných hudebních sfér, například k současným operám typu Birdland, kde Lawrence ztělesňuje jazzovou legendu jménem Charlie Parker. Zato v rozhovoru, který jsem s ním díky vstřícné agentuře Aleny Nachtigalové korespondenčně pořídil, je řeč i o těchto zdánlivých vybočeních, která však k Brownleemu patří. Ano, velmi si váží rolí, do nichž je na špičkových jevištích světa obsazován nejčastěji, ale přitom má stále na mysli tatínkovu radu. A co může, tu a tam rád změní. Aby nezůstal stát, aby lidsky i umělecky rostl. Zrál. Aby jej zpívání nepřestalo bavit. Často se mě ptají, jaký mám jako zpěvák cíl. Opravdu si už připadám zralý? A chtěl bych být dokonalý? A já odpovídám, že zralost není něco, do čeho se člověk jednoho dne probudí. Je to proces. Trvá od raného mládí až do konce pěvecké kariéry. A dokonalost, k té se člověk snaží dospět, ale nikdy jí nedosáhne.

Tato úvaha, kterou Lawrence Brownlee nedávno pronesl ve 34. dílu zajímavého televizního cyklu Living The Classical Life, jehož byl protagonistou, jako by byla odrazovým můstkem k dialogu, který jsme spolu na dálku vedli během letošního února a března. Bylo jen logické, že jsme začali návratem do let, kdy jako chlapec zpíval v otcově kostelním sboru a miloval gospel, ke kterému se vrací i coby operní zpěvák. Album „Spiritual Sketches“, vydané roku 2014, je toho skvostným důkazem. Brownlee na něm za doprovodu a v aranžmá jazzového klavíristy Damiena Sneeda vyniká po letech znovu v repertoáru, který má zjevně zažitý pod kůži. Deep River, Sometimes I Feel Like a Motherless Child anebo Down By the Riverside, to jsou jen některé z tradicionálů, které na desku zvolil. Kritici jej pochválili za to, že do gospelů nevnáší – řekněme – operní ma­nýry. Toto konstatování lze ovšem možná uchopit i opačně.

Maestro, v gospelech jste pochopitelně jako doma. Žil jste s nimi, žil jste jimi, coby kluk v městečku Youngstown, kde jste – v afroamerické komunitě na půl cesty mezi Detroitem a Pittsburghem – vyrůstal. Zpívaly se v rodině, zpívaly se v kostele. Mohlo vám později to, že jste důvěrně poznal a ovládl gospel, nějak pomoci v operním zpěvu? A pokud ano, jak? Víte, v gospel music je obsažena určitá flexibilita. Možnost uchopit ji do jisté míry po svém. A tahle svoboda, kterou má zpěvák gospelů, je přiměřeným způsobem využitelná i v operní oblasti, které se věnuji především. Tedy v bel cantu.

Zní to pravda na první poslech zvláštně. Opravdu může interpret žánru, který v překladu znamená krásný zpěv a vznikl před třemi staletími v Itálii, čerpat při jeho podání též z toho, co jej kdysi naučila hudba amerických černochů, gospel? Ale pokud to tak Lawrence Bronwlee cítí, rozhodně to není při jeho operním zpěvu na překážku. Naopak. Ve stejném roce, kdy vyšlo jeho album spirituálů, sklidil značný ohlas odbor­ného publika i veřejnosti za desku s vše­říkajícím názvem Virtuoso Rossini Arias. Vešlo se jich na ní osm, pečlivě vybraných i z oper, která se na jevištích zase tak často neobjevují: Hrabě Ory, Jezerní paní, Zelmira… Ke svým scénickým majstrštykům, jako je třeba Idreno v Semiramis, tak Brownlee přidal další příval tónů, jež mezzosopranistka Joyce DiDonato obdivuje jako „medové“ a šéf operního domu v Seattlu Speight Jenkins nazývá „kulaté“. Jako by v jednadvacátém století chtěl popřít to, nad čím si Gioacchino Rossini zoufal už v roce 1858: „Běda nám, ztratili jsme naše bel canto...“

