Karel Dohnal hledá kouzelného dědečka

Studoval jsi u mnoha různých pedagogů. Můžeš porovnat jejich přístup? V Čechách jsem na konzervatoři měl hlavní obor dvakrát týdně, takže jsem intenzivně pracoval s profesorem a plnil daný úkol. V Holandsku jsem měl jednu hodinu za 14 dní. To vedlo k samostatné práci. Na všechno jsem si musel přijít sám. V Londýně oproti české škole nekladli takový důraz na dokonalé řemeslné provedení skladby. Šlo tam o individuální projev. Abych to byl já a ne kopie profesora, nebo nějakého jiného vzoru. Taky jsem tam několikrát do týdne chodil na různé koncerty a slyšel jsem špičkové hráče, od kterých jsem se učil. Po roce v Londýně jsem po nějaké době odjel na tři měsíce do Petrohradu. Mimochodem můj profesor v Rusku byl vítěz Pražského jara z roku 1968 a léta hrál v Leningradské filharmonii pod Jevgenijem Mravinským. Ruská škola zase staví na drilu. Stupnice a technická cvičení jsou základem všeho. Naštěstí jsem toho byl ušetřen a mohl se věnovat novému repertoáru, se kterým jsem se nikde jinde nesetkal a který byl velmi zajímavý.

Jaký je tvůj vztah k soutěžím, jsi soutěžní typ? Je to důležitá součást profese. Na soutěži se vyžaduje 100% výkon se vším všudy a je to také určité srovnání práce s různými lidmi a přístupy. Potom si uvědomím, co zlepšit a ujasním si, jak chci hrát, a jak rozhodně ne.

Přemýšlíš o skladbách, nebo na ně jdeš spíše citově? Asi obojí. Skladbu prostě cvičím, přemýšlím o souvislostech a hledám adekvátní výraz. No a na pódiu pak už jde přemýšlení stranou a nastupuje více muzikantský cit. To mám právě na muzice rád, že se dá jedna skladba hrát pokaždé jinak, zvláště když mám kolem sebe skvělé a inspirující spoluhráče.

Odskočíš si občas i do jiných žánrů? Ne. Mám rád jazz i folklor typu Roby Lakatose, ale nehraju to, protože bych to nehrál dobře. Raději to nechám na profesionálech.

Před půl rokem ti vyšlo první profilové CD. Repertoár na něj sis vybral sám? Proč právě hudba Martinů, Ištvana, Oláha, Kókaie a Tanějeva? Chtěl jsem natočit CD, které by mě prezentovalo jako hráče a zároveň by bylo i dramaturgicky zajímavé. Již první myšlenka byla zaměřit se při výběru skladatelů na východní Evropu. Hledal jsem skladby, které nejsou tak známé, ale přesto jsou kvalitní a zaslouží pozornost.

Sóloví klarinetisté nejsou takové hvězdy jako třeba zpěváci, houslisté nebo klavíristé. Nemáš z toho mindrák? Je pravda, že klarinet není považován za sólistický nástroj. No, je třeba to změnit – asi založím klarinetové odbory. Jediné, co závidím houslistům nebo cellistům, je jejich repertoár. Vždy, když slyším manželku cvičit koncert Beethovena, Brahmse nebo třeba Bacha, říkám si, že jsem měl hrát na housle.

Je důležité ctít autora skladby nebo zůstat sám sebou, odlišit se? Je to jako v divadelní hře. Herec musí říkat přesně slova, která tam napsal třeba Shakespeare. Když bude hlavní roli hrát Jan Tříska nebo Bolek Polívka, pořád to bude Shakespeare, ale stejně se ta postava bude lišit. O to samé se tedy snažím v hudbě. Zásadní je ctít autora a jeho zápis a ten pak přednést vlastním způsobem.

Proč hraješ tak často soudobou hudbu? Je to vždy velká výzva. Pokud jde o premiéru, mám jako interpret velkou zodpovědnost. Když skladbu zahraju skvěle a posluchačům se bude líbit, má novinka velkou šanci, že se bude ještě někdy hrát. V opačném případě může neprávem a vinou interpretace zapadnout. Líbí se mi, že nové skladby do jisté míry dotvářím na pódiu a můžu více bezprostředně reagovat na atmosféru v sále, na publikum, akustiku. V Mozartovi si tolik věcí dovolit nemůžu. Jak jsem ale už řekl, je třeba ctít autora, aby autor ještě svou skladbu poznal.

Jak může na sebe mladý hudebník v dnešní době upozornit? Především je třeba potkat ty správné lidi v tu správnou dobu. Také medializace je důležitá. Doma můžu hrát skvěle, ale když o mě nikdo neví, je to k ničemu. Není to lehké. Je třeba mít dobrého manažera, který se postará o zařízení koncertů, rozhovorů do tisku, prezentaci v televizi a další věci (kdyby někdo o takovém kouzelném dědečkovi věděl, ať mi zavolá), aby se o to nemusel starat sám muzikant a mohl využít času na cvičení a vlastní přípravu. Takže základ je hrát skvěle, potom mít dobrý management a štěstí na správné lidi.

Sdílet článek: