úterý, 12. leden 2016

Kateřina Hebelková: Najít si svá silná místa

Napsal(a) 

Ač se mezzosopranistka Kateřina Hebelková narodila v Jihlavě a do svých dvaceti let žila v Čechách, zná ji dosud německé a rakouské publikum mnohem víc než české. To se počátkem letošního roku změní díky Rossiniho Popelce, která bude mít premiéru 21. ledna 2016 ve Stavovském divadle.

Začněme od vašich studií. Absolvovala jste konzervatoř v Pardubicích… Ano, čtyři roky jsem byla na pardubické konzervatoři a potom mě vzali na Hochschule für Musik und Theater do Mnichova, kde jsem strávila sedm let a díky nabídkám divadel už tam zůstala.

Do Mnichova jste šla za konkrétním profesorem? Ano, za profesorkou. Za všechno vlastně může slovenský tenorista Andrej Kucharský, který už bohužel není mezi námi. Dával kurzy v Karlových Varech a v Pardubicích a na jeho popud jsem zkusila přijímačky do Mnichova k mezzosopranistce Daphne Evangelatos. Do Čech jsem během studia jezdila, měla jsem několik koncertů na Mahlerově festivalu v Jihlavě a zúčastnila se úspěšně několika soutěží. Teď po dlouhé době vyšla spolupráce s Národním divadlem. Jsem za to moc vděčná, dlouho jsem chtěla zkusit vrátit se, zjistit, jak to tady funguje...

Předpokládám, že jste na Hochschule byla spokojená, když jste tam zůstala sedm let. Studovala jsem klasicky pět let magisterské studium a potom mistrovskou třídu. Chtělo se mi zdokonalovat, říkala jsem si, že má technika ještě není fantastická a je potřeba se pořád zlepšovat a učit.

Byla jste po celou dobu u stejné profesorky? Ano, jezdím k ní dodnes. Pokud mám problematický part, jedu za ní.

Jakým způsobem jste pracovali? Jak vás technicky vedla? Těžko přesně definovat, ale vedla mě italskou belcantovou školou, hlas postavený na dechu a důraz na legato. Ale tak by to mělo být všude. Důležité je umět se propracovat do jádra studentovy chyby a vyložit to podle jeho představivosti. My zpěváci pracujeme s fantazií, zvedáme, pohybujeme a uvolňujeme svaly podle představ. Pro mě je například dodnes nesmírně důležité zrcadlo, musím se sledovat. Problémy se vyskytnou i během, člověk dělá part, který se nehodí ideálně, je to těžké, technika začne haprovat a v tom momentě k Daphne přicházím jak k doktorovi. Znám zpěváky, kteří jsou samostatní a vnější kontrolu nepotřebují, nicméně já mezi ně nepatřím.

Myslím ale, že jich moc není. Není, ale jsou. Jsou i zpěváci, kteří pracují s fantastickými korepetitory, doplňují se na bázi techniky, muzikality, interpretace. Pro mě je takovým člověkem Daphne. Přišla jsem z konzervatoře s tmavším hlasem, jinou technikou a začala jsem pracovat na Scarlattim, Mozartovi a italských arietách, na kterých hlas najednou začal fungovat koncentrovaně a rezonátory, o kterých jsem do té doby ani netušila, začaly pracovat. Když jsem slyšela starší studentky, jak nádherně zpívaly árii Cenerentoly, nedokázala jsem si představit, že bych ji jednou taky mohla zvládnout. A za dva roky už jsem ji studovala. Mám strašně ráda výzvy, někdy možná až nezdravé výzvy, ale snažím se jít do všeho po hlavě. Objeví–li se něco, o čem jsem přesvědčená, že je to v mých silách a hlasových možnostech, jdu do toho. Vrcholem teď pro mě byla Goldmarkova Královna ze Sáby, hraniční role s drženými vysokými c.

Královna ze Sáby, foto Rainer Muranyi Královna ze Sábyfoto: Rainer Muranyi
Byla jsem překvapená, když jsem Královnu ze Sáby viděla ve vašem životopise... Ano, byla to velká výzva, ale když máte psychickou podporu jak dirigenta, tak režiséra i kolegů z divadla, pracujete s radostí. Pro mě to je, jak kdyby rozkvetla kytka, najednou máte sebevědomí, že to dáte. Najdete si silná místa, jak proplout rolí od a do z.

Znamenala pro vás ta role nějaké posunutí k dalšímu repertoáru? Určitě. Budu dělat na Opernfestspiele v Heidenheimu Verdiho Oberta, čím se posunu opět víc do dramatičtějšího repertoáru. Nechci se vzdávat lyričtějších rolí a zabřednout do těžších věcí, proto jsem ráda, když po Královně ze Sáby přijde Orfeo nebo Cenerentola, které hlas dostanou zase do větší lehkosti. Jsem v období, kdy hlas zraje, mění se barva, a vím, že už nechci zpívat například Cherubína, kterého jsem dělala nesčetněkrát. Na něm se mají učit mladé holky. Jdu tam, kde víc cítím charakter. Mám nabídku na Janáčkovu Věc Makropulos, což je další krok, který bych moc chtěla zkusit. Ačkoli jsem Češka, nepodařilo se mi zatím zpívat moc českých rolí, naposledy to byla Varvara v Dijonu a uvědomila jsem si, že mi Janáček vyhovuje po emoční i pěvecké stránce. Hlas v té roli najednou ožil, rozvinul se. Navíc se tím ve mně probudil zdravý nacionalismus, stesk po domově. Když můžu zpívat českou roli ve Francii nebo v Německu, je to splnění snu. Vlastně jsem kvůli Varvaře odešla z angažmá v Linci. Nedohodli jsme se na podmínkách, já trvala na tom, že Varvaru budu zpívat, a kvůli tomu jsme rozvázali kontrakt. Ani trochu toho nelituji.

Takže Janáček může za váš vyhazov. Přesně! (smích) Bylo v tom spousta jiných aspektů, už delší dobu byly problémy a tohle byl spíš impuls. Díky tomu jsem poznala a poznávám nové úžasné kolegy, ta kapsle, ve které je člověk uzavřený v jednom angažmá, najednou zmizí a otevřou se nové obzory.

V současné době tedy nejste v angažmá? Ne, od loňského září jsem na volné noze. Před rokem jsem zpívala ve Freiburgu Carmen a pak už jsem tam zůstala jako stálý host, ale jelikož mám v Linci rodinu, nechtěla jsem se upisovat ke stálému angažmá, chtěla jsem zkusit být na volné noze. Mám díky bohu štěstí na výborného agenta, který je lidský a stojí za mnou.

Nicméně jsme přeskočili spoustu věcí. Byla jste členkou operního studia v Mnichově, potom přišla nabídka na první angažmá? V rámci operního studia už jsem zpívala svou první velkou roli. Přišla nabídka na předzpívání do Berlína, vyšlo to a v Seville jsme potom hráli Carmen.

To je celkem příznačné místo. Byl to skvělý zážitek, měli jsme z Paříže opulentní kostýmy, všechno pro mě bylo nové a nezapomenutelné.

V roce 2008 jste získala první místo na soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Přišla potom nějaká nabídka z Čech? Žádná zásadní. Já jsem se zúčastnila už v roce 1999, kdy jsem skončila druhá v juniorech, ale nestačilo mi to, chtěla jsem si dokázat, že můžu být první, což se mi podařilo později, kdy jsem vyhrála starší kategorii. Nerada prohrávám.

Cosi fan tutte, foto Reinhard Winkler Cosi fan tuttefoto: Reinhard Winkler

Předtím jste zmínila, že do těch výzev jdete někdy až nezdravě. Čeho se to týká? Pracovního vypětí? Workholik asi není vhodné slovo a teď s dětmi je to už mnohem lepší, ale dřív jsem byla hodně umanutá, šla jsem skrze dveře a být druhý v pořadí pro mě představovalo velký problém. Ne vždycky se mi to stávalo, protože jsem působila i v jiných divadlech než v těch, které spadají do kategorie MET (smích). Ale když se někdy stalo, že jsem nebyla první, nedokázala jsem to přijmout. Proč ne, když ta kvalita tam je? Možná to byla i mladistvá arogance, ale když místo mě dostal roli zpěvák, který byl charakterově i typově na roli vhodnější, dokázala jsem to uznat. Vím, je to o subjektivním názoru.

Jistě, na kvalitu zpěvu se mnohdy těžko hledá objektivní názor. Přesně tak, o tom to je. Potom se obsazení rozhoduje i podle toho, zda se hodíte do kalhotkové role nebo pro Carmen. A pokud se stane, že v Růžovém kavalírovi zpívá zpěvačka, která není slyšet přes straussovský orchestr, těžko se s tím smiřuji.

Jak se s tím vypořádáte? Je to impuls k tomu něco změnit, nebo čekáte, až vychladnete? Čekám, až vychladnu, musím si to v hlavě odůvodnit, omílám si to tak dlouho, dokud mi to není jedno.

Jak to zhruba dlouho trvá? Měsíc…? (smích) I o tom je operní provoz. Nesmíte se nechat zničit sebou samým. Když jsem přišla do Mnichova, profesorka mě na první hodině uzemnila: „Co řveš?“ V tu chvíli máte na vybranou, buď se necháte sžírat mindráky, nebo začnete pracovat třikrát víc než doposud.

Vaše poslední angažmá tedy bylo v Linci? Ano, tam jsem vydržela dlouho, od roku 2008 do 2014.

Jaký byl váš stěžejní repertoár? Začínala jsem klasicky Cherubínem, Romeem a Julií, pak Carmen. Mariu Stuardu jsem dělala se svým oblíbeným režisérem Olivierem Tambosim a jeho ženou. On je pro mě Mozartem režie. Fantastický člověk. S Rolandem Schwabem, který režíroval teď Mefistofela v Bavorské opeře, jsem zpívala Hoffmannovy povídky, Popelku. Těch rolí bylo dost, nepustila jsem se ale dosud do Wagnera, na kterého dostávám nabídky, ale zatím se na něj necítím.

Proč? Myslíte, že to časem přijde? Nevím, nemám tam pocit, jako někteří jiní zpěváci. Mám kolegyni, která ho zbožňuje, má na nočním stolku jeho sošku! Pořád ještě sebe cítím jinde. Mám z toho respekt, stejně jako třeba z Růžového kavalíra, kterého jsem zpívala v Linci. Po premiéře byli všichni nadšení, ale já z té role dodnes nemám takový pocit jako třeba z Carmen, při které se cítím jako ryba ve vodě, vnímám to jako určitý druh terapie. Strauss a Wagner je pro mě práce. Tam si říkám, bože můj, chraň mě!

Maria Stuarda, foto Armin Bardel Maria Stuardafoto: Armin Bardel

Jak jste se dostala ke spolupráci s pražským Národním divadlem? Přes Renée Nachtigallovou, která mě zná ze soutěže Ad honorem Mozart, jíž jsem se zúčastnila. Od té doby jsme v kontaktu a díky ní jsem se dozvěděla o předzpívání na Cenerentolu. Jsem šťastná, že jsem tu dostala příležitost. Alternujeme s fantastickou Ukrajinkou Lenou Belkinou. A naprosto upřímně, jsem v druhém obsazení, ale už s tím nemám problém. Myslím, že jsem se to naučila díky festivalům, kde jsem zpívala s Monikou Bohinec, která je pro mě druhá Obrazcovová, zpívá s Netrebko Jolantu a Evžena Oněgina. S ní si ráda stoupnu do druhé řady. Člověk se naučí pokoře.

V jaké fázi jsou teď zkoušky na Popelku? Jsem překvapená, jaká atmosféra panuje při zkoušení! Velice mě to baví a kolegové jsou skvělí. Dělají psí kusy a doufám, že diváci se budou bavit stejně jako my. Bude to moderní inscenace – na pódiu kontejnery, auta, kolečkové brusle, ale zároveň pompézní a v pohádkovém duchu. Popelka není žádné drama, podle mě taková opereta dřívější doby. Možná má na moje dojmy z práce vliv můj entuziasmus z toho, že jsem zase v Praze, ale věřím, že bude mít Popelka úspěch.

