středa, 22. prosinec 2010

Kaspar Zehnder - hudba je mým štěstím

Napsal(a) 

Kaspar Zehnder - hudba je mým štěstím, foto Jiří Sláma Kaspar Zehnder - hudba je mým štěstímfoto: Jiří Sláma

Dirigent Kaspar Zehnder je Švýcar, jeho žena pochází z Rumunska a mezi jeho učiteli hudby byli Rakušan i Němec s pražskými kořeny. Vedle dlouhodobé spolupráce s orchestry v Polsku, Rumunsku, na Slovensku i v České republice hostuje u mnoha dalších významných těles po celé Evropě. Tři roky vedl jeden z předních pražských orchestrů a jeho láska k české hudbě jej pravidelně přivádí zpět na tuzemská pódia. Hned z kraje nového roku se poprvé uvede v roli operetního dirigenta v jihomoravské metropoli.

V Janáčkově divadle právě připravujete lednovou premiéru Straussova Netopýra v režii Ondřeje Havelky. Proč právě tento titul? V Brně dnes chybí operetní tradice, jakou znám z rakouského nebo švýcarského prostředí, kde se premiéry objevují pravidelně každý rok. Netopýr , dílo s naprosto fantastickou hudbou, je králem mezi operetami, a není proto nijak náhodnou volbou. Práce na titulu, jehož režie byla svěřena tak kreativní osobnosti, jakou je Ondřej Havelka, je pro mě mimořádně přitažlivá. Ne, že bych se chtěl stát výhradním specialistou na operetu, nicméně se na její uvedení moc těším.

Je to tedy vaše první práce tohoto druhu? Netopýr je skutečně první operetou, kterou připravuji. Se světem operetní hudby jsem nicméně v kontaktu už velmi dlouho. Během patnácti let studií na gymnáziu a na hudební škole jsem vídeňskou salónní hudbu provozoval jako pianista, a tak mám tento repertoár víceméně v paměti. I dva moji učitelé hudby v operetě mnohé dokázali, Ewald Körner byl kapelníkem a velkým specialistou na vídeňskou hudbu v bernské opeře a Ralf Weikert, původem Rakušan, tehdy působil jako šéfdirigent opery v Curychu.

Na této hudbě jsem tedy vyrostl za svých studií, na která jsem si navíc „lehčím“ repertoárem ve volném čase vydělával. Proto je pro mě dnes opereta spíše hudebním návratem než nějakým vývojovým posunem.

Odvíjejí se zkoušky podle představ, s nimiž jste do tohoto projektu šel? Ano. Práce na nové inscenaci je dlouhá a intenzivní cesta a průběh zkoušek mě velmi uspokojuje. V roli koncertního dirigenta nemívám dostatek času jít tolik do hloubky jako při přípravě hudebního divadla. Dbám na to, aby to na našich zkouškách jiskřilo, a snažím se tak vyhnout jakékoliv rutině.

Zmínil jste Ondřeje Havelku, který se na scéně Janáčkova divadla v posledních letech úspěšně uvedl několika operními inscenacemi. Spolupracovali jste již dříve? Známe se docela dlouho, často spolu diskutujeme o umění v zábavě i o zábavě v umění. Před dvěma lety hrál se svými Melody Makers v Bernu v rámci projektu České sny, viděl jsem také jeho film Magdalena . Ondřej je pro mě směsí humoru a elegance. Také bych chtěl umět pracovat s podobnou lehkostí a stylem.

Už nějakou dobu jsme probírali možnosti společného projektu. Netopýr je výsledkem vzájemných diskusí a bude naší první divadelní spoluprací.

Znáte Ondřeje jako hudebníka nebo autora dokumentu. Jak se vám s ním spolupracuje jako s divadelním režisérem na Netopýrovi? Fantasticky. On je umělcem skrz naskrz, jeho muzikálnost ve mně budí nadšení. Je úžasné pozorovat, jak dokáže přenést hudbu do divadelní choreografie.

Netopýr je nejznámějším opusem krále valčíků, nicméně Johann Strauss ml. zkomponoval celkem šestnáct operet. Neuvažujete v budoucnosti o uvedení některé další? Dozajista ano, láká mě třeba Noc v Benátkách . Ale také přemýšlím o Kálmánově Čardášové princezně , Lehárově Zemi úsměvů či Veselé vdově nebo o muzikálech jako My Fair LadyŠumař na střeše . To všechno jsou tituly ze světa „lehké múzy“, které jsou mému srdci blízké. V klasické opeře je ovšem takových děl přirozeně ještě mnohem víc!

