úterý, 28. červenec 2009

Kancelář snů aneb jednoduchá budoucnost - Bohuslav Martinů

Napsal(a) 

Bohuslav Martinů s přáteli umělci, Paříž 1940, foto CBM, Polička Bohuslav Martinů s přáteli umělci, Paříž 1940foto: CBM, Polička

Narodil se v jednom kakánském maloměstě, ve věžní jizbě místního kostela, a byl dost chudý na to, aby se hodil do biblických jesliček. A Polička, to městečko, připomínala trochu Betlém. Stavěla i jesličky jako vánoční zboží. Město, ani to žádná pevnost bohatých, bylo schoulené a přehledné. Česká idyla. Až nezvykle neporušená. Tak jako u Spitzwega: „A večer se dám do básnění.“ Poeticky ospalá. Mohl by tu po libosti vládnout Hypnos.

Věžní jizbu – s předsíní a s pecí – osvětlovala petrolejka. Její světlo ještě nemísilo temno s jasem tak jako žárovky našich velkoměst. Za okny se dala tušit vzducholoď. Tak Bohuslav plachtil nad Čechami a naslouchal krajině. Jeho otec, švec a věžný, hlídal věžní hodiny. Tvořil časomíru kraje. V noci na obchůzce s lucernou, přes den s hlásnou troubou. Jedno i druhé je i dnes ještě ke zhlédnutí v síni.

Magické dějiště, rozvodí Evropy. Spojuje Severní moře s Černým. Zimy jsou dlouhé a babí léta skvostná. Den co den nahoru a dolů po schodech. „Kdo přebývá ve výšce, cítí spíše chvění světa – v kmitání rozpínajícím se do dáli.“ Tak se to brzy bude po heideggerovsku říkat. Choulostivá chvála domáckého. Jenže i ve vzduchu zrození musí jednou přistát. Otočí smysl věže: Co strmělo, teď je při zemi. Tak jako se ptáci na vodě snášejí dolů na zem před gotickými městskými hradbami. Martinů přistál mezi pozemšťany, rozloučil se se svou věží. Nikdy se však nerozžehnal s její zřejmostí věcí.

Nebude z něho ten, kdo vytváří mlhu, nebude z něho člověk dusna. Žádný vytrubovač tezí. Zrozen ve vzduchu neznamená odtržen od pozemského. Znamená pouze jasnozřivost. „Vidím hudbu,“ řekne jednou. Ježto sluch měl už hluboko v sobě...

Nejdřív si ale postavil housle a hrál na ně orfeovsky. Upoutával okolí. Město bylo fascinováno, vnitřně větší. Pomohlo mu a nechalo ho jít. Ale i jeho odchod byl orfeovský. Vzestup se vlekl. A každý obrat stál cosi milého. S každým krokem se vytrácela obvyklost. Původ a příchod se od sebe oddělovaly. Tak jako čerstvé dvacáté století začalo oddělovat všechno, co se doposud zdálo spojené. Mladý Martinů nad tím žasl. A vstřebával to. Pro někoho, kdo musel přistát, odloučení znamenalo let. Přistání svobodu. Cítil to doslova: co nadchází, neurčuje, co se opouští, to určuje. Tak šel. Chtěl být teď. Ani budoucnost nebyla totiž rozhodně obvyklá. Jen lpěla blízko. A chtěla, aby se chtěla. Neptala se po vzorech, ptala se jen po odvaze. Budoucnost se jmenovala – Praha, Praga. Tamní svět byl pestřejší. Český a židovský a německý. Souladný a čilý. Ještě neprodukoval strach a výlučnost. Hybris, bohyně Pýchy, a Mars ještě nevládli jako bozi. Zpupnost a bázeň, knížata velesmrtelná.