Neproběhla nějaká debata nad vaším dalším hostováním v Praze? Ne, tohle jde mimo mě přes agenty a samozřejmě bych byla ráda, ale uvidíme.

Měla jste příležitost zpívat po Evropě i českou hudbu kromě zmíněného Janáčka? Zatím bohužel ne tolik, kolik bych si představovala. Janáček toho pro můj hlas nenapsal příliš mnoho, ale chci zpívat, co půjde. S Martinů jsem se dosud moc nesetkala, jeho opery nejsou v Německu zdaleka tolik známé jako Janáčkovy, ale jeho čas ještě určitě přijde. Kdykoli můžu zpívat česky, mám radost jako malé dítě, takže doufám, že v budoucnu příležitostí přibude.

Kateřina Hebelková se narodila v Jihlavě. Studovala na Konzervatoři v Pardubicích u Martiny Forštové, od roku 1998 – Hochschule für Musik und Theater v Mnichově (operní zpěv u Daphne Evangelatos, německou píseň u Helmuta Deutsche a Juliany Banse, slovanskou píseň u Andreje Kucharského a dalších). V letech 2000–2005 byla členkou operní školy při Hochschule v Mnichově, kde účinkovala v řadě inscenací divadelní akademie Augusta Everdinga v mnichovském Prinzregententheater (W. A. Mozart: Figarova svatba – Cherubín, V. Bellini: Kapuleti a Montekové– Romeo, G. Rossini: Popelka – Angelina v nastudování Alberta Zeddy ). V roce 2003 vystoupila poprvé v roli Carmen, nejprve v Seville, posléze v Klagenfurtu a Oldenburgu, Linci a Freiburgu a na dalších scénách v různých státech. Soutěže a ocenění: 2003 – Me­zinárodní pěvecká soutěž Dimitrise Mi­tropulose v Athénách – 1. cena, 2005 – Bavor­ská kulturní cena, podporovaná společností E. ON Bayern, 2007 – stipendium od Erna–Schlöter–Gesellschaft za mimořádné pěvecké výkony Časopisem Opernwelt oceněna jako „Nachwuchs des Jahres“, 2008 – Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech – 1. cena. Angažmá a role: 2005 – Oldenburgisches Staatstheater – Margret (A. Berg: Vojcek), Sesto (W. A. Mozart: La clemenza di Tito), Carmen (G. Bizet: Carmen), Omar (J. Adams: Smrt Klinghoffera), Skladatel (R. Strauss: Ariadna na Naxu), Orfeus (Ch. W. Gluck: Orfeus a Eurydika), Lukrécie (B. Britten: Zneuctění Lukrécie), Charlotte (J. Massenet: Werther). 2008–2014 – Landestheater v rakouském Linci – Cherubín (W. A. Mozart: Figarova svatba), Angelina (G. Rossini: Popelka), Octavian (R. Strauss – Růžový kavalír), Princ Orlowsky (J. Strauss: Netopýr), Suzuki (G. Puccini: Madam Butterfly) a mnoho dalších. 2014 – Opera Dijon; Varvara (L. Janáček: Káťa Kabanová). 2015 – Opera Freiburg; Orfeus (Ch. W. Gluck: Orfeus a Eurydika), Královna ze Sáby (C. Goldmark: Královna ze Sáby), režie K. Harms, intendantka berlínské opery. Z této produkce vyšlo CD ve spolupráci s dirigentem F. Bollonem a Freiburgorchestrem. Další projekty: Seefestspiele Mörbisch 2012, kde spolupracovala s Brigitte Fassbaender a Helmutem Lohnerem v operetách Cikánský Baron (Czipra) a Netopýr (Princ Orlowsky). Koncertní činnost – G. Mahler: Píseň o zemi a Písně o mrtvých dětech (např. ve Vídni v Zlatém sále Musikvereinu s Brucknerorchestrem Linz a D. R. Davisem, na Mahlerovských slavnostech pod vedením L. Peška…).

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.