Říkává se, že důležité není jen to, co člověk umí, ale i chvíle, kdy s tím vyjde na veřejnost. A umění ji načasovat, onen pověstný art of timing, zřejmě není jen náhoda. Platí to také pro skutečnost, že vaše obliba Rossiniho souzní s dobou, kdy se do řady operních domů zájem o jeho opery intenzivně vrací? Ano, máte pravdu, je tomu opravdu tak. A na to, že jsem součástí tohoto velkolepého návratu, mohu být hrdý. Vždyť Rossiniho hudba vyžaduje zpěváky, kteří své řemeslo výborně ovládají. A není náhodou, že se jí věnují takové legendy svého oboru, jakou jsou namátkou Cecilia Bartoli, Joyce DiDonato anebo dva moji kolegové, kterých si také velmi vážím. Americký tenorista Gregory Kunde je sice o něco starší než já, zná jej ale méně lidí než mého generačního souputníka Juana Diega Flóreze, ovšem ujišťuji vás, že je neméně výtečný. Ti všichni, a několik dalších z operního světa, se zasloužili o to, že Gioacchino Rossini se vrátil do všeobecného povědomí. Nu, a pokud z toho těžím i já, který jeho hudbě už dávno propadl, je to jen dobře a rozhodně se tomu nebráním.

Na mezinárodní hudební festival Janáčkův máj, kam přijíždíte v závěru pozoruhodné sezony, jež vás zavedla zrovna tak do Bavorské státní opery jako do Washingtonu, Chicaga, San Francisca či Houstonu, se ovšem představíte i v áriích z dílen skladatelů Vincenza Belliniho a Gaetana Donizettiho. Právě ta jste ostatně loni vybral na své nejnovější album Allegro io son, nazvané podle árie z Donizettiho opery Rita, po němž si kritik časopisu The New Yorker Alex Ross položil otázku: „Může někdo zazpívat tyto árie líp než Lawrence Brownlee?“ A já se ptám, jestli je rukopis těch tří, tedy Rossiniho, Donizettiho a Belliniho, navzájem podobný anebo se zřetelně liší? A pokud je pravdou to druhé, co to znamená pro vás jako interpreta? Je jasné, že v jejich operách najdeme leccos společného a důvod je zřejmý. Všichni tři byli špičkovými představiteli stylu bel canto a do té či oné míry jeden druhého, vědomě i nevědomě, ovlivňovali. Rossini byl prvním z nich a proslavil se komickým pojetím svých oper, zatímco druzí dva zastupují spíš žánr opera seria, tedy poněkud méně lehkovážný, méně rozevlátý, chcete-li. A rozdíl je tudíž v tom, jak je třeba uchopit podání jejich árií. Rossini si uměl s hlasovým partem pohrávat opravdu virtuózně, zatímco u Belliniho a Donizettiho je především třeba co nejlépe zvládnout jejich kouzelné legato...

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 5/2017 (koupit)

Jiří Vejvoda

V mládí uměl dřív noty než písmenka, ale na FF UK vystudoval lingvistiku (Jak říká Cimrman, dřel jsem jazyky a výsledek se dostavil, zkazil jsem si oči...) K publicistice a moderování se propracoval od poloviny 80. let. Pro ČT uváděl např. Hudební arény, od roku 1994 nepřetržitě Novoroční koncerty z Vídně a další přenosy hudebních událostí ze světa. V Českém rozhlase byl spoluautorem a moderátorem Hovorů v Lánech s prezidentem Václavem Havlem či cyklu talk show Káva u Kische. A pro Rádio Classic Praha psal a uváděl cyklus výletů do operních domů či koncertních sálů světa Planetární předplatné. Uplatnil se i jako mediální manažer: řídil MTF Zlatá Praha, byl šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a ředitelem Českého rozhlasu 2-Praha. Nyní působí jako místopředseda a tiskový mluvčí Rady Českého rozhlasu. Na kontě má tucet původních knížek či překladů od sbírky zpívajících básníků Víc než jen hlas po přehled rozhlasů všech kontinentů Co vysílá svět. A od poloviny 90. let moderoval stovky koncertů či společenských událostí (MHF Český Krumkov, MHF Janáčkův máj, MHF Dvořákova Praha, setkání prezidentů V 4, udělení nejvyšších státních vyznamenání Nihcolasi Wintonovi atd).

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.