Když se Rudolfinum promění v dětský vesmír

Když se Dvořákova síň pražského Rudolfina promění ve vesmír, můžete pozorovat i přistání dvou skřítků na Měsíci. Ale nejen to. Šíma a Lupi ve Dvořákově síni taky cestovali do snu, uspořádali olympijské hry, postavili město, propašovali se v maskách sluhů na zámeckou hostinu a ochutnávali vybrané delikatesy z barev a zvuků. Když se moc začetli do pohádkové knížky, potkali meluzínu, malé labutě i žabáka a objevovali kouzlo proměn hudební atmosféry.

Jisté je, že fantazie a rozlet autorské dvojici Veronika Poldauf Riedlbauchová a Šárka Krejčí, které před dvěma lety převzaly od Vladimíra Jopka sérii úspěšných dětských koncertů PKF – Prague Philharmonia v Rudolfinu, včetně skřítků, nechybí. Připojily se tak k průkopnické tvorbě PKF – Prague Philharmonia pro děti. Veronika Poldauf Riedlbauchová je profesí divadelní a operní režisérka, která se navíc téměř dvacet let věnuje pedagogické činnosti. Šárka Krejčí píše písničky, scénáře a vystudovala hudební vědu. Obě je spojuje láska k hudbě a k dětské tvorbě.

Veroniko, vaší doménou je především divadlo. Jak se liší koncept edukačně-divadelního koncertu a divadelního představení? VR: Ten rozdíl je značný. U koncertních pořadů jsou téma a příběh úzce svázány s hudební dramaturgií a s edukačním záměrem. Také forma je jiná. Na pódiu sedí orchestr a hercům zbývá malý prostor pro akci, máte omezenější technické prostředky i čas na zkoušení. V divadle je k dispozici celé jeviště, jevištní technologie, velká scénografie, světla ad. Právě proto je nutné nedělat z koncertu divadlo, ale vědomě se držet koncertní formy a její hranice posouvat divadelními prostředky. Na koncertech PKF je skvělé, že hráči jsou ochotní podstupovat tuto hru a aktivně se zapojovat. S orchestrem lze tudíž pracovat jako s další divadelní složkou.

Držíte se nějakého pravidla? VR: Nepodceňovat dětské publikum – to je naprosto zásadní pravidlo a klíč ke každému úspěšnému představení pro děti. Slavný režisér Josef Krofta říkal, že nejhorší, co můžete v dětském představení udělat, je být polopatičtí. K dětem se musí přistupovat stejně zodpovědně jako k dospělým. Vnímají obrovské množství metafor, často daleko rychleji než publikum dospělé. Jsou schopny rychle pochopit a přijmout určitý kód, pokud je jasně definovaný a srozumitelný. A jsou „nebezpečné“ v tom, že vám všechno tak zvaně nespolknou. Protože jsou přímočaré a spontánní, daleko rychleji objeví faleš nebo když představení nefunguje. ŠK: Mně se při psaní osvědčilo pravidlo psát tak, aby to bavilo mě. Ve výsledku to znamená, že se většinou pobaví jak dětský, tak dospělý divák, a to je, myslím, ideální. Není nutné, aby dítě pochytilo za každou cenu všechny informace. Důležité je, aby v něm zůstal pocit, že klasická hudba je zábava.


Hudba, edukace a příběh – to jsou základní stavební kameny, které musíme neustále propojovat.“


Mluvíte o zábavě. Jak ale propojit zábavu s edukací? ŠK: U dětí dobře funguje, když se do představení zapojí aktivně, když se stanou jeho součástí. Snažíme se, aby během představení vždy sledovaly nějaký konkrétní hudební prvek, který bývá propojený s určitou mimohudební představou v rámci příběhu, např. když Šíma šije pro Lupi šaty ze tří různých látek, tak děti aktivně sledují nástupy jednotlivých hudebních nástrojů, které jsou s konkrétními látkami spojené apod.

Klíčem úspěšného edukačního představení je tedy podle vás interakce? VR: U každého představení si děláme přesnou strukturu, díky které hlídáme celkovou pestrost pořadu, a to z hlediska edukačního, hudebně-dramaturgického i divadelně-situačního. Hudba, edukace a příběh – to jsou základní stavební kameny, které musíme neustále propojovat, ale zároveň také sledovat vyváženost jednotlivých složek.

Veronika Poldauf Riedelbauchová

Má i interaktivita své limity? ŠK: Je velmi důležité najít správnou míru. V loňské sezoně jsme v rámci hudební olympiády vymyslely, že děti budou společně se Šímou předvádět jízdu na koni. Ale hned na prvním školním koncertě bylo publikum natolik akční, že dusot koňských kopyt téměř přehlušil celou hudební ukázku. To nezjistíte, dokud „koně nevypustíte“. Na dalších koncertech jsme tedy děti vyzývaly už jen k „jízdě“ vsedě, a to zafungovalo dobře.

Pozměnily jste nějak koncept zmiňovaného Vladimíra Jopka? ŠK: Výrazný posun vnímáme v tom, že se do každého dílu snažíme dostat konkrétní příběh, což vede k větší propracovanosti hlavních hrdinů. Nejde nám tedy pouze o spojení kratších epizod do určitého tématu, ale o skutečný příběh, který má svůj začátek, konflikt i ucelenou pointu. V tomto smyslu se koncept víc přiblížil divadlu.

Píšete scénáře ve verších. Co vás k tomu vedlo? VR: Myslím, že to děti hodně vnímají. Verš je v podstatě tempo-rytmická záležitost, stejně jako hudba, což jim dává možnost lepší orientace v textu i v příběhu. Děti vyrůstají na říkadlech, písničkách. Pro tento věk je to určitě výborný způsob komunikace.

 Šárka Krejčí

Jak v rámci tohoto procesu kombinujete zkušenosti pedagoga a profesi umělce? VR: Pro tento typ pořadu je kombinace umělce a pedagoga obrovskou výhodou, či vlastně nutností. Je nezbytné být kreativní, mít literární vlohy, rozumět hudbě a umět postavit divadelní situaci. Pedagogika je disciplína sama o sobě a ne každý, kdo je specialista ve svém oboru, je automaticky také dobrý učitel – tj. ví nejen „co“ předat, ale také „jak“ to předat. Když se bavíme o edukačních koncertech, musíte jednoznačně propojit obě tyto kvality.

Myslíte, že dětský divák se nějak posouvá? Například vlivem sociálních sítí. VR: Moderní média nám umožňují zprostředkovat ledasco, pořád si ale myslím, že v takto raném věku mají děti dostatečně velkou fantazii, aby si dokázaly představit čerta v knoflíkové dírce, aniž by ho musely opravdu vidět. Děti se sice s technologiemi potkávají už v útlém věku a velmi rychle je vstřebávají, ale když jim dáte kód, dokážou zapojit svůj vlastní vnitřní svět a přistoupit na jinou hru. Naštěstí!


Mou touhou je obsáhnout určité téma co nejjednoduššími prostředky.“


Na vašich představeních se mi líbí, že dokážete pracovat se zcela běžnými objekty a rozehrát je do mnoha zábavných etud. Například díl s papírovými krabicemi. VR: Mě osobně fascinuje minimalismus. Mou touhou je obsáhnout určité téma co nejjednoduššími prostředky.

Jak jste se vlastně dostaly k tvorbě pro děti? ŠK: Tak nějak přirozeně. Dlouhodobě se věnuji psaní písní a od té doby, co mám vlastní děti, se i moje tvorba ubírá víc tímto směrem. Navíc mě vždy lákaly formáty, kde se nějakým způsobem propojovala hudba s textem. Proto mne nabídka PKF zaujala. Psát pro dětského diváka, který je hravý a spontánní, to je radost. A zároveň mě naplňuje pocit, že můžeme dětem zábavnou formou otvírat dveře do světa hudby, který je pro mě tak obohacující. VR: Myslím, že Šárka je absolutní prototyp scénáristy dětských pořadů! Píše básničky, písničky, baví ji to. Děti jsou opravdu velmi spontánní, nic neočekávají, pouze věci přijímají a jsou tak vlastně jedni z nejlepších divadelních kritiků, protože z jejich reakcí naprosto bezpečně poznáte, zda je představení dobré nebo ne. Mě osobně na dětech baví, že jsou nepopsaným listem, který se může vybarvit do neuvěřitelných barev.

Mohou tyto typy pořadů svým způsobem suplovat hudební výchovu na školách? VR: Obklopit děti hudbou ve formě koncertních projektů je stejně potřebné a důležité jako jim dát kvalitní edukaci na školách. Jde navíc o dva zcela jiné přístupy. Koncerty, které například nabízí PKF, mají tu výhodu, že děti zažijí celý proces, musí někam dojít, jsou konfrontováni s určitým prostředím, jde o veřejný koncert. Mluvíme tady o komplexní výchově diváka, od školy až po veřejné akce, která může jít až tak daleko, že děti ovlivní, jakou hudbu začnou mít rády.

 , foto Václav Hodina

Říkáte, že pracovat v páru je výhodou. Jak se vlastně doplňujete? VR: To je jedno z největších tajemství a kumštů v umění. Pracovat ve dvou na jedné věci a dokázat se doplňovat. Proto jsou autorské či režijní dvojice tak výjimečné, protože opravdu málokdy se poštěstí, že na sebe dva lidé slyší. A v našem případě se to vede, protože vůbec nemáme pocit, že bychom si tak zvaně „lezly do zelí“. Každá máme svou roli a svůj díl práce a funguje nám to dohromady. ŠK: Obě máme velmi silný vztah k hudbě, tady cítím naše velké propojení. Já se ráda piplám s detaily v textech, Veronika řeší divadelní stránku. Takže se opravdu krásně doplňujeme. Navíc spoustu věcí cítíme úplně stejně. Často se nám stane, že se jedna nadechne a druhá nahlas řekne připomínku, kterou ta první měla na jazyku. VR: V každé jednotlivé fázi se snažíme dělat věci společně. Společně vždy vybíráme hudbu, hledáme příběh a celkovou koncepci. Šárka pak pracuje přímo na textech, ale já je připomínkuji. Hlavní slovo na zkouškách s herci mám já a zde naopak připomínkuje Šárka. Po celou dobu neustále vedeme dialog a lze opravdu říci, že výsledný tvar je autorskou prací nás obou.

Co vás na dětských koncertech těší nejvíc? VR: Že náš koncept funguje a že takovýto typ pořadu vyprodá dvakrát za sebou Rudolfinum. Myslím, že je to svým způsobem zázrak. Líbí se mi rovněž formát rodinného koncertu a koncept abonmá. To, že rodiny chodí opakovaně i několik let a neskutečně je to baví. A že děti fixují pozitivní zážitek z koncertu, z klasické hudby, který jim snad vydrží až do dospělosti. Velmi také oceňuji, jak se do divadelní složky dokážou zapojit hráči orchestru. To opravdu klobouk dolů. Spolupracují, dělají věci, které by normálně nedělali. Fungují jako herci, přistupujíce na naši hru. To je jedinečné.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější