pondělí, 12. leden 2009

Klasickou hudbu mě naučila milovat Praha

Napsal(a) 

André Léger, foto Zdeněk Sluka André Légerfoto: Zdeněk Sluka

André Léger žije v České republice už šest let. Od roku 2006 je předsedou představenstva a ředitelem Modré pyramidy stavební spořitelny, a. s. Náš rozhovor byl tak trochu neobvyklý - vrcholný představitel jedné z největších a nejúspěšnějších bank u nás je zvyklý odpovídat prakticky výlučně na otázky z ekonomické oblasti. Tentokrát byl požádán, aby pootevřel své kulturní obzory, což opravdu běžně nečiní. Ale udělal to velmi ochotně, šarmantně a s noblesou, zkrátka jako pravý Francouz. Snad o to raději, že mohl na chvíli nechat odpočinout angličtinu a povídat si ve své rodné řeči. Nakonec vyšlo najevo, že André Léger žije v Praze mnohem kulturněji než mnohý běžný Pražan a že o naší historii a kultuře ví možná více než leckterý Čech. Na koncertě nebo v opeře je průměrně 4x do týdne, za šest let už stihl navštívit všechny naše hrady a zámky. Kdo z nás může s klidným svědomím prohlásit, že je na tom podobně?

S většinou svých spolupracovníků hovoříte anglicky, často i německy, ale mluvíte u nás vůbec francouzsky? Stále ještě se svou manželkou (smích) . Občas se podívám na francouzskou televizi, na českou se nedívám vůbec. Pravdou je, že co jsem zde, skutečně mluvím hlavně anglicky.

Není vám to trochu líto? Už jsem vyrostl z mnohých iluzí.

Vzhledem k tomu, že toto je rozhovor pro hudební časopis, zeptám se nejprve: jaký je váš osobní vztah ke kultuře? K hudbě? K hudbě i ke kultuře vůbec velmi pozitivní. Ale to je, myslím, vlastní většině Francouzů, jsou k ní vedeni a v ní vychováváni. Koneckonců, máme ministerstvo kultury, což neměly vždy všechny země. Máme řadu kulturních institucí, kultuře se všude věnuje značná pozornost. Takže je jen přirozené, že i v mém případě tvoří integrální součást mého života. Literatura, historie, různé druhy hudby.

A co z toho je vám nejbližší? Víte, je to tak trochu jako s vínem (a víno je také součástí kultury). Jsou specialisté, kteří vám řeknou, o jakou jde odrůdu, odkud pochází, jaký ročník. To já ne, i když víno piji často. Mým hlavním cílem není vědět a starat se o všechny tyto údaje. Já se chci prostě napít dobrého vína. Vína, které mně chutná a vám třeba nikoli. To samé s kulturou. Jsou věci, které mě osloví a jdu se na ně podívat. Jiné mě nechají chladným, a tak nemám potřebu je vyhledávat. Některé akce navštívím a vím, že už o nich nebudu chtít slyšet.

Jak je to třeba s tou hudbou? Mám rád různé druhy hudby, i hudbu klasickou a operu. Líbí se mi hudba středověku. Řekl bych od středověku do 19. století. 20. století už méně. A příliš mě neoslovuje hudba současná, zdá se mi poněkud chudá.

Takže po velmi dlouhém dni plném pracovních povinností, co si poslechnete? Možná vás zklamu, ale já moc hudbu neposlouchám. Tedy tak, abych si doma pustil CD s operou, usadil se v křesle, zavřel oči a naslouchal. Vždy dělám ještě něco k tomu, třeba čtu. Na druhou stranu velmi často za hudbou vyrážím ven. Tady v Praze chodím na koncerty, do opery, a to několikrát týdně. Včera jsem byl na koncertě v Plzni, zítra jdu do Obecního domu. Je pro mě o mnoho větším požitkem slyšet hudbu nezprostředkovaně, přímo v tom okamžiku, kdy se rodí na pódiu, sdílím ji s ostatními.

V Čechách jste už šest let. Pamatujete si ještě, jaké byly vaše první pocity, když jste sem přišel? Co vás na Češích zaujalo - ať už v pozitivním či negativním smyslu? Úplně první dojem byl, že jsem se najednou ocitl v zemi obrů, kde mají všichni muži přes 180 a ženy rovných 180 centimetrů. Obrů, kteří se v týdnu oblékají jako bankéři nebo úředníci a o víkendu jako rybáři nebo lovci. Všiml jsem si množství krásných žen, samozřejmě. Lidé se mi ale zdáli dost vážní, málo radostní. Každopádně to byl kulturní šok.

