středa, 17. srpen 2011

„Který pak Čech by hudbu neměl rád“

Napsal(a) 

„Který pak Čech by hudbu neměl rád“, foto archiv MBS „Který pak Čech by hudbu neměl rád“foto: archiv MBS

Slova, která zpívá žalářník Beneš ve druhém dějství Smetanovy opery Dalibor , si vybrala slavná česká sopranistka Ema Destinnová jako motto na svou vizitku. A protože to bylo dříve, než své jméno začala psát důsledně česky, objevuje se na ní Emma s dvěma „m“ – jako pozůstatek jména, které na konci 19. století zazářilo v Berlíně v plném lesku a jehož nositelku pak obdivoval celý svět: Emmy Destinn. Začínající operní pěvkyně slečna Kittlová si totiž pro svou uměleckou dráhu zvolila jméno po své učitelce zpěvu.

Proč si ale na svou vizitku nechala vytisknout právě verš z Wenzigova libreta s hudbou Smetanovou? Vždyť ve světě, nejen v Berlíně, kde po deset let působila jako primadonna Dvorní opery, v londýnské Královské opeře Covent Garden, ale i na scéně Metropolitní opery v New Yorku proslula především jako vynikající interpretka italských oper. Její Santuzza či Nedda, zejména však Aida a Tosca patřily k tomu

„Který pak Čech by hudbu neměl rád“, foto archiv MBS „Který pak Čech by hudbu neměl rád“foto: archiv MBS
nejlepšímu, co mohl posluchač před sto lety na světových operních jevištích slyšet.

Který pak Čech by neměl hudbu rád... Ema Destinnová také byla, a to nejen místem svého narození, Češka. Svou lásku k Praze, kde se 26. února 1878 narodila, i k Čechám a české hudbě nikterak nezastírala, ba naopak, přestože se jí to příliš nevyplácelo. Smutnou epizodou zůstalo její krátké angažmá v drážďanské opeře, kde ji, zřejmě i pro její vlastenecké smýšlení, nenechali vůbec vystoupit. I její triumfální debut v Berlíně v červenci 1898 měl trochu hořkou příchuť, jak ráda by ho vyměnila za úspěch v Praze...

Repertoár mateřských scén Emy Destinnové nenabízel mnoho prostoru pro uplatnění jejího vztahu k české operní tvorbě, reprezentované především dílem Bedřicha Smetany. „Díla Smetanova,“ napsal první životopisec slavné pěvkyně Artuš Rektorys, „byla jí tím nejvzácnějším, co české umění skýtá, co je charakterizuje a co je povznáší na úroveň světovou.“ Díky upřímnému zájmu a soustředěnému úsilí Emy Destinnové si mohlo Smetanovu operní tvorbu v jejím úchvatném podání poslechnout také publikum v Německu i v Americe. Byla to právě slavná česká pěvkyně, jíž se podařilo uvést Prodanou nevěstu na tamní scény. I když se v Berlíně tato Smetanova opera uváděla již v červenci 1893, často hrána nebyla. S Destinnovou v roli Mařenky ji návštěvníci berlínské Dvorní opery spatřili v květnu 1903. Téhož roku měla pěvkyně kvůli Smetanově hudbě i nepříjemný konflikt, když uveřejnila odsuzující kritiku nepovedené inscenace Dalibora v Berlíně. Tuto operu měla velmi ráda a role Milady patřila k jejím nejoblíbenějším, proto se nemohla smířit s nízkou uměleckou úrovní představení. Intendantura Dvorní opery

„Který pak Čech by hudbu neměl rád“, foto archiv MBS „Který pak Čech by hudbu neměl rád“foto: archiv MBS
ji za to potrestala zákazem vystupování v Národním divadle v Praze, kde koncem června 1903 hostovala a představila se také jako Mařenka. A nebyla by to „božská“ Ema, kdyby se v říjnu 1909 nerozloučila s Dvorní operou právě jako Milada ve Smetanově Daliboru. To už ale měla za sebou nejen debut v Metropolitní opeře, ale i newyorské nastudování Prodané nevěsty. Opera s Destinnovu v úloze Mařenky tu měla premiéru 19. února 1909 a setkala se s nadšeným přijetím, zejména u Čechoameričanů, za nimiž zajížděla i do Chicaga, Philadelphie a dalších měst.

Ze své lásky ke Smetanově hudbě se však vyzpívala i v Čechách. Po Mařence se na hostování v Národním divadle v roce 1908 představila také jako Milada a po dalších pěti letech i jako Libuše, když v roli Přemysla vystoupil její tehdejší pěvecký i osobní partner Dinh Gilly. Národní divadlo, které dříve mladou adeptku operního zpěvu rázně odmítlo, jmenovalo při jednom z představení Prodané nevěsty v roce 1908 Emu Destinnovou svou čestnou členkou. O rok později ji požádalo o účinkování v jubilejním pětistém inscenování nejznámější české opery a v únoru 1918 jí svěřilo slavnostní 150. provedení opery Libuše .

Ema Destinnová studovala také Smetanovu operu Hubička . I když neměla nikdy příležitost v roli Vendulky vystoupit, na četných koncertech ráda do programu zařazovala známé ukolébavky. Nazpívala je také na gramofonové desky, podobně jako Smetanovu píseň na slova Vítězslava Hálka Nekamenujte proroky , kterou rovněž často zpívala na svých koncertních vystoupeních.

Hudba Bedřicha Smetany v podání Emy Destinnové vstoupila i do politického života. Bylo to v letech 1917 – 1918, kdy se rozhodovalo o vzniku samostatného československého státu. Destinnová do programu svých koncertů v Čechách a na Moravě – a dokonce i ve Vídni – zařazovala známou árii Libušina proroctví . Pěvkyně Olga Borová-Valoušková na to vzpomínala: „Čím nám byla za války její Libuše!

„Který pak Čech by hudbu neměl rád“, foto archiv MBS „Který pak Čech by hudbu neměl rád“foto: archiv MBS
Kdo to zažil a vzpomíná ... jejího proroctví z horoucího vlasteneckého srdce předneseného Můj drahý národ neskoná!, kdo viděl pak povstat celé hlediště a plakat štěstím a radostí – je bohat bohatstvím nejkrásnějším!“

„Který pak Čech by hudbu neměl rád“ – je také název nové výstavy, kterou společně připravili Muzeum Jindřichohradecka v Jindřichově Hradci a Národní muzeum – Muzeum Bedřicha Smetany v Praze. Výstava představující Emu Destinnovou s důrazem na její vztah ke Smetanově hudbě bude zahájena v Muzeu Bedřicha Smetany (Novotného lávka 1, Praha 1) v úterý 12. dubna v 17 hod.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.