Když jdete na koncert kytaristy ŠTĚPÁNA RAKA, nečekejte suše akademický přednes vysokoškolského profesora. Štěpán Rak je spíš nezkrotný živel, který zahraje na kytaru cokoliv (součástí jeho skladby Vzpomínka na Prahu je i část Smetanovy Vltavy) a možná k tomu bude i zpívat, pískat či recitovat. Pouhých šest strun a pět prstů neznamená pro jeho hudební vyjádření žádné omezení, a tak je leckdy těžké uvěřit, že to, co posloucháme, opravdu hraje jen jeden člověk na jednu kytaru…K vašim kytarovým začátkům – začal jste hrát na klasickou kytaru poměrně pozdě, až ve 20 letech, a velkým popudem k tomu prý byla návštěva koncertu Milana Zelenky v Rudolfinu. Přivedly vás ke kytaře přímo nějaké konkrétní skladby, nebo hudba určitých autorů?
Ano, dva autoři. První z nich byl Sor a jeho Variace na Mozartovo téma v podání Milana Zelenky. Já jsem do té doby hrál na kytaru pouze trsátkem, a to hity jako třeba Dajána a Pramínek vlasů . Nechal jsem se svými kamarády zbalíkovat k tomu, abych šel do Rudolfina na koncert, a tak jsem poprvé v životě přišel ve svých dvaceti letech na kytarový recitál. A naprosto mě uchvátily Sorovy Variace, které Milan Zelenka tenkrát zcela brilantně zahrál. A potom druhý nebo třetí den byl v televizi záběr, kde hrál André Segovia slavné Vzpomínky na Alhambru Francesca Tárregy. Tyto dvě skladby mě natolik uchvátily, že jsem se obě snažil získat v notovém materiálu a naučit se je hrát, ale bránila mně v tom má totální neznalost kytarových not – kdysi jsem hrával na housle, ale kytaře jsem vůbec nerozuměl. Snažil jsem se k tomu dobrat vlastními silami, a pamatuju si, že tremolo, typické pro koncertní etudu Vzpomínky na Alhambru, jsem se snažil zahrát nejprve trsátkem, a potom jedním prstem, tím že jsem hrál tam a zpět. Výsledek byl velmi žalostný, tak jsem toho záhy nechal.
Asi nejdůležitější osobou pro vaše studium kytary pak byl profesor Štěpán Urban.
Ano, měl jsem to štěstí, že jsem se seznámil nejprve s Jiřím Köhlerem, a on mě vzal do parády. Rok mě driloval a pak mě přivedl k Štěpánu Urbanovi. A tím vlastně začala má koncertní dráha. Má první hodina u pana profesora Urbana probíhala takto: když mě Jiří Köhler představil, pan profesor lakonicky řekl: „No tak ukaž, co umíš.“ Uměl jsem jedinou skladbu – Lobosovo Preludium č. 1 . Velice romantická, krásná skladba, a pojal jsem to takovým velkolepě romanticko-rachmaninovovským způsobem. Rozehrál jsem struny, seč jsem mohl, a říkal jsem si, že až skončím, tak že se mi úplně všecko v životě změní, že pan profesor zajásá a bude mě korunovat na krále kytary, a dohrál jsem poslední akord s velikým rozmachem. Leč stalo se to, že pan profesor mě praštil pěstí do zad a řekl: „Když už umíš starou belu, tak aspoň seď rovně.“
A to byla největší rada v mém životě, kterou mi kdo kdy dal. Ono je někdy strašně dobré dostat obrovský kopanec na počátku, aby člověku moc nenarostla křidýlka. Z té první hodiny jsem tehdy odcházel navztekaný a zuřivý a říkal jsem si, že mu to jednou vrátím. A jsem šťasten, že mu to nyní mohu vracet, samozřejmě v podobě pozitivní. Pan profesor, když umíral, mi sdělil svoje poslední přání. Jedno přání bylo, aby se u nás vyráběly kytary, které budou na světové úrovni, a osud mě dovedl k Václavu Svobodovi; a druhé přání, aby se kytara začala vyučovat na vysoké škole, což se jemu bohužel za konstalace, která byla, nemohlo podařit.
Štěpán Urban vám byl asi nejen výborným kytarovým pedagogem.