A věže tu byly stonásobné. Ten zdejší hlomoz ovšem nedokázal překřičet žádný strážný s hlásnou troubou. Ačkoliv i tady byla Polička! A věžný. V Klementinu, na galerii hvězdárny. Měl vlajku a mával jí, když odbíjely astronomické hodiny. A ohněstrůjce na Hradčanech uviděl to znamení, strčil do střelného prachu doutnák, a nad hlavami Pražanů zaznělo zahřmění. Zastavili se a seřídili si kapesní hodinky. Hvězdy ještě byly v dobrém postavení. Chronometr neměřil chronos. Neměl co činit se žádným krutým bohem času, co požírá vlastní děti. Zkoumal cykličnost. Poklid a pravidelnost. Jen holubi se nakrátko vznesli, ale brzo už se zase snášeli na zem. Na Kampu. Tam, kde jich všude kolem tolik zobalo. A kde je Martinů mohl krmit z okna.

Bydlel blízko u Karlova mostu. A měl z něho být Paganini. Jenže – on nebyl žádný horlivec, nepodroboval se drilu, aby se vypracoval někam nahoru. Že byl věžníkův syn, chápal Nahoře hodně věcně. Ve věžní jizbě se čas mění v cosi hmotného. Tam je vidět, že i poklid se už chvěje. A z kmitů jsou brzy trhliny. Dají se uchopit. Zaznamenat a zahrát. Pouhý interpret, repetent, tady nezmůže nic. Komponista však zmůže téměř všechno! A Martinů vnímal chvění života. Skládal, působil zarputile a vysloužil si hodně výsměchu a napomínání. Kdyžtě navíc skutečně voněl po úspěchu. A něco takového nikomu neodpouštíme. „Nepolepšitelnou nedbalost“ jsme mu vyčítali.

Jenže on už se na naše vodítko upoutat nedal. Nově vykládat, co je pevné, to nebyl jeho cíl. Jemu jde k duhu, co plyne. Čas tady a teď, přítomnost,

Obálka k programu inscenace opery juliette, Paříž 2002 Obálka k programu inscenace opery juliette, Paříž 2002
její rezonování. U nás v Čechách se tohle období nazývá „přítomnost“. Doslova tedy: „při tom“ plus „nost“, koncovka pro abstraktum. České pojetí prézenta spatřuje v člověku cosi jako propust v proudu. V panta rhei, v obecném plynutí všeho, co je. I věžní jizba Martinů posílila tenhle postoj. Naučila ho relativizovat každé útočiště. Protože i věže jsou nakonec titěrné, dívá-li se na ně člověk zdálky. Proto mu pak jsou ukazatele jedině správného směru navždycky podezřelé. Neměl rád filozofující hudbu nebo hudbě se oddávající filozofii. Obsahy, které se dají vyprávět, jsou urny s popelem. Cosi sice plného, ale zároveň prázdného. Tušil, že ona prastará rovnice „oč zřejmější stopy, o to lehčí kroky“ není tak úplně pravdivá. Poněvadž považuje za zaručenou půdu budoucnosti. Uvažováno hezky perfekcionisticky, evropsky. My Evropané máme rádi spásu v budoucnosti. Jenže naše vůle tím směrem je úskočná. Znehodnocuje přítomnost, činí z ní jakési hodnoty prosté Nikde. Nějakému tomu „tam“ obětujeme své „tu“ a vytváříme z něho „tam za“. Budoucnost tam za nazýváme dějinami. Žádná jiná kultura neprohlásila za světce tolik mučedníků, žádná je tolikrát nezpodobovala.

Dokud jsme jimi jen zdobili svatostánky, zdálo se to zdravé. Jenže my zesvětštěli. Náš perfekcionismus zrodil národní vyvolenost a chtěl ji vyšlechťovat. To nebylo jednoduché, protože tolikerého původu se nikomu nedostane bez falšování dokladů. Čím více jsme si hráli na vrchnost, tím povrchnější jsme byli. Z outputu jsme vytvořili input. A touhle látkou jsme nabíjeli svá děla. Také ta na Hradčanech. Vycházel z nich oheň a holubi na Kampě se opravdově lekali. Vznesli se a těkali ve výšce. Chtěli k Náměstí Radetzkého, jenže přistáli na Náměstí republiky. A vojáci, kteří opouštěli město z Nádraží Františka Josefa, vraceli se do něho na Wilsonovo nádraží.

Česká Praha se cítila dobře a užívala si dnů. Ta druhá Praha byla celá udivená a ustrašená. Za něco takového se přece do války nešlo! Hudebníkovo ucho by mohlo rozeznat ten podtón, to zvláštní šumění krajiny. A všechno se podobalo spíše posvícení v Poličce než Wagnerově opeře v Německém divadle.

Ale neposlouchalo se to zle. Pokud se na to už nehledělo deterministicky, divadelně. Jako by tu bylo slyšet nějaké jiné poselství. Neprefabrikované, jen vybudovatelné, v nás a prostřednictvím nás. To poselství už nehodlalo krášlit. Jako kdyby krása byla pouze druhem našeho étosu. Martinů psal tuhle hudbu, ovšem Pražané jí nerozuměli, na rozdíl od někdejšího Mozarta.

Politicky Praha žila euforicky, otevírala se však opatrně. A opravdu, první roky Československa charakterizovala vůle obstarat si doma, to co se ještě včera hledalo v Paříži, v Londýně nebo v Berlíně. A leckdo rýmoval ještě český s hezký. Netvrdíme sice, že „an unserem Wesen andere genesen“ (úsloví pravící asi tolik, že naše povaha a způsob života spasí svět). Ale český plus hezký vypadá pouze skromněji. Pražané v Bohuslavovi Martinů neviděli člověka velkého světa, nýbrž cizáka. Zprvu mu vyčetli, že není z nás. Nikdo z obvyklých českých a hezkých. Ta výčitka se pravda netýkala jako obvykle němčení jako třeba u Smetany. U dalšího velikána, ten se narodil nedaleko od Poličky. Martinů byl pro nás příliš frankofilní a rusofilní. Příliš Debussy a Stravinskij. Ale on se tím netrápil. On vzdoroval.

On, ten „nepolepšitelný zanedbavatel“, byl nedbalý a veselý. Napsal až dotud u nás neslýchanou větu: „Já mám čas!“ Jinými slovy: Moje „přítom-nost“ je plynulejší a méně ohraničená než ta vaše „vtom-nost“. Přítomnost vytváří hudbu. Mou hranicí je bezhraničnost! Můj prostor k vidění a k slyšení. A tak se usmál a byl z něho – viděno biologicky – zase jeden musicus bohemicus. Člověk „světský“, ne „hezký“, jako leckdo už před ním. Když ještě vlastí hudebníků byla hudba, ne národ. Ergo nebude muset ani prodávat nevěstu – jako Smetana se svou geniální buffou. Nýbrž bude ženichem – Julietty. Ta už čekala ... u Seiny.

Bohuslav Martinů s otcem Ferdinandem, Balda 1911, foto CBM, Polička Bohuslav Martinů s otcem Ferdinandem, Balda 1911foto: CBM, Polička

Martinů putoval Paříží a měl rád střízlivé adresy. Dvory a zahrady, v nichž se dalo až do rozednění sokraticky tlachat. A když přišla noc, přišly i sny. Samozřejmě lidsky soukromé, a tudíž ne trapné. Bdící měli společný svět, spící svět soukromý. Ale směli se probudit. Někdy zotavení, ba očištění. Před válkou sice jeden vídeňský profesor tvrdil, že i svět spánku máme společný. A v něm sny, které zdaleka nepůsobí tak ojediněle. To tvrzení se ovšem považovalo za vídeňské. Jakýsi suterén duše? Tam kde skladujeme, co je nepohodlné? Neslýchané. Možná v Prátru. Ale na Champs Elysées a na Piccadilly? Ne. Teď ale se tahle víra už nedala zastavit. Jako kdyby poražení i vítězové ve válce chtěli vědět, odkud že se bere to vraždění, které je tak těšilo. Jako kdyby chtěli vynášet na světlo, co je tíží. Z nevědomého učinit vědomé.

