Pianista Konstantin Lifschitz byl jedním z rezidentů letošního festivalu Kutná Hora. A kutnohorské publikum mělo štěstí: americký tisk označuje tohoto skromného umělce za „tajný tip znalců“. Třiatřicetiletý rodák z Charkova studoval v Moskvě a Londýně. Řeč se vedla hlavně o Bachových Goldbergovských variacích, jejichž nahrávkou v roce 1994 odstartovala Lifschitzova mezinárodní kariéra, kterou od té doby posílilo množství dalších desek a koncertů.
Jak se zpětně díváte na svou starou nahrávku Goldbergovských variací, která byla nominována na Grammy? Své staré nahrávky neposlouchám, vlastně si nelibuji v poslechu žádných vlastních desek. Někdy je užitečné ohlédnout se zpět a připomenout si, co je třeba zlepšit. Příliš se nezabývám tím, jak se moje interpretace proměnila – hraju je už tak dlouho, někdy jsem na ně třeba tři roky nesáhl, pak jsem se k nim vrátil… Takže jsem bezpochyby musel nějakou cestu urazit.
Pro mě jako posluchače je tato kompozice jakousi dlouhou cestou od tématu přes jeho nejrůznější podoby a možnosti zpět k výchozímu tématu, které ale zní jinak než na začátku… Máte na pódiu při hraní podobné pocity? Když jsem začal na Goldbergovských variacích pracovat, zdály se mi nekonečně dlouhé. Ale pak se postupně jakoby smršťovaly a teď je to pro mě jako krátký kousek. Je to také tím, že jsem v průběhu let nastudoval a prováděl další zásadní Bachova díla, jako například celý Temperovaný klavír ve dvou koncertech v jednom dni – to je mnohem delší. Umění fugy je rovněž podobná zkušenost, stejný princip jako variace, ale zcela jiná textura a obsah… Goldbergovky jsou pro mě hračka. Připadám si, jako když držím jablko za stopku a hryžu kolem dokola, pořád to samé ovoce.
Hrajete Goldbergovské variace na moderní klavír. Vycházíte z vlastností tohoto nástroje, jeho barvy a dynamické šíře, nebo je prvotní abstraktní struktura skladby? Obojí. To dílo je velmi abstraktní, těžko k němu přilepíte nějaké poetické obrázky, ale můžeme se na něj dívat jak z náboženského, tak ze zcela světského úhlu. To dělá Bachovu hudbu tak všeobecně srozumitelnou – člověk nemusí být křesťan, aby jí porozuměl. I když víme, že pracoval s křesťanskou symbolikou a luteránství je v něm hluboce vryté. Ale sonorita nástroje je rovněž zásadní. Vnímám klavír jako konglomerát všech nástrojů – jeden den hraju určitou variaci jako žesťový ansámbl, druhý den tam slyším sbor…
Moderní klavír je úžasné médium. Velký barokní orchestr se nedá nahradit cembalem – jakkoli je to instrument bohatý a barevný. I když příležitostně provádím Bacha a starší hudbu na cembale a jsem nadšeným milovníkem klavichordu, který je zvlášť na Bacha jedinečný. Ale moderní klavír – to jsou všechny nástroje dohromady.
Umění fugy jste právě nahrál na desku… Bylo to přirozené pokračování Hudební obětiny, kterou jsem natočil před několika lety – tato díla patří k sobě, spolu s Goldbergovskými variacemi.
Necháváte se ovlivnit atmosférou sálu a publikem, nebo je při hře tolik nevnímáte? Obojí je pro mě velice důležité. Dříve jsem tento aspekt podceňoval, ale víte – můžete si objednávat stejný pokrm z totožných ingrediencí, ale pokaždé bude jiný, rozhoduje lokální kolorit.
