pondělí, 9. červenec 2018

Katia a Marielle Labèque: Na začátku bylo zjevení konce

Napsal(a) 

 , foto Umberto Nicoletti foto: Umberto Nicoletti

S Katiou a Marielle Labèque jsme hovořili během jejich květnového amerického turné. V malé šatně losangeleské Walt Disney Hall si vařily čaj mezi odpolední zkouškou a večerním koncertem. Na pódiu mezitím hrál recitál Itzhak Perlman a my jsme měli klidné dvě hodiny, během nichž jsme se dotkli jejich začátků, lásky k rodnému Baskicku i nutkání objevovat stále něco nového nejen v současnosti, ale i v minulosti. Řeč byla pochopitelně i o jejich koncertech 3. a 4. listopadu v pražském Rudolfinu. K vzájemnému překvapení jsme zjistili, že dosud hrály v Praze jen s orchestrem, a bude to tedy jejich sólový debut. U dam ve zralém věku se občas píše, že vypadají mladší. U sester Labèque bych to mohl napsat s naprosto čistým svědomím, ale mnohem podstatnější mi připadá mladistvá energie, která z obou sester až nakažlivě sálá. Mohla by jim ji závidět řada umělců o jednu či dvě generace mladších. Vyprávěly často až s dětským nadšením a na dvě hodiny jsme se tak ocitli ve světě, který je naplněný hudbou stejně přirozeně jako vzduchem, který dýchají. V odpovědích na otázky se Katia i Marielle pravidelně střídaly a doplňovaly. Pro plynulost a čtivost textu jsem si dovolil nechat odpovědi nerozdělené. Podobně jednotně a příjemně vyznívalo i celé naše povídání.

Jak vás vlastně napadlo, že budete vystupovat společně? Pokud vím, začínaly jste s klavírem každá zvlášť? To je pravda. S hudbou jsme začínaly na baskickém pobřeží pod vedením naší maminky, která byla učitelkou klavíru. V té době jsme ani neměly dva klavíry ve stejné místnosti, takže jsme studovaly po celou dobu sólově. Až po dokončení Pařížské konzervatoře, to nám bylo šestnáct a osmnáct let, jsme se rozhodly, že zkusíme hrát spolu a uvidíme, co z toho bude. Měly jsme tedy standardní sólový repertoár od Bacha až po Chopinovy a Lisztovy etudy. A můžeme to jen doporučit všem začínajícím dvojicím, aby nejdřív pracovaly na individuální technice, než se dají dohromady. U nás to vyšlo víceméně náhodou. Maminka chtěla, abychom hrály spolu, ale moc nám to nešlo a strašně jsme se u toho hádaly. To nám bylo šest a osm let. Naštěstí nás nikdo do společného hraní nenutil a pak jsme měly štěstí na výběr repertoáru. Jeden kamarád nám dal Visions de l’Amen (Zjevení konce) Oliviera Messiaena. To byla naše první společná skladba, hudba, která nám byla blízká, která pro­mlouvala naším jazykem. Pracovali jsme na tom s klavíristou Michelem Béroffem, který byl jen o něco starší než my. Messiaen procházel kolem naší třídy a když slyšel svou skladbu, zaklepal a vstoupil. Nám to tehdy přišlo úplně normální, vůbec jsme si neuvědomovaly, jaké to bylo štěstí, mít na škole takovou osobnost. V té době už nemohl moc hrát na klavír a zeptal se nás, jestli by jedna z nás nebyla ochotna natočit Zjevení konce s jeho ženou, Yvonne Loriod. My jsme ale chtěly hrát spolu a Messiaen souhlasil, že to můžeme natočit samy. Pak jsme mu několikrát hrály, a nakonec skladbu nahrály. Olivier Messiaen se tak stal producentem a hudebním režisérem našeho prvního CD. Bylo úžasné s ním pracovat, v životě jsme se takhle nesoustředily. A první společný recitál jsme měly v pařížském sále Espace Cardin a hrály jsme Bartókovu Sonátu pro dva klavíry a bicí a Messiaenova Zjevení konce. To je nádherný program, když je vám dvacet let...

Jak často dnes Messiaena hrajete? Dneska už Zjevení konce skoro nehrajeme. Čas od času nás o to pořadatelé žádají, ale je to strašně těžké. Part, který hrál Messiaen, je pěkný, zajímavý, jsou v něm všechna témata a dá se naučit tak za týden. Ale part, který hrála Yvonne Loriod je šílený. Jsou tam samé rytmy, nápodoby ptáků, zabere to vždycky nejmíň měsíc. A taky nemůžeme hrát všechno. Nezvládneme hrát všechny nové věci, které teď máme na repertoáru, a přitom kvalitně udržovat skladby, co jsme hrály v minulosti. To prostě nejde.

Katia Labèque, foto Mila Katia Labèquefoto: Mila

V souvislosti s pražskými koncerty, kde s vámi vystoupí Gonzalo Grau, mě napadá, co vás vedlo k volbě programu? Bernsteinova West Side Story se vztahuje k jeho stoletému výročí narození, ale jak vás napadlo zkombinovat ji právě s Glassem? Chtěly jsme pro Prahu vytvořit čistě americký program, a proto jsme sáhly vedle Bernsteina po hudbě Philippa Glasse. Nedávno jsme od něj dostaly dvě úplně nové skladby, které budeme hrát ve Francii a v Rakousku, v Praze to tedy bude česká premiéra. Jedna z nich pochází z filmové hudby, kterou Glass nakonec na plátně nerealizoval a věnoval nám ji. K tomu přidáme pár jeho dalších filmových věcí a také Čtyři věty. V září jsme hrály v New Yorku s Jaapem van Zweedenem zmiňovaný Koncert pro dva klavíry a představte si, že to bylo poprvé, kdy Newyorská filharmonie hrála Glassovu hudbu. To nám připadá naprosto neuvěřitelné u jednoho z největších žijících amerických skladatelů!