Kaspar Zehnder - hudba je mým štěstím, foto Jiří Sláma Kaspar Zehnder - hudba je mým štěstímfoto: Jiří Sláma
Kdybyste měl do divadla na představení pozvat i tu generaci, pro niž je opera nebo opereta jen jakýsi téměř vyhynulý tvar a která si při vyslovení názvu Netopýr spíše představí Batmana než jedno z nejúspěšnějších děl vídeňského autora, co byste jim řekl? Nevím, jestli to v tuto chvíli vůbec smím prozradit, ale asociace s Batmanem má své místo i v koncepci Ondřeje Havelky. Je to způsob, jak se mladé generaci přiblížit. Měli bychom se snažit o to, aby mladí lidé chodili na operu a operetu pravidelně. Tato hudba není určena jen publiku ve smokingu. Rád bych z ní odstranil existující bariéry, aniž bych se podbízel a umění „prodával lacino“. Pokud budeme v tomto směru otevřenější, mladé publikum si jistě cestu do divadla najde.

V letošní sezoně vás čeká řada návratů na česká koncertní pódia, v únoru například zahájíte cyklus Hudba Pražského hradu ve Španělském sále... To bude koncert s Cappellou Istropolitanou a moje premiérová spolupráce s Radkem Baborákem, na niž se velmi těším. Radek je na mezinárodní hudební scéně ve svém oboru podobně výraznou českou osobností jako Magdalena Kožená. Program sestavoval on, proto je dramaturgie velmi silně zaměřena na hornový repertoár. Vedle Mozartova koncertu pro lesní roh zazní Cherubiniho sonáta, jeden kus pro čtyři horny a orchestr z Händelovy Vodní hudby . Já jsem přišel s nápadem, abychom na závěr programu zařadili Haydnovu skladbu La Chasse , což je také dílo pro čtyři lesní rohy.

Celý koncert bude v mých představách zahalen do barvy bordó – víno, lesní rohy, lov, podzim. Bude příjemné se v zimě alespoň takto přeneseně vrátit do přírodních tónů.

Už dva dny nato se objevíte za dirigentským pultem Filharmonie Hradec Králové. S orchestrem v Hradci byla výborná spolupráce už na festivalu soudobé hudby Hudební fórum 2008. Byl jsem překvapen, že v oblastním městě existuje tak kvalitní těleso, které má navíc k dispozici neuvěřitelně dobrý sál. Koncert začne dílem Nielse Wilhelma Gadeho Hamlet , dramatickou ouverturou na téma dánského prince. Následovat bude Nielsenův flétnový koncert, fenomenální kus, který jsem sám velmi rád hrál, zde ale bude sólistkou moje žena Ana Oltean. Na závěr programu jsme zařadili pohádkovou symfonii Alexandera Zemlinského Die Seejungfrau na téma Andersenovy Malé noční víly.

V květnu potom vystoupíte opět s Radkem Baborákem, tentokrát v Brně s Brněnskou filharmonií. Půjde o opakování pražského programu? Ne, bude to úplně odlišná dramaturgie. Budeme hrát hornový koncert od pozdně romantického ruského autora Raingolda Gliera, dále uvedeme Honeggerovo Pastorale d’étéPastorální symfonii Ludwiga van Beethovena. Je skvělé, že můžeme v krátké době společně udělat dva tak krásné a přitom tak rozdílné programy.

Na konci sezony máte ještě v kalendáři koncert na ostravském festivalu Janáčkův máj. Povězte i k němu něco bližšího. S Cappellou Istropolitanou, orchestrem, se kterým pracuji pravidelně už deset let, tam uvedeme úplně novou skladbu Ilji Hurníka. Mám rád premiérová provedení, kontakt s žijícím skladatelem je pro mě umělecky podnětný už proto, že sám striktně odmítám komponovat. Jsem rozvíjejícím tvůrcem, moje kreativita se odvíjí od notového záznamu, který si ale rád vykládám po svém.

Byl jste tři roky šéfdirigentem Pražské komorní filharmonie a vaše spolupráce s tímto orchestrem pokračuje i nadále. Jak na to období dnes vzpomínáte? Myslím, že jsme se během naší spolupráce pokoušeli vytvořit v hudbě svobodný prostor, který potom mohli hudebníci individuálně využít. Pokoušel jsem se podporovat to, aby se projevil hlas každého hudebníka, a to i v hudebním slova smyslu. Chtěl jsem povzbuzovat hudební myšlení. Pro někoho to bylo velmi příjemné, pro někoho možná trochu destabilizující. Teď, když s PKF pracuji po určité časové odmlce, mohu snad říci, že si vždy porozumíme velmi rychle. Dirigent Jakub Hrůša je pro PKF nastupující generací, která hledá nové cesty. Během prvních deseti, patnácti let za vedení Jiřího Bělohlávka orchestr dozrál a vyrostl. Už to nebylo mládežnické těleso, ale skutečná filharmonie s vlastními osobnostmi, jejichž hlas má svoji váhu. To, že jsem se na tom směl později částečně podílet i já, je pro mě čest.

Kaspar Zehnder - hudba je mým štěstím, foto Jiří Sláma Kaspar Zehnder - hudba je mým štěstímfoto: Jiří Sláma
Globálními tématy posledních měsíců jsou ekonomická krize a „prasečí“ chřipka. Vnímáte nějak tyto hrozby s ohledem na budoucnost vašich plánovaných projektů? Řekl bych, že na budoucnost méně než na nedávnou minulost. Měl jsem v září 2009 provádět Beethovenovu Devátou na pařížském stadionu Stade de France. Pořadatel plánoval akci pro padesát tisíc diváků, byly prodány už tisíce vstupenek, pro přenos koncertu byl dokonce připraven i kanál na YouTube. Ale tři měsíce před představením nám bylo řečeno, že v září přijde pandemie „prasečí“ chřipky a pojišťovna takové riziko nepřevezme. Skutečným důvodem ale možná byla finanční krize.

Jste dlouholetým uměleckým šéfem festivalu Murten Classics. Jak vytváříte jeho dramaturgii a čemu dáte prostor v nadcházejícím ročníku? V Murtenu mám k dispozici třicet koncertů. S takovým počtem už lze jít do hloubky. Můžeme uvádět hudbu starou i novou, komorní i symfonickou, vážnou i odlehčenou. Je možné kombinovat hudbu s literaturou nebo s filmem. Vytvářím vždy program odpovídající tématu a zároveň jej hned spojuji do souvislostí. V posledních sedmi letech jsme se vědomě zaměřovali geograficky. V roce 2004, což byl zároveň Rok české hudby, jsme začali Českou republikou. V roce 2010 uvedeme Iberii, přehlídku hudby z pyrenejského poloostrova.

Je o vás známo, že se nevyhýbáte ani současné hudbě. Jsou v ní osobnosti, jejichž dílo vás opravdu oslovuje? Pochopitelně existují dobří skladatelé, třeba Widman, Mantovani, Adès nebo Dediu. Posledním skutečně velkým skladatelem hudební historie byl ale podle mě Ligeti, možná ještě Berio nebo Lutosławski, bezpochyby také Messiaen. To jsou jediní autoři po Bartókovi, Schönbergovi a Stravinském, o nichž si myslím, že jejich díla budou prováděna i za sto let.

Studoval jste také klasické jazyky. Čtete v latině nebo starořečtině? Ano, jsem stále členem jednoho klubu řečtiny, setkáváme se jednou měsíčně večer a překládáme staré texty. Teď právě čteme Sofoklova Krále Oidipa, to je snad to nejlepší, co v literatuře existuje. Sofokles měl ve všem pravdu, nenapsal žádné zbytečné slovo. Vlastně má v jistém smyslu něco společného s Janáčkem. Jejich projev je tragický, ale upřímný a jde přímo k věci. Také se zabýváme Homérem, což je pro změnu dílo hodně emocionální a po jazykové stránce opravdu krásné.

Jsou dirigenti, kteří upřednostňují čistě symfonickou hudbu. Vy ale stejně rád spolupracujete se špičkovými sólisty. Není vám líto, že sólista na sebe při koncertě strhává podstatný díl pozornosti publika? To mi rozhodně vůbec nevadí. Sólista i já víme, že uspějeme pouze společně. Já hudbu nedělám pro sebe, ale chci být prostředníkem, spojnicí mezi tím, co je nahoře, a publikem. Mohu se stejně dobře stát i médiem mezi sólistou a posluchači.

Pro mě je hudba komunikací, nechci být v centru pozornosti. Mnozí lidé mi to vyčítají, prý mě nečeká velká kariéra, protože jsem málo egocentrický. To je mi jedno. Dělám přesně tu kariéru, kterou Bůh chce, abych dělal. Nechci víc a nechci méně, moje práce mě naplňuje štěstím.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.