čtvrtek, 6. srpen 2015

Khatia Buniatishvili: Gruzínka s křehkou duší a ocelovými prsty

Napsal(a) 

Khatia Buniatishvili, foto Esther Hasse Khatia Buniatishvilifoto: Esther Hasse

První věta, kterou jsem v telefonickém rozho­voru, na základě něhož vznikl tento rozhovor s Khatiou Buniatishvili, prohodil, nebyla otázka, ale gratulace. Den před tím totiž gruzínská pianistka oslavila své osmadvacáté narozeniny. Narodila se v hlavním městě Tbilisi o letním slunovratu, 21. června 1987, a jejího mimořádného, brzy rozpoznaného hudebního talentu se ujala, stejně jako v případě její o rok starší sestry Gvantsy, jejich matka, sama erudovaná a vášnivá muzikantka. Právě v oněch letech během velké revoluční vlny se i Gruzie přiřadila ke státům, které vyhlásily svou nezávislost, dokonce zpočátku vystoupila i ze Společenství. To byly Khatie něco přes čtyři roky. Dějiny nezávislé Gruzie jsou tedy přibližně totožné s dějinami jejího života. Současná politická realita ovlivňuje citelně její život, samozřejmě i umělecký. Jako přesvědčená gruzínská vlastenka odmítá důsledně všechna pozvání ke koncertům v putinovském Rusku, přestože se jen hrnou, v poslední době se vzrůstající frekvencí tak, jak její renomé rychle stoupá. Ruština přirozeně díky sovětskému dědictví patří k jazykům, jimiž Khatia Buniatishvili plynně hovoří – je jich celkem pět a měl jsem možnost si ověřit, že stupeň jejich ovládnutí je skutečně mimořádný, i mezi zcestovalými hudebníky. Vedle němčiny a samozřejmé angličtiny zvládla díky již pětiletému pobytu v Paříži i francouzštinu, tu možná vůbec nejlíp. Přesto na otázku, jakou řečí by volala o pomoc, kdyby se topila, odpovídá, že i ve francouzském rybníku by stále volala: ! Její původní gruzínské křestní jméno nemá s Káťou nic společného, zatímco příjmení správně vyslovíme s výrazným přízvukem na třetí slabice. (Pokud jde o ortografii, již jsem rezignoval, a přestože máme stále platnou českou transkripci, používám zde anglický tvar, ve kterém si její jméno razí cestu ke světové slávě.)

Už jsme si notnou chvíli spolu povídali, ale při každé druhé otázce jsme zakopávali o tvrdou politickou realitu. Gruzie dneška má daleko do poklidné, stabilizované země, do níž je radost se po dlouhých cestách vracet. Přesto má první otázka zní:

S jakými pocity se navracíte domů, ke své rodině, tedy máte-li vůbec na takové ná­vra­ty čas? Máte pravdu, je to někdy těžké. Žiji nastálo v Paříži a hodně cestuji po Evro­pě...

A Gruzie je trochu z ruky, že? Vždyť se ani dodnes neví, je-li to ještě Evropa nebo už Asie. V tom by problém nebyl. Vracím se prostě domů. S pocitem, že bych to chtěla dělat častěji. Ke své rodině, ke své matce, která nám oběma, mně i Gvantse, dala nesmírně mnoho.

Tomuto tématu jste zasvětila své poslední album, nazvané Motherland. Ten výběr skladeb je asi hodně soukromý a autobiografický, že? Ano, jsou to mé privátní asociace spojené s mou zemí, ale i s mou matkou, které je album dedikováno. Je tam velmi široký stylový záběr sahající od Scarlattiho a Bacha přes Brahmse, Liszta, Dvořáka, až po Ligetiho nebo našeho gruzínského skladatele Giya Kancheliho. Mám ráda kontrasty. Ale jsou to samé spíš drobné, lyrické věci.

Přiznám se, že mne dramaturgie disku překvapila svou až trochu hýřivou pestrostí a kaleidoskopičností. Ale věřím, že posluchač si tam nějaké spojnice nalezne. Samozřejmě že je to velmi subjektivní. Ale právě o to mi šlo. Dát svému posluchači trochu nahlédnout do své duše. Už jsem přece jen trochu slavná a mám své publikum, které, věřím, že právě tohle na mně zajímá. Nakonec, velký ohlas tohoto alba by tomu nasvědčoval.

Jsou tam jistě i zážitky z vašeho dětství. Jaké bylo? A lze v tom, co hrajete, ale i v tom, jak to hrajete, objevit nějakou konkrétní vzpomínku, zážitek nebo jen letmou impresi? My jsme obě měly dětství přímo nabité zážitky. Ale konkrétní vzpomínku? Ne, to nemohu říci. Naše matka velmi dbala o to, abychom neustále něco dělaly, něčím se zabývaly, abychom prostě nemohly jen tak lelkovat. Byly to ovšem všechno především zážitky vnitřní. Četba Shakespeara, Puškina, Čechova, poslech hudby, a nejen klavírní. A já jsem se nikdy ani trochu nenudila, i když se vlastně kolem mne nic zvláštního nedělo a já jen ležela v knihách. Moje imaginace je toho druhu, že je pro mne důležitější to, co se děje uvnitř v mé hlavě než to, co se děje ve vnějším světě.

To, co říkáte, se mi hodně líbí. A je to asi předpoklad velkého umění, ta vnitřní bohatost. I když poslední věta by mohla vážně zajímat i jisté specialisty... (smích) No, možná mají blázni a kumštýři opravdu něco společného.

Něco je asi dáno objevovat jen dětem, bláznům či básníkům. Tak mne napadá, že pokud jste poeticky se svou bezmála jednovaječnou sestrou na stejné vlně, tak si musíte při čtyřruční hře velmi rozumět. To ano, ale my jsme obě hodně odlišné osobnosti. V uměleckých otázkách máme ovšem více méně podobný vkus. U piana nás napadají stejné věci ve stejnou chvíli, vždyť jsme je studovaly společně a velmi brzy začaly s domácím muzicírováním. Dodnes s ní moc ráda hraji, čtyřručně i na dvě piana. Jsme si stále velmi blízké, společné dětství, to je společný základ na celý život.

Khatia Buniatishvili, foto Esther Hasse Khatia Buniatishvilifoto: Esther Hasse

Vraťme se tedy ještě do oněch dnů. Nejprve jste, pokud vím, měla hrát na housle, ale rozhodla jste se pro piano. Co vás k tomu vedlo? Lákalo mne to velké množství klapek. A že tam je tón už hotový, předem daný.

Vy s vaším sluchem jste se bála, že budete hrát na housle falešně? To ne, sluch mám velmi jemný, ale, když přemýšlím o vaší otázce a vracím se do dětských let, musím říci, že to byla ta záplava těch bílých a černých klapek, se kterými se dalo dělat tolik věcí. A prsty mi po nich běhaly samy. Přišlo mi to zábavnější než čtyři struny houslí a taky jsem se od počátku snadno učila. Šlo mi to do prstů hned a nějak samozřejmě.

To vám asi zůstalo dodnes? Ano, dodnes mi velmi pomáhá, že jsem „fast learner“. Lisztův první koncert jsem se pro vystoupení s Vladimirem Ashkenazym naučila za dva dny. Druhý Rachmaninovův za deset a třetí za čtrnáct dní.

Jak tedy studujete nová díla? Nevadí vám, jako velmi senzitivní bytosti, celý ten v podstatě racionální proces? Naopak, já tuto, jak říkáte racionální, práci přímo miluji. Baví mě, když jako sochař vytvářím celkové tvary skladby, sama, bez jediného posluchače, jen se svým klavírem. A s hudbou, kterou studuji. Samozřejmě, při této technické práci mi nejde o pilování techniky ve smyslu virtuozity, ale spíš o modelování celé stavby, o vytváření kontrastních ploch.

Váš génius a snad i guru, Franz Liszt, řekl, že „...nejde o cvičení techniky, ale o techniku cvičení“. Co vás na této osobnosti nejvíce přitahuje? Je to právě jeho mimořádný cit pro kontrast jako formativní prvek? Vaše pojetí Sonáty h moll by tomu v mnohém nasvědčovalo. Ano, Liszt je můj autor, odedávna. Byla to láska na první pohled. Jistě, je to rozmanitost výrazu, které Sonáta přináší, co mne fascinuje, ale já hrozně ráda věci také sjednocuji, a tady Sonáta přináší obrovskou výzvu. Jde o to, celou tu nesmírnou rozmanitost uvést v nějakou harmonii. Je to názvem sice Sonáta, zcela unikátní jednovětá kompozice, ale na klasickou sonátu můžeme zcela zapomenout.

Možná ne zcela, protože základy sonátové formy tu pořád tušíme, i když jsou redukovány opravdu jen na základní pilíře stavby. Ale sonátová forma je ten nejflexibilnější koncept, který evropská hudba vymyslela, takže „stráví“ i Lisztův monotematismus. A máte pravdu, že ta jednota v rozmanitosti, ustavená už jím, je obrovská výzva pro interpreta. Těch různých nálad, faset, temp, polyfonních faktur i hudebních postav! A mě nesmírně baví i naplňuje představa, že musím toto vše uvést v nějaký harmonický celek. Stvořit jednolitou stavbu. Víte, hraji tu Sonátu od svých patnácti let a pořád mě vzrušuje, že musím přijít na pódium a pokusit se vystavět zde – před lidmi, pro něž hraji, ale na něž v tu chvíli musím zapomenout – obrovský monolit, složený z tolika dramatických kontrastů. Láká mne právě ta spiritualita úkolu a možnost předvést své dramaturgické schopnosti na něčem tak těžkém i čistě pianisticky.

Naštěstí Liszt byl geniální klavírní stylista. Ano, ano, hraje se to báječně, ale přece jen je ta půlhodinka na pódiu dost těžká...

Khatia Buniatishvili, foto Esther Hasse Khatia Buniatishvilifoto: Esther Hasse
... myslím jedna z nejtěžších, jež mohou pianistu potkat. Přesto začínám chápat, proč jste si právě Liszta vybrala pro své první profilové album. Lisztův jazyk je mi nějak samozřejmě blízký, i ty nejtěžší pasáže mi jdou samy do prstů, zřejmě proto, že jsem s ním od mládí sžitá. Je to prostě můj autor. Rozumí dokonale pianistovým potřebám a vychází jim vstříc, i když ho přitom nijak nešetří. A to nemluvím o jeho novátorství směřujícím na konci života až někam k impresionismu, k dodekafonii a atonalitě. Nebo o Lisztovi jako objeviteli nových forem, programové symfonické básně a dalších inovací. Proto jsem do alba zahrnula i jeho pozdní skladbu La lugubre gondola č. 2, která to úžasně dokumentuje. Pro mne je Liszt všestranná, široce založená osobnost, jež v sobě spojuje všechny možné stránky a jež mne fascinuje i svými protiklady, a jsem mu vděčná, že mi umožňuje „prezentovat v jednotě všechny rozmanité aspekty mé duše“...

... jak jste si zvolila jako krásné motto svého lisztovského alba. Ale abych také trochu provokoval, začínám už rozumět i tomu, proč třeba Beethoven – věřím, že zatím – vaším autorem není. Myslíte, že se někdy pustíte do jeho sonát? Do hudby tvůrce, jenž na pianistovy potřeby nemyslí, ani co by se za nehet vešlo? Ale já Beethovena hraji...

Ano, Mondšajnku a jeden koncert, nevím přesně, který. Co kdybyste příštích dvacet let věnovala nastudování a integrální nahrávce jeho sonát? Možná by stačilo jen deset let, když jste „fast learner“? Ovšem Friedricha Guldu, který tvrdil, že mu k nastudování 32 sonát stačily pouhé tři měsíce, asi nepřetrumfnete. Já mu to ostatně nikdy nevěřil. No, máte pravdu, že mým kmenovým autorem Beethoven zrovna není. Ale já nerada plánuji, takže integrální nahrávka... opravdu nevím. Možná se k tomu jednou dopracuji. Zatím hraji prostě to, co se mi líbí. A nemyslím si, že velikost hudebníka dělá to, co všechno, a nejlépe integrálně, hraje a nahrává, jenom proto, aby uspokojil potřeby akademiků a kritiků. Život je příliš krátký na vyčerpávající integrální nahrávky. Já chci hrát hudbu, která mi něco říká a skrze kterou mohu já říci něco lidem o sobě.

Můžete to trochu rozvést? Kteří autoři vám něco říkají? V mládí jsem zbožňovala Schumanna, ale i Schuberta a Brahmse. Poslouchám hodně zralého Mozarta, pozdní opery, i když ho tolik zase nehraji, a spoustu barokní muziky, to je opravdu mnoho jmen. Ráda hraji i Skrjabina, a především Rachmaninova, z jeho koncertů hraji pravidelně druhý a třetí, a přidala jsem i rapsodii. Obdivuji se mu nejen jako skladateli, který evokuje ve svých skladbách vedle ruské melodiky i jižnější intonace, ale také jako velkému pianistovi.

Vaše druhé CD z roku 2012 naznačuje, že do seznamu vašich lásek patří i Chopin. Jak asi u pianisty ani jinak být nemůže. Považujete svou interpretaci například Sonáty b moll za definitivní? Nevím, co je definitivní, mně šlo hlavně o to, zbavit Chopina všech možných manýrismů, umělých nánosů a hrát ho se stejnou přirozeností, s jakou plyne říční proud. Proto jsme se také rozhodli pro live snímky, protože to jen tento záměr podporuje. V tom jsem si zcela porozuměla, pokud jde o nahrávku Koncertu f moll, s dirigentem Paavo Järvim. Je to Chopin v emocionálním vkladu spíše střídmější a nevyumělkovaný. Ale je možné, že za pár let budu Chopina cítit jinak.

A jak se vám spolupracuje s dalšími vašimi stálými komorními partnery, Gidonem Kremerem a Renaudem Capuçonem? Obou si velmi vážím jako velkých houslistů, ale srovnávat je nechci. Jsou to zcela odlišné umělecké osobnosti. Gidona si vážím nejen jako umělce, jak jsem ho poznala při práci se souborem Kremerata baltica, ale i pro jeho politické postoje. S Renaudem jsme vydali u firmy Erato velmi úspěšné album houslových sonát, kde hrajeme Francka, Griega a Dvořáka.

Khatia Buniatishvili, foto Esther Hasse Khatia Buniatishvilifoto: Esther Hasse

S Gidonem Kremerem se angažujete i v ožehavých otázkách dnešní ruské politiky. Má se umělec míchat do těchto věcí? Jestliže je situace už tak vážná, pak si myslíme, že hudebníci by měli vystoupit ze svého hájemství a promluvit jiným hlasem, než jak jsou normálně zvyklí. Sdělit jasně své postoje, jestliže jsou přesvědčeni, že se děje něco špatného. A využít k tomuto účelu i své popularity. Hudba není přece jen esteticky uspořádaný sled tónů, seslaný odkudsi shůry, ale stvořena lidmi a pro lidi. A když je třeba, musí promluvit i k tématům, které se jí normálně netýkají.

A nebo naopak mlčet a nehrát, i když vás zvou? Ano, přesně tak! Já nemám nic proti Rusku, miluji ruskou kulturu, literaturu, Dostojevského, Čechova a mám mnoho přátel mezi Rusy. Ale nesouhlasím s agresívní ruskou politikou posledních let. Tohle je můj prostředek, jak svůj postoj jasně sdělit: odmí­tat všechna pozvání vystupovat v ruských městech. V jedenadvacátém století je stále dvacet procent gruzínského území okupováno.

Pojďme raději zpět k estetickým tónovým shlukům. Ty jsou skladatelem nějak zapsány. Svjatoslav Richter, jeden z vašich pianistických idolů (vedle Rachmaninova a Glenna Goulda) prohlásil, že osobní pojetí souvisí se zapomínáním: pianista si zapamatuje noty, ale už ne ostatní výrazová znaménka, zvukový obraz se mu tím mění – a tomu se pak vznešeně říká interpretace. On proto hraje z not. Jak si jako interpret počínáte vy při dekódování notového zápisu? Myslím si, že všechna ta crescenda, ritenuta a subita piana jsou sice důležitá a měl byste je v první fázi studia vnímat a naučit se je, ale později, když už pracujete na svém pojetí tak, jak se vám rodí pod rukama, už nemusejí být pro vás striktně závazná. Ony nejsou to hlavní, jen vás přibližují o trochu více hudbě, jež je za notami. Protože hudební zápis je relativně nepřesný a cokoli, co vám umožní pochopit záměr skladatele, je vítáno. Ten zápis ve své nedokonalosti přímo počítá s tím, že interpret jej dotvoří. Že mu vdechne svou duši, svou představu. A to je to hlavní. V komorní hudbě, kterou provozuji se svými partnery samozřejmě z not, a ne zpaměti jako při sólovém koncertu, jsou pro mne důležitější signály, které ke mně vysílají moji partneři. Musím tedy více poslouchat je a méně číst značky.

Co s vámi udělá, když vyslovím jedno jméno: Martha Argerich? Vyvolá to můj obdiv. Nechci, aby to znělo jako fráze, ale co na ní v prvé řadě obdivuji, je její jedinečnost. Její autentičnost. To, že je úplně jiná než kdokoli jiný. Přirozená, a přece nenapodobitelná. Proto se ji ani nesnažím napodobovat. Tedy u klavíru. Jinak, jako člověk, je můj vzor, v mnoha věcech. Ve skromnosti, v laskavosti. Ale jako pianistka jsem někdo jiný.

