pondělí, 11. červenec 2011

Klavír, nebo brusle? - Jindra Kramperová

Napsal(a) 

Klavír, nebo brusle? - Jindra Kramperová Klavír, nebo brusle? - Jindra Kramperová

Jindra Kramperová je živým důkazem teorie, že schopný a dynamický člověk vhodného intelektu může vyniknout ve špičce jakékoliv profese, kterou si zvolil třeba náhodně. V roce 2010 oslavila na pražské AMU své sedmdesátiny s kolegy muzikanty i sportovci z Klubu olympioniků. (Její manžel Vít Micka jí pro tuto příležitost zkomponoval krásné Podzimní blues pro saxofon a yamahu, které hrál kameraman Jaromír Šofr.) Je zajímavé, že medaile této populární ženy se v minulosti probíraly právě tak v uměleckých klubech, jako v lidových hospůdkách, ať již šlo o ceny z klavírních soutěží, nebo mistrovství v krasobruslení. V oboru klavírní hry i sportu byla skutečnou profesionálkou, která se oběma disciplínami začala zabývat již v dětském věku.

Jak vzpomíná, do školy ji nevzali pro přílišnou útlost jejího organismu, poválečnou podvýživu. Její otec – lékař – ji ordinoval posílení těla pohybem. Od šesti let tedy chodila sama cvičit na ledovou plochu a poté, co dostala lepší brusle, boty a trenéra, začala se rapidně zlepšovat. V patnácti se už stala nejmladší účastnicí olympiády konané v Cortině d‘Ampezzo a pokračujeme-li stručně v této linii, později zazářila jako čtyřnásobná mistryně republiky, která se umístila jako pátá v celé Evropě. Její výjezdy do zahraničí, a dokonce i sportovní úspěchy byly časem limitovány kvůli jejímu buržoaznímu původu a politickým názorům rodiny. (Reprezentanti ČSSR byli tehdy jakýmsi státním majetkem.)

Ve věku devíti let začala Jindra hrát na klavír. Důvod byl opět prozaický: plnila přání svého otce, který hudbu miloval. A znovu se stal zázrak. Pod inspirativním vedením prof. Emy Doležalové mladá dívenka uskutečnila již o tři roky později samostatný recitál v Městské knihovně, aby pak ve svých třinácti letech zasedla k sólovému partu Mozartova Korunovačního koncertu za doprovodu Symfonického orchestru FOK ve Smetanově síni Obecního domu. Zrodilo se tedy další zázračné dítě. Jejich příští osudy jsou někdy neslavné, zasvítí a zhasnou jako meteor. V případě Jindry Kramperové se tu ale zapojila silná vůle, disciplína, schopnost nekonečného drilu a nácviku, neboť při všech svých povinnostech vystudovala ještě gymnázium a nastoupila na Vysokou školu muzických umění v Bratislavě. (Bydlela zde na stadiónu, aby neměla daleko na kluziště, a klavír studovala u prof. R. Macudzinského.) Po skončení sportovní dráhy pak přešla na pražskou AMU do třídy prof. F. Maxiána. Velkou školou se pro ní stala i postgraduální studia v Moskvě u prof. Niny Jemeljanové, kde poznala budoucí přední interprety, jako byli Radu Lupu, Gidon Kremer, Oleg Kagan nebo Elisabeth Leonskaja.

Koncertní dráha umělkyně se pak naplno rozjela doma. Roku 1964 zvítězila v 1. ročníku Smetanovy soutěže v Hradci Králové, téhož roku se účastnila soutěže Pražského jara. Řada koncertů, rozhlasových nahrávek i gramofonové desky pak v příštích letech dokumentují nástup renomované klavíristky. V pořadech Hudba z respiria – vysílaných v přímém přenosu – představila v sedmdesátých a osmdesátých letech spolu s množstvím jiného repertoáru i svou oblíbenou Smetanovu koncertní etudu Na břehu mořském. K dvoustému výročí Beethovenova narození se Kramperová podílela na prestižních nahrávkách Supraphonu dvěma sonátami a dvěma rondy. S Českou filharmonií a Miroslavem Langrem u druhého klavíru zahrála na Pražském jaru Saint-Saënsův Karneval zvířat. Hostování s českými i zahraničními orchestry, zájezdy do NSR, Švýcarska, Jugoslávie, na Kubu a do Španělska, později do Japonska, Kanady a USA, rozhlasové nahrávky ve Stuttgartu, Curychu, Záhřebu a Bruselu, i role sólistky Východočeského státního komorního orchestru jí přinesly další úspěchy. Také komorní spolupráce s několika domácími kvartety a řadou instrumentalistů rozšířila umělčin repertoár. Jeho konstantou zůstávají milovaný Beethoven, Mozart a Smetana, dále romantici (Grieg, Mendelssohn, Weber, Franck, Schumann) a v neposlední řadě pak hudba soudobá, jejíž kvality dovedla klavíristka dešifrovat a umocnit svou spontánní a emotivní interpretací. Sem patří i díla jejího manžela Víta Micky, jako Concertino pro klavír, smyčce, trubky a tympány nebo slavné New England Greeting, provedené roku 1998 se SOČRem a Vladimírem Válkem na objednávku festivalu Boston – Praha v Americe.

Při úvaze, co vyneslo Jindru Kramperovou na výsluní dvojí slávy, opět napadá otázka: Mají sport a hudba něco společného? A Jindra Kramperová odpovídá: „Koncertní činnost je vlastně analogická sportovnímu výkonu. Vyžaduje pevné nervy, výdrž duševní a fyzickou, která je na úrovni práce horníků a dřevorubců. A také fakt, že jsem byla zvyklá na velké publikum. Neměla jsem pocit trémy.“ K interpretační jistotě jí velmi přispělo studium u profesorky Jemeljanové, kde hra vycházela z přirozených dispozic těla. Naučila se zde, jak na tón myslet před úhozem, jak hrát obtížná místa skladby a především nejtěžší skoky po klaviatuře v naprostém uvolnění svalových skupin s volnou paží. V důsledku toho všeho v jejích koncertech i nahrávkách obdivujeme spojení lyriky i dramatičnosti, mužský úhoz, poezii i citovost a také smysl pro styl. V rozsahu nástroje dovedla nalézt a odlišit barevné valéry tónů mezi krajními póly výšek. (Jan Páleníček jí jednou sdělil, že umí instrumentovat klavír.) V dynamické škále Kramperová potvrdila, proč byl klavír originálně nazván „stromento col piano e forte“. I její virtuózní dispozice byla vysoká. (Při rychlých akordických pasážích klavírista zahraje za sekundu až 20 tónů). Její výrazový vklad a psychické poselství vložené do hry se pak zpětně odráželo v pozitivním posluchačově vnímání. Závěrem již jen dodejme, že od roku 1971 dodnes působila Jindra Kramperová jako klavírní pedagog na pražské AMU.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.