pátek, 9. říjen 2020

Ladislav Horák: Současná situace je pro hudebníky a umělce vůbec likvidační

Napsal(a) 

Koronavirová pandemie těžce dolehla na statisíce lidí v tomto státě.  Nejhůře na tom jsou asi  hotely, cestovky a kultura. A na dně, od něhož bychom se mohli odrazit, pořád ještě nejsme. Postiženo je i hudební školství – základní umělecké školy, konzervatoře, vysoké školy. Položil jsem zástupně několik otázek profesorovi Ladislavu Horákovi, jenž je nejen statutární zástupce ředitele Pražské konzervatoře, ale i akordeonista mezinárodní úrovně.

Pane profesore, jak se dotkla koronavirová pandemie mezi březnem až zářím života Pražské konzervatoře jako instituce,  jejích studentů a učitelů? V období pandemie jsme si vytkli za cíl dovést do zdárného konce maturitní a absolventské ročníky, takže ostatní třídy jsme převedli na distanční výuku. Vzhledem k úspěšné zvládnutému průběhu závěrečných zkoušek jsme zpětně zhodnotili tento krok jako zdařilý. Samozřejmě, počítaje i období prázdnin, neměli až na poslední týden června naši pedagogové a žáci po dobu půl roku žádný přímý kontakt ani výstup, což je pochopitelně v systému výuky uměleckých předmětů to úplně zásadní! Po vyhodnocení distanční výuky jsme konstatovali, že spíše než komunikační aplikace jako Zoom, Skype, WhatsApp apod. se v oborech hudba a zpěv osvědčilo zasílání nahrávek a jejich zhodnocení. Ještě složitější to pak měli naši žáci v hereckém oboru.

Kolik studentů a učitelů se během té doby nakazilo covidem-19? Do dnešního dne jsme na hygienickou stanici hlásili na 20 pedagogů a 25 žáků, což není vzhledem k celkovým počtům (600 žáků a 300 zaměstnanců) mnoho a svědčí to o tom, že jsme zavedli a dodržujeme velmi přísné provozní podmínky a zároveň i potvrzuje, že kulturní, byť školní prostředí, skutečně nepatří mezi ohniska zdrojů virové nákazy.

Páteří hudebního vzdělání je praxe, tedy přímý kontakt studenta a učitele. Jak teď probíhají lekce instrumentalistů, zpěváků? Jsou přerušeny zkoušky orchestrů a komorních souborů? Zatímco výuka instrumentalistů a komorních souborů pokračuje, u všech našich orchestrů dochází nyní k přerušení zkoušek, což má bohužel následky ve zhoršení praxe našich žáků, ale i ve zrušení symfonických koncertů. Právě na současnou dobu jsme přesunuli například závěrečné koncerty za doprovodu orchestru loňských absolventů, které opět nemůžeme realizovat. Stejně je to i v případě stáží zahraničních dirigentů a hostů u nás. Těší mě, že jsme alespoň s velkým úspěchem uskutečnili 13. září koncert našich žáků v rámci orchestru Mladé filharmonie Dvořákovy Prahy ve Dvořákově síni s provedením Beethovenovy 9. symfonie pod taktovkou Tomáše Netopila.

V budově Pražské konzervatoře je velmi dobrý koncertní sál. Nyní osiřel nebo se tam i nadále konají školní koncerty a koncerty jiných pořadatelů? Koncertní sál, jak je vidno, je opravdu osiřelý… Nahráli jsme zde ještě na jaře online koncerty Pozdravy z Pražské konzervatoře (viz nové webové stránky) a máme naplánováno zde pořádat koncerty jiných pořadatelů, jako jsou Mezinárodní akordeonové dny (30. a 31. října) či Svátky hudby Václava Hudečka. Je připraven též festival Kultura v srdci Prahy, který organizuje spolek působící při naší škole Jednota pro zvelebení hudby v Čechách. Ten zahrnuje Harfové soirée (7. 11.), Laureátský koncert (12. 11.), koncert Vibrafonissimo (19. 11), koncert symfonického orchestru (přesunut na 22. 11.) či uvedení peruánské mše v našem divadle (1. 12.). (O tomto cyklu se více dozvíte na školním webu či webu spolku www.jzhc.cz) Platí však, že doplňková činnost, která je z největší míry tvořena právě pronájmy a kurzy a představuje důležitou hospodářkou činnost naší instituce, prakticky neexistuje. Malou náplastí je, že v rámci menšího školního provozu můžeme nyní uskutečnit opravy a rekonstrukce v obou budovách, ať jsou to třídy a recepce hlavní budovy Na Rejdišti, tak pokračující práce v Pálffyovském paláci, kde v současné době probíhá přestavba salónku a komorního sálu.

Jste nejen učitelem, ale i významným interpretem. Jak hodnotíte situaci hudebníků a pomoc státu? Současná situace je pro hudebníky a umělce vůbec likvidační. Často myslím právě na naše absolventy, kteří se nedali na pedagogickou dráhu a nejsou ani členy státních či městských orchestrů a divadel. Pro ně je tato doba jako zlý sen, jsou opomíjeni v rámci podpůrných státních opatření. Tito lidé, kteří se celý dosavadní život věnovali náročnému vzdělání a poté i povolání hudebníka, které nyní vykonávají jako osoby samostatně výdělečné, přicházejí o iluze a jsou nuceni se začít zabývat kvůli obživě zcela jiným druhem práce, o který by bez nouzového stavu neměli absolutně zájem. Je nám to líto, při setkáních s představiteli výkonné moci se snažíme na tuto nespravedlnost poukazovat a podporujeme iniciativy založené na jejich pomoci.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.