Kulturní šok, až tak? Ano, myslím, že mezi Francouzi a Čechy je víc rozdílů než třeba mezi Francouzi a Američany nebo mezi Čechy a Němci. Jsme absolutně rozdílní.

V které oblasti, můžete to blíže specifikovat? Ve všech oblastech. Uvažujeme jinak. To není můj výmysl, to je předmětem vědeckých studií. Například když je nějaký problém, který je potřeba řešit, Čech se snaží najít nebo zavést všeobecné pravidlo, podle kterého jednat. Mám-li problém a není-li dané pravidlo, musím ho nejdřív vytvořit. Zatímco Francouz pravidla nevytváří, z 80 % už jsou vytvořena a těch zbývajících 20 % vyřeší lidé nějak sami. Pro Francouze to, co není výslovně zakázáno, je dovoleno. V Čechách, pokud to není výslovně nařízeno nebo povoleno, je to zakázáno. To je přesně opačné uvažování. Češi jsou velmi techničtí. Ale zdá se mi, že tu chybí vzájemná důvěra. Řeknu vám, že zpočátku, když jsem byl v Komerční bance, to byl často problém, dokonce jsem navštěvoval kurzy a učil se chápat české myšlení.

A máme podle vás něco společného? Možná jistý druh nacionalismu, ovšem v dobrém smyslu slova. Snad i určitou formu xenofobie, kterou považuji za naši společnou vadu. Společná je nám i hrdost na bohatství minulosti, bohužel mnohdy zmítané nepřízní osudu. Kromě toho, jak Francouzi tak Češi se považují za odlišné od ostatních národů.

Změnily se nějak vaše první dojmy z Čechů, nebo se naopak potvrzují a upevňují? V zásadních otázkách mám stále stejný názor. Ale ta problematika je samozřejmě komplexnější. V každém případě považuji Českou republiku za jakýsi zázrak. Přes všechny útrapy a problémy ve vaší historii jste si dokázali uchovat svou národní identitu, svůj jazyk... Setkal jsem se s názory, že Češi nejsou tak hrdí jako třeba Poláci, Maďaři. Že jsou klidnější, méně protestují. Já si myslím, že to není pravda. Podle mě jsou Češi velmi vitální a od základu rebelové. A takové rebely já mám rád. Podívejte se třeba na hudbu - to rebelství prokázali mnozí skladatelé, skuteční národní hrdinové: Janáček, Dvořák, Martinů... Ti vyjádřili národní touhy ve svém díle.

Výborně, a jsme u hudby. Kdysi se o nás říkalo "co Čech, to muzikant". Já bych to viděl tak, že 50 % jsou muzikanti a 50 % je těch, co je poslouchají.

Kdo je podle vás největším symbolem české kultury? Pro mě je to asi Dvořák, který nejvíce zosobňuje českou duši. A Janáček. No a pak je tu ono známé klišé, Kafka. I on vystihuje českou duši. Škoda, že psal německy... (smích)

Takže kdybyste měl svému francouzskému příteli doporučit jednu českou knihu, jednu kompozici a řekněme... film? S filmem je to těžší, jsem tu odkázán na anglické titulky. Ale je tu jeden režisér, který mě zaujal, a to Jiří Menzel. Jeho filmy jsou skutečně originální. Co se týče spisovatelů, objevil jsem jednu malou knížku Karla Čapka, která je nesmírně vtipná - Zahradníkův rok. Koupil jsem ji už asi třem přátelům. Je skvělá pro všechny zahrádkáře, nejen české, a zároveň úžasně vystihuje českou povahu, zejména její humor je specificky český. A hudební dílo? To je velmi těžké... Osobně mám nesmírně rád Mou vlast. Slyšel jsem ji jednou v Rudolfinu a ten příval emocí... měl jsem slzy na krajíčku.

Jaký je váš nejčerstvější kulturní zážitek? Včera jsem byl na koncertě v Plzni. Spojení filharmonického orchestru, souboru Hradišťan, skupiny bicích nástrojů, čtyřručního klavíru, altajského souboru... To bylo něco mimořádného, úchvatného. Cílem toho večera bylo ukázat, že dialog mezi naprosto odlišnými kulturami je skrze hudbu možný. Mohu vám říci, že takový příliv emocí a prožitků jsem ve Francii nikdy nenašel. Nacházím u vás skutečné skvosty. Pravdou je, že mám štěstí: díky tomu, že Modrá pyramida a převážně Komerční banka sponzorují řadu projektů, mám možnost chodit na mnoho koncertů, akcí, často na premiéry do opery.

A kterápak je vaše oblíbená opera? Z českých mám rád Rusalku. Ta je fantastická. Už ten nápad: hlavní postava téměř dva akty mlčí, to je geniální! Viděl jsem i Dvořákova Dimitrije, ale ten už mě oslovil méně. Mám rád italskou a ruskou operu, méně už německou. Z francouzské jak co. Carmen jsem viděl mnohokrát, pokaždé s jinou mezzosopranistkou. Ale co jsem se naučil až tady, to je mít rád balet. Ten jsem objevil u vás. Vlastně i na koncerty a do opery jsem ve velké míře začal chodit až tady.

Takže se dá říci, že to byla Praha, která vás naučila mít rád klasickou hudbu? Je to tak. Předtím jsem trochu poslouchal operu, ale další klasickou hudbu ne. V autě jsem neměl jediné CD s klasikou. Teď tam jiné kompakty než s klasickou hudbou nenajdete. A kdybyste si promluvila s mou ženou, řekne vám totéž o sobě. Faktem je, že Praha nám otevřela možnosti. Taky jsem měl štěstí, že jsem se záhy seznámil a spřátelil se skvělým klavíristou Radoslavem Kvapilem. Když jsem ho viděl poprvé hrát, měl jsem pocit, že se jeho prsty nad klaviaturou míhají jako motýlci, jakoby se jí ani nedotýkal... Jeli jsme pak spolu do Žďáru nad Sázavou, vzal mě do Muzea klavíru. Pak Komerční banka podpořila i malý folklórní festival, který pořádal na Vysočině. Bylo to na jaře, na půvabném místě hned u lesa, všichni hráli, zpívali, tančili... Pro takového bankéře jako jsem já to byl až surrealistický výjev.

Také jsem se seznámil s manažerkou Alenou Nachtigalovou a dohodli jsme se na spolupráci. Najednou bylo období, kdy jsem dostával několik kulturních pozvánek týdně a denně jsem řešil, kam půjdu tentokrát. Tehdy jsem třeba byl každé úterý na koncertě v Obecním domě, což bylo příjemné i proto, že Komerční banka sídlí hned vedle (smích) . Poznal jsem osobně i řadu předních umělců, například Serge Bauda.

Komerční banka respektive Modrá pyramida podporuje řadu kulturních projektů, což v našich podmínkách není zas tak běžné, třeba sport je pro sponzory mnohem přitažlivější oblastí. Proč vy jste se rozhodli věnovat velkou podporu právě kultuře? Nutno říci, že Modrá pyramida stála (ještě před mým příchodem do Čech) už od počátku při zrodu Mezinárodního hudebního festivalu 13 měst Concentus Moraviae, byla jeho vůbec prvním sponzorem! Pak přišly úspěšné České sny. Ve skupině Société Générale také existuje projekt na podporu mladých umělců, hudebníků, skladatelů i dirigentů. Podpora kultury je tedy součástí filozofie podniku. Ze sportu sponzorujeme rugby, trochu golf, ale velkou pozornost věnujeme právě hudbě. Chceme-li nějak vyjádřit, že nejsme francouzská banka, ale česká banka, hledáme spojení s vaší národní kulturou. S českým charakterem. Proto se KB rozhodla spojit s něčím tak emblematickým jako je třeba Národní divadlo. Samozřejmě budeme jen rádi, když si kulturně orientovaní lidé řeknou: "Aha, tak Modrá pyramida sponzoruje tento koncert, toto divadlo, tento orchestr... to je sympatické, k nim asi půjdu..." (smích)

Mohl byste pro nás, laiky, trochu vysvětlit, jak takové partnerství funguje? Zdá se mi, že v Čechách je to často vnímáno tak, že "já vám dám peníze, vy mi vyvěsíte logo a hotovo". Tak takhle ne. Často říkám, že jde o partnerství, ne jen sponzorství. Je to závazek celého podniku, nejen jeho šéfa, ale i zaměstnanců. A to se netýká jen hudby: jsme například partnerem Modrého klíče, což je projekt na podporu mentálně postižených dětí i dospělých. Není to tak, že jim jen dáme peníze. Neděláme charitu. Chci, aby věděli, jak to u nás v podniku vypadá, jak a kde pracujeme, kdo jsme. A my zase chodíme za nimi, podívat se, jak se jim daří, jestli jsme něčemu pomohli a podobně. Jde nám o skutečné propojení. A tak to má být i v kulturní oblasti.

Modrá pyramida má slogan "Na rodině nám záleží". Uplatňujete ho i prakticky? Ano, samozřejmě, tak by to přece mělo být. Proto, doufejme, budeme od příští sezony mimo jiné partnery vynikajícího projektu Pražské komorní filharmonie, koncertního cyklu, který přivádí k hudbě děti i celé rodiny. Také chceme podpořit dětský hudební klub Notička PKF. Jestliže chceme být bankou pro rodinu, musí to být doopravdy. Jinak bychom nemohli mít důvěru lidí.

Jaké další konkrétní projekty podpoříte? Jsme hlavním partnerem ostravského galakoncertu skvělého tenoristy Josepha Calleji a sopranistky Tatjany Lisnic. Chtěl jsem, aby to byla skutečná událost a myslím, že pro Ostravu bezpochyby bude. Samozřejmě, pokud bychom pozvali Calleju do Prahy, bude to rovněž skvělé, ale Praha je plná takových událostí, zatímco v Ostravě budeme o mnoho viditelnější. A navíc, proč by měla mít Praha kulturní monopol? Ostrava a celý region se stále vzmáhá, pracuje na sobě, zaslouží si to.

V kulturním prostředí se pohybujete velmi často. Myslím, že málokdo u nás chodí na koncerty 3 - 4x týdně jako vy. Máte své oblíbené interprety? Po technické stránce mě velmi zaujala Magdalena Kožená, i když se mi zdá příliš vážná, naprosto jiný temperament je třeba Natalie Dessay, která mě nadchla. Renée Fleming je vynikající...

Takže hlavně sopranistky? Slyšel jsem tu i světoznámé tenoristy, ale asi zrovna neměli svůj den... (smích) Sleduji i dirigenty, mám velmi rád způsob dirigování Serge Bauda. Je v tom jistá elegance a zároveň střídmost. Některé dirigentské hvězdy totiž až příliš zastiňují orchestr, což mi nevyhovuje.

Jaký je podle vás ideálně strávený kulturní večer v Praze? Nedávno jsem jeden takový prožil. Byli jsme s přáteli na nějakém nádherném, opravdu úchvatném koncertě v Obecním domě, a když jsme vyšli, hráli na ulici před Komerční bankou dva mladí houslisté. Byli to evidentně nějací studenti konzervatoře, protože hráli skutečně výborně, skvostně.

A navíc před "vaší" Komerční bankou... (Smích) Ano, co si přát víc? Z jednoho hudebního světa do druhého. Bylo to zcela nadreálné. Nu a pak jsme šli do malé restaurace v Jakubské ulici, kterou vlastní

slovenští manželé hovořící skvěle francouzsky. V restauraci jsme byli jen my čtyři a jeden pianista. Hrál nám nádherné melodie, árie z Cikánského barona a další... až do jedné do rána.

Zkrátka to vypadá, že Praha je opravdu městem hudby, že? S tím souhlasím. Víte, bydlím kousek od Pražského hradu, na Malé Straně. Když večer s manželkou procházíme jejími uličkami za takového toho žlutého světla z luceren, člověk by se vůbec nedivil, kdyby potkal Mozarta. Je to až neuvěřitelné. Je tu tolik možností a skvělých příležitostí. O to těžší je pak ovšem vybírat si a různá pozvání odmítat.

Kam byste, pane Légere, nakonec pozval čtenáře HARMONIE? Určitě na Concentus Moravie, to je vynikající festival. Ale skvělou kvalitu má všechno, co podporujeme... (smích) Takže samozřejmě i koncert Josepha Calleji a Tatjany Lisnic v Ostravě 18. června, taková akce se nepodaří každý rok. To, co se mi líbí na konceptu Concentu Moraviae, je fakt, že nabízí špičkovou uměleckou kvalitu, žánrovou různorodost, a to v různých prostředích několika měst po dobu šesti týdnů, od konce května do začátku července. Má potenciál oslovit široké publikum, a o to jde.

Až se jednou vrátíte natrvalo do Francie, jak budete vzpomínat na Českou republiku, na Prahu? Jaké suvenýry si uchováte? Nikdy jsem nebyl typ, který něco sbírá, ale tady u vás jsem začal sbírat cínové vojáčky. Navštívil jsem všechny vaše hrady a zámky, opravdu dlouhou řadu pamětihodností. Poznal jsem tolik zajímavých osobností, umělců. A také aristokratů. Když vyprávějí své rodinné historky, je to vlastně pravá historie! Je toho opravdu hodně, těžko říci... Až se vrátím do Francie, Praha pro mě bude hudba, architektura, zkrátka kultura, ale samozřejmě také moje práce. A na co jsem tak trochu hrdý, to je fakt, že jsem mohl dokázat, že i když jsme velmi rozdílní, můžeme společně pracovat. A uspět.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.