čtvrtek, 20. květen 2010

Lauren Flanigan: Každý chce být slavný, a to je pro hudbu špatné

Napsal(a) 

Lauren Flanigan jako Lady Macbeth, foto soukromý archiv L. Flanigan Lauren Flanigan jako Lady Macbethfoto: soukromý archiv L. Flanigan

New York Newsday ji nazval adrenalinovou divou, New York Times ji srovnával s Mariou Callas. Sopranistka Lauren Flanigan ráda testuje hranice svých uměleckých možností, zpívá hudbu od Mozarta po současnost. Tak se dostala i ke světové premiéře opery Johna Corigliana Ghosts of Versailles. V roce 1991 debutovala v San Francisco Opera, o rok později spolupracovala v MET s Lucianem Pavarottim, v roce 1996 zpívala poprvé v milánské La Scale. V listopadu bude hostem Hudebního fóra v Hradci Králové.

Zpívala jste už někdy v České republice, nebo je vaše účast na mezinárodním festivalu Hudební fórum Hradec Králové, což je produkční šperk Filharmonie Hradec Králové, vaším prvním českým angažmá? Nikdy jsem v České republice nebyla. Před mnoha lety jsem byla pozvána, abych zpívala Donnu Annu v Donu Giovannim, ale termín zdejšího představení kolidoval s mým debutem v Metropolitní opeře, takže z toho sešlo. S těžkým srdcem jsem tehdy tuto nabídku odmítla a mrzí mě to dodnes.

Festival Hudební fórum je zaměřen na soudobou vážnou hudbu. Jaký je váš vztah k tomuto žánru? Na to není snadná odpověď. Větší část své hudební kariéry jsem zpívala v Mozartových, Donizettiho a Verdiho operách. Všechny mé důležité debuty jsou spojeny s touto hudbou. Nevěděla jsem, zda mám talent nebo dokonce chuť na soudobou hudbu. Začátkem roku 1996 jsem byla požádána o účast na několika festivalech komorní hudby 20. století ve Spojených státech. Zpívala jsem skladby Brighta Shenga, Williama Bolcoma, Huga Weisgalla, Deborah Drattell, Johna Mustoa, They Musgrave a Judith Weir. Michael Tilson Thomas mne oslovil, jestli bych nezazpívala Time Cycle od Lukase Fosse na jeho americkém turné Mavericks se San Francisco Symphony. Souhlasila jsem a po několika dnech mi volal znovu, zda bych na témže turné nezazpívala i Mouse‘s Tail od Davida Del Tredici. Obdivuji jeho Alenku v říši divů a věděla jsem, že požadavky na hlasový rozsah a techniku jsou ďábelsky náročné. Tehdy jsem též přikývla a hned na druhý den se mne zeptal, zda bych měla odvahu i na původní skladbu Philomel od Miltona Babbitta, komponovanou pro sólový hlas a zvukovou stopu. Interpret je v tomto díle na jevišti úplně sám – bez houslí, bez dirigenta, bez kostýmu, bez scény. Upřímně řečeno, nebyla jsem si vůbec jistá, jak tuto hudbu uchopit. Ale výzvu jsem přijala a myslím, že to byla právě tato skladba, která nastartovala můj osudový milostný románek se soudobou vážnou hudbou.

Myslíte si, že je nezbytné přistoupit k vyjádření soudobé hudby vnitřně jinak, než k hudbě minulých století? Provedení moderní nebo soudobé hudby čerpá ve velké míře z technických a hudebních předností minulých století, zvláště to platí pro pěvce. Například nemůžete správně ukončit legato, jestliže ho neumíte zazpívat. Podobně i mne má láska ke koloratuře pomáhá ve skladbách, kde vokální linie vyžadují hlas v extrémních výškách i hloubkách. Zvládnutí technických požadavků Verdiho Nabucca a Macbetha, které spojují rozsáhlý rejstřík vokálních a dramatických výrazových prostředků do velkého efektu, to je jistota, na kterou stále spoléhám.

Čeští skladatelé se významně zapsali do dějin světové hudby. Slavné české pěvkyně Ema Destinnová, Jarmila Novotná, Soňa Červená nebo Gabriela Beňačková českou tvorbu významně propagovaly a tím přispěly k širšímu povědomí o české hudbě. Měla jste ve své pěvecké kariéře možnost uvést něco ze zlatého fondu české hudby? Jednou z mých nejoblíbenějších rolí českého repertoáru je role Cizí kněžny v Dvořákově Rusalce. Zpívala jsem v prvním provedení této opery v newyorské Metropolitní opeře, společně s Gabrielou Beňačkovou. V této opeře jsem zpívala často. V začátcích své kariéry jsem účinkovala v Janáčkově Zápisníku zmizelého, což je krásná hudba i příběh. A bytostně doufám, že poslední část mé kariéry bude zahrnovat i Kostelničku v Janáčkově Její pastorkyni a Smetanovy Dvě vdovy.

Philip Glass napsal Symfonii č. 6 konkrétně pro vás, jak se říká „na tělo“. Jaký máte pocit při její interpretaci? Byla jsem velice překvapena už tím, že pan Glass vůbec věděl, kdo jsem, a že o mně uvažuje pro premiéru v Carnegie Hall. Poté, co jsme spolu mluvili a on mi ukázal text skladby, málem jsem se skácela štěstím. Vyrůstala jsem v San Franciscu v Kalifornii v šedesátých letech. Bylo to období obrovského uvědomění si společenských změn ve Spojených státech a v našem městě zejména. Allen Ginsberg, autor textu, byl vůdcem a učitelem tehdejší americké mládeže. Začal psát Ódu na plutonium v San Francisku. Předstírala jsem tehdy nemoc a nešla jsem do školy jen proto, abych se vyplížila z domu ven a mohla si ho poslechnout. Když mi tedy posléze Philip Glass svoji věc nabídl, nemohla jsem tomu uvěřit.

Byla pro vás napsána ještě jiná skladba či dílo? Ano, několik. Opery Central Park (Deborah Drattell, Robert Beaser a Michael Torke), Lilith (Deborah Drattell), A Wedding (William Bolcom), Frau Margot (Thomas Pastaieri) a Séance on a Wet Afternoon (Stephen Schwartz); orchestrální skladby From an Unknown Region (Glen Cortese), A Dreamful Heart (Theodore Shapiro), Song of Songs, Letters Home (Deborah Drattell) a mnoho písní od Thomase Pasatieriho, Deborah Drattell, Davida Del Tredici, Neda Rorema, Roberta Converyho, Rickyho Iana Gordona a dalších autorů.

Dokážete posoudit rozdíl mezi kvalitou amerických pěvců a pěvců z Evropy? V současné době nemám mnoho kontaktů s evropskými pěvci, hlavně s těmi mladšími, takže se k tomu nemohu fundovaně vyjádřit. Věnovala jsem se své kariéře především doma, ve Spojených státech. Dnes lituji, že jsem nezpívala a nepůsobila více v mezinárodních projektech.

Máte v Evropě alespoň nějaký svůj pěvecký či hudební vzor? Velmi si vážím Gabriely Beňačkové. Hrozně moc obdivuji její muzikálnost a divadelní schopnosti. Spojuje nádherný zpěv s autentickým a jednoduchým hereckým projevem. Ona je někdo, koho neobyčejně uznávám. Možnost

Donna Anna, foto soukromý archiv L. Flanigan Donna Annafoto: soukromý archiv L. Flanigan
být v jedné inscenaci s ní bylo pro mne vždy obrovským darem a školou. Těší mě, že se s ní opět uvidím, tentokrát v zemi kde žije, při festivalu Hudební fórum v Hradci Králové. A zmínil jste již i Jarmilu Novotnou. Ta je pro mne gigantem! Její hlasová technika byla nepřekonatelná. Kolik umělkyň může zpívat jak Cherubína, tak Violettu...?

