pátek, 20. březen 2009

Karel Ančerl v osidlech StB 1

Napsal(a) 

Antisemitský anonym z archivu ČF s datem 24. 11. 1951 Antisemitský anonym z archivu ČF s datem 24. 11. 1951

Je čtvrtek 20. října 1960. Karel Ančerl vchází do Dvořákovy síně Rudolfina a zkouší s Českou filharmonií před večerním abonentním koncertem. Je to právě 10 let od jeho jmenování šéfem ČF. Během té doby už částečně povolilo napětí mezi ním a filharmoniky; svoji roli sehrála především Ančerlova poctivá umělecká práce, která orchestr přivedla na světová pódia. Přesto nejsou vzájemné vztahy nijak idylické. Ančerl rozhodně není milovaný dirigent a doba, kdy na něj budou jeho bývalí hráči vzpomínat jako na legendu, je ještě hodně daleko; nastane vlastně až mnoho let po Ančerlově smrti. To ovšem v Čechách nepřekvapí. Ale zpátky na zkoušku. Většina filharmoniků sleduje pokyny a přání svého šéfa a také jeho dirigentské gesto. Řádově desítka hráčů orchestru je ovšem připravena sledovat Karla Ančerla i jindy a jinak. Jde o spolupracovníky Státní bezpečnosti, kteří v podobně významné instituci, jakou tehdy Česká filharmonie byla, nemohou chybět.

Svazek č. 54835

Když jsem letos na jaře připravoval pro Českou filharmonii výstavu o Karlu Ančerlovi ke 100. výročí jeho narození, největší radost jsem měl z objevů týkajících se dirigentova pobytu v Kanadě po roce 1968. Podařilo se totiž najít dokumenty, které vykreslují závěrečné období dirigentova života jinak, než jsme zvyklí. Rozhodně ne jako přílepek Ančerlovy biografie, jako jakési smutné dožívání velkého dirigenta v daleké cizině. Ale právě naopak jako podivuhodnou kódu jeho života, během níž se světové orchestry předháněly, aby u nich Ančerl dirigoval, a kdy Ančerl zažíval něco, co v jeho životě prakticky už od roku 1938 chybělo – svobodu. Při vědomí těchto souvislostí pak asi mnohem víc zapůsobí jiný objev loňského jara, který se vztahuje k Ančerlovu životu ještě v Československu: svazek č. 54835 kategorie PZ (= pozorovací svazek), který na dirigenta vedla Státní bezpečnost. Přiznávám, že napoprvé jsem ho v badatelně Archivu bezpečnostních složek vydržel číst jenom hodinu, déle to nešlo. Věřím ale, že zveřejnit úryvky z tohoto nepěkného a nepříjemného čtení má smysl. Už proto, že by se v hudebních kruzích na fungování jistých totalitních mechanismů nemělo zapomínat, což se rádo činí.

„Útěk do zahraničí“

27. 1. 1958 se ppor. Josef Kronos, referent III. správy Ministerstva vnitra, jednoho z centrálních útvarů Státní bezpečnosti, rozhodl zavést na Karla Ančerla „evidenční operativní svazek podle thematiky útěk do zahraničí“ a zaregistroval jej pod heslem „DIRIGENT“. Než se dostaneme k tomu, proč přesně byl svazek založen, připomeňme si, jaký byl do té doby Ančerlův osud.

Narodil se v roce 1908 v Tučapech v židovské rodině a do svých třiceti žil bez velkých traumat a problémů. Ve 30. letech spolupracoval s Osvobozeným divadlem a zároveň se etabloval jako jeden z interpretů soudobé hudby. Po nacistické okupaci v březnu 1939 byl z rasových důvodů vyhozen z Československého rozhlasu, kde pracoval jako hudební režisér a dirigent, o tři roky později přišel transport do Terezína a v říjnu 1944 do Osvětimi, kde byli povražděni jeho příbuzní včetně manželky a jedenapůlročního synka. Po válce se vrátil do rozhlasu a dirigoval také ve Velké opeře 5. května. 1. listopadu 1945 vstoupil do KSČ. V letech 1950 – 1968 byl šéfem České filharmonie, jejíž hráči ho ale dlouho vnímali jako politicky dosazeného vetřelce. Bylo to pochopitelné nejen proto, že Ančerla jmenoval nepopulární ministr Zdeněk Nejedlý, ale i proto, že orchestr krátce před tím hlasoval o svém budoucím šéfovi. 80 % hlasů tehdy získal Karel Šejna, 20 % Václav Neumann – jméno Karel Ančerl vůbec nebylo ve hře. Proto ho orchestr odmítal přijmout. Situace se zlepšila až po letech díky úspěchům, které měla Filharmonie vedená Ančerlem „na Západě“.

