Festival komorní hudby se v Českém Krumlově počátkem července konal po jedenadvacáté a nabídl několik výrazných momentů. Na zahajovacím koncertě zazněl v podání Jana Adamuse v zámeckém archivu nalezený Koncert C dur pro hoboj a orchestr hobojisty a skladatele 18. století Carla Besozziho. Jako každoročně byla součástí festivalu zámecká Barokní noc, tentokrát s provedením barokního pasticca Praga Nascente da Libussa e Primislao v nastudování souboru Capella Regia Praha.
Jeden koncert festivalu bývá tradičně věnován komorní hudbě mimo oblast vážné hudby, letos vystoupila romská jazzová kapela Gondolán Band. Soubor bohužel nepřijel v plném složení, přesto si posluchači z koncertu odnesli nevšední zážitek. Zaujaly zejména pěvecké výkony Věry a Filipa Gondolánových, kteří svým písním, vedle technické dovednosti, dokázali vtisknout šansonovou grácii. Na kontrabas hrál skvělým způsobem Antonín Gondolán. Nejvýraznějším momentem koncertu pak byla závěrečná vokální improvizace všech tří sourozenců na romské písně. Z doprovodných hráčů upoutal pozornost zejména precizní výkon Radka Němejce u bicích, několik vydařených sól předvedl i klavírista Jiří Nedoma. Přestože se koncert konal pro jazz v dosti nezvyklém prostředí, v Jezuitském sále Hotelu Růže, interpreti dokázali svým uměním vytvořit příhodnou atmosféru.
Na festivalu se představili také švýcarští hudebníci, violoncellistka Anita Leuzinger a klavírista Anton Kernjak. Na úvod zahráli Janáčkovu Pohádku pro violoncello a klavír . Dílo, které vyžaduje rytmickou přesnost a zároveň vášnivý výraz, předvedli oba interpreti s nadhledem. Dali si záležet na zvýraznění krátkých melodických motivů, čímž velmi dobře vystihli Janáčkův kompoziční styl. V Sonátě pro violoncello a klavír C dur, op. 102 č. 1 Ludwiga van Beethovena se Leuzinger nevyhnula několika intonačním nepřesnostem v rychlých pasážích a provedení tím nevyznělo příliš přesvědčivě.
Naopak vrcholným číslem programu se staly Fantazijní kusy op. 73 Roberta Schumanna. Anita Leuzinger hrála širokým plným tónem, což odpovídalo romanticky rozevláté Schumannově dikci. Zaskvěl se i Anton Kernjak, který s Leunzinger neustále spolupracoval a svou hru dynamicky přizpůsoboval zvuku violoncella.
Kdo čekal od Dvou kusů pro violoncello a klavír Antona Weberna atonální kreace, hluboce se mýlil, neboť tato raná Webernova kompozice stojí stylově zcela pevně na romantické půdě. Vtipně tuto skladbu interpreti zakončili, bez pauzy totiž přešli k Sonátě F dur pro violoncello a klavír op. 99 Johanesa Brahmse, čímž vytvořili efektní kontrast mezi rozvolněností Webernovy skladby a energickou 1. větou Brahmsovy sonáty.
Vrcholným bodem festivalu byl ve vyprodaném Maškarním sále koncert s názvem Josef Suk a jeho přátelé, kde dostalo prostor v zámku dochované harmonium. Houslový virtuos Josef Suk vystoupil po boku svých kolegů v programu složeném z Dvořákových a Sukových skladeb. Hudba Antonína Dvořáka byla zastoupena komorní hudbou, kterou psal pro své přátele z pražských hudebních kroužků. Úvodem zazněly Drobnosti, op. 75a pro dvoje housle a violu , náročné zejména po výrazové stránce. Josef Suk vystavěl agogiku přesně podle charakteru hudby a dokázal k tomu strhnout i své spoluhráče. Miroslav Ambroš u druhých houslí i Karel Untermüller u violy se jemné práci s výrazem plně přizpůsobili. Následovalo Terceto C dur op. 74 , technicky o něco náročnější, zahrané však se stejnou bravurou. V Maličkostech op. 47 pro dvoje housle, violoncello a harmonium doplnili sestavu interpretů violoncellista Jiří Bárta a klavírista Jan Simon. K záměru předepsat do partitury harmonium vedly Dvořáka zřejmě více praktické než umělecké důvody, neboť musel vycházet z nástrojů dostupných v hudebním spolku, kterému skladbu věnoval. Potvrdilo se to při jejím jinak vynikajícím provedení, kdy až na výjimky – konce frází či sporadická sólová místa – bylo harmonium málo slyšet. Pohltily ho zvukově průraznější smyčce, a jeho barvu si tak posluchači užili minimálně.
Zajímavou konfrontaci přinesla druhá část večera. Posluchači si mohli vychutnat jedno z raných děl Josefa Suka, Klavírní kvartet a moll op. 1, který skládal ve Dvořákově kompoziční třídě. Byl proveden s jistotou a na interpretech bylo znát, že skladbu mají dobře zažitou. I v rytmicky složitějších místech je zdobila dokonalá souhra a intonace. Publikum poté mohutně aplaudovalo a vyžádalo si další dva přídavky. Festivalový program doplnily varhanní a cembalový koncert. Úplný závěr festivalu patřil violoncellistovi Janu Páleníčkovi a Jihočeské komorní filharmonii.