Ve Francii v tom dokonce viděli krásu a chtěli ji využít k nápravě světa. Viděli všechno vespod až úplně nahoře. A říkali tomu nadskutečno. Surreálno. Hodně umělců se pokřtilo na surrealisty. Uvažovali relativisticky, multikauzálně a antipoeticky. Ale byli to velcí básníci. Jeden z nich napsal Juliette ou la clé des songes, Julietta aneb Snář. Hru ad causam hloubky, v níž se lze brodit. Jako při odlivu. Anebo jako po té kruté válce. Všechno leželo ladem. Nejenom katedrály, i kartouzy. Chaoticky rozseté. Libovolně sestavitelné. Dřív by se bylo mluvilo o pomíjivosti všeho lidského. Teď jen o pomíjivosti všeho, co minulo.

Učinit z nevědomého vědomé? Proč ne, je jen potřeba uskutečnit neskutečné. Ten proces popsal George Neveux. Ale pořád ještě jako jistý způsob brodění v mělkých pobřežních vodách. V jeho Juliettě existuje jisté maloměsto, téměř české, v Čechách u moře. Lidé tu nemají paměť. Ztráta časomíry, normálně příznak šílenství, je tu normou. A lidé se tu octli z moci úřední. Ne tedy tak, že jenom usnou a ocitnou se u Hypna. Tady vejdou do úřadovny. A úředník si zapíše jejich jména, koupí si lístek a dostane se jim snu podle přání. Nejinak než dnes ve videoobchodě. Jak silná vize, a s datem 1930! Peepshow duše. Objevuje se tu nováček v podobě Michela, knihkupce a hlavní postavy hry. Ten si ještě vzpomíná, ale obluzují ho fatální reminiscence. Dívka v okně, píseň. Cosi jedinečného. Michel se nedokáže odtrhnout. „Včera, jen jste usnul, přibyl jste sem,“ říká mu úředník. „Měl byste se vzbudit a být odsud pryč!“ Soudě podle toho má už soucit. Ví tedy, co se tu nabízí. V tomhle „snářovém kuse“ se nevykládá jediný sen. Nerozšifrovává se jediné omen toho, co nadejde. Lidi tady upoutává minulost. Jako by v nich vysychal proud času. A jejich čas tady a teď k černé díře. Michel by mohl poskytnout svou vzpomínku. On však docela nesoustředěně žvaní, hledá svou Juliettu. Protože se ale tady tak jmenují všechny dívky, vypadá, jako kdyby měl rád jakýsi masový produkt.

Ve Francii je smrt ženského rodu. La mort – tak jako v Čechách. Je tedy Julietta jakousi moirou, spíše než jakousi nornou? A ten mírný Hypnos –

Bohuslav Martinů, Praha 1933, foto Národní muzeum, České muzeum hudby Bohuslav Martinů, Praha 1933foto: Národní muzeum, České muzeum hudby
Thanatos, božství smrti? Proměněný v onoho vyššího správního úředníka, faktorům věčného vykonávání. Kdo tady hledá hotel „U námořníka“ tak jako Michel, nevstupuje na žádnou loď snů, vstupuje na galéru. Když měla Neveuxova Julietta premiéru, byla Paříž ještě „bohémská“, a přesto ke hře doposud nedorostla. Text působil provokativně. Jako kdyby autor nebyl snílkem, nýbrž jasnozřivcem, který věští konec stávajícího panství. Ve vzduchu tkvěl dech Sofoklův. Proč by se jinak všichni ti řádní občané tak rozpalovali? Připadalo jim, že je kdosi vodí za nos. Nechtěli bdělí vědět, co věděli, už když spali? Měli strach? Jenže plnit přání vystrašeným je jednoduché. Stačí, když se jim přání namluví. To pak sen poskytne, to co jim skutečnost odepřela. Stačí nabízet hodnoty šílenství jako hodnoty se smyslem. Založit kancelář, příjem pro to, co přijde.

Když Martinů objevil Neveuxovu hru, surrealismus už dosáhl svého zenitu. Ono Nad skutečností už se nedalo stupňovat. I Praha teď chtěla Martinů zpátky. Konečně přišlo otevření, obvyklí závistivci mlčeli. Ani úspěch Martinů se už nedal popírat. Ano, Praha měla vlastní skupinu excelentních surrealistů. Byla sice přímo v oku tajfunu, ale o to více chtěla svou přítomnost. Své teď.

Vnější nebezpečí urychlilo inscenaci. Martinů mohl počítat s nejlepšími lidmi v zemi. A dokonce to vypadalo, jako kdyby svou operou ještě jednou zaříkal cyklický čas. Jenže to bylo jeho poslední odbíjení. Tak jak to předepsal skladatel, měla výprava mít v sobě cosi nepřirozeného. To přání se splnilo. Když se na pražském jevišti postavila úřadovna, s kancelářským stolem, u něhož si každý může vyzvednout svůj sen, když se ještě jednou vyleštily insignie, aby ozdobily hrdinu, který má pohotově „story“, jež chystá vejít do historie a která pak, jásavě oslavována lidem, přinese vypravěči hejtmanství města, stalo se ve Vídni cosi, co z pražské premiéry učinilo reprízu.

Den předtím se totiž na Dunaji dal do pohybu černý mercedes. Vezl muže, který předstíral, že dokáže vyprávět příběh na tisíc let a na víc. Jel krokem ke svým masám. Hotel se nejmenoval „Le Navigateur“, nýbrž „Imperial“. A jásot patřil zprávě, která zvěstovala uskutečnění těch nejodvážnějších snů. Nevím, jestli ten muž věděl o své vazbě na Poličku. I to bylo totiž surrealistické. Protože mezi lidmi u nového Hofburgu se mohla vyskytovat Marie Zákrejsová. Jeho pronajímatelka ze Stumpergasse. Platil jí měsíčně 20 korun za pokojík v suterénu. Ještě musel trpět za svou nadskutečnost – duševně i hmotně. Ale byl plný naděje, že bude realizovat ireálno. Bytná ho měla ráda. A on si jí rovněž cenil, i když její česká výslovnost zněla frapantně. Nadto ten muž dojista nevěděl, že jméno Zákrejs v Poličce cosi znamená. Jeden ze Zákrejsů po sobě zanechal ulici a děsivé drama „Poslední poprava na Šibeničním vrchu“.

Zlověstné? Nevím, ale dost pitvorné. Téměř přiměřené Neveuxovi. Provedení bylo skvělé. I jako jisté hrůzné předtaktí. Do roka a do dne uvidí i Praha černý mercedes. A ten profesor ve Vídni, objevitel kolektivní noční můry, bude si balit svých pět švestek. A bude muset prchat – do individuálna. A brzy už se celý kontinent dá do pohybu, vojáci, uprchlíci, tanky a dětské kočárky. Martinů odjede z Paříže, ukryje se na jihu. Podobně jako Michel v naší hře těsně unikne rozsudku smrti. Uteče do Španělska, do Portugalska a do Států. Jeho život po Juliettě lze popsat jako „Juliette in actu“. Přízračno však pokračuje.

I jeho Čechové dostanou teď jeden snový úřad. Politbyro „zítřka, který znamená včera“. Tak výstižně jeden z nich zformuluje účel naší utopie. A komisař pro lidovost v hudbě napíše o Martinů: „Jen se na to podívejte! Kde je obsah? Nezaznívá tu jedna jediná melodie, která by byla schopná pasovat na pusy našich vojáků...“

Ještě jednou je z něho světoběžník, tentokrát doživotně. A bude mít stesk po domově. Dokud neuvidí i on svou Juliettu a nedostane se mu jí – poněvadž brzy zemře.

Ale poslouchejte jeho hudbu. Tady se hlásí o slovo iónské Múzy. Krása jako praxe. Je to chvála prézentu. Přítom-nost je tu „Spolu-nost“. Skutečnost není předmět, je daleko spíše „sou-mět“. (Ne ob-iectum, nýbrž cum-iectum.) Život v ní skýtá odvahu chtít budoucnost. Je to důvod, proč je Martinů stále aktuálnější. Téměř připomíná „actum purum“. Božské Slovo počátku se tu proměňuje v myšlenku. Je z ní nekonečný časový bod, který vibruje a chvěje se. A v nás nachází ozvěnu.

Převzato z programové brožury

Bregenzer Festspiele 2002

Z německého originálu přeložil

Hanuš Karlach

(zkráceno) editorka Lucie Berná

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.