A byla to samozřejmě Ančerlova činnost v zahraničí, kterou bylo oficiálně zdůvodněno založení evidenčního a později pozorovacího svazku StB. Ppor. Kronos píše: „Zjistil jsem, že jmenovaný je důvodně podezřelý z útěku do zahraničí a že je ve styku s cizími rozvědkami.“ V odůvodňující zprávě, která je k rozhodnutí přiložena, se dovídáme víc: „S Čs. filharmonií je často ANČERL vysílán do zahraničí. V kapitalistických státech se stýká většinou s představiteli hudebního života. (...) Při svých zájezdech do kapitalistických států s agenty zahraničních rozvědek. (...) Na zájezdech Čs. filharmonie v lid. dem. státech ANČERL vědomě uráží stávající zřízení lidových demokracií, vypráví hanlivé historky na SSSR. Na druhé straně vynáší životní úroveň západních států a obdivuje jejich způsob života. Jeho chování na zájezdech k našim spřáteleným státům je vulgární a urážlivé, jeho otázky k nim jsou provokativní a sám nezaručuje svým vystupováním důstojnou representaci našeho státu.“

Filharmonici ve vlaku v Rumunsku, 1955 Filharmonici ve vlaku v Rumunsku, 1955

„Velký individualista s měšťáckými sklony“

Ještě než se podíváme, co StB na tomto poli vybádala, zaměříme pozornost na ty dokumenty shromážděné v Ančerlově svazku, které vznikaly ještě před rokem 1958 a ne vždy pro účely StB. Jde například o posudek Kádrového odboru Ministerstva školství, věd a umění, datovaný 29. 9. 1950, tedy necelý měsíc před Ančerlovým jmenováním do čela České filharmonie: „Za okupace byl čtyři roky vězněn z rasistických důvodů v koncentračním táboře, což zanechalo stopy v jeho myšlení. (...) Je členem strany od 1. XI. 1945. Přesto zůstává velkým individualistou s měšťáckými sklony a způsoby, což se projevuje při jeho práci s orchestrem. Ideově je vyspělý, politicky spolehlivý. Jako pracovník je pracovitý, odpovědný a nadaný, se značnou uměleckou budoucností. Kádrový odbor MŠVU podává tento návrh na jmenování s. Karla Ančerla dirigentem orchestru Česká filharmonie přesto, že si je vědom určitých nedostatků v jeho vlastnostech, které vyváží svými odbornými kvalitami.“ Z posudku vcelku jasně vyplývá, že Ančerl nebyl člověk tak docela podle partajního gusta. Přesto neprovokoval natolik, aby se šéfem ČF nemohl stát.

Další posudek v té době dodala i Ančerlova místní organizace KSČ. V určitých formulacích najdeme shodu s předešlým posudkem, v jiných – což je pozoruhodné – pravý opak. Vyznění je ale nakonec podobné: přes nedostatky, které Ančerl má, je třeba zohlednit nadání a uměleckou budoucnost. „Za války prošel koncentračním táborem, což zanechalo stopy v jeho myšlení. Nadaný dirigent, dnes je posílán do zahraničí jako representant státu. Velký individualista s měšťáckými sklony a způsoby při práci s orchestrem. Dostává se do častých sporů se spolupracovníky. V individualismu (a s ním spojené prchlivosti) tkví jeho stranická neukázněnost. Ideově málo vyspělý. Jeho kamarádství a přátelství je spíše měšťácké, odpovídá dosud málo představě soudružské solidarity. Jako pracovník je velmi pracovitý, odpovědný a nadaný, se značnou uměleckou budoucností. – Z celkového počtu 27 čl. schůzí konaných (...) po prověrce v r. 1948 byl na třech, takže jej po stránce politické vůbec neznáme. Při prověrce v r. 1948 slíbil, že nám v místní organizaci učiní referát o svém zájezdu do SSSR, ale tento slib nesplnil. V době státních a stranických svátků vůbec nezdobí svá okna.“

„Abonenti“ proti „sionistovi“

„Soudruzi, jak je možné, že sionista Karel ANČERL je stále šéfem a uměleckým ředitelem Čes. filharmonie? Prosíme přešetřete, jak je možné, že byl dosazen nejen proti vůli celého orchestru, ale i kulturní kritiky (...). Přejeme si důrazně, aby již nedirigoval slavnostní koncert České filharmonie u příležitosti narozenin J. V. STALINA dne 19. prosince 1952. Končíme slovy Lidé bděte. Abonenti České filharmonie.“ Tento anonymní textík byl zaslán na Kádrový odbor Ministerstva školství, věd a umění v době končícího politického procesu s Rudolfem Slánským, který byl pro svůj židovský původ ideální obětí čistek. Ančerl tehdy na postu šéfa ČF zůstal, dobový antisemitský tlak ho nesmetl, ale ze svědectví pamětníků i archivů víme, že jeho původ byl terčem anonymů a nadávek velmi často. Ostražitost vůči Židům je patrná i v pozdějších letech, jak nás o tom svazek „DIRIGENT“ přesvědčivě informuje. V srpnu 1961, kdy si StB pozvala Ančerla na pohovor, se v zápise dočítáme: „Je však typickým příslušníkem židovské národnosti, výmluvný, uhlazeného chování, má v plné míře alibistický postoj k pracovníkům Ministerstva vnitra, při rozhovoru rád dává najevo své styky s našimi některými vládními činiteli.“ Ještě v roce 1978, kdy se rozhodlo o dalším uchování Ančerlova svazku, je součástí odůvodnění věta: „Vzhledem k tomu, že jde o význačnou osobu v rámci kultury a že je židovské národnosti, komise rozhodla jak shora uvedeno (tzn. – prodloužit úložní dobu svazku do roku 2000).“

Karel Ančerl se děkuje publiku v Rumunsku Karel Ančerl se děkuje publiku v Rumunsku

„Ančerl brzdí Českou filharmonii“

Největší zdroj informací tvoří v Ančerlově svazku zprávy agentů působících v České filharmonii. Je vcelku patrné, že averze, kterou měla řada hráčů na svého šéfa, se do jejich zpravodajství promítla. Ve zprávě o zájezdu ČF do Rumunska na podzim 1955 se tak o Ančerlovi například dočteme: „23. 9. 1955 – při večerní jízdě na koncert autobusem vznesl dotaz v německé řeči na pracovníka MNV ve Stalinu (v letech 1950 – 1961 se takto, respektive Oraşul Stalin jmenovalo město Brašov – pozn. red.), zda autobus, ve kterém jeli, je rumunský výrobek. Na odpověď tázaného, že autobus je sovětské výroby, Ančerl odpověděl, že tak blbý autobus neviděl a že kdo jej konstruoval, byl nějaký vůl. Je jasné, že Ančerl dal tento dotaz jen proto, aby mohl kritizovat, proto že krátce před tím hovořil s několika členy orchestru o tom, že jde o autobus zn. ZIS staršího typu. Při přejíždění ČF z jednoho města do druhého vypravoval jmenovaný hanlivou historku o chovu prasat v DDR. – Ve svých projevech při příležitostech přivítání v městech, kde koncertovali, se Ančerl úzkostlivě vyhýbal zmínce o vůdčí úloze SSSR v mezinárodním dění. Jeho projevy byly snůškou formálností a naprosto nesouvislé. Při probírání dárků pro temešvárskou filharmonii vzal do ruky Dobiášovu Kantátu míru, na které byla cena 150 Kčs, a prohlásil, že je to blbost, že by za partituru určené skladby nedal ani 3 Kčs. O samotném skladateli pak prohlásil, že je blbec a že přepisuje jednu skladbu ze druhé, ale hlavně je oblíben u ministra.“

Z dnešního pohledu jsou to svým způsobem vtipné příhody, zpráva má však ještě dovětek, který ukazuje, do jak vážných souvislostí se toto malé české fízlování dostávalo: „Z celého jednání Ančerla při tomto zájezdu i při zájezdech dřívějších (...) vyplývá, že jeho chování k našim přátelům je vulgární a urážlivé, jeho otázky k nim jsou přímo provokativní. Svým vystupováním při cestách do zahraničí nezaručuje důstojnou representaci našeho státu. (...) Na základě shora uvedených poznatků o chování Ančerleho nedoporučujeme jej k dalším zájezdům do zahraničí.“ S ohledem na vzrůstající poptávku po ČF s Karlem Ančerlem nebylo toto doporučení oslyšeno. – Zpráva o zájezdu do Rumunska má ještě jednu pasáž, charakteristickou pro tehdejší poměry: „Dále bylo zjištěno, že dr. Knejfl, tajemník ČF, Kment Jan, předseda ROH, a Málek Karel prodávali igelitové pláště do deště za 150 – 200 lei. Za takto stržené peníze pak nakupovali vlnu.“

A ještě jedna ukázka ze zpravodajství filharmonických agentů, tentokrát jde o text hodnotící Ančerla po zájezdu do Západního Německa v roce 1955: „Ančerl není typ ani formát pro českou klasickou hudbu. Jeho (...) dirigování je v podstatě improvisace a odkoukání od jiných dirigentů. Dříve dirigoval modernu, kde nelze posuzovat tak dobře chyby dirigenta a jeho správné řízení. Až teprve po příchodu do České filharmonie začal dělat klasiku. – V podstatě jde o typ anarchisty – osobní zájmy a prospěch. – V orchestru ČF byla všeobecná nespokojenost. (...) Skoro všichni členové orchestru jsou proti Ančerlovi, kterému nahlas nadávají, dělají na něho posměšky a vyjadřují se o něm co nejhůře. Pramení to z toho, že úroveň orchestru ČF je vysoká a Ančerl na toto zásadně nestačí, t. zn. brzdí Českou filharmonii.“

(Pokračování příště)

Poznámky:

1. Kdo má zájem seznámit se s celým svazkem, který na Karla Ančerla pod číslem 54835 vedla Státní bezpečnost, ať se obrátí na badatelnu Ústavu pro studium totalitních režimů v ulici Havelkova 2, Praha 3. Kopie tohoto svazku je rovněž k dispozici v Archivu České filharmonie.

2. Autor bude vděčný za případné komentáře či svědectví, která by doplnila informace zveřejněné v tomto článku. V takovém případě prosím pište na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.