neděle, 17. leden 2010

Korunovační výročí Pražského filharmonického sboru

Napsal(a) 

Pražský filharmonický sbor, foto Jiří Skupien Pražský filharmonický sborfoto: Jiří Skupien

Ke 40. výročí napsal Pražskému filharmonickému sboru zdravici i dirigent Václav Smetáček, v níž mimo jiné říká, že se „svým uměním dotkli hvězd a věčnosti“. V sezoně 2009/2010 slaví naše nejlepší vokální těleso úctyhodné 75. výročí založení a prvního koncertu a tato slova velmi často platí i dnes. Tři čtvrtě století žije sbor v manželství s hudbou. Obrazně řečeno od bavlněné svatby dospěl přes hliněnou, perlovou, rubínovou, zlatou či smaragdovou ke svatbě korunovačních klenotů. Jestliže ve vztahu dvou lidí se už s dalším horizontem nepočítá, tak u PFS věřím v dlouhou existenci. Koneckonců na rozdíl od některých orchestrů je zatím nenahraditelný. Sbor prošel během 75 let několika krizemi, několikrát změnil sídlo i statut, vedli jej skvělí čeští sbormistři (Jan Kühn, Josef Veselka, Lubomír Mátl, Pavel Kühn, Miroslav Košler), novou etapu započal s podporou ředitele Richarda Sporky před třemi lety Lukáš Vasilek. Přestože je těžké je oba polapit, nakonec si pro HARMONII našli čas.

Jaký byl rok 2009 a jaký bude rok 2010? Rok 2009 byl rokem velkého nárůstu vystoupení PFS doma i v zahraničí. Má jich za sebou více jak 80 a absolvoval 9 zahraničních zájezdů v Evropě a v Izraeli. Ekonomicky se držíme, organizace skončila v zisku a předpokládáme, že rok 2010 bude i nadále ekonomicky pozitivní, pakliže uskutečníme všechny plánované akce.

V České republice existují dva velké profesionální sbory velmi podobného typu. Není pro PFS problém masivní hostování brněnského sboru v Praze? Česká republika je sice malá země rozlohou a počtem obyvatel, ale je velmocí co se týká skladatelského potenciálu v klasické hudbě a jejího interpretování. Masivní hostování brněnského sboru v Praze vyšlo z rozhodnutí ředitele České filharmonie a my jsme jeho vůli vzali na vědomí. Brněnští kolegové zvládají interpretaci určitých skladeb velmi dobře, otázkou je, zda se jejich časté angažování České filharmonii ekonomicky vyplatí. Vycházím ze svých zkušeností. PFS v poslední době realizoval celou řadu koncertů na Moravě, a vím, že tato aktivita není finančně jednoduchá.

Nám nevadí konkurence, zvlášť, když jsme lepší (smích) . Vadí nám ale nečisté praktiky a těch se brněnský sbor dopouští tím, že používá ke své propagaci třech našich registrovaných znaků – Czech Philharmonic Chorus. Tím vytváří nejenom u pořadatelů chaos, ale poškozuje naše jméno doma i v zahraničí. Rád bych ale ubezpečil čtenáře HARMONIE o tom, že v České republice je dost prostoru pro obě tělesa.

Co nahrávání? Je to ještě aktuální? Prý PFS nahrál kompletního acapellového Janáčka? Je to nutné, protože se jedná o skvosty české vokální literatury a naše dosavadní nahrávky jsou již technicky a možná částečně i interpretačně zastaralé. Těším se, až je dokončíme. Bude to komplet tří CD a já věřím, že unikátní.

Tento rok bude rokem několika výročí, která mají ledacos společného s PFS: výročí sboru, výročí Josefa Veselky, výročí Gustava Mahlera. Co na to sbor? Uskuteční se k tomu zvlaštní koncerty nebo bude účasten mimořádných projektů? Bohužel první koncert, který jsem původně chystal se SOČRem, jsme museli zrušit, protože nám odmítl finance sponzor. Mimochodem nevím, jestli se naši politici vzchopí a konečně připraví kvalitní legislativu, která se sponzoringu týká. Zatím je to paskvil, který nahrává korupci.

PFS v prosinci 2009, tedy v měsíci svého vzniku v roce 1934, připravil dva koncerty s Rybovou Českou mší vánoční a pastorelou „Rozmilý slavíčku“. Poprvé v naší historii nahrál tyto skladby pro Supraphon v roce 1966. Mimo jiné tenor zpívá na této desce zakládající člen PFS Beno Blachut. Na 2. března 2010 chystáme koncert k 75. výročí ve Dvořákově síni Rudolfina, který je zároveň věnován stému výročí narození našeho významného sbormistra prof. Josefa Veselky. (PFS byl založen jako Sbor Radiojournalu Praha prof. Janem Kühnem na konci roku 1934 a poprvé koncertoval na vlnách Radiojournalu Praha 8. ledna 1935. – pozn. red. ) K oběma výročím Gustava Mahlera a našemu výročí jsme vydali propagační materiál, kde si mohou naši posluchači přečíst, kolik mahlerovských koncertů provedl PFS od roku 1951 do dnešní doby. Tímto výčtem se asi těžko může pochlubit jiný sbor v Evropě. V červnu budeme zpívat 2. symfonii Gustava Mahlera se SOČRem, kterou připraví Miroslav Košler a v den narození Mahlera 7. 7. 2010 provedeme tuto symfonii s Manfredem Honeckem v Mahlerově rodišti, v Kalištích.

Symfonickým vrcholem i snem pro každý špičkový sbor je Mahlerova Osmá? Zazpívá si ji PFS znovu? PFS ji bude zpívat s Českou filharmonií v roce 2011 na velké akci v Praze a následně v Hamburku a Hannoveru. Máme nastudované prakticky zpaměti oba dva sbory. Řekne-li pořadatel: „Zítra potřebuji první či druhý sbor do Osmé“, bude ho mít.

V souvislosti s ekonomickou krizí možná ještě výrazněji dochází na problém financování a platů. Nehrozí, že bude stále obtížnější naplňovat stavy hlasových skupin kvalitními novými zpěváky, zvlášť se to asi týká mužských hlasů? Určitým bonusem stále zůstává fakt, že je práce nastavena aktivně na 4 hodiny denně a další 4 hodiny jsou volnem ke studiu. Hlasivky nelze zatěžovat 8 hodin denně. Je tu pak určité přilepšení díky autorským honorářům a zahraničním zájezdům. Přesto je ale průměrný plat v našem prvním a jediném tohoto typu profesionálním sboru zhruba 19 600 Kč, a to je směšné při požadovaném magisterském vzdělání. Ano, speciálně s angažováním mužských hlasů jsou problémy. Nejvíce žádaní jsou tenoři a druzí basi. Přesto jsem letos přijal tři tenoristy a jednu altistku.

Jak řešit financování PFS, potažmo kulturních institucí zřizovaných státem? Stát by měl zavést kvalitativní diferenciaci uměleckých institucí a nebát se rozlišit jejich odměňování. K tomu ale není ani politická vůle, ani tlak odborníků. Nakonec se to vždy řeší zglajchšaltováním a nespravedlivým ohodnocením kvality. Kvalita se dříve měřila také například počtem výjezdů a hostování v zahraničí. To už dneska neplatí. Kvalitou musí být pouze výkon souboru a je jedno jestli v Praze, Karlových Varech či v Olomouci. Stát by si měl rozhodně uměleckou špičku ponechat a ne často jen z bázně nevědění, za každou cenu a bezhlavě podporovat takzvané alternativní umění, které nám občas, jak si všímáme, dělá ostudu i na mezinárodní půdě. Alternativa je to, co stojí vedle klasiky. „Alternativa“ neumí předvádět klasický kumšt. Tím ale netvrdím, že je k zatracení. Je určitě inspirací!

Na podzim minulého roku vznikla nová profesní organizace – Asociace profesionálních sborů ČR. Jaký bude mít smysl, jaká bude její váha a jaké jsou její cíle? Nejsme odborová organizace, ale bytostně profesní, která by měla pomáhat řešit problémy s provozem v profesionálních vokálních tělesech, být konzultantem zřizovatelům a kontaktním místem, které bude připomínkovat legislativní procedury, které se týkají naší práce a snažit se zamezovat neodborným zásahům do naší práce, což se děje ponejvíce ze strany nevzdělaných politiků. Nevzdělanost v našem oboru jim člověk často nemá za zlé, ale kdyby alespoň občas odložili sebestřednost a nechali si poradit. První valné hromady se zúčastnili zástupci českých operních scén z Ostravy, Opavy, Olomouce, Ústí nad Labem, Českých Budějovic, Národního divadla a PFS. Byly zvoleny orgány APPSČR a kolegové mě zvolili předsedou a místopředsedkyní se stala dr. Lubomíra Hellová z Olomouce. Nyní probíhá přeregistrování upravených stanov u MVČR a začneme vzájemně konzultovat naše problémy i úspěchy.