Pan profesor se stal mým druhým tátou, mým duchovním tátou, protože kromě toho, že mě učil hře na kytaru a kráse tónu, učil mě i lásce k hudbě, lásce k životu a ke všemu, co k životu patří. Byl to člověk, který už v těch temných 60. a 70. letech toho, kdo měl zájem, také zasvěcoval do tajů astrologie, Steinerovy antroposofie a vůbec do těchto takzvaných tajných věd. O nich říkal, že mají zůstat jenom u zasvěcenců a že největší, co nám mohou dát, je obrovská inspirace – i pro umění. Takže mě vlastně přivedl i k tomu, že jsem se začal zabývat astrologií coby inspirací, třeba ke znamením zvěrokruhu jsem napsal Koncert pro kytaru a orchestr Vodní znamení . Umění má také obrovskou vlastnost, že i ty nejkrutější a nejstrašlivější jevy dokáže podat formou, která je nejenom stravitelná, ale i poučná, a která může svým způsobem být pozitivně laděná. V roce 1974 jsem napsal symfonii Hirošima a tam té hrůzy zdaleka není tolik, protože je to spíš dík životu než oslava smrti. Tyto inspirace jsou pro mnoho umělců nesmírně silnou záležitostí a já si vzpomínám, jak mi pan profesor jednou ukázal dva horoskopy a řekl mi: „Posuď, jeden z nich je masový vrah a druhý je génius. Už jsem tě to trošku naučil, dokážeš poznat, kdo je kdo?“
Mně padl zrak hned na ten, kde byly samé kvadratury a velice špatné aspekty, tak jsem řekl, samozřejmě, tohle je vrah. A pan profesor se zasmál a řekl: „To by to bylo na světě moc jednoduchý. Je to přesně naopak, ten, který tady má tolik skvělých aspektů, to je právě ten vrah, protože jemu to všechno procházelo.“
Byl to Eichmann a ten druhý horoskop byl Karel Čapek. A pak dodal: „Víš, vlastně nejsi tak daleko od pravdy. Vždyť si vem Čapkovy romány – Bílá nemoc, Krakatit, v kterých nechává umírat obrovské množství lidí. Vlastně se tam jako masový vrah chová, ale je to v umělecké podobě, a ta může povznášet, protože je to poučení. Jen si vzpomeň na poslední slova z Krakatitu – nevymýšlej nic, co by zabíjelo, ale vymysli radši něco, aby to svítilo a hřálo.“
A to je vlastně resumé celého díla. A to je ono sdělení, které má umění v sobě, a je úplně jedno, je-li pak inspirováno astrologií, numerologií a nebo životními událostmi. Nebo jenom pouhou fantazií a potřebou tvořit.
Inspiruje vás numerologie i v tom smyslu, že byste přímo uplatňoval ve svých skladbách nějaké číselné vztahy?
Napadlo mě to v momentě, kdy jsem na AMU studoval u pana profesora Karla Janečka, kdy dával tyto číselné vztahy ve své moderní harmonii dohromady, a samozřejmě mě to vedlo k určitým úvahám, především v absolutní hudbě, v reálné hudbě a v sonorním projevu. Byly doby, kdy jsem psal i takovéto skladby a psal jsem dvanáctitónové řady, kde jsem s čísly počítal, třeba i skladby na telefonní čísla. Na tomto světě se nic neděje náhodou, a věříme-li v numerologii, věříme-li v logiku čísel, tyto číselné vztahy mají nesmírný význam. Všechno jsou to sdělení a pravdy. Pravda o jedničce je pravda o jednotě, pravda o dvojce je pravda o dvojnosti a cesty z dvojnosti do jednoty a tak dále. Všechno toto má svůj řád a svoji nekompromisní logiku. Například pořádám v Doubici na Rumbursku takové víkendy, které pan Levý z Astra krásně nazval „kytaroterapie“, kdy mám kytaru stále v ruce a povídám si s lidmi o magii čísel, magii planet a podobně. Nikoli, že bych vyučoval astrologii a numerologii, ale spíš o tom hraju. Tato inspirace je v mé tvorbě natolik silná, že jsem vytvořil celovečerní pořad, který se jmenuje Znamení zvěrokruhu . Jsou to písně, balady, básně, ale i skladby těmito znameními inspirované. Vytvářím teď i velký cyklus samostatných 15 – 20 minutových skladeb pro sólovou kytaru – již mám vypracováno Znamení Štíra a Znamení Lva . Z něho zazněla i ukázka, Píseň pro královnu , na loňském summitu NATO, kde jsme s Alfrédem Strejčkem a s Jitkou Molavcovou hráli manželkám prezidentů. Tato skladba je věnována královně matce, narozené ve znamení Lva.
Je těžko uvěřitelné, že po tom, jak vypadala vaše první hodina kytary u Štěpána Urbana, jste se stal prvním profesorem kytarové hry na AMU. Začal jste tam učit před dvaceti lety, mohl byste toto období nějak zhodnotit?
Výuku kytary na AMU jsem zahájil v říjnu roku 1982. Je to pro mě doba nesmírně krásná a jsem na ni opravdu pyšný. Mým prvním absolventem byl Miloslav Klaus, který skončil třetí na soutěži v Paříži, a pak následovali další vynikající absolventi, z nichž se třeba rekrutovalo Pražské kytarové kvarteto, i když bylo založeno už profesorem Jirmalem na pražské konzervatoři. Mám-li ještě jmenovat, tak třeba Martin Carvan, který je dneska členem skupiny Jablkoň, a především Pavel Steidl, který patří vůbec k největším kytaristům současnosti. A měl jsem i možnost být konzultantem profesora Martina Myslivečka nebo Miloslava Matouška a dalších. Zatím mým posledním absolventem je opět vynikající hráč – Petr Fiala, finalista soutěže v Kutné Hoře. Myslím, že za dobu těch 20 let se podařilo prokázat životnost kytary, což bylo odměněno tím, že kytaře – nejen mně, já to neberu za svou zásluhu – byla dána od pana prezidenta Havla v roce 2000 profesura. Teď už má profesuru i Milan Zelenka, kterého jsem přizval ke spolupráci po několika letech, protože jsem to zahajoval sám. Kytara má už dnes svoje zastoupení vysokoškolské i na té nejvyšší úrovni a myslím si, že ten trend je vzrůstající. Zájem o kytaru nejenže neupadá, naopak je větší a větší, takže nejsme schopni uspokojit zájem žadatelů, protože míst, která máme, je málo – jedno, dvě, maximálně tři do roka.
Propagujete v současné době trochu neobvyklou pětiprstovou techniku, kdy se hraje všemi prsty pravé ruky. Jaký má tato technika ohlas ve světě?
Nejenom všemi prsty ruky pravé, ale i ruky levé. Stejně tak jako violoncellisté a kontrabasisté používají tak zvané palcové polohy, tak já jsem totéž zavedl i v kytaře, zvláště ve svých skladbách, kdy už není jiná možnost, jak se dobrat k oněm hmatům. Ale týká-li se to ruky pravé, tak především jsem se rozhodl, že nebudu z malíčku dělat dobrovolně invalidu a že to, co se děje v ruce jedné, by se mělo dít i v ruce druhé. Používáme-li malíček po staletí v levé ruce zcela běžně, proč bychom ho neměli používat také v ruce pravé. Když jsem kdysi dávno cvičil kulturistiku, pochopil jsem, že mám-li cvičit nějaký cvik, musím ho cvičit v obou směrech, jinak riskuju to, že jedny svaly budou podvyvinuté a jiné převyvinuté. A proč bychom měli nadvyvíjet určité svaly v pravé či levé ruce jedním směrem a neměli bychom stejným způsobem cvičit i jejich opačný směr a skutečně i drnkat o struny v opačném směru čili vnější částí nehtů z dlaně ven? Pak se posílí tyto svaly v obou směrech, kontrola nad úhozem bude daleko větší a zvětší se tím i rychlost. Není to jen z mé hlavy. Hráči španělského flamenca od nepaměti užívají různých technik, ale především techniky rasguada, kdy používají nejenom malíčku, ale i protipohybu. Pětiprstová technika umožňuje nejen nové technické a výrazové možnosti, ale umožňuje i mnohem větší, monumentálnější zvuk a dává kytaře nový rozměr ve smyslu jakéhosi dlouhého tónu. Když orchestr nebo varhany hrají tutti, kdy se valí masa zvuku a v onom dlouhém tónu graduje, tak v kytaře kromě arpeggií, která jsou zase svébytná, nemáme žádnou možnost tohoto dosáhnout. Pětiprstová technika, toto jakési tremolo graneado, kdy prsty jeden po druhém postupně hrají v jednom a druhém směru velice rychlé arpeggio, které se pak spojí v jeden veliký zvuk, vytváří právě onen orchestrální dojem. Toto nové umění tremola a rasguada se mi stalo osudem a cestou, takže se ho snažím učit i své posluchače. Myslím, že tohle je cesta, kterou by se soudobá kytara mohla vydat. Těch, kteří to vyučují, je v současné době už víc, ať jsou to mí žáci v zahraničí, ve Finsku, v Americe, v Kanadě nebo v Austrálii, tak i lidé, kteří k tomu dospěli svou vlastní cestou, například můj kolega z Ameriky Charles Postelwate, který má na tom vybudovanou celou techniku, Alice Artz, a jak už jsem zmínil i flamencoví hráči. I z historie se dozvíme, že v dávných dobách kytaristé, loutnisté a vihuelisté používali malíčku jako specifického efektu zvukového – pokládali malíček na ozvučnou desku. Když se pak zvedl, umožnilo se tím ozvučné desce víc rezonovat, takže hrálo i roli zvětšení zvuku.
