sobota, 10. leden 2009

Kamenná hudba

Napsal(a) 

Elena Vassillieva, foto Lukáš Kaloš/ČF Elena Vassillievafoto: Lukáš Kaloš/ČF

Statistika

Pražské premiéry 2008 aneb "přehlídka vybrané soudobé hudby 2002 - 2007" nabídly od 29. března do 6. dubna na 15 koncertech více než 60 skladeb, z toho téměř dvě třetiny byly s orchestrem. Podíl českých a zahraničních autorů byl zhruba půl na půl, evrospko-regionální zaměření bylo letos na "jihozápad", tedy Francie, Portugalsko, Španělsko, Itálie, Švýcarsko a Belgie. Na pódiu Dvořákovy síně vystoupilo 11 českých orchestrů a 5 komorních ansámblů - stálých (Kvarteto Martinů , Janáčkovo trio , Konvergence ) i příležitostných (Why Not Patterns , Resonance ). Orchestry hrály většinou pod taktovkou svých šéfdirigentů nebo stálých dirigentů, pohostinsky se taktovky ujali Facundo Agudin (s Pražským komorním orchestrem ), Ronald Zollman (s Filharmonií Brno ) a Michel Swierczewski (s Českou filharmonií ).

Osobně jsem vyslechla přes polovinu skladeb. Zaujalo mne jich nemnoho, všechny - ač každá jinak - nadosobním sdělením, pro které je kompoziční metoda jazykem, nikoliv cílem. Na koncertě Moravské filharmonie Olomouc to byla kompozice Ulricha Stranze Anstieg-Ausblick (Nárůst-Výhled), ve zpracování materiálu velmi čistá, s vyhraněnou poetikou a výrazově silná. Na koncertě České filharmonie Zvěrohra Kryštofa Mařatky, jakési fylogenetické poselství, v němž vynikající výkon v sólovém "antropoidním" partu podala Elena Vassillieva . Na koncertě ve Dvoraně skladba Bellvoices od Petra Wajsara - jednoduchým řešením, jímž všechny složky - do čtyř rohů rozmístěný dívčí sbor (Brécy ), elektronická stopa a jedinečná akustika prostoru - působily svobodně a kompozice pocit osvobození, rozletu i evokovala. Jiří Teml (na koncertě Severočeské filharmonie Teplice ) v Dvojkoncertu pro dva klarinety a orchestr sice nešel nad technologii, ale učinil z ní alespoň prostředek hry. To oceňuji, protože laskavého humoru v soudobé hudbě mnoho nebývá - a Ludmila Peterková a Karel Dohnal si výzvu svých partů pěkně užili. Na spoustu skladeb jsem zapomněla, než jsem došla k tramvaji. Několik mne jich popudilo - nepopudí mne hudba nudná (často by stačilo trochu seškrtání - příklad: Pensées fugitives od Leoše Faltuse), ani zbytečná (La Folie d0˜Oedipe od Pierra Bartholoméea, vytěžená ze skladatelovy opery), ale zvukově, v dynamice i tónech, bezohledná (2. symfonie od Florentine Mulsant). Celkový dojem: pokud jde o české příspěvky, na přehlídce jsem vyposlechla množství hudby zaklíněné v prověřené tradici Suk-Novák-Janáček-Martinů, některá až k nostalgii (Sluka, Trojan), jiná takzvaně vděčná (Feld, Šesták). Pokud jde o zahraniční hudbu, je to vlastně dtto, pouze konstanty jsou jiné. V lepším případě skladby, které se na festivalech soudobé hudby typově osvědčují jako apartní kompars (Koncert pro bicí a komorní orchestr Capricorne od Jacqueline Fontyn).

Hudba

Myslím, že u skladeb tuzemských tvůrců je riziko zajíce v pytli na místě, protože čeští skladatelé mají příležitostí k provedení svých orchestrálních děl pomálu a Pražské premiéry v tomto ohledu zaplňují bílé místo. Ale z hudebních kultur vybraných evropských regionů bychom snad přece jenom mohli dostat možnost dohlédnout k tvorbě, která je jištěna navíc ještě také globálním nadhledem a jako komunikativní se už osvědčila - podmínku stáří maximálně pěti let a české premiéry by jistě nebylo těžké naplnit, stačilo by jen systematicky objíždět zahraniční festivaly.

Myslím, že soudobá vážná hudba u nás - nově vznikající i ta, jíž pořadatelé dávají

prostor na specializovaných akcích - i po téměř dvaceti letech pořád strádá listopadovým traumatem. Před listopadem aktuálnost uměleckého sdělení sice neznamenala vždy službu ideologii, ale dost často ano a fóbie z takového vědomí se na přehlídce soudobé orchestrální hudby pěkně manifestuje. Vše, co by mohlo připomínat předlistopadový soudobo-hudební provoz (a Pražské premiéry nejen že "svazové" přehlídky připomínají, ony se k jejich nástupnictví i hlásí), buď zavrhujeme nebo kolem toho chodíme jako kolem horké kaše nebo děláme jakoby nic - podle toho, kam kdo v té době patřil - a prakticky rezignujeme na jedinečnou schopnost hudby (umění) postihovat člověčenskou dimenzi jevů, které jsou ve světě kolem nás znepokojivé, ponižující, ničivé, nesrozumitelné a samozřejmě i překvapující, přesahující, blahodárné, povznášející... I takzvané věčné téma je zajímavé především v aktuálním kontextu, proč jinak by stálo za to je umělecky pojednávat? Nebo nám opravdu stačí jen vystavit vzorky na pódiu Dvořákovy síně a nepožadovat nic víc, než aby to byla "dobře udělaná" hudba?

