Klavírní rozjímání s Melvynem Tanem

Loňský festival Rozhlasový podzim byl prologem dalších ročníků mezinárodní přehlídky rozhlasových těles. Jeho organizátoři v dalších letech počítají s významným rozšířením počtu festivalových koncertů i hudebních žánrů. Ale už vstupních pět festivalových večerů nabídlo některé vskutku mimořádné zážitky. Jedním z nich byl i koncert Komorní filharmonie Holandského rozhlasu. Sólistou byl klavírista Melvyn Tan, který se během večera představil ve dvou klavírních koncertech – J. Ch. Bacha a W. A. Mozarta. Tento rodák ze Singapuru, který od svých 12 let žije v Anglii a má britské občanství, v roce 2006 oslavil své 50. narozeniny. Světovou kariéru zahájil počátkem 80. let, kdy se proslavil jako jeden z prvních klavíristů, kteří začali nahrávat a koncertovat na kladívkový klavír. Z dnešního hlediska je Melvyn Tan výjimečný především svou schopností kombinovat hru na kladívkové i moderní klavíry. Pokud interpretuje klasický repertoár na moderní klavír, jeho hra je díky mnohaleté praxi ve hře na dobové nástroje zcela výjimečná, což ostatně potvrdil na svém festivalovém koncertě dne 27. září ve Dvořákově síni pražského Rudolfina.

Vaše komplety Beethovenových sonát a klavírních koncertů nahraných na kladívkový klavír pro firmu EMI Classics v 80. letech doslova zpečetily start vaší úspěšné kariéry. Proč jste se začal zajímat o historicky poučenou interpretaci a dobové nástroje? Ten důvod je velmi jednoduchý. Poté, co jsem vystudoval hru na klavír na škole Yehudi Menuhina, jsem jako klavírista pokračoval na londýnské Royal College of Music. Podle osnov školy jsem se musel zapsat také na vedlejší nástrojový obor. Když jsem zjistil, že se nedostanu do třídy dirigování, což jsem si původně velmi přál, rozhodl jsem se alespoň pro jiný klávesový nástroj. Tehdy to bylo jenom z povinnosti. Přišlo mi to tak jednodušší. Ale měl jsem štěstí. Osudové bylo, že jsem se dostal do cembalové třídy velmi dobré profesorky, jejímž žákem byl například Trevor Pinnock. Díky hře na cembalo a jejímu vedení jsem se hodně naučil o barokní artikulaci, barokních prstokladech, tempech, frázování… A hlavně jsem se jako cembalista v orchestrech starou hudbu doslova naučil hrát. To je právě to zvláštní. Na dobové nástroje se starou hudbu naučíte hrát skutečně stylově, protože hudba byla přímo pro ně psaná. Můžete tedy následně svoje zkušenosti a cit pro starou hudbu na moderní klavíry přenést… Ale opačnou cestou jít nelze.

To si ale ještě stále povídáme o vašem „období cembala“. Kdy jste se seznámil s kladívkovými klavíry? Jednoho dne mi jeden známý řekl: „Umíš hrát na moderní klavír a přitom jsi výborný cembalista a navíc ovládáš interpretaci staré hudby. Měl bys zkusit hrát na kladívkový klavír, to by bylo skutečně něco pro tebe.“ Tehdy byly dobové nástroje skutečnou raritou. Existovalo jenom několik replik a originální nástroje byly pouze ve sbírkách. Díky tomuto známému jsem měl příležitost zahrát si na originální kladívkový klavír z Mozartovy doby. Byl to pro mě skutečný objev. Zvuk tohoto nástroje byl neuvěřitelný. Byl zcela jiný než u cembala a moderního klavíru. Uchvátilo mě, jak na kladívkový klavír zněla hudba původně pro něj komponovaná, hudba Mozarta, Haydna a Beethovena. A fascinovalo mě, co vše se hrou dalo při interpretaci docílit. Následně jsem si asi na půl roku vypůjčil domů repliku podobného nástroje a stále jsem na něj hrál. Tehdy na kladívkové klavíry hrálo velmi málo lidí. Musel jsem si k těmto nástrojům najít cestu sám. Ten správný cit získáte praxí, koncerty, mnoha hodinami hry, kdy se s nástrojem zcela sžijete… Najednou o interpretaci nemusíte přemýšlet, starou hudbu na dobové klavíry prostě hrajete stylově zcela přirozeně. Můžete se učit mnoho teorie, ale ve výsledku jste interpretem vy a při hře záleží jenom na vašem citu, ovládnutí nástroje a vašem přístupu k hudbě. A to je v podstatě to, co jsem z hlediska interpretace staré hudby učinil. Hraji ji tak jak jí cítím.

Klavírní rozjímání s Melvynem TanemByla pro vás změna způsobu hry při přechodu na kladívkové klavíry obtížná? Upřímně to ani nebylo moc těžké. Mými profesory na Menuhinově škole byli Naďa Boulanger a Vlado Perlemuter. Je tedy až ironické, že právě díky původně francouzské klavírní škole, kterou jsem po příjezdu do Londýna jako velmi mladý získal, jsem při přechodu na dobové nástroje neměl větší problémy. Francouzská klavírní technika totiž dává velký důraz na práci samotných prstů. A to mnohem více než například německá klavírní škola. Právě na prstové technice a citlivosti v konečkách prstů záleží kvalita hry na historické klávesové nástroje. Takže pozdější přechod z moderního na kladívkový klavír byl pro mě vlastně přirozeným vývojem. Největší rozdíl je v ponoru klávesy, který je u kladívkového klavíru velmi mělký. Když hrajete, máte spíše pocit, že hrajete na psací stroj… Celá hra je tedy nesmírně lehká a nepotřebujete žádné svaly jako při hře na moderní nástroje. Ale naopak je nutné mít velký cit pro artikulaci frází. Zvuk nástroje totiž není tak nosný jako u moderního klavíru. Jakmile stisknete klávesu, tón zní pouze malou chvilku. Je to déle než u cembala, ale i tak zvuk přestává znít velmi rychle. A právě díky tomuto zvukovému efektu je nutné některé věci hrát zcela jinak než u moderního klavíru. Především se jedná o tempa a hru vázaně. Uvědomme si, že vlastně hrát „legato“ – tedy vázaně – byla hotová revoluce v klavírní technice 19. století. Právě tím, že tóny dostatečně dlouho nezní, se u kladívkových klavírů 18. a počátku 19. století legato tvoří obtížně. Vlastně ho hrát téměř nelze.

Jak je to ale s koncertováním? Máte svůj kladívkový klavír, se kterým cestujete? Ne, já se svým kladívkovým klavírem necestuji. Ale často jsem na něj nahrával. Záleží to na příležitosti – když mám například k dispozici historické nástroje z některých sbírek. Je to také otázka zvuku. S orchestry ve velkých sálech se zvuk kladívkového klavíru přímo ztrácí. V tom případě většinou hraji na moderní klavíry. Často ale na kladívkové klavíry hraji recitály a doprovázím zpěváky. Právě pěvci totiž doprovod na kladívkový klavír velmi vítají, mohou přirozeně a lehce zpívat a nemusí hlas namáhat.

Klavírní rozjímání s Melvynem TanemNedělá vám ale problémy hru na historické a moderní nástroje střídat? Dnes už mi to problémy nedělá, ale kdysi ano. V době, kdy jsem jako mladý klavírista kladívkové klavíry objevil, jsem na moderní nástroje přestal hrát na celých deset let. Myslel jsem si, že mi moderní klavír nechybí. Potom jsem si ale na něj zkusil zahrát a najednou jsem cítil, že se bez něj neobejdu. Přišlo mi najednou naprosto přirozené, že hraji na oba typy nástrojů, i když se jedná o zcela rozdílnou techniku.

Co je podle vás v dnešní době pro klavíristu nejdůležitější? Zdá se, že dnes i ve světě vážné hudby především hraje roli „PR“, show a povrchní lesk. Bohužel to vypadá, že právě hudba je to, o co v poslední době mají lidé stále menší zájem. Samotní interpreti při hře na hudbu nemyslí dostatečně. Pokud je někdo klavírista, není jenom „hráč na klavír“, ale především hudebník. A to je to nejdůležitější. I když spolupracujete s orchestrem, vždy se jedná o společné cítění a tvoření hudby, sdílení hudebního prožitku, propojení s ostatními hráči. Proto také tak rád hraji komorní hudbu nebo spolupracuji s orchestry. A to je to nejdůležitější. Právě v komorní hře a při doprovodu zpěváků se každý klavírista tolik naučí! Je to skutečný základ rozkvětu každého klavíristy. Být pohotový a naprosto všestranný by měl být pro dnešního klavíristu ten nejvyšší cíl.

Melvyn Tan se narodil v Singapuru a od roku 1978 žije v Londýně. Po studiu na škole Yehudi Menuhina absolvoval obor klavír a cembalo na londýnské Royal College of Music. Proslavily ho nahrávky na kladívkový klavír vydané vydavatelstvím EMI Classics (díla Beethovena, Schuberta, Mozarta, Chopina, Debussyho). Vystoupil na recitálech po celém světě (Barbican a Wigmore Hall v Londýně, Lincoln Centre v New Yorku, Théâtre du Châtelet v Paříži, Musikverein a Konzerthaus ve Vídni, salcburské Mozarteum a Concertgebouw v Amsterdamu) a spolupracoval s mnoha renomovanými orchestry (Symfonický orchestr BBC, Londýnský filharmonický orchestr, Anglický komorní orchestr, Akademie svatého Martina, orchestr Mozartea, Losangeleský symfonický orchestr). Mezi jeho stálé hudební partnery patří violoncellista Steven Isserlis, houslista Christian Altenberger, Škampovo kvarteto, klavíristé Ronald Brautigam a Andreas Staier, pěvci Anne Sofie von Otter, Angelika Kirchschlager, Keith Lewis a Olaf Bär.

Sdílet článek: