Bez širšího zájmu veřejnosti se po dva dny (12. a 13. dubna) v sále Pražské konzervatoře vše točilo kolem jednoho z nejsilnějších příběhů českých hudebních dějin – válečného Terezína. Skvěle připravená akce hostila několik bývalých vězňů, několik desítek cizinců a několik stovek posluchačů a diváků.
Terezínské ghetto bylo unikátní mimo jiné i největší koncentrací umělecké kreativity tehdejší Evropy na tak malém prostoru. Právě kvůli Terezínu a posléze i koncentračním táborům jsme přišli o spoustu mimořádných talentů, které nám pak po válce chyběly. Terezín sice nebyl vyhlazovacím táborem jako Osvětim, ale životní podmínky zde byly otřesné. Přesto zde vznikala a rozvíjela se kultura, hlavně pak hudba a divadlo. I o tom byly dva dokumenty, které diváci shlédli – 12. dubna Hudba Terezínského ghetta z roku 1993 režiséra Simona Broughtona , který byl osobně přítomen, 13. dubna dokument Heleny Třeštíkové Má šťastná hvězda , jenž poutavě líčí neuvěřitelný příběh ženy, která přežila nejen Terezín, ale i koncentráky v Osvětimi, Gross-Rosenu, Mauthausenu, pochod smrti a Bergen-Belsen. Tou ženou je Zdenka Fantlová , která v jednadevadesáti letech přiletěla kvůli tomu z Velké Británie. Magický na této ženě není jen její příběh, jenž zapsala do své knihy Klid je síla, řek’ tatínek , ale i moudrost, optimismus a mládí, které z ní vyzařuje. (Není to klišé, když tvrdím, že mnozí mladí lidé jsou vedle ní starci.) Pro mě bylo letmé setkání s paní Fantlovou životním zážitkem! Do diskuse se také zapojili oba režiséři a cembalistka Zuzana Růžičková , která také prošla Terezínem.
Terezínský hudební zázrak pak procházel jako červená niť oběma večery. Hlavně díky britskému hudebnímu společenství instrumentálního Nash Ensemble (uměleckou vedoucí je Amelia Freedman ) měly vysokou uměleckou úroveň. Hudbu židovských autorů hrají s porozuměním a nadšením – druhý silný zážitek. Zněla hudba různého charakteru – náročná, oddechová, operetní, kabaretní, hudba s vysokými profesionálními ambicemi i hudba upřímně amatérská. Páteřními skladateli hudební procházky byli Hans Krása, Viktor Ullmann a Pavel Haas. Protipólem se mi jevily veselé i melancholické skladbičky Karla Švenka, Ilse Weber nebo Adolfa Strausse. Nebudu vypočítávat všechny skladby, nicméně musím zmínit ty, které by snesly jakékoli měřítko kvality – Passacaglia a fuga pro smyčcové trio Hanse Krásy a 3. smyčcový kvartet Viktora Ullmanna, před nimiž by se museli rdít i mnozí dnešní komponisté. Je úžasné, že při poslechu pak bylo jedno, kdy a kde hudba vznikla, ale jakou přináší kvalitu.
Stopáží důležitou částí koncertů byla vokální hudba. Jejím nositelem byl za podpory instrumentalistů a dvou pianistů (Russell Ryan , Ian Brown ) barytonista Wolfgang Holzmair . Kdysi to byl renomovaný, hlavně písňový pěvec, ale to bylo před deseti, patnácti lety. Dnes je za zenitem, jeho hlas má výrazný přídech ostrosti a silné afektovanosti. Takový projev spojený s teatrální gestikou byl na místě v operetně kabaretních kompozicích, ale v Hassovi (Čtyři písně na slova čínské poezie ) nebo Krásovi (Tři písně pro baryton, klarinet, violu a violoncello ) mi hodně vadil. (Nutně jsem si musel vzpomenout na fantastické nahrávky terezínské hudby Anne Sofie von Otter.)
Na celém projektu oceňuji, že to nebyla žádná tryzna (i když memento určitě), ale setkání s duchovně krásnými lidmi a živou, kvalitní hudbou, tlumočenou zanícenými muzikanty. Kéž bychom naše životní strasti, trápení a krize dokázali zvládat jako Zdenka Fantlová!
