sobota, 2. květen 2009

Karel Ančerl v osidlech StB 2

Napsal(a) 

Karel Ančerl v osidlech StB Karel Ančerl v osidlech StB

Státní bezpečnost sledovala Karla Ančerla od ledna 1958, protože ho podezírala z emigrace. Minule jsme nahlédli do dokumentů, které ve svazku „DIRIGENT“ najdeme, ale které vznikly ještě před rokem 1958. Jde vesměs o kádrové posudky či zprávy agentů, kteří nebyli nasazeni přímo na Ančerla. Tentokrát zabrousíme víc do průběhu Ančerlova případu, hlavně do praktik, které StB uplatňovala.

Popis pracovního postupu

Plánované kroky StB jsou v Ančerlově svazku rozepsány do šesti bodů. Šlo v nich o to:

1. prověřit, zda lidé, s nimiž se Ančerl v cizině stýká, jsou agenti nepřátelských rozvědek: „zjistíme vlastní agenturou a ve spolupráci s I. správou MV (= zahraniční rozvědka, která zájezdy ČF využívala k politické špionáži – pozn. aut.), kteří doprovázejí Čs. filharmonii na všech zájezdech do kapit. států.“

2. zjistit Ančerlovy kontakty mimo ČF: „bude proveden úkon 220 (= odposlech telefonu – pozn. aut.) na dobu 10 dnů a dále potom před každým zájezdem (...) do kapitalistických států.“

3. s pomocí spolupracovníků-filharmoniků zjistit Ančerlovy kontakty a chování hlavně na zájezdech: „ANČERL bude agenturně obsazen agentem X (krycí jména spolupracovníků StB zde neuvádím; je možné najít je přímo v Ančerlově svazku, a tak se dopracovat i skutečných jmen – pozn. aut.) a napojen bude informátor Y , který jej velmi dobře zná a má možnost kdykoliv vejít s ANČERLEM ve styk. Cílem bude zjistit a prověřit jeho styky a případně zadokumentovat jeho urážlivé výroky proti SSSR a lid. demokraciím. X je dlouholetým agentem, který má plnou důvěru ANČERLA, který X zve na různé porady z funkce koncertního mistra Čs. filharmonie. Informátor Y je snaživý spolupracovník, který má široký okruh styků. Má možnost lehkého napojení na ANČERLA. Ostatní informátoři jako A , B a  C budou pouze k ANČERLOVI vytěžováni, nikoliv však úkolováni (= jejich případné poznatky se využijí, ale nebudou mít konkrétní instrukce k Ančerlovi – pozn. aut.).

4. provést PK /= prověrka korespondence/ „za účelem zjištění písemného styku s příslušníky kapit. států a dále zjistit charakter těchto styků.“

5. kontrolovat Ančerla na ambasádách západních zemí, kam bývá často zván

6. ohlídat, aby Ančerl na zájezdy na západ nejezdil jako jediný dirigent.

Jak se práce dařila

I přes takto navržený postup chtěla StB Ančerlovi hned zkraje jednu ze zahraničních cest rovnou zakázat. Šlo o zájezd do Rakouska 7. – 13. 6. 1958, kde ČF odehrála 4 koncerty ve Vídni a v Salcburku. Věc ale měla háček, jak o tom 11. 2. 1958 psal jeden major StB druhému majorovi StB: „Protože zamítnutí v době, kdy účast ANČERLEHO v Rakousku byla již publikována, by nepůsobilo příznivě s přihlédnutím k vyvolání nežádoucích intervencí, zvláštní komise cestu do Rakouska povolila.“ Ančerlův mezinárodní věhlas tedy zapůsobil. Přesto je v dovětku zdůrazněno, že je třeba prošetřit ty poznatky, „které by nasvědčovaly úmyslu jmenovaného vytvořit si v cizině podmínky pro případnou emigraci“ . Po zmíněném zájezdu do Rakouska se sice o Ančerlovi v jedné agentské zprávě dočítáme, že „se projevoval jako prospěchář a ziskuchtivec (...) stále si stěžoval na nedostatek peněz a špatné finanční honoráře“ , ale poznatky, po kterých StB pásla, se ne a ne dostavit. Nepřineslo je ani další Ančerlovo sledování, ať už na zájezdech nebo v soukromí. Tajná policie se však dovídala různé jiné informace, třeba o Ančerlových problémech „na pracovišti“: „Pramen sdělil, že koncem června 1958 se v Čs. filharmonii konala schůze ROH, kde ve výroční zprávě bylo velmi široce hovořeno o dirigentovi K. ANČERLOVI, kterému poukázali na chyby a nedostatky, kterých se dopouštěl na zájezdech v zahraničí i doma. Na schůzi se ANČERL na svoji obhajobu vůbec nevyjádřil. Pramen v době dovolené za tím účelem navštívil ANČERLA a celou situaci spolu opět rozebírali. ANČERL se ke kritice postavil asi tak, že když vidí závodní rada, že je neschopným uměleckým vedoucím, tak aby jej zbavili funkce a vzali si lepšího dirigenta, než je on sám. Toto sdělil též uměleckému řediteli s. PAUEROVI, že nepojede s orchestrem do Bruselu, aby s tím počítal. Vzhledem k tomu, že je krátký termín do odjezdu na Brusel (ČF vystoupila v rámci Světové výstavy EXPO 23. 7. 1958 – pozn. aut.), vedení Čs. filharmonie toto jeho rozhodnutí nepřijalo a po pohovoru s ANČERLEM se tento opět ujal dirigování filharmonie. Pramen se ptal ANČERLA, co by chtěl dělat potom po rozvázání smlouvy s Čs. filharmonií. Ančerl mu sdělil, že by mohl dělat vedoucího Moravské filharmonie za zemřelého dirigenta Břetislava BAKALU. Moravská filharmonie má o ANČERLA velký zájem, ráda by jej pro sebe získala. ANČERL byl k pramenu velmi sdílný a pozval jej k sobě na chatu. Pramen jeho pozvání přijal.“

Vídeň, Musikverein, 1958 Vídeň, Musikverein, 1958

Co dál?

Po dvou letech musela StB konstatovat, že podezření Karla Ančerla z emigrace stojí dost na vodě, i když „byly získány poznatky, že ANČERL má nepřátelský poměr k našemu lid. dem. zřízení.“ Další její plán znamenal obrat o 180 stupňů: „Přes jmenovaného hodláme provést kombinaci do zahraničí.“ Tajná policie tedy chtěla využít Ančerla jako agenta. První pokus byl učiněn v únoru 1961 před zájezdem do Německa a Rakouska: „K možnosti vzít a zprostředkovat nějakou korespondenci se Ančerl nestavěl nijak příznivě, protože nechápal, proč nelze dopis poslat přímo, resp. kdo by byl adresátem.“ Když nezabral tento způsob, rozhodla se StB pro jiný.

