pátek, 1. listopad 2002

Kdy už to konečně napíšete?

Napsal(a) 

Kdy už to konečně napíšete? Kdy už to konečně napíšete?
Karel Vlach a jeho orchestr - 50 let s hudbou. Tak zní pravděpodobný titul knihy, kterou by vydavatelství Eko-press rádo vidělo na pultech ještě před vánoci. Tahle knížka možná předstihne Dorůžkovu kroniku českého jazzu 70. a 80. let Mezi tanky a klíči, kterou Torst avizoval už vloni touhle dobou a stále nic. V případě vzpomínání na Vlacha měl pero, respektive počítač, v ruce opět Lubomír Dorůžka, mnohem blíž slavnému kapelníkovi se však kdysi pohyboval někdejší aranžér, pianista a tajemník Vlachova orchestru, Vlastimil Ducháč.

Než jsem vyrazila na schůzku s oběma autory, nalistovala jsem v Dorůžkově Panorámě paměti stránku o tom, kterak Dorůžka s Ducháčem a Vlastimilem Hálou vyváděli už jako gymnazisté. Páni, to vám ale byla kvítka! Zvlášť Ducháč! Snad mi to prominou - na místě jsem se pak k oběma téměř osmdesátiletým pánům chovala určitě bezprostředněji, než mám u takovýchto autorit ve zvyku. V hlavě mi totiž neustále zněla věta: "ten kudrnatej je zvlášť nebezpečnej!" (viz Panoráma paměti, str. 82) a také poválečné nahrávky Vlachova orchestru, jejichž svěží muzikantský drive nestárne a nestárne. Uvědomila jsem si, že mládí na vrcholné swingové vlně mohu oběma těm výjimečným pánům jen závidět. Na rozdíl od faktu, že jejich charaktery značnou část života testoval komunismus, byť ani jeden z nich takový krutý test ani v nejmenším nepotřeboval.

Nedovedu si vysvětlit, jak je možné, že doposud neexistuje ani jedna kniha o Karlu Vlachovi, a to ani na té nejkomerčnější úrovni. Vždyť o hvězdách zdejší popmusic se zde jinak píše jak na běžícím pásu!

Ducháč: Spousta fanoušků a muzikatů se na nás obracela s otázkou, kdy už konečně napíšeme něco o Vlachovi. A tak jsme se rozhodli splatit dluh, který vůči osobě Karla Vlacha a jeho kapele existuje. A udělali jsme to opravdu hodně pozdě, protože publikace tohoto druhu měla vyjít už dávno a hlavně už za života Karla Vlacha. Pamětníků neustále ubývá a z té kapely, která vznikla po válce jsem popravdě řečeno naživu jen já.

Dorůžka: Okolnosti, proč ta knížka nevznikla do jisté míry souvisí i s Vlachem samotným, protože to byl člověk, který žil přítomností a svými plány do nejbližší budoucnosti. Byla řada podnětů, kdy se na něj lidi obraceli, že by s ním nahráli nějaké povídání, ale on na to neměl čas a ani o to nejevil moc zájem, říkal: podívejte se, já mám tady noty, s těmi jdu teď někam a pak zase zpátky a budu na nich dělat ještě zítra a pozítří, a na nějaké ohlížení se zpátky nemám kdy.

Kdy už to konečně napíšete? Kdy už to konečně napíšete?

Z toho vyplývá, že tedy žádné autobiografické vzpomínky neexistují.

Dorůžka: Ne. Něco je popsáno v Běhounkových a Traxlerových pamětech, které vyšly v Torontu u Škvoreckých, sem tam i někde jinde se objeví nějaká zmínka. Vlach poskytl spoustu rozhovorů, které ovšem nejsou zas až tak stoprocentně spolehlivé, protože většinou neprošly jeho dodatečnou redakcí a je v nich tudíž spíš to, co mu přišlo v té které chvíli na mysl, než to, co by platilo nějak neomezeně. Takže pramenů jsme měli k dispozici poměrně dost, ale některé úseky se jaksi vypařily z paměti nejrůznějším lidem a skládají se dnes dohromady už opravdu těžko.

Vy ale máte především vlastní osobní vzpomínky na Karla Vlacha, především z té nejslavnější éry poválečné...

