pondělí, 5. listopad 2007

Karlovarské angažmá Jiřího Stárka

Napsal(a) 

Karlovarské angažmá Jiřího Stárka Karlovarské angažmá Jiřího Stárka

Jiří Stárek je Talichovým žákem. Kolik jich, vedle Charlese Mackerrase, ještě žije? Stárek působil od roku 1947 v Pražské zpěvohře a od roku 1949 v Symfonickém orchestru českých železničářů, od roku 1953, kdy mu bylo třicet, dirigoval v Praze rozhlasové symfoniky a spolupracoval s komorním souborem Collegium Musicum Pragense. Od roku 1968 pak působil v zahraničí - dodnes vzpomíná na dramatický srpnový odjezd z Čech. Pracoval po celém světě, v Norsku i v Austrálii, v USA a na Novém Zélandě, ale hlavně v Německu, kde také žije. Po revoluci se začal pravidelně vracívat do Čech. V druhé polovině 90. let byl šéfdirigentem Státní opery Praha a roku 2003 se stal čestným šéfdirigentem Karlovarského symfonického orchestru, kde nakonec předloni převzal regulérní šéfovské místo.

"Je to jeden z nejstarších nejen českých, ale i evropských orchestrů. Dirigovali ho i Neumann, Ančerl, Šejna..., ale předtím také němečtí dirigenti, tradice je tedy velká. A byla tu - v Poštovním dvoře - evropská premiéra Dvořákovy Novosvětské symfonie," připomněl Jiří Stárek při našem setkání historii tělesa.

Koncertujete někdy v této zahradní restauraci na konci města?

Nehrajeme tam. Neumím si to ani představit, je to maličký sál. V prvé řadě používáme velký sál hotelu Pupp, pokud to jde, pak má orchestr sál zvaný Lázně III, který však po opravě už není tak výhodný jako kdysi - znělo to tam dřív lépe. Někdy také používáme divadlo, kde je akustika velmi dobrá.

Jak máte rozvrženy koncertní cykly?

Udělali jsme abonmá stejně jako v Praze nebo jinde - řadu A, řadu B, která je populárnější, a pak jsou speciálnější koncerty, které jdou za slavnými skladbami, jsou tam i velké kompozice, hodně známá přitažlivá čísla. Předkládáme zdejšímu různorodému a ve větší míře i cizineckému publiku skladby, které znají, snažíme se, aby byly v tom nejlepším provedení. Patří sem Rapsodie v modrém, Američan v Paříži, Ravelovo Bolero... Talich říkával, když jsem s ním byl pohromadě, že program musí být přitažlivý pro obecenstvo, ale musí v sobě chovat vždycky i nějaký "problém" pro orchestr, pro nějakou skupinu. Orchestr na jeho zvládání roste.

Máte hodně abonentů? Nestřídají se tu jen lázeňští hosté?

Ve městě je silná skupina stálých lidí, vlastní obec symfonická, silné abonmá, lidé, kteří jdou za hudbou. Hosté se napojují. Jsou tu také dlouhodobí hosté; tvoří skupinu obecenstva, které se nestřídá po koncertě, ale má možnost vyslechnout třeba tři nebo čtyři v řadě. Koncerty jdou každý týden.

V Thermalu nevystupujete?

Sál v tomto hotelu je velký, tam by to bylo dobré, ale jde o betonovou stavbu a akustika na koncerty není dobrá.

Karlovarský symfonický orchestr byl založen roku 1835. Alois Ježek, který byl jeho ředitelem v letech 1996 až 2000 a po odvolání Miloše Formáčka se jím loni stal opět, je přesvědčen, že těleso je součástí kulturního bohatství města a že má zůstat jeho příspěvkovou organizací. "K pobytu hostů i pacientů patří spokojenost s bohatým kulturním a společenským životem a samozřejmě perfektními službami. K tomu patří i činnost KSO s jeho pravidelnými i mimořádnými koncerty, pořádanými s výjimkou letních kolonádních koncertů během roku jednou až dvakrát týdně," řekl v rozhovoru s Annou Fiedlerovou určeném pro programovou brožuru orchestru. Řada A podle ředitele Ježka umožňuje setkání s náročnými díly, vedle Stárka se při řízení v této sezoně střídají mimo jiné dirigenti Svárovský, Apolín, Zbavitel, Eliška nebo Altrichter. V řadě B zaznívají oblíbená symfonická díla, k nimž se řadí operní a operetní koncerty s dirigentem Drsem. Sólisty v této řadě jsou například Václav Hudeček, Felix Slováček, Štefan Margita nebo Gabriela Beňačková. Jiřího Stárka považuje Ježek za záruku umělecké stability a budoucnosti orchestru. "Má neobyčejný zájem o Karlovy Vary a jejich orchestr," konstatoval.

O co vám v šéfdirigentské funkci jde nejvíc?

Aby - ve finančních možnostech - zde bylo těleso, které by patřilo k opravdu výborným profesionálním orchestrům. Je to tvrdá, opravdu tvrdá, tvořivá práce, ale našel jsem velkou odezvu. Pochopili, že mají možnost.

Znal jste zdejší orchestr? Účinkoval jste zde také před odchodem z republiky?

Dirigoval jsem v Karlových Varech jednou před téměř padesáti lety.

Čím jste po letech začínal?

Jako první program jsme měli Bartókův Koncert pro orchestr. Poznal jsem, že je v orchestru dobrý materiál, ale že potřebuje, aby se s ním pracovalo, aby se cílevědomě volila práce, která vede k určitému cíli. Práce detailní, aby se existující schopnosti využily.

A daří se?

Myslím, že mohu bez nadsázky říci, že jsme urazili dost dobrých metrů dopředu. Například se obrovsky změnilo ladění dřevěné harmonie, měkkost a homogennost smyčcových skupin. Je to na dobré cestě, budeme-li mít možnost tímto tvrdým obdobím projít, bude to dobrý orchestr. Kvůli tradici, kterou má, je to docela zapotřebí.

Mělo by se vyjíždět i mimo Karlovy Vary?

Možnosti jsou, rýsují se, ale musejí to být dobré možnosti, nemá smysl jen tak někam vyrazit. Musí být udělán a dobře připraven dobrý zájezd na dobré místo s dobrým programem - a s dobrými výsledky, jinak to nic orchestru nepřinese.

Karlovarské angažmá Jiřího Stárka Karlovarské angažmá Jiřího Stárka

O stejném tématu hovořil s Annou Fiedlerovou také ředitel Ježek. Převzal loni orchestr v situaci, kdy nebyla potvrzena žádná zahraniční vystoupení. Dědictvím minulého ředitele byla finanční ztráta v hospodaření za rok 2005 a řada podepsaných smluv se zahraničními dirigenty a sólisty, které byly nad finančními možnostmi tělesa. Zastupitelé odvolali loni Formáčka kvůli hlubokému propadu a nesrovnalostem v hospodaření. Výjezdy mimo Karlovy Vary byly ztrátové a činnost ve městě podle auditu kvůli nezvládnutému marketingu zaznamenala zmenšující se návštěvnost koncertů a snížení příjmů ze vstupného. Ředitel Ježek si dal za cíl nepříznivé ukazatele změnit a dosáhnout vyrovnaného rozpočtu.

Jiří Stárek se do Karlových Varů pravidelně vrací z Německa, kde kdysi působil u orchestru Sinfonietta RIAS Berlin a později v opeře ve Falckém divadle v Kaiserslautern. Také vyučoval na Vysoké hudební škole ve Frankfurtu nad Mohanem, kde od roku 1980 zastával po 11 let funkci děkana fakulty. Nyní trvale nadále spolupracuje v Kaiserslautern s orchestrem Süd-West Rundfunk, tedy s orchestrem Jihozápadního rozhlasu.

Co všechno s tímto německým tělesem společně podnikáte?

Je to velmi kvalitní a dobrý orchestr, mám u nich docela hodně práce. Nejen koncerty a natáčení pro rozhlas, ale specializujeme se také na CD. Ostatní zájezdy - Austrálii, Ameriku a další - jsem musel trochu omezit, mám práci zde ve Varech, která zabere dost času, ale také je důvodem, že se mi nechce v téhle době moc létat. Už jsem si to ostatně užil dost, prolétal jsem celý svět. Tak jsem to odložil a nechal jsem si věci, které jsou blíž. Ale práce mám hodně - a jsem rád, vždyť vlastně ani nic jiného neumím...

Jste podepsán pod novou deskou nazvanou V rytmu železnice, na které je čtrnáct nejrůznějších skladeb s tematikou vlaků, lokomotiv a podobně. Kdo na takový titul přišel?

Nápad vyšel od firmy Hänssler, ale první dotaz byl na mě. Myslím, že se trefili. Náhodou totiž pocházím ze železničářské rodiny. Moji strejdové, tatínek, dědeček, všichni byli na dráze. Asi i proto jsem také nejprve po Neumannovi zdědil symfonický orchestr českých železničářů v Praze, když odešel do filharmonie. - Říkal jsem si, že taková deska zcela určitě nemusí být špatná. Začaly mně chodit z celého světa všechny možné partitury. Asi padesát. A z nich jsem vybíral.

Byl výběr obtížný?

Byl jsem velice překvapen, kolik skladatelů - a kolik známých skladatelů! - psalo o mašince. Původně měly být desky dokonce dvě, na jedné lehčí hudba, Johann Strauss, Dvořákova Humoreska a podobně... Ale nakonec jsme si řekli, že bude lepší, když bude vše na jedné desce, bude to barevnější.

Co všechno jste objevili?

Opravdu pěkné věci. Zdaleka ne jen Humoresku, kde také hrají svou roli, alespoň jak se říká, pražce, ale je tam i Jacques Ibert se skladbou Metro ze suity Paříž, je tam Heitor Villa-Lobos s velice pěknou skladbou o mašince nějakého farmáře, Vincent d0˜Indy, známý Honeggerův Pacific 231... Nakonec je to hezký kaleidoskop pěkné muziky. Doufám, že se nám vše podařilo hezky vystavět a rozdělit, že bude mít deska dobrý ohlas. Zpočátku jsem se myšlenky zalekl, ale když jsem viděl partitury a mohl jsem si vybrat, viděl jsem, že na tom něco bude. Odezva bude jistě značná i u lidí, kteří sledují pořad Eisenbahn Romantik, hovoří se tam o krásných starých parních mašinách, jezdí se na zájezdy za nimi, je to dobře dělané a velmi populární. Bylo tam už také interview se mnou, mluvil jsem i o svém původu a podobně.

Jiří Stárek po roce 1990 nastudoval a uvedl v Česku už všelicos - od Janáčkových oper po symfonický repertoár. S rozhlasovými symfoniky také účinkoval při koncertě v kostele sv. Jakuba v Citolibech u Loun v programu cyklu Musica Antiqua Citolibensis, na němž zaznívají díla autorů tamní proslulé skladatelské školy 18. století. V Karlových Varech řídil Stárek už široké spektrum děl od mistrů minulosti po Klavírní koncert Sylvie Bodorové. Na konci loňského října Karlovarský symfonický orchestr pod jeho taktovkou připomněl ve svém působišti státní svátek uvedením Smetanovy Mé vlasti. Nelze se tedy nezeptat i na tuto výjimečnou hudbu, ke které jako exilový umělec má Stárek jedinečný vztah. Uvedl ji v 90. letech i s Českou filharmonií, mimo jiné v Litomyšli a v Německu.

Vnímáte Mou vlast jako zcela ojedinělou kompozici?

Vždy pro mě měla zvláštní kvality, ať už jde o vlastenectví, či češství, které v ní je. Ale i bez toho byla pro mě geniálně napsanou muzikou. To samozřejmě zesílilo, když jsem odešel z domova a nemohl se vrátit. Najednou jsem si uvědomoval mnohem víc a hlouběji tu krásu, když člověk řekne slovo domov. Přestalo působit jako pouhé slovo, pojem domov dostal najednou úplně jiné dimenze. A když jsem měl možnost tuto hudbu dirigovat a před očima jsem viděl domov, tak vše strašně zesílilo... Potom samozřejmě Má vlast není jen hudební skladba, ale obrovský moment, který mi nahrazoval to, že jsem se nemohl vrátit.

Cítil jste se při ní doma?

Ano, alespoň na půldruhé hodiny, když jsem Mou vlast dirigoval. Byl a myslel a žil jsem a viděl se doma. To byly silné chvíle. I když už jsem pak Mou vlast hrál po návratu s různými orchestry doma, tento silný zážitek tam vždycky byl a je přítomen. Je to geniální skladba, ale i geniální zážitek. Stejné to bylo se slavnostním koncertem k výročí republiky v Karlových Varech. Znovu jsem měl příležitost prožít to, co tenkrát, navíc ve spojení se vším tím, co prožívám nyní doma, takže Má vlast měla ještě silnější dimenzi. Bylo tam ještě další "crescendo"...

Hlásíte se k Talichovým žákům. Co si od něj nejvíc pamatujete?

Jeho krédo: má-li hořet orchestr, musí nejprve hořet dirigent. A druhou jeho "poučkou" je upozornění, že cílem není, aby orchestr zahrál všechny noty, dynamiku a další předpisy správně. Jak říkával, teprve tehdy totiž vše začíná, teprve tehdy začíná skutečná hudba a "nebe se otvírá".

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.