Jakou má sbor budoucnost? Nemůže se stát, že by se ho stát zbavil a hodil jej přes palubu ve jménu úspor? Stát se nikdy nemůže „zbavit PFS“. Je třeba si uvědomit v jaké situaci se Česká republika nachází. Nemáme kupříkladu žádný rozhlasový sbor, jako třeba Němci. Je to naše poslední velké těleso, které je schopno sekundovat České filharmonii a dalším velkým orchestrům. V zemi tedy žádné jiné těleso tohoto typu a na této bázi fungování nemáme. Nevím, kdo by interpretoval všechna ta nádherná díla, která nám naši skladatelé zanechali a doufám, že nadále budou zanechávat. Je to naše tradice, která nemá ve světě obdoby. Zlato si také stále drží svou cenu tak, jako si ji drží Pražský filharmonický sbor. Není to sbor jednoho sbormistra. Zrovna tak, jako třeba Česká filharmonie, dovede PFS hravě překonat i krátké období, kdy se vyskytne sbormistr, který neodpovídá zcela potřebám a kvalitě PFS. Sbor si kvalitu dokáže udržet a vynutit sám.

Zleva: Lukáš Vasilek, sbormistr Eberhardt Friedrich a dirigent a klavírista Daniel Barenboim, foto Richard Sporka Zleva: Lukáš Vasilek, sbormistr Eberhardt Friedrich a dirigent a klavírista Daniel Barenboimfoto: Richard Sporka

Kam až by musela situace se sborem zajít, aby už boj ředitele neměl smysl? Asi by to musela být totální nespokojenost PFS s mojí prací, oficiálně vyslovená většinou členů PFS spolu s jejich oficiálními zástupci. To, co umím, je poskytovat servis jiným lidem, ale neumím pracovat v atmosféře nedůvěry. Na druhou stranu, boj s omezenými lidmi, agenturami, které zneužívají značky zavedené, historické a kvalitní, je zajímavý a tyto problémy mě k malomyslnosti nepřivádí. Člověka nečestnost tohoto epigonství, které má v naší branži velký rozměr, přivádí k novým nápadům. Vlastně mi všichni, kteří se nějak „otírají o naši značku a poškozují ji“ pomáhají k vylepšování provozu našeho sboru.

Pane Vasilku, naposledy jsme spolu hovořili před dvěma lety. Co se od té doby v PFS událo? Jaké zkušenosti jste získal a jak se sbor za tu dobu pěvecky vyvinul? Sbor je v dobré kondici a pracujeme na tom, aby byl v ještě lepší. Nesmíme se ukolébat úspěchy, které přicházejí, musíme k sobě být pořád kritičtí. Ale nejsem to já, kdo by měl takhle veřejně hodnotit úroveň sboru. Nicméně podle ohlasů publika na koncertech, kritik v tisku, podle zvyšujícího se počtu našich vystoupení a opakovaných pozvání k nim mohu s čistým svědomím říct, že jdeme správným směrem. PFS je teď velmi dobře rozjetý vlak. Pracujeme v klidu, ve shodě, v lidsky přívětivé atmosféře. U tak velkého profesionálního tělesa je to vzácnost. Vážím si toho a doufám, že nám to vydrží co nejdéle. Navzájem se už dobře známe. Pracujeme rychle, zpěváci přesně vědí, co chci, já vím, jak toho efektivně dosáhnout. Hodně pracujeme na zvuku jednotlivých hlasových skupin i celého sborového pléna. Dochází ke generační obměně zpěváků, což má právě na zvuk velký vliv.

Takže se vám daří sbor omlazovat? Za poslední tři roky k nám nastoupila spousta výborných mladých zpěváků a věkový průměr sboru se výrazně snížil. Ne že by to byl všelék. Ideální je stavět sbor ze zpěváků všech generací produktivního věku, protože teprve pak vzniká zajímavá barva zvuku. Abychom v PFS věkové vyrovnanosti docílili, byla ta obměna už potřebná. Narazili jsme přitom ale na velký problém. Mnozí vynikající zpěváci, o které jsme měli zájem a kteří s přehledem prošli naším konkursem, k nám z existenčních důvodů odmítli nastoupit. Když zjistili, jaký by je čekal plat, raději se rozhodli dělat něco jiného. Není to jenom náš problém, týká se to i všech operních sborů, také hudebníků v orchestrech. Přicházíme o skvělé muzikanty. Než aby přežívali od jedné mizerné výplaty ke druhé, raději odejdou do zahraničí, anebo změní svou profesi. V Čechách se nevyplatí být muzikantem. A nejen že nevyplatí, muzikant se svým platem v Čechách se ani neuživí. Místo toho, aby hudebníci svůj volný čas věnovali zdokonalování svého umu, využívají jej k přivýdělku někde jinde. Nemají jinou možnost. Je to ostuda českého státu, že nedokáže podpořit to, co patří k jeho nejcennějšímu a v zahraničí nejobdivovanějšímu. Hudba asi v Čechách nikdy nezanikne, ale bez těch nejlepších, kteří odejdou jinam, nebo se zničí „kšeftováním“, aby se vůbec uživili, už nebude ničím vynikat.

PFS nahrál, či nahrává, komplet Janáčka. To je určitě olbřímý úkol. Jaká to byla práce pro vás a v čem se liší od nahrávek minulosti – Veselka, Kühn...? Já o Janáčkovi takhle nepřemýšlím. Mám jeho hudbu hodně rád, je to bez patosu moje srdeční záležitost. Vážím si interpretační tradice, ale nijak se jí nesvazuji. Partitura je svatá a záleží na tom, co z ní vyčtu. Když mám skladbu nastudovanou a připravenou ke zkoušení, rád si vždycky poslechnu pár nahrávek. Ale jen málokdy na svém pohledu něco změním. Někdy se můj koncept někomu podobá, někdy je úplně jiný. Někdo třeba v budoucnu přijde na to, jak pojmenovat můj přístup k Janáčkovi. Já to ale určitě nebudu, je to prostě můj pohled, těžko říct jaký... Zatím je to navíc předčasné. Hotová je první deska věnovaná duchovní tvorbě, tedy vesměs raným skladbám. Práce je to pro mě krásná – právě kvůli tomu milovanému Janáčkovi, ale přiznám se, že obecně mám spíše než natáčení radši koncerty. Je to pro mne paradoxně méně stresující. Nejsem totiž trémista, publikum mne stimuluje. Natáčení je laboratoř a často marná snaha o to, co na koncertě přichází samo...

Na co se těšíte se sborem v roce 2010? Co je podle vás umělecky nejvýznamnější? Kalendář na tento rok máme hodně nabitý a je nemožné vyzdvihnout jen jeden projekt. Jsem rád, že se postupně urovnal náš vztah s Českou filharmonií a že nás čeká spousta krásných společných koncertů. Velmi si považuji také spolupráce s Pražským jarem, které nás každý rok angažuje do svých špičkových projektů. Po dvouleté pauze se vracíme s Verdiho Requiem do abonentního cyklu FOKu, pokračuje naše úzká spolupráce s festivalem Smetanova Litomyšl, hned několikrát se po delší době představíme brněnskému a ostravskému publiku. K tomu všemu nás čeká spousta prestižních a tentokrát i poměrně dlouhých zahraničních hostování po celé Evropě. Já sám se velmi těším na začátek března, kdy budeme mít v Rudolfinu samostatný koncert k 75. výročí založení sboru a 100. výročí narození sbormistra Josefa Veselky. Na programu budou Pärt, Janáček, Martinů a Bernstein.

Rok 2010 není jen rokem výročí PFS, ale i prof. Josefa Veselky. Vy jste ho už zažít nemohl, nicméně jaký byl dle vašeho nezaujatého pohledu jeho význam pro PFS a sborové umění v Čechách vůbec? Sbor založil Jan Kühn, ale byl to Josef Veselka, kdo vytvořil jeho zvukový a repertoárový profil. Ve své době byl velmi progresivní. Objevoval nový repertoár a jeho nastudování neměla konkurenci. Některé jeho nahrávky nejsou překonány dodnes. Zajímavý je také jeho způsob práce se sborem. Pracoval velmi systematicky a tím postupně doslova vychoval PFS do podoby, kterou známe dnes. Jeho detailní práce se zpěváky doslova bere dech. Z jeho odkazu čerpáme pořád. Někdy o tom ani nevíme, protože principy, které zavedl, už pokládáme za samozřejmé. Česká sborová a sbormistrovská škola by bez něho byla asi někde úplně jinde, na nižší úrovni. Je jasné, že doba je teď jiná než před třiceti, čtyřiceti lety – požadavky na zpěváky jsou vyšší, zvukové a umělecké ideály jsou odlišné. Ale hodnoty, které Veselka vytvořil, imponují stále.

Hodně budou u nás i ve světě zmiňována výročí Gustava Mahlera. Jaký je váš vztah k jeho hudbě a uměl psát pro hlas, pro sbor? Snadné zpívání to rozhodně není. Dlouhé vypjaté plochy, nekonečná pomalá pianissima – to vyžaduje víc než jen průměrné zpěváky. Když se to umí zazpívat, je to nepopsatelná nádhera. A pak tedy nezbývá než konstatovat, že i když to nezazpívá každý, Mahler pro hlas psát uměl. Slyšel jsem Mahlerovy symfonie v mnoha provedeních, od různých sborů, a musím říct, že nejradši je mám v podání PFS. Mahlera pokládám za jeho doménu. Tomu barevnému velkému zvuku to zkrátka sedí. To není samochvála. Nemluvím o sobě, já jsem totiž Mahlera se sborem dělal jen jednou. Říkal bych to o PFS, i kdybych nebyl jeho sbormistrem. Je to spíš pochvala členům sboru za to, co s těmi náročnými party dokáží, a poklona bývalým sbormistrům, jejichž rukopis je na našem Mahlerovi pořád znát. V této souvislosti nemohu nejmenovat Josefa Veselku a Pavla Kühna.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.