Je Pražské jaro skutečně světovým festivalem? Taková otázka se každoročně pokládá a odpovídáme na ni většinou výčtem slavných jmen hudebníků, kteří na něm právě letos vystupují. Pokud je mezi nimi Berlínská a Newyorská filharmonie, zdá se odpověď ještě snadnější. Jsou skutečně orchestry, které dovede s úspěchem pozvat jen Pražské jaro. A takový projekt jako letos ve Vysočanské aréně také nikdo jiný produkčně nezvládne. Neradi si někdy připouštíme, že i tyto podniky jsou částečně kompromisem – u Berlínských filharmoniků je škoda, pokud koncert nemá první polovinu; ne že by Mahlerova Šestá sama o sobě nestačila, ale čistě kvůli koncentraci v sále. A podivně neosobní a nekontaktní provedení Mahlera ve Vysočanech nakonec také není ideální akcí, navíc přesně na den stého výročí skladatelova úmrtí. Za minulého režimu se postavil neosobní Palác kultury, za režimu současného palác hokejistů, ve kterém se živé umění prosazuje stejně těžko.
Co se dá říct o orchestrech, neplatilo letos o pěvcích. Zatímco pořadatelka pěveckých recitálů slavila pár dnů po Pražském jaru historický úspěch s pozváním Cecilie Bartoli, Pražské jaro mělo historickou smůlu, když nepřijela Martina Janková, Dawn Upshaw a Thomas Quasthoff. Snad to nikoho neodradí od zvaní pěveckých hvězd, za tyto opravdu není náhrada, nejsme v Salcburku, kde za dvojici Netrebko – Garanča v Pergolesiho Stabat Mater okamžitě pozvali Andrease Scholla a Christinu Schäffer, což by vlastně byla odpovídající dvojice náhradníků i v tomto případě.
Dost často se klade také otázka, jestli Pražské jaro není příliš konzervativní. Svým způsobem opravdu je. Ale na volání po inovacích se má odpovídat prvotřídní kvalitou, nikoli změnou loga a jinak koncipovanou marketingovou kampaní. I to se částečně děje. Na druhou stranu, zvaní hvězd typu Johna Malkoviche, nadto v ne právě vrcholném pseudodivadelním kusu, je projevem určité bezradnosti ve snaze vstoupit do širšího povědomí veřejnosti. A když pak Malkoviche v Praze navíc okradou, ukáže blesková bulvární reklama ihned svou odvrácenou stránku. Ale stejně tak třeba zařazení Vivaldiho Čtvera ročních dob s podezřele neznámým houslistou střední generace Robertem McDuffiem – i zařazení české premiéry Glassova Houslového koncertu v témže večeru takový program neospravedlňuje. Nových skladeb, které dosud neměly českou premiéru, jsou desítky či stovky. Na obchodně zdatnou dvojici neznámého houslisty a pohotového skladatele by nemuselo Pražské jaro naletět.
Letošní novinkou je založení klubu mladých a také snaha pořádat besedy pro publikum. Takových záležitostí by mohlo být daleko víc, festival by hned dostal jinou atmosféru. Ta současná je totiž jen těžko uchopitelná. Dokonce se musíme ptát, jestli Pražské jaro nějakou specifickou atmosféru má. Je totiž zřejmé, že publikum se sejde na každém koncertu ve zcela jiném složení. Někde tleská mezi větami skladeb a prozrazuje, že náhodní turisté zde mají většinu. Jinde se sejde jen ta část, která měla na vysoké vstupné. A ještě jinde je publikum jakoby normální, i když toho kašlání je i vzhledem k ročnímu období opravdu hodně. Jenomže, jak v Praze vytvořit soustředěnou atmosféru pro kulturní svátek, když si veřejný prostor a ducha místa dávno rozebrali ti, kteří na něm chtějí pouze vydělávat peníze? Když je na Karlově mostě ohňostroj, má i koncert zvukovou kulisu – a o přestávce má publikum před budovou výhled do křižovatky. A když je ve Smetanově síni vyprodáno, lidé se mačkají v horku ve dvou přilehlých chodbách. Že by jednou někoho napadlo alespoň odemknout další přilehlé prostory? A to už ani nemluvíme o akustice. To všechno nás reprezentuje. Obávám se, že pražská zastávka v sobě pak nemá pro cestujícího umělce mnoho výjimečného, dojem jedinečnosti, který musí být oboustranný, nějak nevzniká. Svou vinu má celkový koncertní provoz, kdy mnoho muzikantů prostě přijede, zahraje a jede dál.
Festivalových koncertů je pořád velmi mnoho. A mnoho jmen i mnoho akcí zapadne vedle těch několika nejslavnějších. Pozice Pražského jara je na jedné straně unikátní, na druhé nezáviděníhodná. Každý český hudebník, který jen trochu zaujme, považuje za své právo si tam čas od času zahrát. A skoro každý se dočká, i když to celkovou dramaturgii rozmělňuje. Je jistě škoda, že ostatní pražské koncertní řady prostě nemají ani toto renomé, a často se zdá, že tradiční pořadatelé prostě berou, co je. To samé bohužel platí o soutěži Pražského jara – být zde laureátem je pro mladého českého umělce významné, ale jinak? Když se soutěží v tak masovém a atraktivním oboru, jako je klavír, a porota musí konstatovat, že výrazná osobnost pro první místo se nenašla – to není dobrý signál. V historii soutěže pravidelně skloňujeme laureáta Mstislava Rostropoviče, je to ale asi jediný vítěz této kategorie!
Praha je krásné město, ale všichni zdejší pořadatelé na to spoléhají příliš. Když se nějaký redaktor či redaktorka nemá na co ptát, vždycky padne otázka, jak se vám líbí v Praze, popřípadě na Pražském jaru. Všichni slušně vychovaní hosté odpovídají stejně a Češi se přece pořád dokola chtějí ujišťovat, jak se všem slavným lidem v Praze líbilo. Světové kulturní metropoli ani světovému festivalu by však tato líbivá televizní sebechvála neměla stačit.
