pátek, 6. únor 2009

Krzysztof Penderecki: Nepíšu hudbu pro všechny

Napsal(a) 

Krzysztof Penderecki Krzysztof Penderecki

„Práce odvedl, jako by mu bylo sto let,“ říká maršálek Dolního Slezska Marek Lapinski, otočen napůl k publiku a napůl k muži, o němž hovoří. Vzápětí začíná spolu s ministrem kultury Bogdanem Zdrojewským notovat popěvek patřící v Polsku k narozeninovým přáním. Je po květnové premiéře nové inscenace opery Ztracený ráj a její autor Krzysztof Penderecki přijímá právě na jevišti operního divadla ve Vratislavi ovace. Vestoje se rázem ke zpěvu spontánně přidává celé divadlo, účinkující i auditorium. „Děkovačka“ přerůstá v jednoznačný hold jednomu z největších žijících Poláků. V listopadu bude skladateli pětasedmdesát.

Jeho novátorské hudební podněty, smysl pro velké zvukové architektury, orientace na všelidské náměty i schopnost přizpůsobit se objednávce ho učinily světově vyhledávaným autorem. Fenomén tohoto umělce spočívá podle publicisty Mieczyslawa Tomaszewského v tom, že otvíral dveře jako první. Až o chvíli později se vydávali stejnou cestou ostatní, a to i ti, kteří předtím byli proti. Byl to také Penderecki, kdo jako první poznal, že světová kultura vstoupila do nového věku a že už není anachronismem zabývat se tématy spjatými s minulostí – že naopak anachronismem je pokračovat v některých aktivitách avantgardy.

„Psal jsem skladby odmalička. První byla polonéza věnovaná babičce k narozeninám, To mi bylo osm. Když jsem studoval, směřoval jsem ale k houslím. Člověk, který mě přesvědčil, že mám být a že jsem skladatel, byl Franciszek Skolyszewski. Byl názoru, že houslemi marním čas,“ vzpomíná Penderecki. Chodil rovněž na přednášky z filozofie a otec si dokonce představoval, že se stane architektem. Nakonec poslechl svého učitele, housle v posledním ročníku vzdal a dostal se do kompoziční třídy Artura Malawského.

Na vysoké hudební škole v Krakově pak Penderecki uzavřel studia právě před padesáti lety. Hned o rok později na sebe upozornil třemi oceněními; získaly je Strofy pro soprán, recitátora a 10 nástrojů , kantáta Davidovy žalmy a Emanace pro dva smyčcové orchestry . Anaklasis z roku 1959 považuje za své nejavantgardnější dílo. Roku 1961 mu byla za Žalozpěv obětem Hirošimy pro 52 smyčcových nástrojů udělena 3. cena mezinárodní hudební tribuny UNESCO.

Divadlo ve Vratislavi Divadlo ve Vratislavi

Často přijímal objednávky na skladby k velkým jubileím. Pašije podle sv. Lukáše vznikly v první polovině 60. let k oslavám 600. výročí dómu v Münsteru. Ve velikonoční triptych jsou s nimi spojeny kantáty podle pravoslavné liturgie Utrenja – Uložení Krista do hrobu a Zmrtvýchvstání . Do skupiny liturgických superprojektů patří také Dies irae na paměť osvětimských obětí, k dalším významným skladbám se počítá Te Deum , 2. symfonie , koncerty , Sedm bran jeruzalémských , Krédo .

„Nepsal jsem příliš ve ‚vídeňském‘ nebo ‚darmstadtském‘ stylu. Strofy ovlivnil svými ‚Improvisations sur Mallarme‘ Pierre Boulez, skladbu Emanace asi ovlivnil Luigi Nono. Rozhodující ale byl okamžik, kdy jsem se mohl podílet na práci Experimentálního studia Polského rozhlasu,“ vzpomíná Penderecki. Fascinovala ho možnost vytvářet zvuky. „Stříhali jsme pásy nůžkami a lepili k sobě, používali jsme zařízení, které umožňovalo regulovat tóny. Dnes máte počítač, ale my jsme měli k dispozici skutečný stroj, který vyžadoval náš vklad – čím rychleji jsme otáčeli, tím vyšší tón jsme tvořili... Bývali jsme kdysi mnohem blíž hudbě,“ říká.

V tomto „sonoristickém“ tvůrčím období dosahoval působivých účinů velkorysou režií nových zvuků. Využíval aleatoriku, čtvrttónové klastry, glissanda, sykoty, klapoty, elektronicky vyrobené zvuky. Přizpůsobil tomu i notaci. V 70. letech se odklání od sonoristiky. Právě operou Ztracený ráj se zčásti vrací až k tradiční terciové harmonii. Totéž platí o Houslovém koncertu , který má takřka romantickou kantilénu. Skladatel provokoval zprvu avantgardností hudebního vyjadřování, ale později naopak čím dál silnějším odklonem od ní příklonem k postromantickému symfonismu.