Na začátku vaší kytarové dráhy byla vlastně ta největší „klasika“ – Vzpomínka na Alhambru, oslovuje vás nějak současná hudba jiných autorů, ať už kytarových nebo nekytarových? Máte mezi skladateli nějaké oblíbence?
Já jsem měl vždycky oblíbence, už od malička mě fascinoval Beethoven a Bach, zvláště jeho varhanní hudba, úplně u vytržení jsem poslouchal chorální předehry a varhanní fugy. Pak do toho začala prorůstat hudba například Berlioze, především Fantastická symfonie a Requiem . Jako člověk ve znamení Lva jsem romantik, a tak jsem neustále tíhnul ke gigantickým formám. Takže mě samozřejmě začaly nesmírně zajímat Mahlerovy symfonie a na to navazující autoři 20. století, což byli Prokofjev, Stravinskij, Šostakovič. Vůbec ruská hudba – Borodin, Čajkovskij, Glinka a další – mě naplňovala obrovskou vřelostí a cituplností. Mohl bych tady jmenovat kdekoho, protože si zas vzpomínám na jednu nádhernou větu, kterou mi pan profesor Urban řekl: „Jsou v životě věci dělitelné a jsou věci nedělitelné.“
Mezi ty nedělitelné patří třeba láska, buď je, a nebo není, rovněž tak dobro, pravda, nedá se to dělit; a on zahrnoval do tohoto výběru i hudbu. Říkal: „Hudba buď je, a nebo je to blábol.“
Nerozlišoval styly a žánry. V hudbě a vůbec v kumštu jde především o sdělení, a jestliže se mi nepodaří to sdělení formou jednoduchou, pak už vůbec ne formou složitou. Můžu třeba složitou formou udělat bububu na posluchače, dát tam 20 tympánů a 50 tub, trumpet a trombónů a stejně to nebude nic, co půjde do hloubky. A pak bude jeden zpěváček zpívat jednohlasou písničku a mě z toho bude běhat mráz po zádech. To sdělení je shůry a jestliže je pochopeno a uchopeno správně, tak pak se stane pravdou nedělitelnou.
Kytara je dost specifický nástroj, pro který těžko může psát někdo, kdo jej neovládá. Výjimkou byl třeba Rodrigo, který sám na kytaru nehrál, a přitom napsal snad nejznámější kytarový koncert. Zřejmě proto je mezi kytaristy i mnoho skladatelů, kteří sami hudbu komponují. Myslíte, že je k tomu vede jenom nedostatek literatury nebo že je to i něco dalšího?
Vrátíme se k Beethovenovi. Miloval kytaru, protože měl spoustu přátel kytaristů. Pod jeho taktovkou hrál i Mauro Giuliani a jeho velikým přítelem byl původem český kytarista a skladatel Václav Tomáš Matějka, který když Beethovenovi hrál svou Grand sonatu D dur , tak Beethoven měl podle jednoho z pramenů vzkřiknout ona památná slova, že kytara je vlastně komorní orchestr. Beethoven velice dobře cítil, co kytara má v sobě za energii, a řekl také, že kytaru je tak krásné poslouchat a tak těžké pro ni psát. Napsal pro ni pouze jedinou skladbu – pod vedením Matějkovým překomponoval pro kytaru harfový part svého Tria pro violu, flétnu a harfu g moll . Takže ona specifičnost kytary spočívá v tom, že kytara v rukou kytaristy začíná být smysluplná i v kompozici, ale vždycky to tak není. Když pominu jména, jako je dnes třeba Nikita Koškin, Leo Brouwer nebo Kleynjans, kteří nejenom pro kytaru píší, ale také na ni skvěle hrají, tak jenom v naší zemi najdeme slavné Diario Václava Kučery, které se stalo světovým hitem, a Václav Kučera na kytaru v životě ani nesáhl. Jaké krásné skladby napsala pro kytaru Jana Obrovská – Chvála českého chorálu nebo Hommage Ä Bartók a další. Jde o to, jestli je inspirace natolik silná, že tomu skladateli zní kytarově. A jestli má po ruce kytaristu, který mu to může přehrát. Když jdeme do světa – jakou fantastickou kytarovou skladbu, která je úplným milníkem ve světové kytarové literatuře, napsal symfonický skladatel Benjamin Britten – Nocturnal . To je jedna z nejsilnějších skladeb, která vůbec kdy pro kytaru vznikla a vlastně zase