Wolfgang Amadeus Mozart: Sonáta A dur, KV 526; César Franck: Sonáta A dur; Richard Strauss: Sonáta Es dur, op. 18 – to byl program koncertního turné dvou mimořádných uměleckých osobností: houslového virtuosa FRANTIŠKA NOVOTNÉHO (FN) a světově proslulého klavíristy SERGUEIE MILSTEINA (SM). Tito dva interpreti společně koncertují už od roku 1993. Absolvovali řadu prestižních turné po Evropě a USA včetně recitálu v Carnegie Hall a realizovali řadu nahrávek na kompaktní disky. Tentokrát je mohlo po čase slyšet opět české publikum.
Rodové jméno Milstein je velmi frekventované v řadě uměleckých a vědeckých oborů na světové scéně. Jakob Milstein byl uznávaný pedagog a mimo jiné i světově respektovaný znalec díla a života Ference Liszta. Nakolik vás při volbě životní cesty ovlivnilo rodinné prostředí, ve kterém jste vyrůstal? Měl jste vůbec na vybranou, anebo byla pro vás dráha profesionálního hudebníka prostě zákonitá?
SM: Víte, čím delší dobu už není můj otec mezi námi, tím intenzivněji cítím, že chci pokračovat ve směru jeho cesty. Byl a vždy pro mne bude velkou a vzácnou osobností, která mě ovlivnila po všech stránkách… Stejně jako matka. Dokázal bych si představit, že bych se věnoval například lékařskému povolání. V naší rodině však stále zněla hudba. Odmalička jsem ji vnímal jako přirozenou součást života a připočteme-li k tomu – vzhledem k profesionálnímu hudebnímu zaměření obou rodičů – i jisté genetické předpoklady, bylo moje odborné zacílení jen logické.
Jaké byly vaše začátky a která klíčová setkání na umělecké scéně vás nejvíc ovlivnila?
SM: Do osmnácti let mne vedla skvělá Anaida Sumbatjan. Byla uznávanou a vyhledávanou pedagožkou, vychovala řadu vynikajících pianistů. K jejím absolventům patří mimo jiné i Vladimir Ashkenazy. Dodnes ji mám před očima: originální ženu ohnivého arménského temperamentu s typickou cigaretou a zvučným hlasem, pronášejícím často svérázně humorné poznámky… Z její třídy v Centrální hudební škole jsem pak přešel na Čajkovského konzervatoř ke svému otci… Umělecká i obecná životní témata jsme často diskutovali se Svjatoslavem Richtěrem. Obrovským inspiračním zdrojem byl také odkaz otcova učitele Konstantina Igumnova. Byl stejně jako Rachmaninov Silotiho žákem, kterého učil sám Liszt. Zvuk Igumnovova klavíru osobně považuji snad za nejkouzelnější, jaký jsem kdy slyšel. Dokázal hrát srdcem, a to umí opravdu málokdo. Za žijící spřízněnou duši rozhodně považuji Valerije Arzumanova. Narodil se v sibiřském gulagu a složité osudové cesty jej pak zavedly do Petrohradu, kde vystudoval housle a skladbu. U památníku Cvetajevové tam poznal svoji budoucí ženu – Francouzku, se kterou nyní žije v Normandii. Jeho hudba je pozoruhodná. S Františkem Novotným ji představujeme i českým posluchačům.
První setkání Sergueie Milsteina s Františkem Novotným je opředeno paradoxně absurdním pláštěm politické situace sovětského Ruska osmdesátých let. Jak na tento iniciační okamžik oba vzpomínají?
FN: Serguei mě slyšel hrát na Čajkovského soutěži v Moskvě, ale ostrá opatření tehdy našemu setkání zabránila. Prožíval tehdy v Moskvě složité životní chvíle. Poznal jsem ho až v době, kdy měl za sebou nelehké rozhodnutí přesídlit z Ruska do Francie. Od prvního okamžiku jsme oba měli pocit, jako bychom spolu hráli odjakživa.
SM: Bylo to v roce 1986. Velmi pozorně jsme s otcem sledovali přímý televizní přenos Čajkovského soutěže. Františkův výkon nás prostě ve všech ohledech nadchl. Nepochyboval jsem o tom, že bychom se my dva mohli shodnout v hudebním cítění i v obecných názorech na umění… To je vzácné. Trvalo ale ještě několik let, než k naší spolupráci vůbec mohlo dojít.
Chtěla bych se dozvědět víc: jak se Sergueiovi tehdy v Rusku žilo? S odpovědí na otázku, jaké konkrétní příčiny ho donutily k tomu, aby opustil vlast a odešel do ciziny, ale Serguei poněkud váhá:
SM: Stručně nelze odpovědět, moje zkušenosti by vydaly na román… Kdyby u nás v Rusku bylo vše v pořádku, nežil bych ve Francii…
Odchod z domova s tak velkou hudební tradicí, to není snadné životní rozhodnutí. Jak vás ve Francii přijali a co vám tato volba dala či vzala?
SM: Nemluví se mi o tom snadno. Ano, vyrovnat se s tím nebylo lehké. Řekněme, že Francie mi poskytla především možnost normálně žít… V Moskvě sílily antisemitské nálady… Francie mě přijala prostě jako člověka z Ruska. Například v Japonsku tyhle otázky nikdo neřeší, ani u vás to není problém. To je příjemné.
Po smrti Jakoba Milsteina se už tak napjatá situace ještě zhoršila. Z Moskvy se tedy Milsteinovi přestěhovali do Lyonu. Serguei je hudebníkem ve svobodném povolání. Jeho žena Natalie Tolstá působí jako koncertní mistr skupiny viol v Lyonské opeře. Oba mají dvojí občanství – francouzské i ruské. Jaké důležité profesní úkoly Sergueie v poslední době čekají?
SM: Letošní rok je třetím rokem mého působení v roli hostujícího profesora na půdě japonské Kobe College. Obvyklá doba bývá dvouletá, ale zájem studentů mi tamní pobyt ještě prodloužil. Na jaře 2006 se však definitivně vracím do Francie, kde mne mimo jiné čeká premiéra dalšího z Arzumanovových děl. V květnu pak budeme na Pražském jaru a Janáčkově máji s Františkem pod taktovkou Libora Peška uvádět Koncert pro housle, klavír a třináct dechových nástrojů Albana Berga. Je to výzva – tato kompozice je považována za jednu z nejkomplikovanějších.
Před nedávnem skončilo velmi úspěšné turné Sergueie Milsteina a Františka Novotného po České republice. Ptám se na zážitky, dojmy.
FN: Mohl bych třeba říci, že turné bylo náročné, a byla by to pravda. Absolvovali jsme dvanáct koncertů včetně recitálu pro Klub přátel Pražského jara, natáčeli jsme pro Český rozhlas. Setkávání v menších městech mají mnohem osobnější rozměr. Jedna paní speciálně pro nás upekla ořechové cukroví…
SM: V Čechách a na Moravě se cítím jako doma. A to není zdvořilostní fráze. Jezdím k vám velmi rád a vždycky se na vaše publikum těším. Organizování koncertního života skrze Kruhy přátel hudby považuji za jedinečné. Není tak velký problém udržovat naleštěnou koncertní výkladní skříň ve velkých městech. V menších místech je to stejně důležité a složitější. Bez pravé lásky k hudbě, nadšení a obětavosti jednotlivců by to nešlo. Nic podobného například ve Francii není, a tak je většina menších měst kulturně mrtvá. V zemi Couperina, Rameaua, Ravela, Debussyho, Bizeta, Masseneta a Gounoda se jméno ani jediného z nich neobjevilo v anketě mezi stovkou největších Francouzů…
Chcete říci, že i ve Francii trpí kultura omezenými finančními prostředky a odlivem zájmu?
SM: Myslím, že trh zabíjí umění. S dobrou reklamou je dnes totiž možné prodat cokoli – včetně toho, co se jako umění pouze tváří, ale ve skutečnosti s ním nemá vůbec nic společného. Ano, čas od času se objeví vzdělaní a zároveň ekonomicky silní mecenáši, kteří podpoří opravdu kvalitní umělecké projekty. Balastu je však mnohem víc.
V čem vidíte příčiny všeobecného příklonu k bulváru a konzumu, který lze čím dál hůře přehlédnut?
FN: Klasickou hudbu aktivně vyhledává minoritní část společnosti. Povaha jejího poselství je hodnotou, která tiše a zcela klidně vyzařuje světlo pro každé skutečně otevřené oči a citlivé srdce.
Takže potíž je v tom, že čím dál míň srdcí je citlivých a očí otevřených?
FN: Tím se zabývá řada sociologů a psychologů. Odpověď není jednoduchá. Značnou měrou se však na tom podílejí i média. Neobyčejně přesně to vyjádřil v jedné ze svých knih Tomáš Halík slovy: „Je komunikace sama hodnotou – a to i tehdy, kdy už není co říci? Ano, jímá mne obava tváří v tvář náboženství televizního průmyslu zábavy, která pohlcuje a překládá do jazyka banality kousek po kousku vše kolem nás. Toto náboženství, které sice neuznává žádnou univerzalitu, se stává via facti univerzálním, ba totalitním.“
Serguei Milstein (*1959 v Moskvě)
Hrát na klavír se učil od pěti let. Navštěvoval Ústřední hudební školu v Moskvě a Čajkovského konzervatoř ve třídě svého otce Jakoba Milsteina. K jeho největším soutěžním úspěchům patří laureátské tituly z Mezinárodní soutěže Pražského jara, International Vercelli Competition a první místo v International Musical Tournament. Sólistická dráha jej přivádí do řady evropských zemí včetně České republiky, USA a Japonska. Je pravidelným hostem mezinárodních festivalů: Pražského jara, Moravského podzimu, Národního hudebního festivalu v Moskvě, festivalu v La Rouge-d'Anthéron. Vedle koncertních aktivit se věnuje také pedagogické činnosti.
František Novotný (*1964 ve Znojmě)
Studoval houslovou hru na brněnské konzervatoři u Bohumila Kotmela, na JAMU ve třídě Bohumila Smejkala a u předních virtuosů a pedagogů Zakhara Brona a Viktora Treťjakova. Ve více než dvaceti mezinárodních soutěžích získal laureátské tituly a zvláštní ocenění. Je nositelem ceny italské rozhlasové a televizní společnosti RAI a medaile H. Wieniawského. Spolupracuje s předními českými i zahraničními symfonickými tělesy, koncertuje na významných pódiích evropských zemí, Japonska a USA. Kromě sólové činnosti působí jako docent houslové hry na Hudební fakultě JAMU, pravidelně učí i na mistrovských kurzech.
