úterý, 11. říjen 2016

Katarina Karnéus: Hledám ve světě harmonii a rovnost

Napsal(a) 

Foto Mats Bäcker Foto Mats Bäcker

Mezzosopranistka Katarina Karnéus se pohybuje mezi operou a písněmi se stejnou samozřejmostí, s jakou umí přejít od bel canta k dramatickým rolím. V prázdném předsálí Janáčkova divadla ale působila dojmem, že je pro ni samozřejmé úplně cokoliv. Sešli jsme se dopoledne, kdy už měla za sebou týden usilovného zkoušení dvou mimořádně náročných děl: Modrovousova hradu Bély Bartóka a Očekávání Arnolda Schönberga. Dvojpředstavení připravené ve spolupráci s Operou Göteborg je jedním z velkých projektů letošního ročníku festivalu Janáček Brno. Ten samý den večer čekala pěvkyni ještě generální zkouška, takže mluvila jen tak mezza voce. To ovšem neměnilo nic na jasně formulovaných názorech ani její otevřenosti a přímočarosti. A autor rozhovoru byl vlastně rád, že si pěvkyně v poslední a vzácné přestávce mezi zkoušením vůbec našla na rozhovor čas i sílu.

V Metropolitní opeře jste debutovala jako Varvara v Janáčkově opeře Káťa Kabanová. Byla to náhoda, shoda okolností, jaká je historie vztahů mezi vámi a dílem Leoše Janáčka? V Metropolitní opeře jsem se setkala s Janáčkem úplně poprvé. Byla jsem v New Yorku předzpívat na scéně a o několik měsíců později mi přišla zpráva, že by mě chtěli jako Varvaru. „No tohle,“ řekla jsem si tehdy, „to mi naložili pořádnou věc!“ Dirigoval Charles Mackerras a byla to nádherná produkce, čeština je ale příšerně náročný jazyk. Já se naštěstí vyžívám v napodobování zvuků a dokonce bych řekla, že jsem v tom hodně dobrá. Už jsem zpívala také v polštině a samozřejmě v ruštině, to už se tak v opeře stává.

Čeština je těžká, to uznávám, ale co maďarština v Modrovousově hradu? No jistě, to je pro mě stejná obtížnost. Maďarština má ale krásný, tmavý zvuk, zní jako temná kouzla.

Trošku jsem si prošel váš facebookový profil a našel tam spoustu fotek přírody – hory, řeky a jezera, západy slunce… Co pro vás znamená příroda, dáváte jí přednost před městem? Do přírody jsem zamilovaná, je to můj svět. Miluju chození po lesích, po horách a strašně ráda lyžuji. A taky máme člun, to jsou krásné vyjížďky. Bydlím na velké venkovské usedlosti na ostrově, všechny typy přírody, moře i hory, mám na dosah ruky. Není to ale daleko od Stockholmu, takže je tu po ruce vlastně úplně všechno.

Není ale operní zpěv něco úplně umělého, co jde přímo proti přírodě? To ne… vlastně ano a ne zároveň. Operní zpěv je něco velmi zvláštního, co vychází z toho nejpřirozenějšího zvuku na světě. Není nic samozřejmějšího než se projevovat hlasem, dělají to v podstatě všichni. Pak je tu ale samozřejmě technika, zpívat operu je něco jiného než zpívat lidové písničky. A tady už jdeme od přírody nebo přirozenosti pryč, to už je hlas přetvořený lidským úsilím v hudební nástroj. Potom je tu ale ještě ohromné množství hudby inspirované přírodou. Richard Wagner, to je příroda sama.

Schönbergovo Očekávání je velmi komplikované dílo. Nejsou v něm prakticky žádné repetice, variace, hudba skutečně připomíná hluboký a temný les, na jehož okraji se dílo odehrává. Co musí pěvkyně udělat, aby se v něm neztratila? Strašně dlouho se učit a připravovat. Já jsem s tím začala rok před začátkem prvních zkoušek. A vzalo mi nějakých osm až devět měsíců, než jsem dokázala Očekávání opravdu zazpívat a neztrácet se v něm. Ale když pak všechno zapadlo na své místo, bylo to úchvatné. Ten euforický pocit „Dokázala jsem to!“ se těžko popisuje. Když jsem se pustila do studia, seděla jsem u klavíru a začala si přehrávat Očekávání pěkně od první stránky a tak daleko, jak se mi povedlo dojít za hodinu a půl. Potom jsem se šla naobědvat, a když jsem se vrátila k notám, úplně jsem se vyděsila: „Tohle jsem přece nikdy neviděla!“ Nezapamatovala jsem si ani kousek. Je to jako jít úplně proti rozumu, pěvecká linka si říká o počítač v hlavě. Orchestrální linka navíc neposkytuje pěvci vůbec žádnou oporu, harmonicky to nedává žádný smysl. Abych byla upřímná, Očeká­vání se snad ani nedá na jevišti provést úplně dokonale. Možná kdyby ho člověk zpíval celý život.

Foto Mats Bäcker Foto Mats Bäcker

Velké obecenstvo má ke mně slabý vztah,“ zní další Schönbergův citát. Změnilo se na tom něco, má dnešní obecenstvo k Schönbergově hudbě blíž? Myslím, že to není otázka velkého množství lidí, kteří by si měli takovou hudbu oblíbit. Ale ti, co přijdou, zažijí něco mimořádného a odejdou o hodně bohatší, než byli předtím. V Göteborgu jsme neměli úplně vyprodáno, ale je to ostuda, protože ta produkce je úžasná. A samo o sobě je Očekávání úchvatné psychologické drama, v Götebogu si ho publikum zamilovalo. David Radok vymyslel perfektní řešení pro Modrovousův hrad i Očekávání, které na něj navazuje. Díky jeho inscenaci může do Schönbergova světa proniknout každý.

První částí večera bude opera Bély Bartóka Modrovousův hrad. Modrovousova žena Judita v ní otevře sedm dveří, za nimiž se skrývá Modrovousova osobnost, mysl i minulost. Pojďme si zahrát takovou malou hru a zkusit těch sedm dveří otevřít hned teď, pokud souhlasíte. Za prvními dveřmi se nachází mučírna: míváte někdy trýznivé vize nebo sny? Všichni si prožíváme nějaké osobní boje a trýzně. Mě ze všeho nejvíc občas trápí pochybnosti o tom, jestli jsem se zachovala správně. A občas trápím sama sebe přemýšlením, co by se stalo, kdybych se zachovala jinak.

Druhé dveře skrývají zbrojnici: jaká je vaše největší zbraň, když se věci nevyvíjejí dobrým směrem? Nepochybně moje inte­grita. Je jako štít, který mám kolem sebe, a chrání mě.

Za třetími dveřmi najde Judita spoustu pokla­dů: co je největší poklad ve vašem životě? Moje rodina a partner. Peníze jsou vedlejší.

Kde je vaše tajná zahrada, která se ukrývá za čtvrtými dveřmi. Kde je vaše nejkrásnější místo? Nejkrásnější zahrada je příroda. A nejen nejkrásnější, má i nejvíc tajemství.

Za pátými dveřmi se objeví Modrovousovo království. Kde je vaše království, kterému vládnete bez vnějších omezení? Doma.

Šesté dveře odhalí jezero slz. Co ve vás probouzí smutek a pláč? Takových věcí je o hodně víc, než bych chtěla, ale ze všeho nejvíc mě dohání ke smutku nespravedlnost, z každé jsem zoufalá. Hledám ve světě harmonii a rovnost mezi lidmi, rasami, náboženstvími…

Modrovousova minulost jsou jeho tři minulé ženy za sedmerými dveřmi. Je možné někoho milovat, a přitom o něm nic nevědět? Určitě ano. Judita v opeře otevírá dveře do Modrovousovy osobnosti jedny po druhých. Myslím ale, že udělala chybu, když otevřela i ty poslední.

Toto je zkrácená verze, kompletní rozhovor v HARMONII 10/2016 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.