Interpretace

Vystoupení v Rudolfinu je prestižní záležitostí, orchestry na takovou nabídku rády přistoupí (Plzeňská filharmonie například na své

Brécy, foto Lukáš Kaloš/ČF Brécyfoto: Lukáš Kaloš/ČF
webové stránce nabízí vstupní fotografii tělesa v Rudolfinu a na interiér Měšťanské besedy dochází až posléze). U nejednoho orchestru je zakořeněna psychologická bariéra nedůvěry vůči soudobé hudbě, přehlídka typu Pražských premiér ji ale překonat moc nepomůže. V tomto případě příležitost nestačí. Trhovecké pojetí akce znamená po umělecké stránce pro orchestry spíše navýšení rutiny nežli motivaci a vložené úsilí - mnohdy značné, protože některé partitury jsou hodně náročné - není úměrné "zisku" (nemyslím finančnímu!). Ve většině případů orchestry nastudovaná díla už nikde znovu neuplatní. Výjimky jsou, ale abychom mohli říci, která ze skladeb uvedených na PP 2008 byla vydána na kompaktním disku (nebo nabídnuta na internetu ke stažení) či znovu zahrána, musíme alespoň rok počkat (například 2. symfonii Michala Košuta "Via sotteranea" uvedl loni na Pražských premiérách SOČR a letos si ji do své abonentní řady zařadila Filharmonie Brno).

Konzervace

Digitální výstupy nejsou teoreticky nemožné. Česká filharmonie bude mít nahrávky skoro ze všech koncertů. Volné šíření (internet) vzhledem k autorským právům asi není možné, CD by asi byla pošetilost (i když věřím, že leckdo se slzou v oku vzpomíná na časy, kdy Panton skladby z Týdnů nové tvorby lisoval na černých deskách ještě během přehlídky). K pořadatelskému záměru přispívá v duchu svého veřejnoprávního poslání Český rozhlas, který nabídne valnou část hudby odeznělé na přehlídce mnohem širšímu auditoriu (mimochodem, zatímco Dvořákova síň se na soudobou hudbu někdy ukazuje být dost poddimenzovaná, na straně auditoria se během přehlídky zdála spíše předimenzovaná).

Rozhlas se ovšem neobrací jen k potenciálně většímu počtu posluchačů, ale také k posluchači potenciálně mnohem poučenějšímu, neboť průběžně nabízí i hudbu z mezinárodních festivalů jinde ve světě - naštěstí pro Pražské premiéry se možnost takového srovnávání nemedializuje. Ale že i toto je cesta k dramaturgii mnohem osvícenější - alespoň pokud jde o zahraniční hudbu - než po jaké se ubírá pražská přehlídka, je patrno z Hudebního fóra Hradec Králové.

Prezentace z rozhlasu tentokrát hudbě takřka nic neubere - na přehlídce nebyly skladby s výraznějšími multimediálními ambicemi - ba občas jí dokonce "pomůže" (bandoneon v Dvojkoncertu od Andrease Pflügera bude slyšet - v Dvořákově síni ho orchestr kryl). A kromě toho budou skladby v rozhlasovém archivu uchovány pro příští generace - jako muzejní exponáty.

Masáž

Že přehlídka vskutku není pro laické posluchače, soudím z její zhuštěnosti, kterou také považuji ze její největší bolest. (Čtyři velké symfonické skladby během večera!) Nemohl by pro Pražské premiéry být inspirací festival francouzského rozhlasu Presénces, na který se ostatně odvolávají a který byl jedním z jejich hlavních partnerů? Je zaměřen na soudobou hudbu a je koncipován v podobě čtyř víkendů od září do května.

Navštívila jsem mnoho festivalů a přehlídek. Na spoustu z nich dodnes vzpomínám - na prostory, kde se hudba hrála, na hudbu, na doprovodné akce, na ducha festivalu. S akcí takového rozsahu souvisí i její "dozvuk" - včetně mediálních reflexí. Doufám - doufám! - že časem půjdou média dál, než jen aby konstatovala, že ČF pořádá přehlídku a že to je dobrý nápad. Snad rozhlas kromě odvysílání okomentovaných skladeb nabídne i reportáž z přehlídky, ještě víc by se mi líbilo, kdyby to udělala televize. Zpětnou vazbu o významu přehlídky dnes ale nezískáme ani tak z média krčícího se pod knutou čtenosti nebo sledovanosti, ale z nějakého nadšeneckého portálu nebo blogu. V čase, kdy jsem psala toto ohlédnutí (polovina dubna), jsem na nic takového nenarazila. Při tom úhoru tedy alespoň s vděkem konstatuji, že PP mají webovou stránku, na které se docela snaží - i když je to jen "ČF sobě".

Wanda Dobrovská

Vystudovala hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, svému oboru se věnovala na Akademii věd a také jako redaktorka hudební edice nakladatelství H&H (Nová nauka o harmonii od Aloise Háby). Specializuje se na soudobou hudbu, moderuje záznamy a přenosy koncertů, připravuje hudebně-publicistické pořady, píše články pro Harmonii nebo do Týdeníku Rozhlas. Připravuje a moderuje hudební bloky pro vysílání digitální stanice D-dur.

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.