středa, 9. říjen 2019

Kateřina Kněžíková: Dvořák mi svědčí

Napsal(a) 

 , foto Ilona Sochorová foto: Ilona Sochorová

Kateřinu jsem zastihl s objemným klavírním výtahem s podobiznou Antonína Dvořáka. Nejprve jsem si myslel, že je to Rusalka, která ji čeká letos v říjnu v Ostravě. „Tu umím,“ vysvětluje, „tohle je Král a uhlíř.“ Sešli jsme se totiž v polovině září a to se na festivalu Dvořákova Praha 2019 mezi několika unikátními programy schylovalo i ke koncertnímu provedení této Dvořákovy druhé opery, psané na český text a lidový námět. A také v polyfonní sazbě, která se už při prvním pokusu o uvedení díla v roce 1873 stala kamenem úrazu. Naše přední sopranistka, sólistka opery Národního divadla v Praze, si náš rozhovor zasadila do diáře mezi perné zkoušky na Dvořáka a mateřské povinnosti. A ukázalo se, že toto jsou – ovšem v obráceném pořadí – i její současné priority…

Známe mnoho případů, kdy opera trpí chabým libretem, ale zachraňuje ji kvalitní hudba. Je to tak třeba u další z raných Dvořákových oper, u Šelmy sedláka. Myslím, že ten by se dal poslouchat v čínštině, a o žádnou podstatnou hodnotu bychom nepřišli. Jenže u Krále a uhlíře se stesky na libreto a s útěchou v hudbě nepochodíme… tady totiž pokulhává i ta hudba. Občas z ní vystoupí krásné dvořákovské motivy, ale je jich jen pár. V každém taktu poznáváme, že je to jeho druhé operní dílo. A dojde nám, že vzniklo v době, kdy Dvořák rád a často cvičil na varhany… Polyfonie, kterou jsi zmiňoval, je všude. Hlasy postupují v půltónech, melodii si nemáš z čeho odvodit. Obdivuji člověka, který zpracoval notový materiál; v obrovských ansámblech má každý jiný text, včetně sboru.

Mohli bychom se spolu bavit vlastně jen o Dvořákovi, protože sama říkáš, že aktuálně je to pro tebe klíčový skladatel a v jeho hudbě se právě v tomto čase cítíš doma; máš v nastudování Svatou Ludmilu, v Praze se bude na scénu vracet Jakobín a v polovině října tě v Ostravě čeká Rusalka. Je to tak, Dvořákovy partie mi aktuálně mimořádně svědčí. A hodně o něm přemýšlím. Došla jsem k názoru, že on je v první řadě symfonický autor. Bez ohledu na hudební žánr, tedy i v operách. Fascinuje mne, jak z hudební masy dokáže vyloupnout nástrojové sólo, čistou melodii.

Právě. Říká se o něm, že myslí symfonicky i v sólovém klavíru a že z hudebního materiálu v operách by se dalo sestavit několik dalších symfonií. Popisuješ jeho práci s nástrojovými sóly, zachází podle tebe obdobně i s hlasem? Rozhodně ano. Jeho party se mi zpívají krásně. Jenom musíš myslet na to, že u Dvořáka je třeba řadu věcí přizpůsobit. Je to dáno i tím, že dříve se hrálo na jiné nástroje, jiné obsazení, a tím pádem i práce s dynamickou škálou byla jiná. Stejně tak měla jiné dimenze srozumitelnost textu a péče o ni. V tom dnes vidím značný posun; často režisér v nejdramatičtějších momentech umístí pěvce do druhého plánu jeviště. A zapomíná, že autor psal dílo v určité době, praxi a dispozicích. Neumím si představit, že by paní Domanínská zpívala sólovou árii někde od jevištního prospektu.

 , foto archiv JFO foto: archiv JFO

Ono to může scénicky dobře fungovat, ale na úkor mnoha věcí. Jenže v opeře prostě zpěvák musí být především slyšet. První, co se ti v takové situaci řekne, je: „Přidej!“ Ale to nejde. Když přitlačíš, jsi slyšet ještě méně a přestane ti být rozumět. Režisér by tak měl myslet i na dobový kontext díla a původní autorské záměry.

Před časem jsme při jednom rozhovoru zdůrazňovali, že Kateřina Kněžíková si na jevišti ráda hraje a bez herectví pro ni operní divadlo ztrácí opodstatnění. Šaty s vlečkou a žebřík už jsou za hranou? Jsem člověk, který je ochotný dělat třeba stojky. Ale tak, jak má mantinely každý orchestrální hráč, měl by je mít i režisér. Řadu jich samozřejmě znám, a tak s každou novou produkcí vím, do čeho jdu. Ale u těch nových to dokážu odhadnout jen asi na padesát procent. Teď jsem v situaci určitého repertoárového, oborového posunu, na který se mě asi ještě zeptáš... A jsem velmi obezřetná v přijímání nabídek; vždy si zjišťuji, kdo diriguje, kdo režíruje a také jaké budu mít kolegy na scéně. Příklad: kdyby vedle mne ve Svaté Ludmile nebo v Glagolské mši stály opravdu dramatické hlasy, zdráhala bych se.

Jsou lidé, u kterých by pro tebe jejich osobnost byla silnější než třeba sporná inscenační východiska? Chtěla bych někdy pracovat s panem Radokem. Vím o jeho nárocích, vím, že dovede být až nepříjemný…, ale to uměli i manželé Herrmannovi. Ale výsledek jejich práce? Naprostá špička. Radokovy inscenace jsou pro mě divadlem par excellence. Pěvec je zároveň hercem. Nevidíš jedno marné gesto, žádná hluchá místa.

Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 10/2019.

Vojtěch Babka

Vystudoval Pražskou konzervatoř a v roce 2003 nastoupil do Českého rozhlasu, kde moderuje denní vysílání, autorsky připravuje pořady o hudbě a hudebnících a uvádí přímé přenosy a záznamy z koncertních síní a divadel. Od roku 2007 připravoval a živě vysílal Operní magazín, v němž soustavně mapoval především dění na regionálních scénách v České republice. Z operních a operetních premiér pořizuje psané reportáže. Jako publicista pravidelně spolupracuje s Harmonií a Operou Plus, pro které připravuje rozhovory s operními pěvci, dirigenty a režiséry. S chutí objevuje nové lidi. Má rád přírodu, sport, železnici, klid lesa a Antonína Dvořáka.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.