A co americké obecenstvo? Je jiné, náročnější? Podle mých zkušeností přicházejí Evropané na koncerty či opery poučenější. Jsou vychováni svými hudebními a divadelními dějinami. Italové budou debatovat o stylovém pojetí Verdiho oproti Donizettimu a Bellinimu. Angličané budou debatovat o odborném vzdělání, například proč jsou hudební ornamenty jiné u Händela než u Rossiniho. Němcům je zase vlastní dramatická integrita. A americké obecenstvo, to chce být dojímáno, překvapováno. Nakonec právě toto může být pro umělce to nejtěžší.

Většinou se pěvcům a pěvkyním kladou otázky, zda mají nějakou vysněnou roli. Zeptám se však jinak. Existuje role, kterou byste nechtěla zpívat, které byste se za každou cenu vyhnula? To jste uhodil hřebíček na hlavičku. Bylo mi 30, když jsem se zapřísáhla, že nikdy nebudu zpívat Glasse, Beria nebo Del Trediciho nebo cokoliv napsaného po Brittenovi. Díky Bohu, že jak stárneme, tak někteří i moudříme! Nicméně, nikdy bych nechtěla zpívat Královnu noci.

Pěvecké školy dnes chrlí mnoho absolventů. Vnímáte nějaký rozdíl v jejich kvalitě vzhledem k takzvaným starým školám? Nedávno jsem začala učit bel canto a jsem ta, která pěvecké výkony svých žáků oceňuje. Vzhlížím ke staré škole pěvectví jako k základnímu zdroji své inspirace a informovanosti. Nemohu však mluvit o vzdělávání mimo Spojené státy. Prostředí v USA je velice konkurenční a soustředěné zejména na operu. Když jsem sama studovala v Bostonu na univerzitě na konci sedmdesátých let, kladl se důraz na připravenost a odbornou vzdělanost. Chytří a pohotoví studenti byli oceňováni stejnou měrou jako ti více hlasově nadaní. Neočekávalo se ale, že každý bude vítězit v soutěžích nebo zpívat hlavní role v opeře. Cítím, že toto už není pravda. Každý chce být slavný, aniž by tvrdě pracoval, a to je pro hudbu špatné.

Jaká událost byla milníkem vaší profesionální kariéry? Řekla bych, že prvním milníkem bylo účinkování na jevišti Metropolitní opery ve Verdiho Lombarďanech s Lucianem Pavarottim a Samuelem Rameyem – bez jediné zkoušky! Do té doby jsem byla úspěšná představitelka hlavních rolí, ale dosud jsem neměla příležitost účinkovat na jednom jevišti s umělci takové velikosti. Bylo vzrušující dokázat obstát a naklonit si publikum.

Čemu by se ráda věnovala pěvkyně Lauren Flanigan? Ráda bych navázala tam, kde skončila velká vokální umělkyně a inovátorka Cathy Berberian – posunout vokální umění ještě dále. Chtěla bych adaptovat pěvecké techniky velkého bel canta do modernějších hudebních forem. Nikdy jsem nepřestala studovat a ptát se. S radostí budu u vytváření nových výrazových možností lidského hlasu.

Vy sama inklinujete k jaké tvorbě? Nemohu říct, že jsem nakloněna nějakému specifickému druhu hudby. Nechávám se unášet něčím neočekávaným...

A co je hudbou vašeho srdce? Dojímá mě Bellini i Berio, stejně tak cokoliv mezi nimi. Jedinečné spojení notového zápisu a textu mnou přímo prochází. Vzruší mě Erwartung a Casta Diva nebo Danny Boy. A Dvořákova árie Měsíčku na nebi hlubokém, tak to je věc, při které se opravdu chvěji.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.