Mimořádný úspěch československé účasti na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu připomíná výstava Bruselský sen (Galerie hlavního města Prahy, 14. 5. – 21. 9. 2008 a Moravská galerie v Brně, 21. 11. – 1. 3. 2009). Její součástí je pořad baletního souboru Laterny magiky nazvaný Code 58.08 . Jeho tvůrci (Michal Cimala , Jan Loukota , Stanislav Abrahám , Pavel Strouhal , Matěj Hájek , Jakub Nepraš ) jím připomínají zrod unikátní multimediální divadelní formy, která v roce 1958 vznikla jako výsledek týmové spolupráce československých umělců – režisérů, scénografů, choreografů a baletních umělců.
„V krátkém multimediálním představení Code 58.08 se Laterna magika vrací k některým původním principům svého prvního bruselského představení, ale očima současné generace. V revuálním stylu připomíná nejen některé motivy 60. let 20. století, ale zároveň vnáší hudební rytmus, choreografickou dynamiku a vzhled vizuálního designu dnešního světa.“ Podle vysvětlení Václava Janečka, dramaturga Laterny magiky, název představení v sobě skrývá inspirační zdroj, kterým je kód. „Pracuje s grafikou čárového kódu, což je něco, co vidíme na každém kroku, ale vůbec to už nevnímáme, neuvědomujeme si, co to znamená. Všechno má na sobě nějaký kód, protože všechno je zboží, i představení je zboží a kdyby se na ně dal napsat kód, tak by tam byl. I lidé mají kód, rodné číslo. S tím pracujeme.“
Legendární představení Laterny magiky pamatuji. Vyvolávalo silné emocionální zážitky, přinášelo euforii z poznání, okouzlení z proměny konkrétních herců a tanečníků na scéně ve filmový přelud. Technické vymoženosti byly prostředkem pro architekturu fikce.
Tehdejším záměrem pořadu Laterny magiky bylo seznámit návštěvníky československé expozice se životem a kulturou naší země uměleckou formou. Laterna magika uchvacovala nejen překvapující technikou a neočekávanými efekty filmové projekce, ale také atraktivními tématy z českého kulturního prostředí, národní identitou a funkčním začleněním všech složek do kontextu výsledného multimediálního díla. Přinášela smysluplné sdělení, podávané neotřelými scénickými prostředky.
Po bruselském úspěchu se latinský termín laterna magika (kouzelná svítilna ze 17. století) stal označením unikátního tanečně-filmového představení na principu polyekranu, v němž se výkony živých interpretů na scéně kombinují s filmovým a diapozitivním promítáním a stereofonním zvukem. Na novém divadelně filmovém druhu scénického umění bylo podstatné, že se v něm výkony živých herců propojovaly a násobily projekcí na několika plátnech, přenášely se do virtuální reality představ a snů a zase se vracely na reálnou scénu. Výsledkem bylo okouzlení, citové vzrušení, vyvěrající z temporytmu proměnlivých obrazů, kombinujících v jeden celek hudbu, scénografii, tanec, balet, pantomimu a film. Jednu ze scén tehdy popsal maďarský časopis Film, Színház, Muszika:
„Okouzlení. Na jeviště vytancuje štíhlý chlapec, jmenovitě Václav Štádler. Hudba vyjadřuje touhu a lásku, vyprahlou žádostivost po něčem nedosažitelném a Štádlerovy pohyby jsou toho znamenitým názorným projevem. Za jeho zády se na plátně objeví dívčí tvář. Prudce po ní sáhne. Vidina zmizí. Hudba zapláče, tanečník utíká za přeludem, dívka se zjevuje na hřebenech hor, v hloubce pohádkových dolin a muž se za ní vrhá uštvaný a zamilovaný, roztoužený a vždy znovu a znovu odhodlaný. Už jsem zapomněl, že dívka tančí na plátně, že ji fotografovali zřejmě ze zadní projekce a že Štádler je z masa a krve jenom umělec, který zde na jevišti v rámci předepsaného scénáře patrně nikdy nedostihne objekt svých snů, tu skotačivou, půvabnou fantómku. Už věřím, že živý muž miluje a pronásleduje tuto promítanou dívku. Okouzlení se tedy zrodilo. V tom zvedne Štádler nad hlavou bílý kotouč. Promítaný film tedy nedopadne na plátno, nýbrž na kotouč. Tanečník chytí tu éterickou bytost, polapí lásku, přitáhne ji k sobě a teď s ní už tančí ve šťastné extázi. Hudba zpívá o splněných touhách a fantómka podává svému milému – odtud, z bílého kotouče, zblízka – svou ruku a obejme ho.“
Projekt českých umělců vstoupil do světových encyklopedií. Stal se inspirací při tvorbě velkolepých tanečních a hudebních pořadů ve sportovních arénách i divadelních multimediálních architektonicko-baletních kompozic. Ze spojení moderního tance, baletu, scénografie, architektury, svícení, technického kouzlení s filmem, živé videoprojekce za pomoci postupů takzvaných „blue screen“ a podobných vymožeností vznikají v zahraničí scénické koláže, které jsou působivým virtuálním obrazem stále se proměňujícího života současného světa. Jsou to projekty velmi nákladné a pro jejich realizaci se spojují četní donátoři se státními institucemi.
Jubilejní pořad Code 58.08 pracuje s velmi skromnými prostředky. V podstatě uplatňuje projekci na zadní plátno, před nímž tančí baletní skupina. Na divadelní scénu vstupují postavy z výtahů na filmovém plátně. Na zadním horizontu ubíhají svislé černé a bílé světelné pruhy (čárové kódy). Před nimi tančí dvě postavy – muž a žena. Obracejí se zády k divákům a každý z nich zachycuje rukama jednu ubíhající černou čáru. Vyjímají ji z řady ostatních a pomalu ji z vertikální polohy otáčejí do roviny horizontální. Zjitřená pozornost diváka očekává, co bude následovat dál? Postaví z uchopených čar architektonickou konstrukci, věž nebo dům? Nebo se z čar stane náčiní sportovní atletiky – oštěp, tyč ke skoku o tyči či pádlo? Nebo zbraně k šermování či bodání? V několika okamžicích divadelního zážitku rozjitřená pozornost očekává něco pozoruhodného, nového. Ale nestane se nic. Otočené čáry se po chvíli váhání zařazují mezi ostatní a plynou pryč. Pořad pokračuje. Přináší sled útržků, postřehů, vidin. Interakce se zaměřuje na pomyslný vztah tanečníka s filmovým děním projekce. Původní princip – vstupování a vystupování živého interpreta z filmového obrazu a zpět do obrazu se objevuje minimálně. Z více pláten polyekranu zůstalo promítací plátno jedno. Dialog živého herce-tanečníka na scéně s tímtéž hercem-tanečníkem na plátně téměř vymizel.
Za padesát let své existence Laterna magika vytvořila desítky titulů, kterými zaujala celý svět. Zdá se však, že se její koncepce stávají stále menší a menší a méně nákladné.