díky Julianu Breamovi dostala onu sílu, kterou má. Vezměme si například skladbu Drei Tentos od Henzeho, nebo Waltona a jeho slavné Bagately pro kytaru . Mohli bychom se podívat i do minulých dob. Kytara má svou specifičnost technickou i sonoristickou, protože nejenom tóny, barvy, témbr, ale i zvuky, které dokáže vyloudit, jsou nesmírně silné. Já si troufnu tvrdit, že v barevnosti, které je kytara schopna, se jí těžko může rovnat kterýkoli jiný nástroj, a rovněž tak i v dynamice. Zní to možná trošičku zvláštně, ale když si vezmeme dnes kytary Svobodovy nebo Smallmanovy, tak i v té vyšší úrovni jsou už schopny konkurovat nástrojům, jako je třeba harfa. Ale kytara je hlavně schopná jít do neuvěřitelných nuancí pianissima, takových, že těžko který z nástrojů se tomu může rovnat. Čili onen posun je tam dolů, do niterných poloh. Kytara má také nesmírnou plejádu zvuků, které jsou z tohoto nástroje vylouditelné, včetně různých poklepů, praskotů a bzučení, a doplňují její nevyčerpatelnou barevnost a témbr.
Kolik vy sám máte kytar a jaké kytary používáte na koncertech?
To je velmi rozdílná záležitost. Na koncertech používám dvě kytary – od českého mistra pana Svobody a zvukově unikátní nástroj Australana Smallmana, ale kytar mám víc. Mezi ty zajímavé patří třeba José Maria Villa-Plana, španělská kytara z 80. let, kterou jsem získal od svého anglického přítele Davida Bridge za to, že jsem mu věnoval skladbu – Píseň pro Davida , kterou mají v repertoáru i David Russel a John Williams. Na tuto kytaru hraje nyní můj syn, písničkář Jan Matěj. A pak mám unikátní kytaru, kterou jsem dostal po svém pětiletém působení ve Finsku, kde jsem spoluzakládal kytarovou školu na Konzervatoři Středního Finska. Věnoval mi ji můj žák Jyrki Pölkki – žák, který byl nezdárný, zdálo se od samého počátku, že ho vůbec nezajímá, co dělám, a vlastně se mnou celou tu dobu ani nemluvil. Leč postupem času se z něho stal vynikající kytarista a také stavitel kytar a lodí. Když jsem odjížděl, nepřišel se ani rozloučit. Ale po čase mně přišla zásilka z Finska. Byla to malá, čtvrťová kytara, která výborně hraje, a k tomu byl dopis od Pölkkiho, že se omlouvá, ale že jako Fin by nesnesl, abych viděl slzu v jeho očích, když se loučí, a že proto mým synům věnoval tento nástroj jako dík za nejkrásnější roky svého života, které prožil s mou hudbou. Od té doby vím, že věci se mohou také vyjadřovat jinak než velkými gesty. Takže to je další z kytar a potom mám kytaru, která se jmenuje „gran guitar“. To je kytara ruská, kterou mi věnovali mí přátelé, vynikající kytaristé A. Olšanskij a V. Ustinov, a společně jsme natočili desku, která se jmenuje „Štěpán Rak introduces Gran Guitar“. Je to dvanáctistrunná kytara, kde jsou struny jako sendvič ve dvou vrstvách, vrchní vrstva je nylonová, spodní vrstva kovová. Má neuvěřitelné zvukové možnosti, ale obrovským problémem je ladění. Používám ji také na své desce „Teskně hučí Niagára“, což jsou virtuózní úpravy trampských evergreenů.
Chtěl byste něco popřát české kytaristice do budoucna?
Chtěl bych popřát to, aby kytara nesloužila k tomu, že budu na kytaru hrát proto, abych byl slavný a bohatý, ale abych měl kytaru ve svém srdci, ve svém nitru jako cestu. Víte, je jedna stará moudrost: není špatné ani dobré cesty, je jenom cesta, vše ostatní je bloudění. Aby se to nestalo blouděním, aby to bylo cestou k sebevyjádření a pochopení hudby, k pochopení krásy a lásky. Protože co jiného je kytara než nádherný hudební nástroj, který má tak jako kterýkoli jiný svou cestu, která vede do Říma. Aby tak člověk předával štafetu těm dalším a aby to čapkovsky takzvaně svítilo a hřálo, aby to k něčemu bylo.
