Koncertní půlstoletí Václava Hudečka: Být z té krásy unaven? Ne!

V Praze začíná 24. října festival Svátky hudby spojený po celou dobu, už čtvrtstoletí, se jménem houslisty Václava Hudečka. Od začátku staví programy na kombinaci renomovaných umělců s těmi začínajícími, jimž tak chce slovy svého zakladatele a hostitele dodávat kuráž a víru, že obstojí – jak na domácí, tak na mezinárodní úrovni. Hudeček sám si ovšem v těchto dnech současně připomíná jubileum vlastní umělecké dráhy – koncertuje už celé půlstoletí. V rozhovoru pro Harmonii se ohlíží zpět. Vzpomíná, hodnotí, bilancuje – a jasně říká, co považuje v životě za důležité.

Od kterého okamžiku počítáte svých padesát let na koncertních pódiích? Mohl bych vycházet z data 17. listopadu 1966, kdy jsem poprvé vystoupil ve velkém sále Domu umělců v Praze, tedy v dnešní Dvořákově síni Rudolfina, na koncertě vítězů Mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků, která se už dlouho jmenuje Concertino Praga. Za důležitější však považuji datum 12. listopadu 1967, kdy se konal můj první koncert na velkém zahraničním pódiu v Londýně s tělesem Royal Philharmonic Orchestra. Takže výročí mám a slavím letos.

Pamatujete si ten koncert hodně dobře? A co vám z něj utkvělo v paměti nejvíc? Bylo mi patnáct a v té době jsem se více zajímal o fotoaparáty a letadla… Spíše mně v paměti zůstal druhý koncert, na který jsem byl tímto světovým orchestrem pozván bezprostředně po našem prvním společném vystoupení. Dirigoval stařičký italský dirigent Massimo Freccia, jenž byl dlouhá léta asistentem a pravou rukou legendárního Artura Toscaniniho. Koncert se konal ve velkolepém sále Royal Albert Hall v Londýně. Je to síň pro osm tisíc posluchačů, bylo narváno a já jsem hrál na nástroj, který postavil v roce 1967 Mistr houslař Josef Pötzl. A bylo mě ve Dvořákově houslovém koncertu dobře slyšet – úplně všude.

Jste umělec na volné noze. Máte po celou dobu zaběhnutý denní režim, který dodržujete? Samozřejmě hlavně když jste doma? Od doby, kdy jsem začal chodit do základní školy, jsem zvyklý vstávat v šest hodin. Byla to nutnost, abych si hodinku zahrál před vyučováním, potom jsem další hodinku cvičil po obědě a následovalo odpolední „zlobení“ s kamarády – to znamená fotbal, hokej, čmárání po zdech a tak… – a večer zase hodinka houslí. Vypěstoval jsem si tak pro koncertního muzikanta nepraktický zvyk. Jsem ranní ptáče, ale usínám se slepicemi. Naštěstí nemám problém si po obědě „schrupnout“. Takže vstávám brzy, po ranním kafíčku do oběda pracuji, odpoledne jdeme na procházku, poté vyřídím poštu, čteme si, nebo si pustíme hezký film, nebo jdeme do divadla. Pokud mám ovšem koncert, jsou zkoušky, cestování, jednání – a to je takřka každý den, takže moc klidu si během sezóny neužiji.

Na cestách dodržovat režim asi moc nejde. Nebo snad ano? Víte, že někdy je na turné nejvíc času? Pokud jedeme s pianistou a hraje se stejný program, je to úplná pohoda. Koncerty s různými orchestry jsou horší, protože se musí víc zkoušet. Ale to patří k profesi.

Nejste po půlstoletí aktivního hraní hudbou přece jen někdy unaven…? I když mě občas někde píchne, zabolí krční páteř nebo záda, tak z hudby jako takové unavený nejsem. Bylo napsáno tolik úžasných skladeb a jen pro můj nástroj je jich takové množství, které nikdo sám za celý život nedokáže nastudovat. Takže vás ani nenapadne, být z té krásy unaven.

S Janem Mráčkem a Jiřím Vodičkou, foto archiv VH

Byl jste účastníkem první soutěže Concertino Praga. Udržela se dodnes – musela dostat do vínku nějakou mimořádnost, když nezmizela, že? Je to malý zázrak…! A velkou zásluhu na její současné existenci má teď především můj kamarád, skvělý pianista a člověk Honza Simon, který v letech svého šéfování Symfonickému orchestru Českého rozhlasu ustál všechny návrhy na její zrušení. Patří mu velký dík.

Jak přesně jste dostal pozvání na koncert v Londýně v roce 1967? Na základě umístění v prvním ročníku Concertina Praga v roce 1966. Soutěž se tak ale tehdy ještě nejmenovala. Byl jsem vybrán do takzvaného „Mezinárodního tábora míru“, který se konal ve Velké Británii. Konkrétně v jižním Walesu v městečku Ogmore-by-Sea. Skupina československých a britských dětí s podobnými zájmy zde vystupovala na koncertech a předváděla, co umí. Mne si všiml vedoucí tábora pan Jenkins a s pomocí mého pozdějšího vzácného přítele Wyndhama Heycocka mě doporučili do studia BBC v Cardiffu. Tam se mnou producent Moelfryan Harries nahrál vše, co jsem uměl. Naštěstí jednou z vedoucích naší delegace byla paní profesorka a skvělá pianistka Boženka (nebo také Bobina) Kronychová, se kterou jsem doma hrál. Takže jsme měli nazkoušený poměrně velký repertoár. Druhý den naši nahrávku odvysílali v populárním pořadu „Good morning Wales“. Členové tělesa Royal Philharmonic Orchestra mé hraní slyšeli v autobuse na zájezdu a rozhodli se, že mě pozvou na koncert.

A jak a kde jste se setkal s Oistrachem? Členové orchestru mysleli, že Československo patří do Sovětského svazu a oslovili jednu z největších agentur té doby Victor Hochhauser Ltd. Tak jsem se dostal navíc k agentuře, která zastupovala mimo jiné i nejlepší sovětské umělce. Navíc v té době v Londýně byli manželé Bernáthovi. Na vysvětlenou – Eva Bernáthová byla vynikající česká pianistka a její manžel Josef Bernáth zástupcem československé firmy Artia. Jeho bratr MUDr. Bernáth byl osobním lékařem prezidenta Ludvíka Svobody a absolvoval s ním všechny peripetie po srpnu 1968. Bernáthovi byli přátelé Davida Oistracha. A tak “slovo dalo slovo“ a hned druhý den po mém asi nejdůležitějším koncertě v životě jsme šli navštívit Davida Oistracha do jeho hotelového apartmá, kam právě přicestoval. Zahrál jsem mu Paganiniho koncert, bez doprovodu. On řekl „maladěc“ a nabídl, že mě bude učit. Naše první schůzka se měla konat v září 1968. Bohužel invaze vojsk v srpnu téhož roku odsunula naše setkání až na říjen 1970. Úžasní manželé Bernáthovi zůstali natrvalo v Londýně, já jsem kvůli politice přišel o dva roky práce s nenahraditelným Davidem Oistrachem… – a duch neopakovatelných a nádherných šedesátých let se začal pomalu, ale o to jistěji vytrácet.

Jaké to bylo tehdy v Moskvě? Úžasné. Úplně jiná atmosféra, než jaká panovala na pražské konzervatoři té doby. Zatímco v Praze někteří pedagogové dokonce zakazovali svým studentům i chodit s dívkami „konkurenčního“ profesora, v Moskvě naopak posílali své svěřence do sousedních tříd, aby si poslechli, jak to tam dělají. Když jsem poprvé hrál v Oistrachově třídě, poslouchali mně nejen věhlasní pedagogové, ale i dnes slavní ruští houslisté, tehdy mí spolužáci Oleg Kagan, Gidon Kremer, Vladimír Spivakov, Liana Isakadze a další… Až tam jsem vlastně začal mít housle rád.

Byl David Oistrach nějak viditelně poznamenán režimem, který vládl v Rusku? Žil pod tlakem, jako třeba Šostakovič? Bylo na něm vidět, že by byl ovlivněn prostředím a atmosférou panující v Sovětském svazu? David o politice moc nemluvil. Vím od jeho syna Igora, jak těžké to bylo v padesátých letech, kdy se přistěhovali do Moskvy a bydleli ve velkém domě s mnoha byty. Každý den v noci přijelo auto, u některých dveří zazvonili pánové v kožených kabátech, někoho z toho bytu odvezli – a už ho nikdo nikdy neviděl. U Oistrachů naštěstí nikdy nezazvonili, ale v té době Davidovi začaly srdeční potíže. Určitě jeho zdraví nepomohly ani dvě cesty přes německé linie letadlem do zablokovaného Leningradu, kde pro strádající obyvatelstvo uspořádal několik koncertů. Byl to vzácný, statečný a nenahraditelný člověk.

Václav Hudeček a Interpreti Veneziani, foto archiv VH

Předpokládám, že se odlišoval od lidí na Západě. Uvědomujete si to alespoň zpětně? Měl jsem velké štěstí, že jsem poznal i jeho souputníka a rodáka, velkého houslistu Nathana Milsteina, u kterého jsem byl několikrát na kurzech v Curychu. Nathan Milstein žil na Západě, kam jeho rodina odešla po Velké říjnové socialistické revoluci. Nathan byl světák a okouzlující bytost. Byl velmi milý a přející umělec. David Oistrach byl bytostně skromný a dobrý člověk, který ke svému geniálnímu hraní nepotřeboval žádné dnes tolik rozšířené nehudební atributy. Stačily mu housle, krásná hudba a hlavně jeho um. A to vůbec nesouviselo s režimem, který v té době v Sovětském svazu panoval. Malý příklad. Sovětští umělci, byť museli odevzdávat ze svých honorářů agentuře Goskoncert podstatně více než my Pragokoncertu, byli přece jen ve srovnání s průměrným sovětským občanem velmi bohatí. A tak samozřejmě jezdili v luxusních západních automobilech. David Oistrach měl starou Volhu, legendární třírychlostní Carevnu. Vždy když mně někam vezl, láskyplně ji poplácal a říkal „charošaja mašina“. Když Carevna dosloužila, koupil si Žigulíka a byl také spokojen. David Oistrach nepotřeboval dávat svou velikost na odiv. On byl velikán!

Jak se o Vás dělil David Oistrach s Václavem Snítilem? David Oistrach si profesora Snítila velmi vážil a napsal mu to i v dopise, který jsem panu profesorovi z Moskvy přivezl. S Davidem jsme pracovali na velkých koncertech a s panem profesorem jsme dělali komořinu, sonáty. Víte, jak říká moje žena, velcí si nestíní. A pan profesor Snítil byl skvělý, nedoceněný houslista, ohromný pedagog a velký člověk.

Jak jste se k němu vlastně dostal? Šel jsem k němu právě proto, že pan profesor byl ochotný mě učit souběžně s Davidem Oistrachem. Byl jsem v šestnácti mimořádně přijat na AMU právě do jeho třídy.

Co vám dal s sebou do života jeden, co druhý? Václav Snítil obrovskou pokoru před každou notou, kterou ten který velký skladatel napsal. Výsada Mistrů komorní muziky. A David mi dal kromě úcty k hudbě a k houslové hře i přesvědčení, že opravdu velký a opravdu světový umělec může být i slušný, skromný a dobrý člověk.

A co konkrétně v houslích, v technice, v interpretaci, v přístupu k umění? Oba učili s houslemi v rukou, a tak člověk měl pocit, že se jejich umění na vás přelévá a vy že se stáváte jedním z nich. V tom se oba shodovali, protože oba byli skvělí houslisté a pedagogové.

Co potřebuje v interpretaci romantická hudba, co jiného potřebuje barokní hudba? Romantika více srdce a baroko více klidu.

Vymezujete se vůči těm, kteří hledají cesty k takzvané historicky poučené interpretaci? Vůbec mně to nevadí. Naopak. Jen si myslím, že používání starých nástrojů, strun, smyčců… je úžasné na nahrávkách, kdy se dá udržet ladění po celou skladbu. Na živých koncertech je to dost problematické. Ale ten „unylý“ zvuk prastarého orchestru mě fascinuje! Praktičtější v dnešních podmínkách přece jen bude určitý kompromis použitím moderních nástrojů a interpretací s úctou k době vzniku. Krásně to dělá například Vašek Luks se svým Collegiem 1704…!

Kdysi jste organizačně pracoval pro Kruhy přátel hudby. Jak na tu dobu vzpomínáte? S nostalgií a smutkem, že se toto unikátní hnutí nechalo takřka zahynout. Měli jsme na tři sta padesát pořadatelů komorních koncertů, kteří dělali v průměru deset koncertů do roka. Stále vznikaly nové a nové Kruhy přítel hudby. Tolik v minulosti proklínaný Pragokoncert se o ně opravdu láskyplně staral, jakož i Český hudební fond. Bohužel s novou dobou přišly i nové představy o hudbě, o jejím organizování a u mění vůbec. Ke slovu se dostala řada nekompetentních lidí, kteří svými neuváženými kroky nadělali spoustu škody. Náprava bude budoucí generace muzikantů stát velké úsilí.

S Radkem Baborákem, foto archiv VH

Změnily se pro vás podmínky k uplatnění po roce 1990? V porevolučním kvasu se snažili prosadit všelijací lidé. Někteří známí se změnili k nepoznání a s pocitem, že oni už mají vyhráno, začali ubližovat. Smlouvy na koncerty se však dělají na léta dopředu, a tak jsem první roky žádné změny ani nemohl zaznamenat. Navíc jsem měl to štěstí, že jsem vždy spolupracoval jak u nás, tak v zahraničí se seriózními partnery. Ani jedna smlouva nebyla zrušena. Naopak, přicházely nové zajímavé příležitosti. Například jsem byl osloven „rychlou“ nabídkou na velké japonské turné. Slavný italský houslista Salvatore Accardo onemocněl a své agentuře sdělil, že za něj mohu „zaskočit“ pouze já. A to podotýkám, že jsme se osobně neznali. Salvatore mě znal pouze podle mých nahrávek. A tak jsem letěl do Japonska na úžasné turné se Stuttgartským rozhlasovým orchestrem a dirigentem Gianluigim Gelmettim. Nedávno mně kamarád poslal odkaz na záznam Čajkovského houslového koncertu ze slavné Suntory Hall v Tokiu právě z tohoto turné. Už jsem si ani nepamatoval, že to natáčela japonská televize… Změny se začaly odehrávat až v pozdějších letech. Jednak rozbitím systému Kruhů přátel hudby a jejich financování, zrušení velké státní agentury, za kterou nebylo v tom čase náhrady. Nakonec i systém Českého hudebního fondu není to, co býval. A také nešťastná rozhodnutí řídících pracovníků některých našich orchestrů angažovat zahraniční dirigenty, které – jak se mnohdy ukázalo – nikdo neznal ani v jejich rodných krajích… Samozřejmě se to vše podepsalo na reputaci české hudby v zahraničí. Dalším velkým nedostatkem, který bohužel stále trvá, je prostor věnovaný klasické hudbě v médiích oproti všemu ostatnímu. Když si dnes vzpomenu na pravidelný pořad komorních koncertů Československé televize „Hudba z Respiria“, živě vysílaný z Kavčích hor, je mně velmi smutno. Opět zrušeno bez náhrady. Celoplošnou terestriální rozhlasovou stanici vysílající pouze vážnou hudbu (ve světě je to zcela běžná praxe) vůbec nemáme, a tak alespoň my Středočeši jsme vděčni za Radio Classic. Nicméně věřím mladé generaci našich muzikantů, dirigentů a manažerů, že společným úsilím zase vrátí našim orchestrům a vážné hudbě ztracený lesk. A pokud budou angažovat cizince, že to budou cizinci opravdu světoví.

Kde berete optimismus? Můj optimismus podporují muzikanti narození převážně po roce 1989 nebo těsně před, kteří nenadávají a berou osud hudby do vlastních rukou. Ve svých rodných krajích organizují hudební festivaly, shánějí sponzory a vzájemně si s nadšenci podobného zaměření pomáhají. Co se televize týká, před deseti lety jsme zahájili krásnou spolupráci s televizí Noe. Eva pro ně vymyslela cyklus koncertů, které jsme nazvali Má vlast. Princip spočívá v tom, že pořádáme hudební večery na památných místech naší země, kde vystupují převážně mladí interpreti. Televize Noe tyto události zaznamenává v HD kvalitě. Už máme na čtyřicet dílů, a to na místech, jakými jsou například kaple na Karlštejně, bazilika sv. Prokopa v Třebíči, pražský Žofín nebo arcibiskupský zámek v Kroměříži a mnoho dalších úžasných míst. Televize Noe je neuvěřitelné médium fungující převážně z darů svých diváků. Celý náš cyklus je možný jen díky osvíceným a kulturně smýšlejícím starostům, hejtmanům a podnikatelům, kteří náš projekt podporují. To, že už jsme dokázali vytvořit tolik pokračování, nás naplňuje vírou, že krásná hudba v Čechách nezhyne.

Kam se často vracíte? V jakých sálech obvykle koncertujete? Když začnete jedenapadesátou koncertní sezonu, mimochodem jsem ji zahajoval v Benátkách, tak každý koncert je pro vás už jen a jen radost. Vůbec nezáleží, je-li v Tokiu, nebo v malém českém městečku. Pokud padesát let vydržíte na koncertních pódiích, díváte se na život s nadhledem. Takže jestli je sál pro dvě stě posluchačů, nebo pro dva tisíce, je vám jedno. Víte už zcela jistě, že pokud budete chtít s hudbou skončit, bude to jen a jen vaše vůle, a ne zvůle úředníka nějaké mocné instituce… Není to nádhera?

Jak se vyvíjel festival Svátky hudby? Byl to nápad mojí úžasné ženy Evy. Právě v době změn, kdy nám začaly mizet KPH a kdy tudíž ubývaly příležitosti pro uplatnění mladých muzikantů, rozhodli jsme se pomoci, co nám jen naše skromné možnosti dovolily. Výčet slavných jmen, která se na Svátcích objevila poprvé coby neznámí mladí interpreti, je úctyhodný. A po pětadvaceti letech existence našich Svátků nás těší, že už se pomalu začínají „chytat“ i některé další významné instituce a zařazují do svých programů mladé umělce.

A co ten festival letošní – kolikrát zahrajete a na koho v programu byste upozornil? Moje účast na Svátcích hudby je pravidelná, ale hlavně dávám příležitost a prostor svým hostům. Letošní zahajovací koncert bude opět s velkolepými pěvci – s Janou Kurucovou a Lucianem Mastrem, za doprovodu SOČR a s dirigentem Janem Kučerou. Když jsme program připravovali, přemýšlel jsem, koho ze svých letních studentů pozvat. Rozhodl za mě osud. Přestavte si, že náš úspěšný absolvent luhačovické Akademie, který byl navíc nejčastějším účastníkem – Jan Mráček, žák profesora Jiřího Fišera – nedávno vystoupil jako sólista v Londýně s Royal Philharmonic Orchestra. Padesát let po mém debutu první český houslista! To mě opravdu dojalo – a rozhodnutí o zahajovacím koncertu bylo jasné.

Kdy jste pocítil odhodlání vyučovat na kurzech? Ono to souvisí s předchozí otázkou. Celá léta – a to jak ze zahraničí, tak z domova – přicházely nabídky, abych někde pedagogicky působil. Velice si vážím nabídek z AMU i z Konzervatoře v Praze. Jelikož ale stále intenzivně koncertuji a moje trvalé vyučování není možné, rozhodl jsem se pro „náhradní“ řešení. Kurzy jsem pořádal už v Kanadě, Německu, Japonsku, ale u nás nikdy. Proto jsem nejprve kývl na nabídku svého učitele z dětství Bohumila Kotmela staršího, abych mu pomohl rozjet houslové kurzy v Kroměříži. Jelikož se ale pan profesor po nějakém čase rozhodl pro jinou činnost, stál jsem před rozhodnutím celou akci zrušit, nebo v ní pokračovat. Opět zasáhla moje žena a říkala, že by byla škoda všechno to, co mě naučili mí skvělí pedagogové, nepředat dál. A tak vznikla naše Akademie. Nejlepší účastník kromě dobrých rad obdrží mistrovský nástroj a absolvuje se mnou několik koncertů. Příští rok budeme předávat jubilejní dvacáté housle!

Co je podle vás nejpodstatnější na umění houslové hry? Pravá ruka, krásný tón a velké srdce.

Mají housle duši? Doslova a do písmene. Tak se přece říká tomu kolíčku, co spojuje obě desky.

 , foto archiv VH

Máte housle své, nebo půjčené? Měl jsem štěstí, že jsem nástroj začal shánět ještě v době, kdy se dal zaplatit a hlavně také ještě před tím, než je „známé firmy“ všechny vyvezly do ciziny. V šedesátých a sedmdesátých letech se u nás daly pořídit za dostupnou cenu italské, francouzské, německé i další špičkové nástroje. V západním Německu se ovšem takové skvosty daly prodat za stejnou cenu v markách, ovšem v kurzu 1:1 a někdy i v lepším. A tak si dovedete představit ten „Verkehr“. Sám jsem obdivoval troje krásné „Italy“ právě u kolegů ze Stuttgartského orchestru. Ani se mě neptejte, od koho a za kolik je koupili… Nicméně, já všechny nástroje, které jsem získal, stále vlastním a občas některé půjčuji svým studentům.

