neděle, 8. prosinec 2002

Koncert je jako mise

Napsal(a) 

Koncert je jako mise Koncert je jako mise
Ruský mužský sbor DREVNĚRUSSKIJ RASPĚV se představil v září hned na dvou festivalech: jednak na Festivalu duchovní hudby Česká Lípa a posléze i na Svatováclavských slavnostech v Praze. Sbor, který se zaměřuje především na pravoslavný liturgický zpěv, natočil od svého vzniku celkem 13 snímků u francouzského labelu Opus 111, získal vysoká ocenění kritiků a koncertuje po celém světě. Po téměř dvaceti letech své existence konečně zavítal i do "srdce Evropy".

Dvanáct zpěváků spolu s dirigentem ANATOLIJEM GRINDĚNKEM (viz foto - muž v 1. řadě vpravo) rozeznělo svými mohutnými, skrz naskrz mužnými hlasy prostor českolipského kostela Narození Panny Marie, takže se chvěly snad i obrazy na stěnách. Vytvořili atmosféru, v níž se nedalo nemyslet na kláštery, ikony, vůni kadidla, břízy... Sugesce byla tak silná, že jsem byla o několik dnů později nejdřív překvapená, že členové sboru nepřijeli do Prahy v hlubokém usebrání oděni v černých albách, ale v džínách a s brýlemi proti slunci. Anatolij Grinděnko se i přes únavu uvolil k rozhovoru a skutečně se s tím příliš nemazlil. Na nic nečekal, rázně zamířil k prostoru u automatu na kávu s tím, že to stačí, a jakékoli osobnější otázky odrážel zasvěceným povídáním o pravoslaví. Zemitý, mírně jurodivý Rus, který o mystice zpěvů mluvil, jako by šlo o něco zcela přirozeného, logického a vlastně úplně jasného.

Kdy jste začal se zpěvem při bohoslužbách? Když jsem studoval na konzervatoři - hrál jsem na violu da gambu -, hodně jsem se zabýval západoevropskou hudbou. Pak jsem pro sebe dost nečekaně objevil staroruskou hudbu. S kamarády jsme hledali rukopisy staroruských zpěvů a rekonstruovali jsme je. V roce 1983 jsem založil sbor ze seminaristů, ale protože šlo o budoucí kněze, nebylo možné s nimi pokračovat. Proto jsem v roce 1985 založil profesionální sbor. Konkrétně tedy z profesionálních církevních zpěváků. S pomocí vědců jsme přepisovali notaci, začínali jsme úplně od nuly.

Jak to bylo s dostupností not a zápisů vzhledem k totalitnímu systému? S dostupností nebyl problém. Kdo chtěl, tak se vždy dostal do chrámu i k rukopisům. Těžší je ale pochopit, co v těch rukopisech vlastně je. Pochopit ikonu, církevní umění celkově, protože jde o syntézu. Neexistují oddělená umění, v bohoslužbě fungují všechna dohromady. Zpíváme při bohoslužbách, takže mým úkolem je uvést vše do reálné praxe, ne aby to byl muzejní exponát ale skutečný zpěv. To, co se dnes zpívá v chrámech, představuje zvláštní jev, protože to závisí jen na dirigentovi. My vracíme do církve, do kostela to, co tam má znít. V Evropě je to gregoriánský chorál, my máme jiný systém. Jinými slovy, bohoslužba není místo pro koncert, estetická krása nesmí vytlačovat modlitební cíl. Rachmaninov či Čajkovskij mohli být sebevelcí, ale jsou to absolutně světští skladatelé, jejich hudba by v kostele vůbec znít neměla.

V textu k programu koncertu zmiňujete hudbu liturgickou a hudbu psanou pro kostel, jaký je mezi tím rozdíl? Rozlišujeme duchovní a církevní hudbu, přičemž duchovní nemusí být vždy zároveň církevní. Existují konkrétní pravidla pro rozdělení, o tom bych teď ale nerad mluvil. Autorská hudba prostě nemůže být ona církevní. Všechno to vychází z učení svatých otců o modlitbě a jejích třech stupních. Modlitba může být citová, může dokonce vyvolat slzy, ale pak nemá kořeny v té duchovnosti a může člověka přivést až k zbláznění. Během modlitby svatí otcové nedoporučují představovat si Boha nebo Bohorodičku jako konkrétní osoby. Aniž bychom si to uvědomili, začneme se modlit ne k Bohu ale ke své představě. Proto autorská hudba Čajkovského či Rachmaninova tím, že je citová, vytváří konkrétní obrazy: obrazy ráje, pekla.

A oproti tomu liturgická? Liturgická kanonická hudba v sobě nenese známky psychologismu. Stručně řečeno, v hudbě, která se přenáší do kostela, chybí psychologie, čímž vzniká úplně jiný svět. V základech staroruského zpěvu je byzantská kultura, v té zase staré sinajské zpěvy. Když používáme starororuské zpěvy, aspoň z části procházíme modlitebním procesem, kterým před námi prošli svatí. Proto se dá říci, že liturgická hudba má léčebné účinky, může napravit člověka, zatímco autorská hudba ne.

Tuto hudbu asi nelze zpívat s vnitřním odstupem, jak to vnímáte vy? Když ji správně interpretujete, účinkuje už sama o sobě, má na vás vliv. Vy se nemusíte obracet k ní, ona se obrátí k vám. Je jako lék, který požíváme pravidelně, a nevidíme, jak na nás účinkuje, vidíme jen výsledek.

Jaký by měl být postoj toho, kdo zpívá nebo maluje ikonu? Zpočátku je to těžké. Když tohle začnou zpívat dnešní zpěváci, chvíli je to baví, ale pak se začnou nudit. Ale teprve díky bohoslužbě to začíná být srozumitelné. Víte, v tomto zpěvu nejde jen o umění, je to i druh modlitby. Při modlitbě se mnohokrát opakuje třeba Pane, smiluj se, ale pokud se k tomu člověk, který to říká, nepřipojí v srdci, tak jen automaticky opakuje slova, začne se nudit, a ta modlitba je nesmyslná. Pro zpěváka je špatné, pokud u toho není srdce. Ale to nemá vliv na posluchače, protože raspěv stojí výš než zpěvák, působení už nezávisí na kvalitě procítění zpěváka.

Váš sbor tedy zpívá pravidelně na bohoslužbách? Ano, každý týden.

Jak vnímáte rozdíl mezi zpěvem při bohoslužbě a na koncertě? Rozdíl je obrovský, hlavně pro posluchače. Při bohoslužbě se něco děje, je tam ještě kněz, určitý kontext, zatímco při koncertě je to z kontextu vytrženo. Zpívají se jednotlivá díla, má to jiný účel.

Vadí vám to? Já osobně si při koncertě představuji, že jsem na bohoslužbě. Naše koncerty mají charakter určitého osvícení, misie. V Rusku ještě při koncertě říkám publiku, co se bude zpívat, povídám si s lidmi, což je lepší.

Když zpíváte v pravoslavném chrámu, kde je i prostor odpovídající hudbě, syntéza, o které jste mluvil, nemáte pocit určité disproporce, když pak zpíváte třeba v barokním kostele? Ne, toho si nevšímám. Hlavní je akustika. Samozřejmě je ale příjemnější zpívat v pravoslavném chrámu, kde jsou věřící, kteří tomu rozumějí. Často zpíváme i v katolických klášterech a pro mnichy je zajímavé slyšet něco úplně jiného. Je dobře, že jsme různí, že je zde rozdíl. Lidé by neměli být úplně stejní. Proto absolutně nerozumím termínu ekumenismus. Bylo by dobré, abychom se měli navzájem rádi a nevnucovali se sobě navzájem.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.