Pokoušení

V létě 1961 pozvali příslušníci StB Karla Ančerla na pohovor, při kterém mu chtěli „vhodnou formou předestřít“ některé věci: „V průběhu rozhovoru bylo Ančerlovi vhodnou formou předestřeno, že se o jeho osobu zajímá jedna ze západních rozvědek (to samozřejmě nebyla pravda – pozn. aut.), které proti ČSSR nepřátelsky pracují. Ančerl se k tomu stavěl odmítavě, uváděl, že toto je snad vyloučeno, oni že musí počítat přece s tím, že on by se k žádné takové věci nepropůjčil. Když mu bylo zdůvodněno, že on by měl vlastně vysvětlit, jak vůbec oni mohli k takovému závěru přijít, zda nedal někde svým jednáním příčinu k takovému závěru, postupně přestal být strohým. Projevoval zájem, ovšem v tom směru, abychom mu odpovědně sdělili, jak se má v krajním případě, t. j. v případě styku zachovat. Když byl dotázán, jak on by se dle vlastního uvážení zachoval jako inteligentní člověk, uváděl, že pro takový případ (...) má jediné řešení, energicky, bez výhrad, bez jakéhokoliv jednání takové lidi odmítnout. Ančerlovi bylo předestřeno, že toto by nebyla právě ta nejlepší forma z hlediska našich zájmů. Ančerl k tomu dával najevo, že tomuto našemu zájmu nerozumí, i když toto pouze předstíral. (...) Když mu bylo vysvětleno, že by sice nemusel na nějakou nabídku přistupovat, ovšem dozvědět se zájmy rozvědky, uváděl, že toto by eventuelně udělat mohl, ale že za žádných okolností by se v celé věci více neangažoval. Odvolával se na svou důležitou práci v kultuře, časové zaneprázdnění, dál na to, že svůj život a rozumové zaměření zasvětil kultuře a o dalších věcech nemá zvláštní pojem ani zájem se o tyto věci zajímat.“ Ančerl tedy příslušníky zrovna moc nepotěšil. V záznamu o pohovoru o tom čteme jasně: „Ančerl je inteligentní člověk, je velmi dobrým hudebním mistrem. Je však typickým příslušníkem židovské národnosti, výmluvný, uhlazeného chování, má v plné míře alibistický postoj k pracovníkům MV, při rozhovoru rád dává najevo své styky s našimi některými vládními činiteli. O lidech, kteří jsou mu podřízeni, nebo o lidech s menším společenským nebo pracovním postavením hovoří s nádechem méněcennosti.“ Mnohem podstatnější ovšem pro Ančerlův život bylo, že po tomto rozhovoru, kdy uhájil čistý štít, bylo rozhodnuto „akci DIRIGENT uložit do archivu MV na dobu 15 r. Blokovat Ančerla v případě získání nových poznatků, využít jich podle charakteru.“

Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor a Karel Ančerl zkoušejí Bacha (Vídeň, Musikverein, 1958) Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor a Karel Ančerl zkoušejí Bacha (Vídeň, Musikverein, 1958)

Perlička

Nové poznatky se ovšem – soudě podle Ančerlova svazku – neobjevovaly. Jen jedna kuriózní zpráva z Oddělení pasové kontroly v Hřensku. „Dne 26. 11. 1966 v odpoledních hodinách odjížděl do NDR ANČERL Karel (...). Jmenovaný projel celništěm nepřiměřenou rychlostí cca 80 km, aniž zastavil, a přejel tři dopravní značky, které nerespektoval, a proto museli být upozorněni orgánové (...) v NDR, aby toto auto vrátili zpět do ČSSR. Po svém návratu (...) při odbavování referentem stržm. Kocanem byly od něho vyžádány cestovní doklady a řidičský průkaz. Byl upozorněn současně, že se dopustil několika dopravních přestupků a na výtku sdělil:Máte tady aspoň vzrůšo.“ Orgánem pohraničního oddělení, který byl (...) přítomen, mu byla udělena pokuta 50,- Kčs a současně mu byl proštípnut kupon již po páté. Při odevzdávání cestovních dokladů a bloků od pokut pronesla jeho manželka, jestli vím, o koho jde. Odpověděl jsem, že vím. Při přepočítávání bloků prohlásil, že za 50,- Kčs měl v NDR přerazit celní závoru. (...)“ A tím veškeré poznatky StB shromážděné o Karlu Ančerlovi ve svazku DIRIGENT končí.

Na závěr

Zakladatel německého Úřadu pro dokumenty státní bezpečnosti NDR Joachim Gauck v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas řekl: „Jeden z nejhorších důsledků, se kterými se musejí vyrovnat národy, které žily tak dlouho v diktatuře, je spolupráce s mocí s těmi, kdo vládnou a utlačují. Samozřejmě že ne všichni jsou hrdinové, ale mnozí to prostě vzdali moc brzo. Nikdo pořádně nevěřil v komunismus, lidé byli jen cyničtí. Jenže diktatury dokáží fungovat i s minimálním souhlasem občanů. Jeden z důvodů, proč se lidé zdráhají zabývat se totalitní minulostí, je tento: nechtějí si přiznat, že tu diktaturu v podstatě udržovali při životě. (...) To potom v mnohých postkomunistických společnostech vede k tomu, že lidé se raději utíkají do vzpomínek, které jsou příjemné a to je nostalgie. (...) Žijeme ve velmi nostalgické době. Stále existují jakési biotopy, kde se vzpomíná na velká sportovní klání nebo na to, kdo byl kde na dovolené. A lidé pak mají dojem, že totalita vlastně nebyla zas tak špatná doba.“ – Etapa Ančerlova života, prošpikovaná agenty a informátory StB, je něčím, co – vezmeme-li ji skutečně vážně – žádnou takovou nostalgii nepřipouští.

Poznámka:

Autor bude vděčný za případné komentáře či svědectví, která by doplnila informace zveřejněné v tomto článku. V takovém případě prosím pište na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

Chata v Klenovicích Chata v Klenovicích

Příběh jednoho spolupracovníka

Jak a proč se vlastně někteří z hráčů České filharmonie stávali spolupracovníky StB? Všezahrnující odpověď nabídnout (zatím) nelze, šlo totiž o hodně rozdílné příběhy. Do jednoho z nich ovšem můžeme alespoň nahlédnout. Půjde o osobu spolupracovníka X , který v Ančerlově svazku figuruje jako „ten hlavní“.

X byl jako osoba vhodná ke spolupráci shledán v březnu 1956, jeho svazek č. 552514 byl založen 2. 5. 1956. StB ho potřebovala nasadit hlavně na „rozpracování a osvětlení nepřátelské činnosti koncertního mistra Karla ŠROUBKA (...), který má v úmyslu uprchnouti do zahraničí. (...) ŠROUBEK se projevuje jako nepřítel, obdivovatel západní kultury a ideologie. (...) X požívá jeho plnou důvěru a v případě zavázání jej může rozpracovat, neboť (mimo důvěry) se s ním stýká na pracovišti i v soukromí.“ (Karel Šroubek působil v ČF jako koncertní mistr v letech 1951 – 1960 a nesměl jezdit na zájezdy. I proto, že jeho bratr Otakar z ČSR v roce 1950 emigroval a stal se pak houslistou Chicago Symphony Orchestra. Karel Šroubek byl po odchodu z ČF angažován jako koncertní mistr ve Slovenské filharmonii. To bylo v roce 1964. Při první příležitosti – během zájezdu do Rakouska – skutečně emigroval; zemřel v Linci v roce 1969. – pozn. aut.) Teprve na druhém místě má být X „použit k rozpracování členů Čs. filharmonie, ke kterým jsou závadové signály“ . Už tehdy se mezi nimi objevuje Ančerlovo jméno, na kterého se měl X později plně soustředit. Ve spise je ale hlavně podrobně popsáno, proč si StB ke spolupráci vybrala zrovna X .

Vhodnost

1. „X se jeví jako vhodný typ, protože: pochází z úřednické rodiny, pohybuje se ve společnosti reakčně zaměřených členů Čs. filharmonie, u kterých se těší plné důvěře. Je bezpartijní.

2. Je mladý, bystrý, inteligentní, umí jednat s lidmi. Členové Čs. filharmonie si jej váží pro jeho umělecké kvality. Jde o koncertního mistra, což mu umožňuje přístup mezi veškeré umělce vyšší umělecké úrovně.

3. Přesto, že je ženat a má děcko, na kterém velice lpí, může se svým volným časem nakládat tak, jak uzná za vhodné, hlavně v denní době. Jeho manželství je spořádané a jeho manželka je vázána celý den výchovou malého děcka. Může se vymluvit na mnohé povinné zkoušky Čs. filharmonie.“

Spolehlivost

„Spolehlivost X jest dána tím, že velmi lpí na své rodině (...) a jejich rodinný život jest spořádaný. Dále velmi lpí na svém zaměstnání. Jest veden na zájezdech jako první koncertní mistr v I. houslích. Tuto funkci vykonává za Karla ŠROUBKA, kterému není povolen výjezd do zahraničí. Má velmi dobrý plat v Čs. filharmonii (...). Tím jsou u něho sociální podmínky velmi příznivé.“

Kudy na něj?

Otázku, jak z X udělat agenta, jak ho takzvaně „zaverbovat“, měla StB zodpovězenou poměrně bezproblémově. „Možnost zaverbování je dána: 1) Vhodným konspirativním způsobem předvedení k verbovce. 2) Vhodným použitím kompromitujícího materiálu, při čemž si X uvědomí, že zveřejněním tohoto by měl již uzavřenou cestu do zahraničí a tím i další umělecké působení v Čs. filharmonii.“ O jaký kompromitující materiál šlo? „Koncem října 1955 bylo hudební těleso Čs. filharmonie na zájezdu v NSR. X při této příležitosti zprostředkoval doručení dopisu od W jeho synu v NSR. X po příjezdu do NSR vyhledával adresáta v jeho kanceláři. Ponechal proto dopis v kanceláři kolegům adresáta. Dopis vložil opět do jiné obálky a k němu přiložil lístek, ve kterém žádá adresáta, aby mu za tuto službu opatřil nějaké peníze (marky).“

Verbovka

Vyhlédnutá oběť se dostala StB do rukou ve speciální místnosti ministerstva vnitra v Praze na Letné. Hra kočky s myší musela příslušníky nepochybně bavit. Nejprve se X zeptali, jak by se stavěl k tomu, kdyby někdo do ciziny tajně převážel nějaké písemnosti. X odpověděl, že něco takového by neschvaloval. Příslušníci pokračovali: mohl by být takový člověk členem ČF? X opět odpověděl, že ne. To byla ta pravá chvíle pro odhalení zmíněného kompromitujícího materiálu. A vyděšený filharmonik? „Po celou dobu pohovoru byl značně nervosní a velmi rozechvělý. Posléze byla verbovka přerušena s tím, že nám podrobně v klidu doma vypíše, co vše ví o  W , a že nám toto na druhý den předá. (...) Verbovka byla přerušena ve vhodnou chvíli, aby si mohl doma v klidu uvědomit následky, které by mu z tohoto jeho činu mohly vzniknouti vzhledem k jeho postavení v kulturním světě. Nebyl mu dán psát žádný slib o spolupráci, pouze slib mlčenlivosti. Tím bylo ustoupeno od přímého zavázání a  X bude získáván formou postupného připoutávání ke spolupráci. X se jeví jako vhodný typ ke spolupráci s orgány MV, ale musí nejprve nalézt dobrý vztah k nám. (...)“

Je soustředěn jen na své umění

X nakonec spolupracovat začal. Jak ovšem ukazuje bilanční zpráva z října 1962, neosvědčil se tak, jak si StB představovala: „X nemá zpravodajské schopnosti, i když byla patrna snaha plnit jednotlivé úkoly. Povahové vlastnosti (...) mu zabraňují navazovat další styky, takže jeho možnosti byly omezeny jen na rámec ČF (...). Povahy je tiché, nevýbojné, v cizím prostředí nebo ve větší společnosti nesmělý. Jeho zájem je soustředěn jen na své umění. Styk s řídícími orgány však nikdy neodmítal. (...) Protože jeho další setrvání v agenturní síti by bylo přítěží a nesplnilo by směrnice pro agent. operativní práci, navrhuji uložit osobní svazek (...) X do archivu MV na dobu 10 let a udržovat se jmenovaným příležitostně oficielní styk.“ Za dva roky se StB pokusila spolupráci znovu navázat kvůli sledování houslisty ČF Jaroslava Horáka, žádné další podrobnosti už ale ve spisu nenacházíme. V lednu 1968 byl navíc vydán příkaz, aby „svazek vlastních zpráv (...) byl skartován.“ Tím pádem si přesnou představu o činnosti spolupracovníka X jen těžko uděláme. Pokud se k ní nebude chtít vyjádřit on sám.

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.