Na které hrajete nejraději? Mám je rád všechny, a proto jsem žádné nikdy neprodal, několik jsem daroval.

Hrají dnes děti a mladí lépe? Jsou dřív vyspělejší? Když jsem začínal, velké houslové koncerty hráli v každé generaci jen ti nejlepší studenti a nebylo jich mnoho. Dnes nám v Luhačovicích „vypalují“ Čajkovského, Sibelia, Brahmse takřka všichni. Je to jako v hokeji. Dříve byly ve světě čtyři špičkové manšafty – a dnes hraje dobře kdekdo.

Máte ze svých žáků radost? Musím nejdříve tradičně připomenout, že to nejsou moji žáci, ale studenti svých skvělých pedagogů. Já jsem jejich letní změna. Pro některé docela intenzivní, neboť byli v Luhačovicích až desetkrát, pro jiné pouhý vánek, neb proletěli jen jednou. Musím však říct, že radost nám dělají velikou.

Kolik se jich uplatňuje opravdu špičkově? Jan Mráček, Josef Špaček, Jiří Vodička, Petr Matěják… To jsou houslisté první kategorie a uplatňují se jako sólisté na špičkových pódiích jak doma, tak ve světě. Bohužel v našich médiích se o nich nedozvíte takřka nic.

Luhačovice a Janáček… uvědomujete si tam tuhle historii? Pořád ho tam s Evou vidíme a pořád nám v uších v tom malebném kraji zní jeho jedinečná hudba.

Posloucháte někdy hudbu „jen tak“, z desek, v rozhlase…? Když jsem na počítači, dám tam D dur – a už to jede! V autě Radiožurnál nebo Dvojku – a samozřejmě milovaný Classic FM! Ten ovšem bohužel jen v Praze a okolí.

S Jiřím Vodičkou a Janem Mráčkem, foto archiv VH

Jak vnímáte pozici a ohlas skutečného hudebního umění v dnešní společnosti? Trendy, tlaky, prohry… To by bylo na další velký článek. Jednoduše tedy: jsem zděšen!

Nejste optimista? A přitom jsem stále optimista. 

Jaké jsou odvrácené strany proslulosti či slávy? Trápí vás něco z toho? Já jsem se tím nikdy moc nezabýval. Jednak jsem měl skvělého a přísného otce a potom se vše odehrálo tak rychle, že mně to asi v tom věku ani nedošlo. A když mně to došlo, tak už jsem se s tím naučil žít… Někdy je to fajn, někdy vás to štve, ale dělá vám to dobře.

Co vše musí hudebník dělat, aby se udržel padesát let na pódiích? Dobře se oženit. A to nemyslím něco jako „vzít si bohatou nevěstu“. Mít vedle sebe stoprocentního přítele, milující bytost, která vás nedá. A potom i podrazy od pseudopřátel a všechny jiné nástrahy života zvládáte. A slouží-li zdraví, může přece muzikant hrát do sta, viz Arthur Rubinstein.

A co vše musí konkrétně dělat houslista? Cvičit, cvičit, cvičit (na housle)…!

Co musí dělat víc – cvičit, studovat, poslouchat jinou hudbu, udržovat kondici… nebo mít hlavně pohodové zázemí? Cvičit a studovat nový repertoár. To je nedělitelné. A potom poslouchat hudbu a udržovat kondici v pohodovém zázemí.

Vždycky tak krásně hovoříte o své manželce. Inspirujete i vy ji pro její tvorbu a život? Eva je mým nejbližším spolupracovníkem a člověkem již více než čtyřicet let. Prožíváme vše společně a stále si pomáháme. Eva hudbu miluje, sama v dětství hrála na klavír. K mým padesátým narozeninám mně napsala překrásnou knihu „Sedmihlásek“, která pojednává o zemi, kde zloduchové „ukradnou“ krásnou hudbu. A jelikož tato možnost začala hrozit i u nás, rozhodli jsme se společně snažit o to, aby zde k podobné situaci nedošlo. Naše inspirace je vzájemná a nekonečná.

Sdílet článek: