sobota, 15. únor 2014

Klavír s sebou zatím nevozím

Napsal(a) 

Klavír s sebou zatím nevozím, foto Felix Broede/DG Klavír s sebou zatím nevozímfoto: Felix Broede/DG

Rafał Blechacz (28) byl jednou z největších hvězd letošní Dvořákovy Prahy. Vítěz Chopinovy soutěže z roku 2005 hrál v Praze potřetí. Za doprovodu Německého symfonického orchestru Berlín přednesl Koncert pro klavír a orchestr Roberta Schumanna, který poprvé uvedla jeho manželka Clara.

Jaké myšlenky vás napadají, když se ponoříte do hudby, kterou kdysi hrála Clara Schumann? V tomto koncertě je mnoho kontrastů, často se mění dynamika i atmosféra. Kromě krásných a dojemných částí obsahuje i virtuózní pasáže. Jsem přesvědčen, že Robert a Clara museli být extrémně citliví lidé. Senzitivita v hudbě je absolutní.

Byl jste hostem Dvořákovy Prahy, proto je na místě otázka, jestli jste se už setkal s Dvořákovým dílem? Ano, na hudební akademii. Přednášky z hudebních dějin a forem byly totiž často založeny na ukázkách Dvořákovy hudby. Dvořákův klavírní koncert jsem dosud bohužel nehrál, ale před nějakou dobou jsem dostal nabídku z Londýna, abych tam tuto skladbu uvedl. Takže teď zvažuji, že koncert nastuduji.

Do světové špičky vás katapultovalo vítězství v Chopinově soutěži. Lze ji považovat za nejprestižnější na světě? Je jednou z nejvýznamnějších, stejně jako soutěže nesoucí jméno van Cliburna, Čajkovského nebo Rubinsteina. Jejich vítězové mohou začít rozvíjet mezinárodní kariéru. A pro mladého umělce je velmi důležité, aby dostal šanci hrát s velkými dirigenty a orchestry.

Není monotematický charakter soutěže limitující? Znamená to, že když někdo hraje výborně Chopina, bude hrát skvěle i další autory? Když se podíváte na repertoár předchozích vítězů Chopinovy soutěže, ať už to byli Krystian Zimerman, Martha Argerich nebo Maurizio Pollini, tak všichni mají široký repertoár, hrají baroko, klasicismus, impresionismus i expresionismus. Je důležité zabývat se i jinými skladateli. Chopin přece miloval Bacha a Mozarta a v jeho hudbě je mnoho polyfonie. Pokud ji chcete pochopit, vyplatí se znát Bacha. Já sám jsem před Chopinovou soutěží hrál hodně Bacha, Mozarta i Haydna a myslím, že mi to pomohlo lépe pochopit Chopinův styl.

Co vlastně dělá Chopina tak výjimečným? Jeho styl je naprosto unikátní, jeho hudbu rozeznají i lidé, kteří ke klasice nemají blízko. Nejvýraznějším rysem tohoto stylu je bel canto, krásná melodie a její přirozená kombinace s harmonií. U Chopina je důležité užívání rubata, bez něj by hudba nezněla tak pěkně. Někdy je ovšem těžké vysvětlit, jak vlastně rubato užívat. Záleží na mnoha okolnostech, včetně akustiky nebo atmosféry v sále. Ne vždy se to dá vyjádřit slovy.

Vnímáte Chopina jako polského národního autora? Jistěže ho lze takto chápat, ale pro mne je především univerzální zjev, jakkoli v sobě obsahuje i polskou národní hudbu, hlavně mazurky a polonézy. Chopina hrají i lidé ze vzdálených zemí, jako je Japonsko nebo Čína.

V Japonsku máte dokonce fanklub. Jak jste se vůbec vyrovnával s popularitou, kterou vám přinesl triumf v Chopinově soutěži? Fanklub vznikl hned roku 2005. Vždy když hraji v Japonsku, tak se jeho členové přijdou podívat, jezdí za mnou i do Evropy. Pamatuji se, že když jsem roku 2008 hrál v Praze, tak přijelo asi dvacet nebo třicet lidí. Prohlédli si město a po koncertu jsme měli příjemné setkání. Samozřejmě mne těší, že mám kolem sebe lidi, kterým se líbí Chopinova hudba i moje interpretace. Období po vítězství v soutěži bylo přirozeně dost obtížné, protože spousta věcí pro mne byla nových, přicházely nabídky, smlouvy... Hodně mi tehdy pomohl Krystian Zimerman, který soutěž vyhrál roku 1975.

Jakou inspirací je pro vás tento pianista, dnes už skoro živá legenda? Jste stále v kontaktu? Velmi ho obdivuji. Považoval jsem za velkou čest, když mi po mém vítězství napsal krásný dopis a nabídl mi, abychom se setkali v jeho domě ve Švýcarsku. Strávil jsem tam týden, hráli jsme na klavír, hovořili o hudbě i dalších věcech. Naposledy jsme se viděli před třemi lety v Japonsku, kde jsme shodou okolností oba koncertovali. Snad bychom se tam mohli znovu potkat i letos v prosinci.

Zimerman natolik nedůvěřuje cizím nástrojům, že si s sebou vozí vlastní. Budete ho následovat? Nevím. Zatím využívám klavíry, které jsou k dispozici v koncertních sálech. Ideální je, když si mohu vybrat z několika možností. A také si důkladně pohovořit s ladičem o tom, jak nástroj přizpůsobit repertoáru i akustice. Zatím to funguje dobře. I v Praze jsem byl spokojen.

Kromě hudby se zajímáte o filozofii. Jak ji využíváte ve své tvorbě? Mnozí filozofové psali knihy i o umění. Když přemýšlím o filozofických otázkách, tak začínám nahlížet jinak i na svou vlastní hru. Nabízí se třeba otázka limitů v interpretaci, protože na jednu stranu by měl umělec respektovat skladatelův záměr, ale v každém díle je současně i spousta svobody. Takže je důležité vyrovnat emoce a intelekt.

Snažíte se prosazovat klavírní dílo Karola Szymanowského. Myslíte, že není doceněné? Szymanowského klavírní skladby jsou zajímavé nejen pro pianistu, ale především pro publikum. Některé přitom opravdu nejsou tak známé, jak by si zasloužily, proto bych chtěl situaci trochu změnit. Pro Deutsche Grammophon jsem natočil například Sonátu c moll, op. 8, která je úžasná po harmonické stránce, obsahuje i spoustu poetických pasáží.

Původně jste hrál na varhany. Chtěl jste se věnovat tomuto nástroji? Varhany byly mou první fascinací, spolu s Bachem. Vzpomínky na dětství mám spojeny s návštěvami kostela a poslechem varhanní hry. Nicméně u nás doma byl i klavír, takže jsem se s ním seznámil brzo, a postupně jsem poznal, že to je pro mne to pravé. Nicméně varhany zůstávají mou druhou vášní. Když mám volno a jsem ve svém domě v Polsku, vždy si na ně zahraji.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.