Kate Royal nechce dělat od všeho něco

Jméno Kate Royal má samo o sobě téměř marketingový potenciál… Nicméně jeho nositelka, která 28. září vystoupí na zahajovacím koncertě sezony PKF – Prague Philharmonia s dirigentem Jakubem Hrůšou (zároveň zahájí projekt „20 let stylově“, který oslaví dvacáté výročí od založení orchestru), si v operním světě získává pozornost především svým uměním. Patří k představitelkám mladší generace britských zpěváků a pokračuje v tradici, kterou před ní vytvářely sopranistky jako Kiri Te Kanawa nebo Felicity Lott. Studovala na londýnské Guildhall School of Music and Drama a poprvé na sebe výrazněji upozornila roku 2004, když na festivalu v Glyndebourne zaskočila za onemocnělou představitelku Paminy v Kouzelné flétně. Na tomto prestižním festivalu pak ztvárnila i další role, včetně Guvernantky v inscenaci Brittenovy opery Turn of the Screw (Utahování šroubu), kterou hudebně nastudoval právě Jakub Hrůša. Letos se v Glyndebourne poprvé představila jako Maršálka ve Straussově Růžovém kavalírovi. Kate Royal však také vyvíjí bohatou koncertní činnost, v repertoáru má stejně tak anglické a německé jako španělské a francouzské autory a hledá neotřelou dramaturgii pro své nahrávky. Českému publiku není zcela neznámá. S PKF – Prague Philharmonia totiž před pěti lety účinkovala na Smetanově Litomyšli. Před nadcházejícím pražským koncertem odpověděla HARMONII e-mailem na následující otázky.

Vzpomínáte si ještě na Litomyšl? Ovšem. Pamatuji si, že město na mne zapůsobilo velmi oduševněle a navíc jsem v té době očekávala své první dítě, takže na tento koncert nikdy nezapomenu. Zrovna když jsem zpívala Rusalčinu árii o měsíčku, ucítila jsem, že můj syn začal kopat. Pomyslela jsem si, tak, už je připravený, aby spatřil světlo světa.

Na pražském koncertě budete kromě sólového partu v Mahlerově Symfonii č. 4 zpívat i Čtyři milostné písně od Joaquína Rodriga, španělského skladatele, kterého proslavil především kytarový Concierto de Aranjuez. Jak se vám líbí jeho písně? Zbožňuji je, jsou to skvělé miniatury. Strávila jsem nějaký čas v Madridu, kde jsem pracovala v opeře, a při té příležitosti jsem se nechala inspirovat zpěvem a tancem ve flamencových barech. V této hudbě je totiž neskrývaná, ba téměř nestoudná emoce, kterou v anglické hudbě nenajdete.

Pohybujete se v různých stylech, nicméně je vám nějaká hudební oblast bližší než ostatní? Řekla bych, že Mozart. Pro mne je středobodem repertoáru. Nejen kvůli úžasným melodickým liniím a dokonalým operám, ale také proto, že jeho hudbu musíte studovat velmi specifickým způsobem. Je velmi průzračná a zpívat ji dobře dá hodně práce, ale současně vás přiměje přemýšlet o vašich chybách a hledat perfektní legato. Prostě výzva na celý život.

Ve vašem pestrém repertoáru však přece jen něco podstatného chybí. Téměř vůbec nezpíváte opery devatenáctého století. Nepovažujete je za vhodné pro váš hlas, anebo prostě ještě nepřišel ten správný čas? Existuje taková spousta skladeb a já nechci dělat od všeho něco. Raději se soustředím na určitý okruh autorů a pokusím se zprostředkovat jejich hudbu, jak nejlépe umím. Nikdy jsem nebyla velkým příznivcem Giuseppe Verdiho – jeho hudba mne nedojímá tak jako Mozartova nebo Straussova. Navíc můj hlas se stále vyvíjí. Třeba budu moci jednoho dne zpívat Desdemonu, a kdo ví, možná se pak obrátím k Verdimu.

Kate Royal, foto Markus Jans/Warner Classics

Devatenácté století je nicméně ve vašem repertoáru zastoupeno písněmi německých romantiků. Není bez zajímavosti, že na tomto poli si úspěšně vedou i další angličtí zpěváci. Jsou jim tyto skladby blízké třeba i jazykově? Je těžké říci, proč angličtí zpěváci rádi zpívají německé písně. Pro mne osobně tkví jejich půvab v detailech – na jedné notové stránce je toho hrozně moc vyjádřeno. Píseň od Schuberta, která trvá dvě minuty, na vás může zapůsobit stejně silně jako čtyřhodinová opera.

Bylo pro vás snadné ovládnout němčinu? Je rozhodně těžké zpívat v jazyce, který není vaším rodným. Němčina je pravděpodobně můj druhý hlavní jazyk po angličtině, ale nehovořím plynule. Rozumím však dobře textu – začínám tak, že si báseň napřed recituji bez hudby, abych se pokusila vcítit do jazyka a pochopit, co skladatele zaujalo, že ji zhudebnil. Dělám si vlastní překlady a hledám vždy několik variant pro každé slovo, což mi pomáhá proniknout hlouběji do smyslu textu.

Zpíváte také písně Richarda Strausse. Dovedly vás až k Maršálce v Růžovém kavalírovi? Určitě mi pomohly, zpívat písně je jako rozcvičovat se před operní rolí. Příprava Maršálky ovšem sestává z mnoha částí. Musíte se naučit noty takřka matematicky objektivním způsobem, abyste si byli jisti, že jste rytmicky přesní, pak je spojit s textem, překladem, frázováním, pochopit, co je za každou větou. Pak se musím zamyslet, jaký osobní vztah mohu mít k Maršálce, a přidat všechny fyzické a dramatické komponenty. Takže i když jsem se na Maršálku připravovala asi rok, klidně bych ji mohla studovat dalších pět let.

Vaše nejnovější CD Lesson in Love, které jste pro Warner Classics (dříve EMI Classics) natočila s pianistou Malcolmem Martineau, je velmi osobním výběrem různých písní a stylů, propojených příběhem, který jste sama sestavila. Jak vás to napadlo? Cítila jsem, že chci udělat něco jiného než tradiční Liederabend. Tak jsem se pokusila vytvořit malou operu tak, že jsem jednotlivé písně spojila přes jejich texty tak, aby vznikla jakási dlouhá výpověď. Jsou v pěti jazycích a napsalo je asi patnáct skladatelů, ale když je složíte určitým způsobem, tak vznikne příběh mladé dívky, která zažívá první zkušenost s láskou a zradou. Písně jsme pečlivě vybrali tak, aby se i jejich doprovody vztahovaly jeden k druhému a pomohly s vyprávěním příběhu.

Pouze ukázka, celý rozhovor naleznete v: HARMONIE 9/2014

Sdílet článek: