pondělí, 8. červenec 2002

Kariéra je pomíjivá

Napsal(a) 

Kariéra je pomíjivá Kariéra je pomíjivá
JANA BOUŠKOVÁ stála v roce 1999 jako umělecká ředitelka v čele Mezinárodního harfového kongresu, který přivedl do Prahy stovky hráčů na tento nástroj. Sama, převážně v cizině a pro cizinu, koncertuje a natáčí - a také se jí narodilo miminko.

Změnilo se od té doby u nás něco v doposud trochu váhavém přijímání harfy jako samostatného a rovnocenného koncertního nástroje? Kongres jsem do Prahy prosazovala právě proto, aby se pohled na harfu změnil a aby se dostala více do povědomí lidem, kteří tento nástroj neznají jinak, než jako součást symfonického orchestru. Bohužel ale i přes celkem velkou mediální kampaň, která festival provázela, se toto přání příliš nevyplnilo. Jistě velkou roli hraje neznámý repertoár, ale zároveň si myslím, že svůj podíl má i nesrovnatelně menší zájem pořadatelů o uplatnění harfy jako sólového či komorního nástroje v porovnání s jinými nástroji. Přitom odezva publika na koncerty - neskromně řečeno - je vždy veliká. Já ale stále věřím, že si harfa brzy svou pozici mezi žádanými nástroji najde.

Jsou pro vás kolegyně harfistky konkurentky? V dobrém a zdravém slova smyslu - pro můj vlastní růst - ano. Konkurence je pro každý obor nutná. Hodně jsem to pocítila na soutěžích, kde jsem se setkala opravdu s vybranými špičkami celého světa. Nejen díky práci, kterou jsem do přípravy vložila, ale vlastně i díky přání prosadit se a ukázat světu, že česká harfová škola je dobrá, se mi zlatou medaili podařilo získat v USA, Itálii a Francii. Ale jinak v současné době mám mezi kolegyněmi mnoho přítelkyň, s kterými jsem v kontaktu. Pravidelně v zahraničí se mnou hraje v duu harfistka Berlínských filharmoniků Marie-Pierre Langlamet, s níž jsem se poprvé seznámila na mezinárodní harfové soutěži v Izraeli, kde ona získala první a já druhou cenu.

Vaše diskografie obsahuje více než 20 CD a mezi nimi snímky Krumpholzových skladeb, Debussyho a Ravela... Co chystáte dál? Právě vyšla deska nazvaná Romance , kterou jsem natáčela spolu s flétnistou České filharmonie Romanem Novotným na podzim pro japonskou firmu Octavia Records. Je složená spíše z kratších, známějších, ale kvalitních skladeb světových autorů. V Čechách jsem měla již jistý projekt k natočení desky přislíben na leden od naší největší nahrávací společnosti, ale nakonec z finančních důvodů byl projekt odložen - zatím na neurčito. Prý se harfové desky příliš neprodávají. Na druhou stranu mi často lidé volají, že desky nemohou sehnat.

Máte víc příležitostí v zahraničí? Ano. A v cizině také nejméně ze šedesáti procent koncertuji. Měla jsem štěstí, že si mě vyhlédla jedna z největších německých agentur, a to jako svou vůbec první harfistku. U nás těch koncertů je nepoměrně méně. Nyní jsem byla pozvána vyučovat dva měsíce na prestižní hudební škole Indiana University v USA.

Jaká je u nás situace Kruhů přátel hudby? Většinu koncertů v Čechách mám v současné době ve větších městech. Dříve i menší obce měly možnosti uspořádat koncerty, které byly vždy velmi krásné - ráda na ně vzpomínám. Občas, pokud mi to termín dovolí, si i nyní na některém z koncertů Kruhu přátel hudby zahraji. Vím, že finanční možnosti těchto spolků jsou omezené, a proto koncertů, které pořádají, není tolik, jako dřív. Vždy mě však těší vrátit se do míst, kde dokáže publikum vytvořit příjemnou, rodinnou atmosféru.

Jak je na tom váš nástroj obecně v zahraničí? Například ve Francii je harfa velmi rozšířena. Má tradici, mnoho vynikajících hráčů a učitelů. Stejně je tomu i v USA. Jsou však země, kde harfu skoro vůbec neznají a kde hráčů je minimálně. Obecně se však dá říci, že jsou lidé ve většině zemí o harfě informováni víc než u nás.

Změnilo miminko váš umělecký život? Nepřerušila jsem nijak výrazně závazky. Měsíc před porodem jsem koncertovala v Paříži v Théatre de la Ville spolu s flétnisty Emmanuelem Pahudem, Mathieu Dufourem a již zmíněnou harfistkou Marie-Pierre Langlamet. Tři neděle po narození jsem už měla přímý přenos do televize a v šesti týdnech jsem byla s Filípkem ve Francii na Festival des Lauréats Juventus. Skloubit se dá vše samozřejmě jen díky pomoci manžela, který je sám houslistou České filharmonie, a rodičů. Když mám ale mít při turné hodně přejezdů, myslím si, že je pro děcko lepší, když je doma. I když se mi vždy moc stýská.

Konflikt vyhrocený do slov "buď dítě, nebo kariéra" tedy nezažíváte? Ne, kariéra je velice pomíjivá. Člověk žije plně jen v případě, že má děti.

Nová role matky vás tedy změnila? Možná jsem vyspěla, život jsem začala vnímat jiným pohledem. Hudba je velká část života, živí mě, potřebuji ji, mám ji ráda, ale rodina je jediné, co mi zůstane, i kdyby se stalo cokoli. Nyní vím, že žiji pro někoho, kdo mě potřebuje a pro koho jsem momentálně nejdůležitější člověk na světě. V tom ho nesmím zklamat. Vidím nyní jiné hodnoty, možná je člověk citlivější. Jak mě první dítě ovlivnilo v hudbě, nedovedu posoudit. V nitru, v duši, mě možná změnilo, ale je to slyšet a vidět navenek...? To musí posoudit jiní.

Máte jako interpretka nějaké oblíbené období hudební historie? Jelikož jsem natočila řadu klasických skladeb, mnoho pořadatelů mě vyzývá ke stejnému programu i na jejich koncertech. Harfa má však velice rozsáhlý repertoár. Ve světě hraji kolikrát úplně jiné skladby než v Čechách. Nikdy jsem žádné období nepreferovala, vždy jsem se snažila si svůj repertoár vytvořit co nejširší, abych měla možnost ukázat všechny možnosti našeho nástroje. Mnoho skladatelů psalo a věnovalo skladby přímo mně. Příští rok budu ve Smetanově síni například premiérovat Harfový koncert amerického skladatele Rogera Briggse. Velmi si však cením spolupráce s vynikajícími světovými hráči. Třeba s cellistou Mstislavem Rostropovičem jsme premiérovali Sonátu pro violoncello a harfu indického skladatele Ravi Shankara na festivalu Rencontres Musicales d'Evian ve Francii, s violistou Yuri Bashmetem jsme hráli na festivalu Elba Isola Musicale D'Europa v Itálii, s violistkou Tabeou Zimmermann na festivalu Spannungen v Německu, setkala jsem se s flétnistou Patrickem Galloisem... a s dalšími mistry, kteří jsou fantastičtí muzikanti i úžasní lidé a nic ze sebe nedělají. Umělecky i lidsky taková setkání a spolupráce obohatí - na celý život.

K harfě vás přivedla maminka, harfistka Libuše Váchalová. Hraje sama ještě? Maminka učí na konzervatoři v Praze, stále hraje, ale koncertně již příliš často nevystupuje. Na letošní duben jí připadlo životní jubileum, které oslavíme koncertem 24. června v Lichtenštejnském paláci v Sále Martinů. Bude jí celý věnovaný a vystoupí na něm její bývalé žačky. Neznám u nás nikoho, kdo se tolik harfě obětoval, kdo vychoval tak velkou řadu harfistek a komu bylo věnováno tak velké množství skladeb. Jako profesorky, kolegyně, ale i maminky si jí nesmírně vážím a za vše jí moc děkuji.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.