úterý, 2. březen 2010

Kvarteto Pavla Haase: Komořina je klubová záležitost

Napsal(a) 

Kvarteto Pavla Haase, foto Marco Borggreve Kvarteto Pavla Haasefoto: Marco Borggreve

Co je nového u Kvarteta Pavla Haase? Tedy, kromě nového cédéčka. Na to jsme se ptali dvou členů, houslistky Veroniky Jarůškové a violoncellisty Petera Jarůška. V rozhovoru jejich hlasy nerozlišujeme – ne že by na všechno měli úplně stejný názor, ale mozaika postřehů se doplňuje a jak říkají, v kvartetu i v manželství společné naladění potřebují...

Jaká je vaše bilance uplynulého roku? Poslední rok byl nabitý spoustou krásných koncertů. Měli jsme to tak nabité: japonské turné, dlouhé turné v Americe – naše třetí a koncerty v prestižních sériích. Ve Wigmore Hall, to je vždycky velký zážitek, na konci roku dvakrát v Concertgebouw, velký vztah máme k Barceloně, zdejší Palau de la Música je úžasný sál a překrásná architektura. Tam hrajeme v dubnu znovu. Pak ještě Konzerthaus ve Vídni, škoda na něco zapomenout. Hráli jsme ve španělském Bilbau, tam je více než stoletá tradice pořádání komorních koncertů, dál na Beethovenově festivalu v Bonnu, v Louvre – skutečně na mnoha krásných místech.

Jak byste představili novou druhou houslistku vašeho kvarteta? Je to Eva Karová, narodila se v Nitře a konzervatoř studovala v Brně a pak u Jindřicha Pazdery na AMU. Změna není nikdy nenáročná, a hlavně člověk nikdy úplně neví, do čeho jde. Na „konkursu“ si určíme repertoár, z hudby různých stylů, období, techniku – ale osobně nemáte šanci toho člověka poznat. Vždycky je to trochu sázka.

Šlo vám o to najít opět houslistku, a preferovali jste slovenský původ? Ne. Byla to sice původní idea – aby horní hlasy hrály dívky a kluci dolní – je to krásné, je to jako soprán, alt, tenor a bas. Jako kritérium pro konkurs jsme to ale už teď neměli. Chtěli jsme hlavně hráče, který to zvládne a budeme si s ním rozumět. Že je s námi opět dívka, to je v podstatě bonus. A slovenský původ, to je také náhoda, nebyl to záměr. Důležité je, že to funguje. Velmi brzo jsme začali jezdit po světě, takže jsme se pořád trápili tím, že nejsme úplně stabilizovaná sestava. Teď si myslíme, že jsme se sešli konečně správně.

Některé ryze mužské soubory říkají, že kvarteto je jako manželství – ale co kvarteto a manželství dohromady? Na to musí být typy lidí. Leckdo říká, že jako nic ve zlém, ale že by nemohl se svým manželem či manželkou fungovat v práci. Chce to hodně tolerance, snažíme se to oddělovat, ale to právě úplně nejde. Kvarteto je firma, která nekončí, když se zavřou dveře od zkušebny. Ale zažili jsme i jinou situaci, když jeden z nás hrál ve Škampovu kvartetu a druhý už v Pavel Haas kvartetu – a to jsme se doma tolik míjeli, že to byla mnohem horší situace. Většinou se ale lidé ptají těch druhých dvou, jestli se necítí odstrčení, ale skoro nikdo se neptá, jak to působí na naše manželství. Je to samozřejmě intenzivní. Ale v kvartetu nejsme čtyři osobnosti zvlášť – a nepotřebujeme se předhánět jeden před druhým. Máme spíš takovou rodinnou atmosféru a jako dvojice se neseparujeme. Zásadní problémy jsme ale neměli, jsme opravdu kámoši, všechno se dá odfiltrovat.

Kam se posunul váš repertoár – je velké množství koncertů výhoda pro repertoár nebo ne? Naší ideou v podstatě je hrát ty nejlepší skladby pro smyčcové kvarteto. Ty nejlepší a nejslavnější, ty super skladby, které si ze sobeckých důvodů chceme zahrát, protože jsou nádherné. Hrozně brzo jsme vyhráli soutěž a neměli široký repertoár. Byli jsme hozeni do vody, všechno děláme za pochodu a nejsme badatelé, kteří objevují v knihovnách a spekulují, co by se ještě dalo hrát.