Ale jedno máte společné lásku ke komorní hudbě. Martha Argerich zanechala sólové koncertní činnosti překvapivě brzo, na počátku osmdesátých let. Od té doby se na pódiu obklopuje kolegy, s nimiž se dělí o radost z muzicírování. Že prý si připadala příliš sama, příliš opuštěná. Vy opakovaně tvrdíte, že piano je pro vás symbolem osamocenosti. A to mně činí jisté starosti... (smích) Nebojte se, nezapíchnu to tak brzy jako ona. Já jsem opravdu jiná. A to, že je klavír pro mne ztělesněním samoty, je dobře. Protože, i když hraju komořinu, přece jen jsem nejradši sama. Nemusím se přít o tempa, o pojetí. Hraji, jak to cítím, podle svého. Komořina je pěkná věc, ale tříští to vaši energii, kterou můžete vydat naplno, jen když hrajete sám za sebe.

Khatia Buniatishvili, foto Esther Hasse Khatia Buniatishvilifoto: Esther Hasse

Já jsem to z vás trochu cítil, když jsem naslouchal vašemu společnému koncertu s Renaudem Capuçonem na Pražském jaru přede dvěma lety. Že tak silná individualita jako vy je předurčena především k sólistické dráze. Co jsme hráli?

Beethovenovu Jarní sonátu, mimo jiné. A ty vaše dvě silné paže, a proti tomu křehký tón Capuçonových houslí, to už byla – vzhledem k trialogické struktuře sonáty, v níž dva ze tří hlasů patří pianu – to už byla skoro přesilovka. Tak vám se to nelíbilo? Ale nějak jsem přeslechla vaši otázku.

Nepřeslechla. Ptala jste se vy... No, moc ne. Do recenze jsem tehdy napsal, že by snad bylo bývalo lepší, kdyby Capuçon zahrál Bartókovu Sonátu (ale pro sólové housle, a ne tu co jste hráli), a vy jste zahrála Lisztovu Sonátu, kterou velmi obdivuji. Ale – abych nezapomněl na otázku – dovolte, abych náš rozhovor zakončil zdánlivě konvenčním, ba povrchním dotazem. Dotazem na to, čím je na koncertech potaženo vaše tělo, tedy na určitých místech. Dotazem na vaše šaty. Copak, nelíbí se vám?

Nějak jsme si v závěru prohodili role, že? Vy se ptáte, já odpovídám... Naopak, líbí, většinou. A jistě všem mužům v sále. Ale nelíbí se mi, že mi tak komplikujete cestu k pochopení, ba vůbec vnímání, vašeho pianistického umění. Ale to není ani v nejmenším mým úmyslem. Rozptylovat vás při poslechu hudby. Naopak si myslím, že šaty vhodně vybrané k určitému stylu či autorovi mohou umělecký zážitek jen umocnit. A o to se snažím a myslím, že přitom nikdy nepřekračuji hranice dobrého vkusu. Ostatně, večerní šaty s hlubokým výstřihem jsou historicky doloženou módou už od pradávna.

Ano, jsou dokonce staršího data než Lisztův vynález klavírního recitálu. Ale vaši teorii ohledně umocňování uměleckých zážitků bohužel nemohu potvrdit. Víte, já jdu na koncert, abych poslouchal hudbu. Dílo autora. Pokud interpret svou příliš excelující virtuozitou odvádí mou pozornost od díla, vadí mi to. Pokud dále odvádí mou pozornost už vůbec od hudby, vadí mi to ještě více. Já hraji pro lidi, jejichž imaginace sahá někam dál než jen k sexu, promiňte. A jsem přesvědčena, že je možno ji dále vhodně stimulovat, třeba zářivě bělostnými brilantními šaty k Ravelovu Kašparu noci...

Nebo temným karmínem k Noches en los jardines de España. Tomu rozumím. Rozumím dramaturgii barev, dokonce snad i o mnoho rafinovanější, a tedy agresivnější dramaturgii křivek... Tak čemu nerozumíte? Já za svou, tak říkajíc, výbavu přece nemůžu. A vy nemůžete chtít, aby...

... aby krásná žena svou krásu zakrývala? To jste měla na mysli? To jste řekl vy.

Čemu nerozumím? Že tak štědře obdarovaná pianistka, jež může na své umění strhnout pozornost výhradně svým pianismem, sahá k tak nefér prostředkům. Snad proto ještě jednu otázku. Čím je vám hudba? Když naslouchám hudbě nebo ji mám v sobě, koncentruje se ve mně plynutí času a emocí k jakémusi citovému bodu varu. Všechno pozitivní se ve mně zahušťuje, a to ze mne dělá lepšího člověka. Doufám. Věřím, že je v moci harmonie a tajemných sil hudby učinit člověka lepším.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.