neděle, 19. květen 2013

Kobzárství aneb stát ve státě

Napsal(a) 

Kobzárství aneb stát ve státě Kobzárství aneb stát ve státě

Ve světové hudební literatuře je málo žánrů, které by tolik odpovídaly triviálnímu tvrzení, že je všechno spojeno se vším. Kobzárství, původně potulný zpěv, takovým žánrem je. Je to slovanská obdoba bardů-pěvců, kteří ale zpívali pouze v ukrajinském nebo staroslovanském jazyce bez jakékoli výjimky. Název „kobzáři “ je ale zavádějící. Utvrzuje v tom, že lidová forma autorského poetického a hudebního myšlení se vpravuje do doprovodu hudebního nástroje, jako je například kobza , lyrabandura . Interpretům se říkalo také lyrníci nebo banduristé , ale nejznámější byl pojem kobzár díky sbírce Tarase Ševčenka „Kobzár “, která byla vydána v 19. století. Kobzáři , lyrnícibanduristi měli jen drobné rozdíly v repertoáru v závislosti na používaném hudebním nástroji. Kobza je ukrajinský, loutně podobný strunný drnkací hudební nástroj z rodiny louten, u kterého jsou umístěny struny jak na krku, tak i na korpusu. Je ukrajinskou variantou ruské čtyřstrunné dormy (dormy jsou též třístrunné). Bandura je klasický (diatonický) anebo současný (diatonický nebo chromatický) drnkací hudební nástroj z rodiny harf a guslí. Lyra sestává z dutého těla a dvou do oblouku zahnutých ramen, které z něj vycházejí, a mezi těmito rameny je další příčka, na které jsou napnuty struny, kterých je většinou sedm, přičemž nejhlubší struna je nejdále od hráče.

Existuje jisté spojení kobzárství s uměním a vědou. Spojení s literaturou a s hudbou vychází z kobzárského repertoáru, z epicko-patriotických dum se sociální problematikou, epicko-lyrických historických písní, z náboženských moralizujících veršů a písní. V kontextu sociální etiky a filozofie představuje kobzárství neadekvátní položku. V dnešní době si těžko umíme představit, že jedním ze základních pilířů byl handicap a ubohost a velké nutkání sdružovat se v kasty a mít tak svůj vlastní jazyk se svými vlastními pojmy. Tak se chovají lidé, kteří se cítí být ohroženi. Model těchto kast se velice podobal řemeslnickým cechům. Podle toho, jak o tom píše prof. Sofia Hryca, je to instituce tak zvaného lidového profesionalizmu, instituce, která byla typickým produktem patriarchálních feudálně korporativních vztahů a právní ochrany mistra před útoky vlastních struktur. Filosofie žánru spoléhá na to, že interpret nezpívá pro majetné, ale jen pro ponížené a ukřivděné, v daném případě to byl ukrajinský prostý lid. Poslání kobzárství je svaté, téměř na úrovni mesiáše. Vzniká otázka, jak může potulný zpěv vyvolávat tolik souvislostí a návazností. Odpověď můžeme najít v historii. Je přímá souvislost mezi kobzárstvím a snahou národa být svobodným. Především si musíme uvědomit, že Ukrajina jako opravdu samostatný stát neměla nikdy dlouhého trvání. Nejdelší údobí samostatné existence je až nyní, kdy v roce 1993 vyhlásil ukrajinský parlament samostatnost a nezávislost. Po většinu historického období byla Ukrajina rozdělená mezi Polsko, Litvu a Rusko, později také Rakousko-Uhersko. Když už se zdálo, že nezávislost je na dosah ruky ve formě autonomie v rámci Sovětského svazu, zhatilo šovinistické Rusko všechny naděje. Ukrajina začala pomalu a jistě být velice poslušným ocáskem Moskvy. Ve dvacátém století bylo často slyšet otázku, položenou ukrajinským disidentem Ivanem Dzubou a opakovanou mnohými ukrajinskými intelektuály: „Internacionalismus, nebo rusifikace?“

Kobzárství aneb stát ve státě Kobzárství aneb stát ve státě

Kobzárství je zrcadlovým odrazem ukrajinských dějin a má svou nezastupitelnou a nenahraditelnou roli v ukrajinské kultuře. Udržovalo vždy naději na to, že se situace jednou změní. Byla to určitá náplast pro konsolidaci ukrajinského národa. Kdyby takový žánr neexistoval, neexistovaly by ani plnohodnotné kořeny ukrajinské identity. Přesto není druhá strana mince tak půvabná. Intolerantní postoj kobzárství vůči okolnímu světu, často je intolerance i uvnitř žánru samotného, vždy přitahoval dobrodruhy a bolestivě odrazoval intelektuály. Psychologové by to označili jako pud sebezáchovy, který se projevoval jako pasivní útok. Stačí připomenout další historický fakt. V době studií zakladatele ukrajinské klasické hudby Mykoly Lysenka v Petrohradu přivezl Lysenko kobzára Ostafa Veresaje, aby vystupoval před ruskou uměleckou smetánkou. Byla to první a asi i poslední prezentace takového druhu. Vystoupení mělo velké ohlasy, ale pro kobzára mělo po jeho návratu domů nedozírné následky. Byl vyloučen ze všech možných kobzárských spolků pro porušení jejich pravidel.

Historicky se vyskytovali tři typy kobzárů. Zpěváci prvního typu interpretují dumy a písně, do kterých nevnášeli svůj tvůrčí element, zpívají a hrají na kobzu tak, jak se to naučili od svých učitelů. Druhý a nejrozšířenější typ jsou kobzáři-improvizátoři, kteří pokaždé vnášejí do interpretované skladby jakési změny, což záleží na jejich talentu a také na podmínkách a času interpretace díla. Do třetího typu náleží kobzáři-tvůrci, kteří sami tvoří vlastní díla.

Kobzárství má své zřejmé a hmatatelné počátky v ukrajinském kozáctví, zejména v záporožském, a historicky na něj navazuje. Velké množství dum a historických písní má kozáckou tematiku. Od 15. století přibližně do počátku 18. století bylo kozácké vojsko velice uznávanou složkou impéria. Podle historických pramenů byli kozáci najímáni také jako vojáci do západních armád. To je zřejmě důvodem, proč první zmínky o ukrajinském eposu byly nalezeny v polské literatuře z 16. století. Před vznikem a i po pádu Záporožské Siči, kozácké republiky, bylo kozáctvo ohrožováno Polskem, Litvou, Turky a Tatary. Ukrajinsko-polskou válku popisuje Gogol ve své povídce Taras Bulba. Z ní pochází ona osudová věta: „Já jsem tě zplodil, já tě i zabiju.“ Je to charakteristické pro kozáctví a i pro kobzárství. Nemáš nárok změnit to, čím ses narodil. Také žádný cit nemá přednost před vlastenectvím a před patriotizmem, nebyla a není ani nyní možnost volby.

Hejtmani a staršinové záporožských kozáků utvořili v roce 1534 na Dněpru blízko Záporoží svou kozáckou republiku se svým vlastním statutem, zákony a pravidly. V roce 1648 vypuklo kozácké povstání, které vedl ataman Kosť Hordyjenko; bylo namířené proti polské a litevské šlechtě, která se snažila omezit jejich práva, zabrat jejich území a udělat z nich své poddané. V roce 1654 bylo rozhodnuto Perejaslovskou radou a hejtmanem Bohdanem Chmelnickým, připojit kozáckou republiku k Rusku v naději, že se tak ubrání Polsku a uchrání tak pro kozáky jistou autonomii. Byl to začátek konce jak kozácké autonomie, tak i modelu ukrajinské státnosti. Historikové považují toto období za „ruinu a politický úpadek“. V době Rusko-švédské války se pokusil hejtman Ivan Mazepa přesměrovat část kozáckého vojska na stranu Evropy a spojil se se Švédy a tak zradil ruského cara Petra I. V roce 1712 Švédi Poltavskou bitvu prohráli. Hejtman Ivan Mazepa utekl do Osmanské říše. Pro Rusko byl Mazepa zrádcem, kdežto pro Ukrajinu byl hrdinou. Car Petr I. začal likvidovat záporožské kozáctvo a carevna Kateřina II. v roce 1775 tento úmysl dokončila. Často se v ukrajinských dumách nazývá Kateřina II. „matkou-vražedkyní“.

Bylo by naivní předpokládat, že kobzárství vzniklo pouze z hrdinství a z vlastenecké motivace. Bohužel, příčinou byla také hmotná nouze. Po neustálých bojích a vojenských výpadech zůstávalo mnoho raněných. Jestliže neměl voják kozáckého vojska žádný majetek, nezbývalo mu nic jiného, než chodit a žebrat, proto přišlo vhod skládání písní a dum. Handicapovaní, ubozí a neproduktivní váleční invalidé neměli žádnou sociální ochranu tehdejší společnosti. Chodili tedy od domu k domu, od vesnice k vesnici, na trhy, do hospod a všude tam, kde mohli za svou píseň alespoň něco dostat. Už zpočátku vznikala podoba autorské písně nebo dumy a pomocí frekventovaných míst, kde se kobzáři pohybovali, se rozšířily do povědomí národa.

Kobzárství aneb stát ve státě Kobzárství aneb stát ve státě

V přístupu k těmto lidem hrál velkou roli lidský faktor. Slepí a handicapovaní mají podle východní náboženské tradice zvláštní svatozář. Ve svých memoárech psal spisovatel Konstantin Paustovský o tom, jak byl ve svém dětství svědkem zmlácení slepého kobzára a jeho následného vyhození ze statku nějakého krutého zazobance. V noci tento statek beze zbytku vyhořel. Z toho vyplývá, že se vždy vyskytovali lidé, kteří kobzáry ponížili, ale na druhou stranu také takoví, kteří kobzáry pomstili a zastali se jich.

Přes vyšší poslání se stal kobzárem jen nepohodlný invalida, kterého nechtěli doma živit, popřípadě nemanželské dítě bohatého sedláka nebo statkáře. Takové dítě mohlo být zdravé, ale bylo vyřazené ze sociálních důvodů, dávali ho do učení ke kobzárovi, který se pak stal jeho učitelem. Žák potom doprovázel svého slepého učitele. Takovému mládenci se říkalo „perebenďa“. Existovaly hypotézy, že si kobzár nechal slepotu udělat, aby byl plnohodnotným kobzárem. Nejsou o tom přímé důkazy, ale vzhledem k tomu, jak už bylo řečeno, kobzárská bratrstva, cechy nebo školy měly rysy zvláštního společenství nebo sekty, a proto se tomu dá i uvěřit. Působení kobzárů bylo rozloženo na určitá teritoria, gubernie, kraje. Často fungovali kobzáři také jako zpravodajská služba, protože dobře znali své území a věděli také, kde se co přihodí; zvláště pak věděli, jestli se neblíží epidemie, nemoci nebo hlad. Jejich kobzárské shromáždění ze všech různých stran Maloruska fungovalo způsobem předávání vzkazu, že se sejdou v předem zvoleném pravoslavném kostele. Církevní prostředí kobzáři dobře znali, bylo to místo, kde často vystupovali a dělali své obchody. Bylo to místo, kde bohabojní lidé občas utrousili nějaké peníze ve prospěch slepého zpěváka. Je to jistým způsobem sázka na jistotu.

Zvláštní místo mělo přijímání nováčků do kobzárského stavu. Nový člen byl poučen o utajených informacích, které kolovaly v kobzárském bratrstvu; jejich prozrazení mohlo být trestáno až trestem smrti. Zasvěcení kobzára probíhalo při skákání přes oheň. Kobzáři měli své soudce, pokladníky a další funkcionáře. Bratrstva měla svůj vlastní jazyk, své knihy a dokonce svůj vlastní tanec. Badatelé kobzárství říkají, že jejich tanec se nazýval „lebijska skakomka “ a připomínal ukrajinský kozačok. Někdo z kobzárů stál vždy na vartě a střežil, aby neshlédl tento tanec, lebijskou skakomku, nikdo cizí.

V 18. století carismus přitvrdil a kobzáři byli pronásledováni. Samotný kobzár nepředstavoval žádné ohrožení, ale repertoár kobzárů mohl vyvolávat nepokoje, a toho se vláda obávala nejvíce. O Ukrajincích je známo, že když jdou do boje, jdou s písní na rtech. Kobzáři podléhali represím, ničili jim nástroje, posílali je na Sibiř. Několik z nich si oblíbil car Petr Veliký a dva z nich si nechal u dvora, jmenovali se Ljubistek a Niževič. Oba byli nevidomí a oba také později carovi utekli.

V 19. století se situace lehce mění. Vláda pochopila, že je mnohem jednodušší předstírat zájem o myšlenky svých poddaných a o jejich kulturu, než aby neustále tekla krev. Možná že obdobné tendence můžeme pozorovat po celé Evropě, ale v Rusku to bylo jen polovičaté. Povstání děkabristů vyvolalo u inteligence potřebu změn, potřebu reforem. Maloruská shromáždění se už tolik netrestala. Texty dum byly vydány knižně. V roce 1908 ukrajinská básnířka Lesja Ukrajinka financovala folklorní expedici mladého Filoreta Kolessy do Poltavské a Charkovské oblasti, aby natočil interpretaci dum na fonograf. Díky této expedici vznikla unikátní práce Filoreta Kolessy ve dvou dílech pod názvem Melodie ukrajinských národních dum , které byly vydány v letech 1910–1913. V tomto díle bylo poprvé představeno 13 epických zpěváků a 65 hudebních příkladů dum. V tomto vydání bylo rozkryto neobyčejné umění improvizace kobzárů a lyrníků z Poltavska a z Charkovska.

Kobzárství aneb stát ve státě Kobzárství aneb stát ve státě

V roce 1921 uviděla svět práce Filoreta Kolessy O genezi ukrajinských národních dum . Podařilo se dílo vydat ve Lvově. Východní Ukrajina už byla sovětská. Lvov, ležící v Haliči, v té době patřil k Polsku a sovětským městem se stal až později, v roce 1939, kdy celá západní Ukrajina (Halič) byla připojena k sovětské Ukrajině.

S příchodem sovětské vlády zažili kobzáři mnoho změn k horšímu. Byl přijat zákon, podle kterého byli kobzáři srovnáváni s žebráky. Měli zákaz veřejně zpívat, protože to znamenalo žebrat. Také se začaly zakazovat hudební nástroje kobza, lyra a bandura. Později se podařilo uvolnit ze zákazu banduru. Na vysokých školách se začala vyučovat hra na banduru. Ženy-interpretky obyčejně nevystupovaly samostatně, ale v trojicích. Také vznikaly mužské kapely banduristů, podle vzoru akademických sborů. Na jeviště přicházeli muži v lidových krojích, bylo jich asi tak sto padesát a zpívali ukrajinské národní písně za doprovodu bandury. Bylo to za podmínky, že každý koncert byl uveden písněmi, které vyprávěly o těsném vztahu banduristů s komunistickou stranou a také o tom, jak je Ukrajině dobře pod nadvládou Ruska a celého Sovětského svazu.

Nedařilo se všem, aby se přizpůsobili těmto podmínkám. Mnoho banduristů utíkalo na Západ. Jedním z nich byl Vasil Jemec (* 1890), který v roce 1920 emigroval ze sovětské Ukrajiny do Německa a posléze, v roce 1923, do Československa. Pro něj byla tato emigrace velice prospěšná, protože tehdejší přístup k politickým imigrantům a k národnostním menšinám odpovídal zásadám demokracie a vstřícného postoje ke Slovanům. Pro člověka, který byl štvancem ve své zemi, to není málo. Vasil Jemec založil školu pro výuku hry na banduru v Praze a v Poděbradech a občanské sdružení Kobzár . Organizoval kurzy a sám vyráběl bandury. Koncertoval v uprchlických táborech v Podkarpatské Rusi a v celé Evropě. V roce 1940 emigroval do USA (LA), kde prožil zbytek života až do roku 1982. Byl významným činitelem ukrajinské emigrace. Nemohlo to, bohužel, však mít nic společného s kobzáry v jejich původní podobě.

Ale vraťme se zpět do sovětské Ukrajiny. Jedna z nejkrutějších pohrom v dějinách kobzárství se udála v zimě na přelomu let 1934 a 1935. Do Charkova bylo pozváno všech 337 kobzárských mistrů pod záminkou valné hromady. Z nich bylo 239 odvlečeno ke Studené hoře a tam byli postříleni i se svými doprovody, malými chlapci, kteří se u nich učili. Zbylí kobzáři byli odvezeni do Moskvy na NKVD, odkud byli posléze deportováni na Sibiř.

Když skončil kult osobnosti Stalina, alespoň trochu polevily zákazy a represe. Přesto bylo velice málo sovětských kobzárů. Byli to například kobzáři Fedir Kušneryk, Jevhen Movčan a Jevhen Adamcevič (autor Záporožského pochodu ). Směli zpívat pouze historické písně, naproti tomu dostali přísný zákaz zpívat dumy a náboženské písně. Jestliže kobzár porušil zákaz, dostal cejch ukrajinského buržoazního nacionalisty. Do roku 1986, do gorbačovské perestrojky, bylo kobzárství považováno pouze za etnografickou záležitost. Začali se vracet ukrajinští disidenti a mezi nimi byli také kobzáři, kteří vzali po návratu své poslání vážně. Začali se objevovat na veřejnosti, u stanic metra a na jiných frekventovaných místech s bandurou nebo kobzou v ruce a zpívali dumy a národní písně. Působilo to přinejmenším zvláštně, stejně tak působilo v roce 1989 otevření kobzárské školy v rámci zemědělského družstva (kolchozu). Ukázalo se hned, že noví adepti nemají na co navázat. Jejich učitelé bratři Lytvynové byli zavřeni ve vězení na Sibiři, daleko od reality a od praktických zkušeností v pedagogice. Zažila jsem to na vlastní kůži, když jsem do kobzárské školy byla přijata jako jediná žena, ještě k tomu na rozkaz ředitelky, která byla manželkou předsedy zemědělského družstva. Ředitelka byla současně ředitelkou běžné základní školy, ke které byla kobzárská škola přiřazena, jinak by v kobzárské škole nebylo možné, aby byla žena ředitelkou. Za dva měsíce mi řekl umělecký ředitel školy, že na Záporožské Siči fyzicky ničili ženy, které se tam dostaly, ale on mě nezničí fyzicky, ale zato morálně. Vedením školy, jejich nečestným a podvodným chováním a jejich diskriminačním postojem, jsem byla přinucena raději ze školy odejít.

V roce 1989 se prvně konal v Černovcích festival populární rockové a bardovské hudby Červona rut . Na něm vystoupil současný kobzár Vasil Ždankin, zpíval dumy a své epické písně. Na jeviště přišel bosý a oblečený v dlouhé košili. Tehdy dostal Grand prix, ale Kobzárské bratrstvo mu znepříjemnilo život a nevzali ho mezi sebe, nikdo ho v jeho snaze nepodržel. Tím bylo jeho pracovní působení velmi ztížené a nakonec neúspěšné. Vasil Ždankin nevědomky nabídl cestu, po které by se mohlo ubírat kobzárství, je to cesta spojení archaiky se současnou podobou interpretace tradičního kobzárského repertoáru. Skuteční kobzárští badatelé bez ideologických předsudků si myslí, že obnova autentického kobzárství ve skleníkových podmínkách je velká troufalost a čirý nesmysl. Lidový profesionalismus má také svůj vývoj. V dnešní době nestačí nabízet odbornému i širokému obecenstvu autentické vzory a jejich prostřednictvím se „jen zaobírat“ minulostí. Každý se s historií vyrovnává po svém. Aby se žánr plynule vyvíjel, musí se reformovat, aby kvantita nepřevažovala nad kvalitou a mělo by vstoupit do tvorby trochu nového myšlení a intelektu. Nám dobře známý dialektický materializmus říká, že kvantita přerůstá v kvalitu. Můžeme jen pilně doufat, že se tak stane i v případě kobzárství, které se pak otevře světu a stane se součástí světového hudebního procesu.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.