A jak jste se vlastně ocitl v Kutné Hoře? Na festivalu v Newportu jsem před rokem potkal Jiřího Bártu. Tehdy jsme spolu nehráli, jen hovořili, ale já jsem ho slyšel v nějakém komorním obsazení a jeho hlas byl velmi zřetelný, dokonce jsem se přistihl, že chvílemi poslouchám jen jeho violoncello. A když mě pak požádal, jestli bych se nezúčastnil festivalu, nadchlo mě to. Jedním důvodem byl on sám a druhým tohle místo – mám vaši zemi rád a vracím se sem.
V Kutné Hoře jde hlavně o komorní hru. Je pro vás stejně podstatná jako sólová? Nemohl bych žít bez jednoho ani druhého. Ideální je vyvážit komorní hru, koncerty s orchestrem a sólové recitály.
Jak jste si zvykl ve Švýcarsku, které je vaším – už několikátým – domovem? Žil jsem v Anglii, Itálii, Německu… buď z praktických důvodů, nebo že se mi tam líbilo. Teď je mým domovem Švýcarsko a nemůžu si stěžovat. Neměl jsem vlastně nikdy problém s okolím, ať už jsem žil kdekoliv. Ve Švýcarsku se mi líbí také díky přírodě, prostředí je to venkovské, žiju obklopen kravami a ovcemi…
… a také studenty. Učíte přece? Ano, vyučuji na konzervatoři. Letos mám studentů méně, příští rok jich bude víc. A to je další důležitý aspekt, který mi pomáhá udržovat rovnováhu. Mám rád diskuse s kolegy, sdílení zkušeností. Také mě začalo zajímat dirigování coby možnost zprostředkovat své hudební myšlenky.
Vždycky jste se snažil jít vlastní cestou. Snažíte se takto nasměrovat i své studenty? Hrát individuálně, nezaměnitelně, osobitě, mít vlastní hlas a hrát tak, že lidé poznají, že jsem to já – to je nejvyšší stupeň, jakého lze v interpretačním umění dosáhnout. Podaří se to jen nejvyspělejším – většinou jsem rád, že vědí, kde je dvojčára a důraz. Než je dovedu na tu úroveň, kde jsou v nejtěsnějším kontaktu s dílem, tam, kde mohou dílo prezentovat jako herci, musím je naučit slabikovat. A to je velmi náročné, někdy nedosažitelné poslání. Jsme lidé omezení – v rámci svých limitů máme sice svobodu, ale jsme pouhými interprety, netvoříme nová díla.
Ve vašem dosavadním uměleckém životě se střídala různá období: okouzlení Rameauem, Schumannem a tak dále. V jaké fázi se nacházíte nyní? Teď jsem právě hluboce ponořený do Janáčka. Znal jsem předtím jeho kvartety a symfonická díla, ale sólové klavírní skladby byly mimo můj záběr. Jsem šťastný, že jsem se pustil do „Chodníčku“ a chci se naučit Sonátu a V mlhách. Jednoho dne bych rád uspořádal recitál výhradně z Janáčka, což se mimo vaši zemi moc nedělá.
Konstantin Lifschitz vlastními slovy:
„Narodil jsem se v prosinci 1976 v Charkově, které tehdy bylo městem, kde všichni mluvili rusky, ale dnes Charkov na mapě Ruska nenajdete. Náhoda, že mým rodištěm je mýtické město, mě nutí stále znovu vysvětlovat, že nejsem Ukrajinec. Všichni, již mě s tímto městem spojovali, rodiče, příbuzní a známí, se rozprchli do různých koutů tohoto i jiného světa. Charkov tedy pro mě zůstává někde mezi Chagallovým Vitebskem a tamarskými zahradami z Nabokovova románu Pozvání na popravu…“
„Hudba jako kreativní umění klavírní interpretace pro mě nezačala Mozartem, Beethovenem nebo Chopinem, ale Rameauem, jehož Tamburina jsem hrál na svém vůbec prvním koncertě jako čtyřletý, a jehož hudbu dodnes zbožňuji. Mezníkem pro mě bylo, když jsem slyšel Schubertovu Fantazii f moll. Jak jsem dospíval, získal váhu Schumann…“