Ale na druhou stranu, přes Pavla Haase jsme se už dostali k moderně. Bicista Collin Currie, se kterým jsme nahráli naše první CD, je takový objevitel nových moderních skladatelů a chtěli jsme si něco zahrát – takže v Anglii objednal skladbu od Alexandera Goehra, jmenuje se Since Brass, nor Stone, jako jeden Shakespearův sonet. Vždycky jsme se té úplné moderně trochu bránili, naše srdce netíhne tímto směrem, jsme prostě old fashion, a navíc, klasického repertoáru je tolik, že nezbýval čas. Ale stalo se, že Alexander Goehr vyhrál v Anglii právě s touto skladbou cenu za nejlepší komorní skladbu roku. Tak se nám paradoxně otevřely dveře do 21. století a hráli jsme to na přání BBC i na Proms. Ale je to vybočení. Naše plány jsou spíš takové, že chceme každý rok udělat jednoho nového Beethovena.

Kvarteto Pavla Haase, foto Marco Borggreve Kvarteto Pavla Haasefoto: Marco Borggreve

Jak moc je nutné oddělovat čas na přípravu a na koncertování? Bez pořádného plánování soubor končí. Je to tak, že v létě vždycky chceme měsíc prázdnin a potom měsíc na zkoušení nového repertoáru. A pak začne reálná sezona – a vždycky musí být nějaký čas na zkoušení. Možná se to nezdá, ale kvartetní koncerty jsou opravdu sportovní výkony. A hrát někde měsíc, nebo čtyři koncerty ve čtyřech dnech, to je příliš. Už jenom odnosit ty kufry. Kvarteto vyžaduje sportovního ducha, jste hvězdou na dvě hodiny a pak všechny ty róby sbalíme do jednoho kufříku a odcházíme. Ale zase zjistíte, že svět je nádherný a všude žijí úžasní lidé. Člověk potom v Čechách a na Slovensku vidí věci v širších souvislostech a nevytočí ho banální problémy. Když člověk žije celý život na jednou místě, nikam necestuje, má zkreslené představy.

Jaké jsou zatím vaše nejzajímavější zážitky z cest? Je to hodně různé, těžko kategorizovat. Nejvíc záleží na tom, jakou tradici má ta která komorní série. V Carnegie Hall – tam je zhýčkané publikum, skoro až snobské – člověk už neví, co by musel udělat, aby publikum odpovědělo nějakou energií. Ale pak přijedete na jih Ameriky do Hudsonu, skoro u Mexika, samé naftové vrty, a tam najednou komorní řada s velkou tradicí, a lidé to žerou. Dramaturgii na celou sezonu dělá jakýsi naftový inženýr, který zná víc klasických skladeb než my, miluje operu, kvartety, můžete se s ním bavit hodiny a hodiny o muzice. To je krásné, že existují i takoví nadšenci ve světě. Přitom tam ale mnoho lidí dělá věci zcela dobrovolně a zadarmo, prostě z lásky k hudbě a proto, že udrží tradici svého místa. A udělají všechno proto, aby kvalita neklesla. Už před koncertem vás někdo sleduje, pak přijde pán a řekne, že očekávání jsou vysoká... A pořadatelé jsou vždy na koncertě, chodí mezi lidmi, publikum je už zná a říká jim svoje postřehy, co se jim líbí, co ne, jestli je pozvat. Vždycky jste nuceni odevzdat stoprocentní výkon a cítíte takový příjemný tlak.

Vztah mezi pořadateli a publikem je vůbec krásný – všude na světě. Často hrajeme v Anglii, kde je spousta malých klubů a přátel komorní hudby, a publikum je tam obrovsky nadšené, miluje hudbu a snaží se jí rozumět. Na to, že jsou to spíše starší lidé mají pověst sucharů – ale v klasické hudbě je to úplně naopak – ty odezvy na koncertech jsou neuvěřitelné. V Itálii máte pocit, že se jejich temperament ztrácí, Italové se vybouří na fotbalu – ale pro Angličany je klasická hudba život. Také v Německu hrajeme hrozně rádi.

Repertoár vašeho nového CD se tak často nenahrává, vybrali jste si ho právě proto? Určitě ne. Nám se ta muzika hrozně líbí, a chtěli jsme to natočit, protože nám ta hudba připadá silná a dobrá. A vždycky nás strašně bavila. Prokofjev má tah, všichni si zahrají, je to zábava, nic ukrutně filosofického. Není to Šostakovič co se týká závažnosti – ale co se týká zábavy pro hráče i posluchače, tak je vysoká. Shodou okolností se pak Supraphonu hodilo, že se Prokofjev tolik nenahrává – ale to je druhotný důvod, první byla hudba. A se Supraphonem máme obrovskou výhodu, to se dnes opravdu umělcům nestává, že by si mohli nahrát, co se jim líbí. Mnoho firem tlačí umělce k tomu, aby nahráli něco, co tu ještě nebylo – a pak nahráváte úplné šílenosti – jen aby to byl nějaký nový projekt.

Kvarteto Pavla Haase, foto Marco Borggreve Kvarteto Pavla Haasefoto: Marco Borggreve

Sami jste naladění hlavně na ty právem slavné skladby... Jak je to u pořadatelů?

A nejenže slavné, ale krásné. Ano, všechny nejznámější skladby jsou asi nejlepší – a nechceme připustit, že bychom si je nezahráli. Navíc jsme čtyři různí lidé a originality je dost i ve starých dílech. Pořadatelé to nejčastěji kombinují, takže když nabízíme řekněme Pavla Haase, tak se k tomu přidá něco známého, na co přijdou lidi. Někteří pořadatelé se samozřejmě bojí víc a těší se, že si s námi v duchu zapískají ty známé Beethoveny a Schuberty. Někdo naopak chce publikum trochu vychovávat, ale nejčastěji je to kombinace. Teď budeme hrát Schuberta Smrt a dívku, což je notoricky známá záležitost, ale úžasná a my se na to těšíme stejně jako publikum.

Zajímáte se o jiné nahrávky a máte dodnes nějaké své učitele? Určitě čerpáme inspiraci z nahrávek. Nejsme ti, kteří neposlouchají nahrávky aby je to neovlivnilo, to je úplně zcestné. Stejně nikdy nebudeme napodobovat. Když chceme studovat Šostakoviče, tak ho posloucháme s Borodinovým kvartetem, už pro zachycení atmosféry, jaká by tam měla být. Debussyho zase s francouzským kvatertem... Jinak naším duševním guru je Milan Škampa, v něm máme obrovskou psychickou podporu. Ten vztah vznikal dlouho a složitě – ale o to je teď silnější a intenzivnější. Je to takový náš životní vzor i pokud jde o životní entusiasmus. Kdo ho zná osobně, ví, že se k němu někdy špatně hledá cesta. Ale v těchto končinách je úplně výjimečný muzikantský i lidský zjev.

Všechna naše kvarteta hrají víc v zahraničí než doma. Jak tu situaci vnímáte vy? Zlepšuje se to. Po revoluci nastalo určité vakuum, ale teď je vidět, že nejen Pražské jaro a Dvořákova Praha, ale i menší festivaly – a mladí pořadatelé, kteří se snaží. Třeba takový Svatováclavský festival v Ostravě, Česká Lípa, Třeboňská Nokturna, Chopinův festival v Mariánských lázních. Máme dojem, že to jde nahoru – i když to stojí strašlivou námahu. Je to celoroční oběť, nekonečná práce, peníze, repertoár... A je krásné, že takoví nadšenci existují. Určitá generační výměna je ale vidět i v mezinárodním měřítku.

Žádají po vás pořadatelé, abyste se „přibližovali publiku“ různými dalšími efekty, dělali show a podobně? To chtějí hrozně v Americe, mluvit k publiku.... My to většinou odmítáme, ale oni rádi poslouchají hlas umělce, a hned mají pocit, že jsou s ním kamarádi. Ale ne každý na to má povahu nebo náladu. Je pravda, že je lepší, aby publikum vědělo, o čem hrajete, je to větší požitek – ale to si nemohou přečíst program? A vyprávět jim o skladbách jako dětem? Extravaganci v oblékání po nás nikdo nechce, v komořině to neletí.

Ale z toho co zatím říkáte to vypadá, že publikum komorní hudby je náročné, ale znalé a věrné... Vypadá to tak. Komořina je klubová záležitost, protože pořadatel koncert téměř zaplatí ze vstupného. A nemáme pocit, že by ubylo diváků, to není tak pesimistické. Musím zaklepat, že se nám daří a že nás to baví... Ale chceme, aby všechno šlo přirozeně – buď to půjde anebo ne, žádný kariérismus. Nic osudového. Nemáme strategii, taktiku, čím budeme výjimeční, víc než na sto procent hrát nemůžeme. A nechceme si budovat nějaký image a hrát Orlanda di Lassa jenom proto, že to nikdo nehraje. Někoho to baví, ale my to tak nebereme, hrajeme to, co je pěkné. A uvidíme.

A co vás čeká v nejbližší době? Teď nás čeká koncert v berlínském Konzerthausu, ve Wigmore Hall, opět Barcelona, koncert v Mozarteu v Salcburku. Budeme točit další CD pro Supraphon, které bude kontrastní k předešlým třem. Dvořákův Americký kvartet, velmi neznámá skladba v originálním podání, a potom Kvartet op. 106 G dur. Ale to je právě proto, že publikum už si zaslouží po všech těch Haasech, Prokofjevech a Janáčcích právě toho Dvořáka. A potom pojedeme na měsíc do Austrálie, pak se vracíme do Edinburgu a do Aldenburgu. Poslední koncert sezony máme 25. srpna na Dvořákově Praze.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.