Na otázku, jestli si nepřipadal jako Trojský kůň avantgardy, případně jako její zrádce, jak se mu předhazovalo, v jednom rozhovoru Penderecki neodpověděl přímo, ale řekl, že celý jeho život je kontinuální překvapení.

Je 9. května pozdě večer. Nové nastudování Ztraceného ráje, spíše scénického oratoria ve stylu starých náboženských her než opery, je v bývalém německém divadle ve Vratislavi mimořádnou událostí. Nejde přitom vůbec o snadný divácký kus. Epos o Adamovi a Evě, tak jak právě dozněl, je ztvárněn jako umělecky náročný a závažný. Předkládá existenciálně závažné téma samé prapodstaty existence světa lidského údělu. Nejde o pohádku, o psychologické drama, ani o biblickou idylu, ale o mýtus wagnerovské zatěžkanosti a síly.

Už při premiéře v Americe v roce 1978 vzbuzovalo dílo protichůdné reakce: příznivce avantgardy zaskočil skladatel proměnou svého hudebního vyjadřování; jiní jeho novému stylu vytýkali nezajímavost a nepůvodnost, ale pro další i zjednodušený hudební jazyk zůstával ještě stále příliš moderním.

„Hledal jsem vhodnou americkou literaturu, ale nenašel jsem nic,“ řekl skladatel novinářům v den vratislavské premiéry, když vysvětloval, proč zvolil pro dílo objednané Chicagskou operou k 200. výročí USA epos anglického básníka.

Další otázku ponechal autor nezodpovězenu. „Píšu operu tři roky a teď mám jednou větou vyjádřit, co je jejím záměrem...?“ Překvapivá byla i odpověď, proč je Ztracený ráj nastudován německy: polština se nejeví Pendereckému pro operu dostatečně zpěvná – a němčina je podle něj pro polské pěvce bližší než angličtina. „Zkuste polsky zazpívat slovo štěstí,“ ilustroval svůj vyhraněný názor.

Ztracený ráj Ztracený ráj

Zajímavá jsou témata jeho oper: Ďáblové z Loudunu zachycují dobu inkvizice, Černá maska dobu protireformace. „Nejde o obrázky z minulosti, ale o témata důležitá i pro naši současnost,“ tvrdí Penderecki. „Opera Ubu Rex je politickou satirou, vhodnou i pro naši současnost v Polsku,“ dodává. Necítí se však být prorokem. „Také jde přece o radost z dělání hudby, o boj s hudebním materiálem. Umělec nemusí nutně hrát nějakou speciální roli,“ zdůrazňuje. Zároveň se ovšem obává, že by nebyl brán vážně, kdyby překračoval hranici, kterou vidí mezi tím, co dělá, a filmovou hudbou. Výjimkou byl jen film Katyň Andrzeje Wajdy, popisující temnou stránku polské historie. „Zemřel tam můj strýc,“ vysvětluje lakonicky.

Penderecki se má letos objevit na festivalu Pražský podzim. Vystoupí s orchestrem Sinfonia Varsovia jako dirigent své nedávné novinky – Concerta grossa pro tři violoncella a orchestr . Vedle toho zazní Mendelssohnova Skotská symfonieLegendy Antonína Dvořáka, který patří k jeho čtyřem nejoblíbenějším autorům a jehož skladby proto diriguje třicetkrát až čtyřicetkrát do roka. Taktovku držívá v levé ruce. „Jsem levák, ale politickým cítěním rozhodně nejsem levičák,“ směje se do mikrofonu při krátkém setkání. Rád realizuje svou vlastní představu o interpretaci hudby, kterou napsal. Vůbec se však nebrání tomu, když zjistí, že ji někdo vykládá jinak a třeba i lépe. Dirigování, s nímž začal v roce 1972, je pro něj po celou dobu spíše hobby.

Rok 2008 přináší různá hudební výročí, od Vivaldiho po Messiaena, ale Poláci pochopitelně slaví především „rok Krzysztofa Pendereckého“, autora uznávané, ale přece jen výlučnější hudby, která není součástí všednodenního repertoáru. Vždyť i Ztracený ráj zatím v Polsku inscenovali pouze ve Varšavě před deseti lety. Významná hudební centra se předhánějí v uvádění jeho děl, Penderecki cestuje po světě. „Toto je zatím nejlepší inscenace mého Ztraceného ráje,“ říká z jeviště vratislavského divadla a vyvolává v sále ještě větší potlesk.

Polské zdroje uvádějí, že Penderecki pracuje na novém díle. Prý by to mohl být další písňový cyklus, nebo snad i opera. Panuje zvědavost.

Oslovují ho zásadně „pane profesore“. Kosmopolita, který byl po léta rektorem krakovské vysoké hudební školy, jeden z největších umělců celé druhé poloviny 20. století i naší současnosti, je doma prvořadou osobností, a to přes své upozornění, že hudbu zdaleka nepíše „pro všechny“.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.