Ducháč: Samozřejmě, to je i hlavní základ celé té knížky. Já jsem skutečně byl u zrodu Vlachovy kapely. Byl jsem s ním ve spojení už za války - od roku 43 jsme se nejen znali, ale už jsem pro něj i aranžoval a s orchestrem jsem toho hodně prožil. Jenže nedá se nic dělat, paměť nefunguje věčně. I události, kterých jsem byl očitým svědkem, si už dnes nepamatuji. Je to doba velmi vzdálená.

Jak jste se například vyrovnávali s tím, že časopisecké prameny po roce 1948 musely být nutně dobově politicky zkresleny? Hledali jste i nějaké neoficiální pravdy? Něco, co se neví?

Dorůžka: Z tohoto pohledu byly rozhovory naopak pramen spolehlivý. Vlach nikdy neřekl nic, co by mu bylo proti mysli. Na různé otázky reagoval různým způsobem, držel se v mantinelech, aby to mohlo vyjít, nebo aby ho za jeho názory nemohl eventuálně nikdo kritizovat. Ale nebylo to tak, že by se pokoušel dělat úlitby nebo argumentovat způsobem, který by byl zvlášť vítaným v té době. Po této stránce myslím, že je jeho případ dosti příkladný, protože proplouvat celou touhle dobou, a to třeba i za tu cenu, že po dobu dvou let od roku 1949 nemohl jeho orchestr nikde vystupovat na veřejnosti, to chtělo nejenom kus odvahy, ale i vytrvalosti a urputnosti. On to zvládal opravdu vynikajícím způsobem a i po téhle stránce je ta historie orchestru zajímavá.

Vlach se nejen stal součástí zdejší scény populární hudby, ale patrně ji do jisté míry i ovládal a určoval co, kdo a jak bude nahrávat. Jaké vidíte vy jeho postavení v tomto smyslu?

Dorůžka: Představa, že to byl člověk, který rozhodoval o tváři naší populární hudby, je přehnaná. Protože jak rozhlas, tak televize i nahrávací společnosti, každá ta instituce měla svůj výběrový systém, který byl daleko více ovlivňován vnějšími tlaky a osobními zájmy a tak dále. My jsme procházeli celý repertoár orchestru a je jasné, že kdyby výběr skladeb byl jen na Vlachovi, byl by možná ze 30 až 40 procent jiný.

Tři kapelníci jazzových orchestrů se stali legendami - brněnský Gustav Brom, Karel Krautgartner, který v roce 1960 odvedl mnohé muzikanty z Vlachova orchestru do TOČRu za lepší muzikou, a nejslavnější z nich - Karel Vlach. Říká se, že byl především vynikající manažer. Je to hodně zjednodušené tvrzení ?

Ducháč: Vlach nebyl jen schopný manažer, to by bylo trochu málo, byl i schopný muzikant, i když ne výkonný. Je to složitější. Ta kapela musela mít svou existenční základnu, což bylo celou dobu divadlo (dokonce i po Vlachově smrti hraje orchestr s jeho jménem dále v hudebním divadle v Karlíně). Nebýt této možnosti, kapela by neexistovala, protože bylo stále těžší plně vytížit velký orchestr a dnes je to téměř vyloučeno. Finanční podmínky byly nicméně v divadle velmi chabé, a pokud si Vlach chtěl udržet nejlepší muzikanty, musel pro ně vytvářet další příležitosti ekonomického charakteru, tedy účinkování v rozhlase, nahrávání desek, natáčení hudby k filmům a podobně. To, co absolvoval orchestr Karla Vlacha, toho je neuvěřitelné množství.

Kdy už to konečně napíšete? Kdy už to konečně napíšete?

Byl tedy workoholik?

Ducháč: Až nemocný. Orchestr měl hned od počátku různé tváře. Museli jsme zvládat široký repertoár, o který se v jiných zemích dělila řada kapel. Hráli jsme ve stylu Glenna Millera, což byl po válce náš vzor, naše láska. Ale absolvovali jsme i plesy, kde jsme kromě svého repertoáru zvládali i lidovku. A muzikanti chtěli hrát především jazz, takže jsme měli v rozhlase program Ze světa jazzu, kde jsme hráli například orchestrálky typu Woodyho Hermana a Stana Kentona, a to byla zase úplně jiná kapela, než jakou lidé znali. Mimoto vznikl v roce 1946 v rozhlase pořad Hudba, kterou máte rádi, a tam jsme hráli v obsazení se smyčci. Už tehdy jsme záměrně chtěli získat co nejširší publikum, což možná vysvětluje i další osudy té kapely.

Dorůžka: Vlach především neustále cítil zodpovědnost za svůj orchestr. Když ho dával před válkou dohromady, tak to nebyla vůbec jednoduchá záležitost. A když pak přešel do profesionálního stádia, cítil se Vlach zodpovědný za to, že jeho muzikanti dostanou práci i peníze. A tohle byla myslím jeho hlavní starost, kterou pochopitelně musel vyvažovat se svým muzikantským vkusem a snažil se přitom, aby nešel pod laťku svých muzikantských nároků. Něco jiného už je stylová orientace, ale tahleta odpovědnost za orchestr, to je myslím ten nejpodstatnější Vlachův rys.

Pro mou generaci jsou vrcholné poválečné nahrávky Vlachova orchestru, čili úžasný swing vašeho mládí, a jeho televizní vystupování v osmdesátých letech v ostrém protikladu. Z nadšeného svěžího jazzového tělesa se léty stal hudební doplněk televizní zábavy. Pro vás to asi takové protiklady nebudou, že?

Ducháč: Mluvíme-li o období zhruba 1945 - 60, to byla doba obliby swingové muziky a bigbandů celosvětově. Ale doba se vyvíjela a měnil se i styl orchestru. Snažil se vycházet vstříc publiku i modním směrům.

Dorůžka: Ta poválečná doba, kdy byli v módě Glenn Miller, Woody Hermann a další, byla dobou big bandů. Orchestrálky měly větší ohlas než zpěváci a v tomhle se Vlach vyžíval. Ale také registroval, jak se vkus obecenstva proměňuje, takže ten poměr mezi orchestrálkami a zpívanými čísly se měnil. Vlach měl až do konce života pravidelné frekvence v rádiu, a tam se dochovaly například orchestrálky českých autorů nahrané ještě v 80. letech. Vlachovci je s chutí hráli tak často, jak to šlo, jenomže už se to nedostávalo na veřejnost tak jako dřív.

Jak Vlachův orchestr přežil onen zákaz činnosti v letech 1949-51?

Ducháč: Měl zakázanou nedivadelní činnost. Rozhlas, koncerty, desky. Existenčně to bylo špatné, ale muzikanti tu hudbu milovali a hrát s Vlachem byl vrchol ve svém žánru, takže i přes tyto těžkosti všichni zůstali.

Dorůžka: Nehledě k tomu, že na ta padesátá léta, na návrat k veřejnému vystupování spousta lidí nadšeně vzpomíná, protože pro řadu posluchačů a jazzových fanoušků byl tehdy Vlach skutečně jakýmsi majákem jazzu. Jeho koncerty s velkou kapelou měly pořád dostatek orchestrálek v jazzovém stylu, výborně zahraných. To byla doba, kdy saxofonovou sekci vedl Krautgartner a zvuk té sekce a celé kapely - to byla univerzita tehdejší jazzové hry. Každý aranžér si svá aranžmá nacvičoval sám, dělaly se dělené zkoušky jednotlivých sekcí, kde se cvičilo frázování, na což v jiných orchestrech nikdy nezbyl čas. Po Vlachovi pak převzali tuhle kulturu i další orchestry a jestliže na konci 60. a v 70. letech stavěli Zahradník s Matznerem mezinárodní bigbandy, šlo to jen proto, že tu byla dostatečná zásoba hráčů, kteří měli tu bigbandovou kvalitu prostě už v sobě. A tak zůstává Orchestr Karla Vlacha v paměti tehdejších jazzových fandů jako jediný tehdejší zdejší jazzový orchestr.

Kdy už to konečně napíšete? Kdy už to konečně napíšete?

V čem tedy tkvěla výjimečnost Vlachovy osobnosti, že si dokázal udržel nejlepší hráče, nejlepší aranžéry a skladby?

Ducháč: Jeho zásada byla mít v kapele nejschopnější spolupracovníky a hledat mladé talenty a když bylo třeba, pokusil se je získat. Odcházejícího hudebníka vždy nahradil někdo mladší. A je zajímavé, že ve Vlachově kapele nehrál nikdy žádný komunista, takže to byl orchestr jednotný nejen v hudebním ale i v politickém smyslu.

Dorůžka: Vlach taky kromě dvou případů za existenci kapely nedal nikomu padáka.

Jak to tedy dělal?

Ducháč: Většinou odcházeli hudebníci sami, když se chtěli udělat pro sebe. On se vždy pokoušel s muzikanty vycházet v dobrém, přestože se k němu leckdy chovali hrozně. Byl neuvěřitelně tolerantní. Muzikanti jsou muzikanti, alkohol patří k jejich typickým zlozvykům, a všichni kapelníci to trpí, pokud toho kterého hráče potřebují. Ale Vlach ten odchod mimochodem ani v těch dvou případech neinicioval.

Napadá vás nějaká typická historka o chování kapelníka k muzikantům a opačně?

Ducháč: Nikdo z nás nebyl svědkem žádného takového vyvrcholení, spíš to máme z druhé ruky, a to už mohou být značně zkreslené verze.

Dorůžka: V té knížce nějaké jsou, ale vytáhnout jednu by bylo zavádějící. Jen mě tak napadá, že by se dala modifikovat slavná jazzová historka, jak Ellingtonův aranžér a trombónista Juan Tizol honil Charlese Minguse po pódiu s hasičskou sekerkou v ruce až přes piano. Ve Vlachově případě by možná mohl někdo honit jeho.

Dospěli jste při své roční práci na knize i k nějakému překvapení?

Dorůžka: Překvapení jako takovému ne, ale spíš příjemnému potvrzení. Poslední část té knížky vyplňují takové citáty, či spíše posmrtné dopisy Karlu Vlachovi od různých našich muzikantů. A je zajímavé, jak například Libor Pešek nebo celá řada cellistů a houslistů, kteří hráli v jeho orchestru, jak se vyznávají z toho, co pro ně tehdy Vlach znamenal, a to způsobem, který by člověk asi opravdu nečekal.

Ducháč: Překvapení není to správné slovo, ale musím říct, že i když jsem tu kapelu sledoval od samého počátku celou dobu její existence, že jsem si nikdy neuvědomil, jaké obrovské množství snímků a účinkování ta kapela absolvovala. Když jsem to všecko sečetl, ani jsem tomu nechtěl uvěřit, to jsou doslova tisíce položek. Možná, že i ve světových měřítkách by to byl rekord.

Dorůžka: Ale možná přece jen na jedno překvapení došlo. Když jsme dělali soupis diskografie, ukázalo se, že v devadesátých letech, tedy v době, kdy už bylo možno vydávat nejenom ve státních firmách, je počet vydaných Vlachových titulů skoro větší než v době jeho největší slávy. Na kompaktních discích se to vše, i ta poválečná éra, reeduje znovu a znovu.

Jak to vypadá s notovým materiálem? Je něco z orchestrálních partitur k dispozici v originálech?

Ducháč: Co se týká písniček, většina z nich vyšla tiskem v úpravách například pro klavír a zpěv. A co se týče psaných aranžmá, tak ty prakticky neexistují. Jedině v letech 1946 a 1947 vycházely orchestrálky swingového charakteru tiskem v nakladatelství R. A. Dvorského v edici Super Swing Series. Rozhlas i Ultraphon potažmo Supraphon disponovaly tím, co se stalo jejich majetkem, ale po tom už se asi úplně slehla zem. Archivy Supraphonu se několikrát stěhovaly, nejdřív se skladovaly i rozpisy, ale pak zabíraly moc místa a nakonec zůstaly trosky i z partitur. Dokonce jsem slyšel, že Supraphon už nemá ani notu. Já mám doma schované dvě svoje aranžmá, ale jen náhodou. Někdo mi je přinesl ze Supraphonu, protože mu bylo líto to vyhodit. A podobný osud postihl i archivy rozhlasu a televize. Takže jediná cesta je to případně opsat z desky.

Dorůžka: Tohle všechno se dělo už za Vlachova života, takže dokonce když sám Vlach chtěl hrát některá poválečná aranžmá znovu, musel je saxofonista Jaroslav Kopáček prostě pečlivě opsat z desky.

Existují vůbec nějaké nahrávky, kde hraje Karel Vlach ještě na saxofon?

Dorůžka: Ano, z roku 1939. Například na první desce s Inkou Zemánkovou Ráda zpívá hraje ještě tenorové sólo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.