Musím se vám přiznat, že jako student jsem klavírní duo nesnášel. Připadalo mi hrozně svázané a nepřirozené a mnohem radši jsem hrál s kolegy houslisty, s nimiž se mi tvořilo daleko lépe a svobodněji. Na tom není nic divného, je to fakt a měli bychom o tom mluvit. Dnes je klavírních dvojic mnohem více než v době, kdy jsme začínaly, ale nesnáze jsou stále stejné. Problém klavírního dua spočívá podle nás v tom, že souhra na dva klavíry je natolik obtížná, že často vede k metrickému, mechanickému způsobu hry. Jestli něco opravdu z duše nesnášíme, tak je to metrické, školské, hranaté hraní. Celý život jsme hledaly rovnováhu v tom, abychom hudbu vnímaly ve vlnách, ne jako něco vertikálního. Chceme hrát horizontálně i za cenu toho, že občas nebudeme dokonale spolu, protože to není vůbec důležité. Zásadní je, aby mluvila každá hudební fráze. Taky základní repertoár pro dva klavíry je hodně omezený a většinou končíte tím, že stále opakujete Brahmsovy a Lutosławského variace, Rachmaninovovy suity a Mozartovu Sonátu D dur, jakkoli je překrásná. Se smyčcovými nástroji snadno najdete společný pohyb, souhra je vlastně dost přirozená. Kdežto klavír je v určitém smyslu bicím nástrojem a hudebníci, kteří nejsou zvyklí hrát spolu, často i slavní pianisté, hrají v duu jako podle metronomu. Hrají jinak než sólově, kde jsou svobodní. Celý život pracujeme na tom, abychom dosáhly alespoň určité svobody ve frázování a společném dýchání, abychom byly sehrané a nemusely si přitom dávat žádná znamení.

Marielle Labèque, foto Mila Marielle Labèquefoto: Mila

To mohu jako posluchač potvrdit. Když jsem vás poprvé viděl hrát Ravelovu Mou matku husu, řekl jsem si, že takhle by mělo vypadat klavírní duo. Svoboda a poezie, s níž jste Ravela hrály, na mě působily, jako by to hrál jeden člověk. Má matka husa je vynikající příklad. Pokud ji hrajete obyčejně, je to banální, nudná skladba. Když v sobě neobjevíte fantazii, která vás přenese jinam, která vám neotevře nové výrazové možnosti, nemá vůbec smysl ji hrát. Má matka husa je na hraní jednoduchá, může ji hrát prakticky kdokoli, dokonce i děti. Ale aby to mělo cenu, musíte objevit poezii, frázování a barvy, které v notách nevyčtete. Hledáme takhle celý život. Proto chceme být v kontaktu se soudobými skladateli. Milujeme Mozarta, Schuberta i další autory, ale chceme zůstat ve spojení s dobou, v níž žijeme. Setkání s lidmi, jako Nico Muhly, Bryce Dessner nebo David Chalmin nám přináší spoustu radosti a energie.

Je pro vás horizontála v hudbě důležitá i ve starších stylových obdobích, řekněme v klasicismu nebo v baroku? Rozhodně. Giovanni Antonini říká, že taktová čára zabíjí hudbu. Na taktové čáry je potřeba zapomenout. Thom Yorke, který je podle nás mimořádný hudebník, se záměrně odmítal naučit noty, aby neztratil nic ze své přirozenosti. Ani barokní skladatelé přece nepsali přesně to, co se má hrát. Největší lekce, kterou nám dala barokní hudba, je, že rozdělení času není nikdy rovnoměrné. Nemůže být rovnoměrné, a pokud to tak hrajete, zní to hrozně. To bylo v přímém rozporu s tím, co nás učili na Pařížské konzervatoři, kde byly barokním ideálem prsty jako kladívka a všechno přesné. Později jsme se to musely úplně odnaučit. Setkání s barokními hudebníky pro nás bylo jako zjevení. S Reinhardem Goebelem jsme trávily hodiny a hodiny v Kolíně nad Rýnem, kde nás na barokních nástrojích učil frázovat, hodně jsme hrály také se souborem Il Giardino Armonico Giovanniho Antoniniho a s Venice Baroque Orchestra Andrey Marcona, kterého máme moc rády. V roce 2005 jsme podnikli společně naše největší turné po Spojených státech, dvacet koncertů za jednadvacet dní! Bylo to asi nejdelší turné barokního souboru po USA, navíc Venice Baroque Orchestra má báječného ducha, je to moc sympatický a milý soubor. Hrály jsme Mozarta na kopie Antona Waltera. Původně jsme chtěly hrát Bacha na naše vlastní kopie Gottfrieda Silbermanna, ale nešlo to. Turné bylo v zimě, silnice namrzlé, a kdyby se cokoli stalo, nesehnaly bychom náhradu. Zatímco Walter se dá půjčit, Silbermanna měli v té době jen v Amsterdamu a v Miláně a v případě sebemenší nehody bychom musely všechny koncerty zrušit. Mozarta hrajeme většinou na Waltera nebo na Steina. Stein má moc krásný zvuk, ale do sálu se nese méně než Walter.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 7/2018 (koupit)

Nejnovější od David Mareček

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.